Římskokatolická farnost u sv. Jakuba v Jihlavě

Když se připravujeme ke svaté zpovědi, je dobré se zaměřit přímo na naše srdce a občas se zamyslet nad tím, co pouštní otcové nazývají „hlavními hříchy“ nebo spíše jsou to vnitřní náklonnosti ke zlému. Jsou to kořený zla, z kterých potom vyrůstá a šíří se další zlo, které už je pak viditelné a hmatatelné, ale má původ v onom kořeni zla. Ježíš k tomu říká: „… Z nitra, to je ze srdce člověka vychází špatné myšlenky, vražda, cizoložství, necudnost, křivé svědectví, rouhání. To jsou věci, které poskvrňují člověka…“ (Mt 15,19 – 20)

Srdce člověka je ale zároveň místem, kam Bůh vložil novou smlouvu: „Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem!“ (Jer 31,33), slyšíme v prvním čtení dnešní liturgie z knihy proroka Jeremiáše.

Lidské srdce a potažmo srdce křesťanovo je v určitém smyslu bojištěm, kde se odehrává bitva mezi dobrem a zlem, kde probíhá stálý duchovní boj.

Abychom se vrátili k oněm kořenům zla – sedmi hlavním hříchům:

1) Pýcha – Ježíš nás učí pokoře, naslouchání Otci, přijímání jeho vůle. Pýcha nás vede k opaku. Nepodřizuj se! Prosazuj pouze svůj názor! Proč by ti měl někdo mluvit do života? Zaměř se hlavně na sebe a na druhé nehleď. Je to tvůj život a ten si musíš užít. Na sobectví se jasně ukazuje smysl Ježíšových slov: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24) Tedy pýcha, zaměření na sebe, přináší plané plody, které ztrpčují život sobci samotnému i lidem v jeho okolí.
2) Lakota – lakomství – Ježíš se dává celý k dispozici. Vydává se za člověka. On je štědrým darem Boha Otce. Bůh nás učí dávat. Lakota nás ale vede k touze po majetku. Hlavně mít co nejvíce a nehleď na druhé. Že druhý strádá? Hlavně abys ty o nic nepřišel. Pak můžou následovat krádeže, závist i nenávist….To jsou plody lakomství.
3) Smilstvo – Ježíš říká: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt 5,8) Vidět Boha a vnímat Boží věci v tomto světě je pro nás nesnadné, ale čisté srdce je schopné více nahlédnout do Božích tajemství. Smilstvo zatemňuje zrak našeho srdce. Nevaž se! Odvaž se! Dívej se – čum! Užij si! Vyzkoušej, jestli se k sobě hodíte než se vezmete!...Plody smilstva? Rozbité vztahy, pohlavní nemoci, neuvážené a narychlo uskutečňované sňatky, potraty, nechtěné děti, neschopnost navázat další dobré vztahy, izolovanost od ostatních….a další.
4) Závist – nepřejícnost – Bůh člověku přeje dobro a vede ho k dobru. Chce, aby se lidé navzájem milovali, jako on miluje je. Závist vede k nenávisti, k poškozování toho, komu něco závidím. Nepřejeme dobro. Když se tomu člověku něco zlého stane, máme vnitřní radost a uspokojení…
5) Nestřídmost – obžerství – Ježíš nás vede k tomu, abychom správně užívali Božích darů. Člověk nemá žít proto, aby jedl, ale má jíst proto, aby žil. Solidarita s těmi, kteří nemají co jíst, nemají základní prostředky, nás má vést k uskromnění a moudrému užívání daru jídla, pití, přírody, technických vymožeností… Člověk většinou nepotřebuje mnoho k životu, a i přesto to může být život důstojný člověka, i když je skromnější….
6) Hněv – Ježíš se také spravedlivě hněval na kupce v chrámu… Ale jeho hněv je vlastně projevem milosrdenství. Sv. Pavel píše: „Ani když se rozhněváte, nenechte se strhnout ke hříchu. Slunce, ať nezapadá nad vaším hněvem. Nedopusťte, aby vás ovlivnil ďábel.“ (Ef 4,26-27) Hněv nám totiž může velice rychle přerůst přes hlavu a pak už následuje lavina zlých slov, urážek, ubližování…ba i zabití (viz. Kain a Abel)…
7) Lenost – Ježíš také odpočíval, ale to není lenost. Lenost je nesprávné využívání času, který nám Bůh dává k dispozici. Nemusí to být vždy jenom zahálka. Bl. Matka Tereza říká, že lenost se může projevit i přemírou činnosti, aktivity, kterou ale zanedbáváme to, co opravdu dělat máme. Přílišná aktivita může být útěkem před skutečnými povinnostmi, které souvisí s naším životním povoláním…Také se říká, že zahálka – lenost je matkou neřestí. Vzpomeňme krále Davida (viz. 2 Sam 11 kap.).

Ať nám Bůh v těchto dnech dá poznat bojiště našeho srdce a ať nám dá sílu přiznat svoje hříchy, statečně bojovat a spolu s ním vítězit. Aby se i na nás naplňovalo Hospodinovo přislíbení: „Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem!“

2. čtení Ef 2,4-10

Bratři!
  4 Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou,
  5 a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem.
Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě.
  6 Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás,
a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním
spojeni.
  7 Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty
vůči nám, a to pro Krista Ježíše.
  8 Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru.
  9 Není to vaší zásluhou, je to
Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit.
10 Jsme přece jeho dílo, stvoření v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil,
abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.

Všichni byli daleko od Boha, daleko od jeho slávy (Ř 3,23). Všichni propadli smrti, avšak Bůh vykonal další podivuhodný čin větší než samotné dílo stvoření. Do temnoty smrti přinesl život, a to z pouhé lásky k člověku. "Zdarmadanost" tohoto nového života je zdůrazněna těmito slovy: "Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velkou láskou ..., že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě..., tím chtěl ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám..., té záchrany docházíte z Boží dobroty, je to Boží dar". Dokonce i dobré skutky jsou Božím dílem, které Bůh předem připravil (v. 10)! Kde je chlouba? Je vyloučena! Jakým zákonem? "Zákonem" Božího milosrdenství!

Tři důležité aspekty křesťanského života:

1) Boží milost nedosahujeme svým jednáním, svými skutky. Křesťanský život není stavění domu – kdy se člověk sám namáhá se stavbou a pak teprve přijde Boží milost, která to naše snažení zastřeší. Už základ našeho domu je milost…Musíme začít stavět na Boží milosti…

2) Křesťanský život není dosahování Boha, ale jeho následování... "Bůh tak miloval svět..." Bůh jde první před člověkem. Ježíš nás vybízí k následování ne k předbíhání nebo dokonce řízení či manipulování Boha. Člověk ho nemusí dosahovat. On jde přede mnou a já ho můžu následovat a napodobovat. I když směřujeme svým životem k cíli, kterým je Boží království, Ježíš je stále s námi, aby nás do tohoto království uváděl.

3) Křesťanský život má být odpovědí na Boží dary a milosti, které Bůh nenabízí až když..., ale dává je bez zásluh a zadarmo. Tedy nedělám dobré skutky proto, abych se zalíbil Bohu, ale proto, že Bůh má už dávno ve mně zalíbení a že mi prokázal lásku až do krajnosti ve svém Synu Ježíši Kristu.

Toto bychom měli objevit a pochopit ve svém křesťanském životě.

Tento týden mě oslovila zajímavá myšlenka: "Křesťanský život to jsou svízele Božího života v lidském srdci." Boží život v nás je, ale někdy v tmavé kopce našeho kamenného srdce jako spoutaný vězeň, kterému nedáváme možnost se projevit a rozvinout. Snad mu jednou dáme svobodu a pustíme Boha ke slovu!? „Hle stojím u dveří a klepu. Kdo otevře, k tomu vejdu…“Pustíme Boha do svého života?

Určitě není nezajímavé, procházíme-li stránky evangelií, uvažovat, co by se asi dělo (co bychom dělali my), kdyby se Ježíš objevil dnes mezi námi a začal působit podobně, jak o tom čteme. Reakce by bezesporu byly různé.

Někteří senzacechtiví by zajásali – Další zázračný léčitel! A spěchali by za ním. To by jim úplně stačilo.
Našli by se určitě tací, co by podezíravě hleděli na jeho uzdravující činnost a hledali v tom nějaké ukryté politické motivy – Je to snaha zdiskreditovat naše skvěle fungující zdravotnictví! Určitě za tím stojí opozice (jedná z jejího pověření) – vždyť ani nevybírá 30 Kč!
Až by se stal proslulým, kde-kdo by jej chtěl využít ve svůj prospěch. Minimálně se svézt na vlně jeho slávy.
A v každém případě by někteří jen nechápavě hleděli – proč to dělá, o co mu vlastně jde?

Podobně zmatené reakce doprovázely jeho činnost i tehdy. O co mu tedy vlastně šlo? Na začátek můžeme s jistotou říci, o co mu nešlo. Nešlo mu o to, lacině se prvoplánovitě všem zalíbit a populisticky dělat to, za co se mu právě nejvíc zatleská. (To by byl dost zbytečný příchod Božího Syna na svět.) Ne – Ježíš velice dobře ví, proč je tady a v žádném případě neopouští hlavní linii svého působení (narýsovanou Otcovou vůlí). Nenechává se řídit tím, co si lidé přejí. Kdyby jo – uvědomme si – že bychom dodnes nebyli vykoupeni. (Což nám jen tak mimochodem může dát odpověď na to, proč ani církev, kterou ustanovil a poslal konat jeho dílo ve světě, nemá a nemůže konat dle toho, co se obecně očekává, ale dle pokynů Zakladatele – i když to znamená, že ne vždy se to bude chápat, ne vždy se bude tleskat.)
Ježíš nepodlehl pokušení (jako my někdy) být úspěšný a věhlasný. I dnes jsme to mohli vidět – jde na pusté místo, aby středem jeho života nebyl on sám, nýbrž nebeský Otec. On jej poslal, jeho vůli chtěl plnit – a v něm pramenil veškerý popis Ježíšovy „práce“. Stěžejní pilíře toho, proč vlastně Boží Syn přišel na svět, nádherně zestylizoval evangelista Marek na začátku svého evangelia. Z veškeré Ježíšovy činnosti sestříhává jeden jeho typický den (umístěný do Kafarnaa), do kterého zasadil vše podstatné (co pak dál rozepisuje ve svém evangeliu). Tento „kafarnaumský den“ nám byl představen minulou a dnešní neděli. Projděme si jej pozorně a zkusme odhalit, co nám Marek tímto představením Ježíšovy osoby a jeho činnosti nenápadně naznačuje.

Na začátku Ježíš učí – tedy hlásá Boží slovo.
Pak vyhání ďábla – tedy vítězí nad zlem. V tom pokračuje dále (to už jsme v dnešním úryvku) – uzdravuje nemocnou (a další).
Jeho činnost vzbuzuje pozdvižení a nadšení, on však odchází na pusté místo – aby se modlil.
Ačkoli jej všichni hledají, on se rozhoduje odejít – jde k dalším.
Tedy souhrnně: co Ježíš vlastně dělal? – Slovem i činem vnášel do tohoto světa to, co bylo a je Boží – a tak tento svět měnil k lepšímu. Nic víc, nic míň.

My, lidé dnešní doby a touto dobou poznamenaní (o všem se diskutuje, vše se řeší, na vše jsou komise a analýzy) jsme někdy tváří v tvář evangeliu trochu bezradní. Jak se v něm vyznat? Co vlastně (s ním) dělat? A tak jsme si zvykli dělat z Ježíšova evangelia vědu (pokud vůbec jej nějak vážně řešíme). Pak chceme evangelium analyzovat, pitvat, studovat, srovnávat, dát mu systém, pochopit ho (tomu všemu lze jen zatleskat), ale třeba nám utíká, že evangelium se má hlavně ŽÍT!
A ocitáme-li se najednou v rozpacích, co že to znamená žít ho, pak jenom poděkujme Markovi a vraťme se k jeho Ježíšovu kafarnaumskému dni. Ten ať se nám stane návodem. Návodem stručným a jasným – tím pro nás lépe. Návodem, který jednoduše ukáže, jak se zachovat, co konat, jak žít, abychom se s evangeliem a Bohem samotným neminuli. Chci-li tedy s ním žít, pak mám:

být Ježíšem vyučován. Tedy: pochopit a přijmout fakt, že jeho slova jsou určena přímo mě a do mého života!
nechat se jím uzdravit. Tedy: dovolit mu, aby se dotkl mého nitra a zlikvidoval ve mě zlo.
hledat sílu v modlitbě, tedy: u Otce.
být posílán k lidem. Tedy: neorientovat se v životě podle svého “já chci”, ale přijmout životní úkol(y), který/é pro mě Bůh má.
Nic víc, nic míň.
Kdo máš uši k slyšení, slyš!

Stojíme na prahu nového údobí liturgického roku – po Vánocích začíná mezidobí. A právě v tomto místě nesmírně příhodně zaznívá slovo evangelia, které jsme právě vyslechli. Ne proto, že navazuje na to, co jsme slyšeli před týdnem o událostech u Jordánu, ani ne proto, že se jakoby tak nějak hodí začít povoláním prvních učedníků. Když něco začíná, když někam vyrážíme, je vhodné zamést si před prahem, abychom nezatíženi minulým a (ještě lépe – s věcmi srovnanými v sobě) mohli kráčet rozhodným (nikoli stále neurčitě váhajícím) krokem. Je prostě vhodné zkontrolovat vozidlo, aby nás v průběhu cesty nenechalo ve štychu. A právě dnešní Boží slovo takovouto výchozí reflexi, takovýto pohled na podstatu našeho vztahu s Bohem nabízí. Projděme se s touto první dvojicí Ježíšových učedníků a nechejme se inspirovat tím, co v těchto (pro ně zásadních) chvílích prožívali.

Úvodní scéna nabízí pohled na Jana Křtitele a jeho dva učedníky (Ondřeje a patrně Jana), jak slyší prorokovo: Hle, Beránek Boží, což je vyprovokovává k rozhodnému kroku – opouštějí svého dosavadního učitele a vydávají se na cestu za Ježíšem. Evangelium ukazuje roztomile nesmělý pohled. Ondřej s Janem kráčejí zvědavě a mlčky opodál za Ježíšem. Jejich chování odráží taktnost, ostýchavost, spoustu očekávání, ale i otázek. Je to ten pravý? Co je zač? S čím přichází? Jan Křtitel na něj sice ukázal – ale je doopravdy tak zvláštní? Stojí za to, aby opustili zavedenou značku a vsadili na neznámé? A dál mlčky – zvědavě si jej obhlížejíce – jdou za ním. Právě toto jejich mlčení je důležité. Vyjadřuje opak zbrklosti, která se do tohoto rozjíždějícího podniku moc nehodí. (Jde o vážné věci!) Toto jejich mlčení je „stopkou“ i naším snahám už předem přicházet se svou představou, kterou budeme Pánu Bohu vnucovat. Ondřej s Janem nepřiběhli za Ježíšem – Tady nás máš. Chceme s tebou tak a tak žít a očekáváme od tebe to a to. Spíše jsou ztělesněním žalmistova: Hle, přicházím. … Rád splním tvou vůli, můj Bože.

Najednou se Ježíš otáčí (jak asi muselo v nich hrknout?!) a když vidí, že jdou vytrvale za ním, ptá se: Co chcete? Možná lépe přeloženo: Co hledáte? Co očekáváte? Po čem toužíte? Jsou to první slova, která Jan ve svém evangeliu vkládá Ježíšovi do úst. Jsou to první slova, která kdysi od něj sám slyšel. Jsou to první a nejdůležitější slova – ústřední otázka, kterou Ježíš má pro každého z nás. Je to otázka, která nesmí zůstat nezodpovězena, pokud nechceme, aby se náš duchovní život rozplynul do neurčita, pokud chceme kráčet jasným směrem. Proto (možná opětovně) k nám zaznívá tato Ježíšova otázka nyní na začátku období, kdy k nám budou doléhat jeho slova, kdy budeme hledět na jeho činy, kdy budeme chtít s ním tak nějak žít. Abychom měli na čem stavět, abychom nestavěli vzdušné zámky a neztratili pevnou půdu pod nohama, Ježíš se ptá i nás:
Co chceš?
Uvědomuješ si, proč za mnou jdeš?
Co ode mě opravdu čekáš?
Jaká přání si se životem se mnou spojuješ?
Kam chceš se mnou dojít?
Aby celý náš život s Bohem nebyl iluzí a klamem, je třeba mít v jádru věcí jasno. Je zde totiž velké nebezpečí – a sice, že hledání Ježíše se zamění s hledání a realizací sebe sama, svého já. To může mít různou podobu uspokojování vlastních potřeb a přání, kde nám však o Pána Boha jako takového moc nepůjde. Už v evangeliích na takové případy narážíme. Hladový dav zázračně nasycený, určitě žasl, ale asi se více zajímal o onen chléb než o Boží království, které mu Ježíš hlásal a nabízel. Nebo bohatý mládenec – nesl v sobě velké ideály mládí o dokonalosti a dobru, ale byl příliš zaměstnán sebou samým a svým bohatstvím. Či Jidáš – zpočátku určitě nadšeně následoval Ježíše (měl sice chyby, ale kdo z apoštolů ne?!), avšak pak nebyl schopen překročit stín svých představ a očekávání od Ježíše.

Ondřej s Janem Ježíšovi odpovídají zdánlivě protiotázkou, ve skutečnosti je to odpověď plná vyznání a touhy. Rabbi, kde bydlíš? Už prvním slovem (oslovením) říkají hodně. Rabbi. – Hledáme Učitele, Mistra. Hledáme toho, na jehož slovo se lze spolehnout, hledáme toho, kdo nám zjeví, kým jsme, jak máme žít. Rabbi, kde bydlíš? – Neobyčejně taktně vyjadřují přání, aby směli Ježíše poznat nejen jako Mistra a Učitele, ale aby u něho mohli natrvalo zůstat.
A o to by mělo jít i nám. Nejen si chtít Ježíše vyslechnout, poučit se, jak být lepší a jak správně žít. Chtějme s Ježíšem bydlet – žít. Už ne jako hosté, ale jako ti, kteří do jeho blízkosti přirozeně patří. On zve – Pojďte a uvidíte. Půjdeme?

Slavíme dnes jeden z nejvýznamnějších svátků v liturgickém roce. Svátek, který má delší historii než třeba Vánoce, na které jakoby navazuje. Svátek, který je mnohdy – nutno dodat: k velké škodě – zneuznán a pozapomenut.
Ač má slavení Zjevení Páně několik svébytných vrstev a zahrnuje několik různých událostí zjevení (projevení se) Boha, přesto tak nějak v myslích lidí (dnes jednoznačně podpořeno i mešními texty) zůstal spojen s putováním mudrců od východu. Mudrců, jimž lidová tradice přisoudila počet tří (patrně vzhledem k počtu darů) a kteří byli touto tradicí obdařeni královskými tituly. Písmo svaté však mluví jen o nějakých mudrcích z východu a proto jakékoli další spekulování je zabarveno notnou dávkou naší fantazie.
Tato určitá tajemnost mudrců a neznalost dalších detailů nás ovšem trápit nemusí. Možná právě naopak. Absence podrobností, které by nám je pomohly zaškatulkovat nám pomáhá překročit jejich vlastní stín a kontext daného historického údobí, a vlastně umožňuje snáze pohledět na tyto mudrce jako na obecnější obrazy, až řekněme prototypy toho, jak Boha následovat a jaké životní postoje v tomto vztahu zaujmout. Zahleďme se tedy dnes na tyto mudrce a povšimněme si trojí inspirace, kterou do našeho života s Bohem nabízejí.

V Matoušově zprávě čteme o mudrcích, kteří uviděli hvězdu a vydali se na cestu. Také nyní neřešme, o jaký nebeský úkaz se jednalo – to je podružné. Oni uviděli jakési znamení, které je vyburcovalo, aby se vydali na cestu. Už tato zpráva nám odhaluje krásnou vlastnost mudrců – byli to lidé citliví a vnímaví na znamení, která k nim promlouvala. To je také první důležitá inspirace pro nás – být vnímavý na Boží znamení. Nenechme se zmást. Pán Bůh mluví, dává znamení, aby i nás k něčemu vyburcoval, aby nás pozval na cestu, aby nás vyvedl odněkud někam, abychom opustili to nebo ono, kde patrně vůbec nemáme být a on by nás chtěl vidět jinde. I my jsme často (možná i denně) zváni vydat se na cestu, která má stejný cíl, jako u oněch mudrcích – setkat se s Bohem. Bůh promlouvá, Bůh dává znamení – ať už je to slovo Písma, které jsme zrovna vyslechli v kostele či přečetli doma, nebo je to člověk, který nám jakoby „náhodou“ zkřížil naši životní cestu a kterého nám tam poslal Pán Bůh, aby něco v našem životě (třeba nějakou náhodnou poznámkou) zpustil, nebo je to událost, která nás zasáhne a tím silně do našich životů promluví, či jenom nějaká nenadálá myšlenka, která se momentálně zdánlivě odnikud vynořila v našich myslích,…
Mudrci nekoukli jen na nebeské znamení, nevzali jej pouze na vědomí – že by nadále zůstávali doma (rozumějme na tom samém místě, v té samé situaci). Vydali se na cestu. Opustili ono místo, kde byli a to jim umožnilo nalézt Boha. Ani my nechtějme Boží znamení jen zaregistrovat. Je důležité je následovat, následovat Boží vůli, kterou k nám tlumočí. Ono by se totiž úplně jednoduše mohlo stát, že se šeredně spálíme – že si (uzavřeni do sebe, do svého světa, do své svévole) budeme myslet, jak je vše v pořádku (do kostela chodím, modlit se modlím), ale přitom bych systematicky ignoroval všechna Boží pozvání doopravdy se mu přiblížit. A tak – ač bych navenek žil ve své samospokojenosti jak jsme dobrým křesťanem – ve skutečnosti bych se mohl docela jednoduše s Pánem Bohem minout.

Druhá inspirace se ukrývá už v Betlémě. Vidíme mudrce, kteří se vydali na cestu (určitě dost nelehkou a náročnou) hledat novonarozeného krále. Hledali krále, nalezli chudé dítě – a přesto se mu poklonili (dokonce jak čteme: s nevýslovnou radostí). Oni nebyli zaskočeni! Nebyli nemile překvapeni! Neremcali, že kvůli tomuto se nemuseli vydávat na cestu! Poklonili se dítěti takovému, jaké bylo.
Jak jsme někdy zaskočeni my, když je to jinak než čekáme. Rozhodli jsme se žít s Pánem Bohem, hledat jeho vůli, následovat ji – a tak, ať už chceme nebo ne, máme určitou svou představu o tom, jaký Bůh je, jak jedná a s čím do našich životů přijde. Jenže ono to často je úplně jinak. Člověk míní, Pán Bůh mění. I v těchto chvílích (nebo možná právě v nich), kdy jsme třeba zaskočeni a překvapeni, zas a znova si uvědomujme, že chceme hledat Boží vůli, že chceme nalézat a následovat živého a skutečného Boha (nikoli svou iluzi – ta nám nic nepomůže). Nelekejme se, necouvejme, když to v životě jde jinak, když to v životě jde nějak divně. („Tohle že by Pán Bůh chtěl?! To asi ne!“)

A do třetice si povšimněme detailu, který nám někdy v tom našem životě trochu uniká. Mudrci poté, co nalezli dítě a poklonili se mu, obětovali mu dary. Trošku nám někdy nedochází, že přijít k Bohu znamená nepřicházet s prázdnou, že se sluší přinést dary. Naše přicházení k Bohu má někdy podobu procházky (životní poutě), na které potkáme Pána Boha, uctivě pozdravíme, smekneme klobouk – a jdeme dál. Netknuti. Nic jsme nedali, nic jsme nepřijali.
Asi tušíme, že největším, nejdůležitějším a nejočekávanějším darem budeme my sami, když svůj život budeme odevzdávat Pánu Bohu do rukou (rozumějme: když budeme chtít být s ním stále spojeni a souznít s jeho vůlí, kterou přijmeme za svou). Svatý Pavel to krásně vyjádřil: Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. (Řím 12,1) Ovšem nejsme vázáni zůstat jen na této – možná pro někoho příliš obecné – rovině. Toto dítě zde ležící jednou o sobě prohlásí důležitou větu: Cokoli jste udělali jednomu z těchto nejmenších, mně jste udělali. Denně potkáváme Boha ve svých bližních. Nejsme vázáni na to, co dáme Pánu Bohu jednou. Můžeme se mu skrze různá obdarování (svým časem, úsměvem, pomocí, povzbuzením) dávat už nyní. Tady a teď.