Římskokatolická farnost u sv. Jakuba v Jihlavě

Doba adventní se nám zdárně chýlí ke konci a my už z dnešního Božího slova cítíme tu změnu - Jana Křtitele, který nás provázel předchozími třemi adventními nedělemi střídá Panna Maria, předchůdce střídá prostřednice, opouštíme starozákonní éru a máme doslova nakročeno do Nového zákona. Slyšíme zvěst už vpravdě vánoční, zvěst u které evangelista podotýká - ano, Bůh splnil svá dávná přislíbení (a na ukázku cituje známé Izaiášovo proroctví).
Text z 1. čtení známe dobře, ale stojí zato, poohlédnout se po jeho dobovém pozadí. Král Achaz je ve svízelné situaci - cítí se ohrožen sousedními králi (a právem!) a rozhoduje se obrátit na společného nepřítele - asyrského krále. Izaiáš jej od toho zrazuje a nabízí Hospodinovo znamení. Achaz však odmítá a má k tomu zdánlivě zbožné důvody (Nebudu pokoušet Hospodina.) Jenomže ve skutečnosti nejde o žádnou zbožnost, ale čistokrevné pokrytectví, o zástěrku Achazovy nevíry. Odmítá zaujmout postoj víry a nechat se vést Hospodinem. Achaz de facto nic od Boha neočekává. Postoj, který zaujímal celý život, zaujímá i v klíčovém okamžiku svého života, klíčovém okamžiku svého kralování.
Prorok Izaiáš Achazovi vzkazuje, že s ním chce Hospodin mluvit, ale Achaz mu odmítá "zavolat", odmítá mu naslouchat - co kdyby slyšel, co slyšet nechce?! A přitom má Bůh pro něj tak dobrou zprávu. A Bůh mluví. Dává Achazovi i přes jeho zatvrzelost znamení. Dává znamení naděje izraelskému národu navzdory zatvrzelosti jeho srdce. Dává své znamení i nám dnes (i přes naši častou zatvrzelost). Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel.
Panna počne - veliké znamení zjevující ještě něco důležitější, a sice, že jméno (význam, poslání, přínos) tohoto dítěte bude Emanuel - tj. Bůh je (bude) s námi. Hospodin setrvával už s Izraelem, ale definitivně se tato slova naplňují v Ježíši Kristu.

Bůh měl pro Achaza dobrou zprávu. Bůh má i dnes pro nás dobrou zprávu (eu-angelion) - zprávu, kterou skvostně shrnul sv. Pavel v dnešním 2. čtení (což je začátek listu Římanům).
Odbočme na chvíli a představme si posla, který ve válečné době přiběhne celý udýchaný do města. Nezačne na náměstí sáhodlouze od začátku do konce vypravovat, jak se věci seběhly. Jde přímo k věci. Bylo-li dobyto požadované území, volá: "Zvítězili jsme!" Bylo-li dosaženo příměří, volá pak prostě: "Mír!" A zpráva se šíří od domu k domu, všichni se radují, jásají - a stačí jim to (na detaily bude čas později).
To samé vidíme na začátku listu Římanům. Pavel dobře znal Ježíšovo evangelium, ale než začal podrobně vyprávět o Ježíši Kristu, o tom, co evangelium znamená pro náš život, spěšně jako posel dobrých zpráv volá jednoduchou, vše shrnující zprávu: Všem vám v Římě, které Bůh miluje a které povolal do stavu svatých: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
Vypadá to jako pouhý pozdrav, ale on obsahuje i zprávu - a jakou! Oznamuje, že jsme milováni Bohem, že byl jednou provždy uzavřen mír (smlouva) mezi nebem a zemí. Už chybí jen radostné jásání davů - nás - přijímajících tuto zprávu. Automaticky se nám na rty derou slova, která již za pár dnů budou tak aktuální: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

Pavel zvěstoval to hlavní a ve svém listu se k této ústřední myšlence několikrát vrací: Nic nás nemůže odloučit od lásky Kristovy. (8,39) Boží láska je vylita do našich srdcí. (5,5) Ano, Boží láska se na nás vylila, učinila z nás Boží děti, spojila nás vjedno, naroubovala na sebe samu - vizme Ježíšovo podobenství o vinném kmeni a nás (ratolestech) naroubovaných na něj. Tedy z něj, z jeho (tj. Božího) života žijících.
A tato slova o Božím dětství, o spojení vjedno nás přivádějí k tématu, které nám na tuto neděli připravil katechetický projekt našich biskupů. Tímto tématem je církev. Dnes tak často přehlížená, nechápaná, neuznaná - leckdy i ze strany věřících. V souvislosti s předchozím ji hezky vystihl Pavel VI.: Církev je viditelným projektem Boží lásky pro lidstvo. Ona církev, která shromažďuje lidi ze všech národů, ze všech koutů světa v jeden lid, v jednu rodinu Božích dětí. To není jen souhrnná množina, ale rodina - vždyť i v našich rodinách nejde jen o spolu žijící jednotlivce, je tam něco víc. A v církvi je tímto "víc" právě Emanuel - Bůh s námi. Je to jeho rodina, jím vytvořená a on je v ní přítomen (v Ježíši Kristu). On nás ujišťuje na konci Matoušova evangelia: Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. Nebo jinde potvrzuje anti-individualistickou podstatu křesťana: Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam se já uprostřed nich - rozumějme "kde je společenství, kde je církev".
Církev je tedy nejen viditelná (to, co vidíme kolem sebe), ale i neviditelná, duchovní (to hlubší, podstatnější) - a tím je zejména její hlava: sám Kristus. On je v církvi jako svém těle přítomen. On je původcem a pramenem zdrojů spásy, ze kterých čerpáme (svátosti). Pro tohle prostřednictví říká 2. vatikánský koncil: Církev je všeobecnou svátostí spásy pro všechny.

Hleďme na ni optikou evangelia, optikou Pavlovou či Janovou: Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme. (…) Už nyní jsme Boží děti, ale čím budeme, není ještě zřejmé. Bůh se nevnucuje, respektuje naši svobodu. Umožňuje mi třeba i odmítnout toto jeho pozvání, dělat, že neslyším (Achaz), ale především mi nabízí sílu říci s Marií: ANO.
Otevřeme se na prahu Vánoc Božímu hlasu, jeho slovu, které pro nás má a jímž k nám mluví. Otevřeme se jeho uchvacující lásce - třeba i s novým pochopením a přijetím jeho církve, s utěšujícím vědomím, že díky ní (díky němu samému) nemusím ztraceně a nejistě bloumat zemí jako bludný Holanďan, ale že patřím do jeho rodiny (a On je zde se mnou).

Dnes bych chtěl mluvit o závislosti. Je to problém dnešní doby. A je to problém i nás věřících.
Španělský jezuita Carlos Vallés, který prožil mnoho let v Indii, zaznamenal na téma závislosti svou zkušenost. Indický úředník Svámi Ramdasa se obrátil na křesťanství. Opustil hlučné prostředí a odešel do Himalájí – do samoty s Bohem. Po čase se ale vrátil, aby lidem mluvil o svých zkušenostech. Když byl úředníkem, znali ho lidé jako silného kuřáka. Kouřil nejlevnější cigarety a zapaloval jednu od druhé. Ale v Himalájích, v samotě s Bohem se to změnilo. Opustil všechno, co ho svazovalo a odvádělo od křesťanství. Poznal, že špatná závislost člověka ničí jak duchovně tak i tělesně. Založil i malou komunitu, kde učil své žáky žít Kristovo evangelium. A je zajímavé, že při slavnostních příležitostech si od svých žáků nechal přinést cigaretu, takovou, jakou kouřil za mlada. Pak ji zapálil a v klidu vykouřil. A Karlos Valés píše, že to nebyla cigareta úředníka závislého na tabáku, jako dřív, ale cigareta, kterou dotvářel posvátnou atmosféru.
Podobné je to i s alkoholem. Není nic špatného posedět se známými nebo přáteli u sklenky dobrého vína, nebo si po obědě dát pivo. Jestli ale někdo po obědě potřebuje už 3 piva, nebo si musí chodit kupovat alkohol, protože to bez něj nevydrží, tak to je špatné.
V jedné farnosti žili postarší manželé. Oba chodili do kostela. Pak se u ženy začaly objevovat zdravotní problémy. A protože nebyla schopná jít k lékaři sama, musel s ní jít i její manžel. Po prohlídce řekl lékař manželovi, že jeho žena je zcela zdravá. Jen je zde problém – propadla alkoholu. Manžel tomu nechtěl věřit, ale přesto mu to vrtalo hlavou. Po páru dnech se mu začaly rozjasňovat některé situace. Uvědomil si, že jeho žena chodí několikrát za den nakupovat. Každá žena se snaží udělat nákup hned ráno, aby nemusela zbytečně chodit do obchodu. Ta moje chodí několikrát za den. Začal chápat. A když nebyla doma, udělal domovní prohlídku. Našel několik lahví od rumu. Byly velmi důmyslně ukryté. To je stav závislosti. I když jí bylo už pomalu 80 a byla věřící, stala se závislou.
Alkoholik nepije pro chuť, ale proto, že musí. Po čase začne pít všechno, kde je alkohol. Stejně je to u cigaret. Kuřák nemá z vykouřené cigarety radost. Protože on ji už potřebuje. Bez ní je nervosní. Jeho organismus mu dává najevo, že mu chybí.
Velikou neřestí je kouření u žen. Dříve to bylo záležitostí spíše prostitutek. Slušné ženy se vyznačovaly právě tím, že nevzaly cigaretu do úst. Dnes běžně potkáváme ženy na ulicích s cigaretou.
Tento týden jsem jich několik potkal, jak si zapalovaly přímo na ulici. Už nebyly schopné vydržet a zapálit si až doma. Stará moudrost ale říká: Jaké má národ matky, takové bude mít syny. To má bezesporu i dopad na Církev.
Závislost na špatných věcech člověka nejenom otupuje ve svědomí, ale člověk ztrácí vůli. Prohrává, ale navenek všem tvrdí, že je vše v pořádku. Tvrdí, že když bude chtít, tak přestane. Ale opak je pravdou.
Znám jednoho učitele, který je závislý na sázení. Prosázel už desetitisíce ve sportce a sazce. Jeho rodina tím velmi trpí. A on je přesvědčený, a tak to vždycky tvrdí, že teď jsou to určitě ta správná čísla a že všechno, co tam vsadil se mu vrátí.
Je mnoho druhů závislostí. Z počátku to vypadá slibně a možná to i člověku přináší užitek a radost. Ale pak to člověka dostane a stav se začne měnit. Bohužel jsou jedinci kteří to totálně prohrají. A není jich málo.
Stává se, že dítě sotva narozené je závislé. I když o tom neví, může si prožít svůj první pozemský absťák. To je známé z případů žen, které jsou závislé na drogách. Již nenarozené děťátko je skrze matku závislé na drogách.
Nezapomeňme, že svoboda Dětí Božích není z tohoto světa. Pán Ježíš přišel na svět, aby nás vykoupil a ukázal nám cestu ke svobodě. Buďme mu za to vděčni.

Když dnes sdělíme, že Pius XI. v roce 1925 vyhlásil svátek Krista Krále, může to budit dojem, že jmenovaný pontifik trochu zaspal dobu. Minimálně to v nás může vyvolávat pachuť jakési zbytečnosti či až nepatřičnosti - prostě, že šlo o čin, který nic tehdejšímu/dnešnímu člověku nesdělí.
Uvědomme si ovšem, o jakou dobu se jednalo. Evropa se probouzí se zvláštní kocovinou po opici 1. světové války (ta druhá si už pomalu začíná připravovat půdu) a zjišťuje, že svět je najednou jiný. Mnohé z bývalých jistot padly, nejedna "trvalá" hodnota byla zpochybněna, všude kolem morální úpadek. Starý řád vzal za své, mnohé monarchie a jejich koloniální zázemí končí.
A ač se zdá, že právě z těchto důvodů bylo vyhlášení Krista za Krále veškerenstva anachronismem, musíme říci, že právě naopak - teprve nyní, kdy slova "král, království" ztrácejí konkrétní politické asociace, může být znovu vyzdvižen obraz Krista Krále bez ohrožení podsunutí jiného významu. (Obdobu vidíme v Ježíšově permanentním vyhýbání se titulu "král" během pozemského působení z důvodu příliš politického chápaní mesiášského kralování v jeho době.)
Pius XI. v této době sděluje: vše je relativní, vše pomíjí, jen Kristus vstal, žije a kraluje navěky! Jeho království je bez konce a pouze on smí kralovat a panovat v lidském srdci a svědomí. Ne strana a vláda (kterákoli), ne Vůdce (hnědý či červený), ne mediálním světem nadiktované veřejné mínění, ne křičící dav, ale Kristus.

Ale co to vlastně znamená - být králem? Jakým králem Kristus je? Biblická zvěst nevnímá krále jenom jako pouhého vladaře, natožpak krutovládce. Král v starozákonním Izraeli má mnohem blíže k tomu (nám dnes spíš úsměvnému) "králi z Boží milosti". Pro Izraelity byl král Hospodinem pomazaný, aby lid spravoval a vedl k Bohu. Byl to téměř Boží nástroj, garant a ochránce Božího zákona (vizme Davida či Šalomouna). O to kritičtější hodnocení a přísnější ortel čteme v případech, kdy se panovník tomuto svému úkolu zpronevěřoval.
Král byl ale také vojevůdce. Vojevůdce v čele svých vojsk, ne za frontou. (Jaký to rozdíl od dnešních vládců při sebemenším nebezpečí zalézajících do svých bunkrů s odůvodněním své nepostradatelnosti! Kdyby všichni válkychtiví či jen pouzí hlasití obránci míru měli tu odvahu vést svá vojska osobně, byli by alespoň věrohodní. Anebo by spíše nakonec ze spousty válek sešlo.)

Kristus je tato naše jistota, opora, Hospodinův pomazaný, pravý král (Všechno je mi dáno od Otce.), vojevůdce bojující za svůj lid - neschoval se a neposlal do Jeruzaléma vše vyřídit apoštoly. Kristus šel sám. Sám se postavil do čela, do první fronty proti Zlému. A tou první frontou je jeho kříž.
Dnešní evangelium není omyl ("slavíme Krista Krále a texty jsou o kříži!?"), nýbrž se nám naskýtá pohled na nejkrálovštější jednání. Zde je král, který slouží, který za nás vybojoval válku, král, který uděluje milost. Tomuto králi se dnes pokloňme a obnovme své "ano", své odhodlání patřit do jeho království. S důvěrou kajícího lotra vyslovme své tiché, ale nadějné: Ježíši, pamatuj na mě…

Když jsme začínali naslouchat dnešnímu Božímu slovu, hned u prvních veršů jsme mohli mít představu, že víme, co nám dnes toto slovo říká. Slyšeli jsme konstatování rozdílu mezi velikým Bohem a malinkým človíčkem, který je ve srovnání s ním pouhým práškem na vahách a kapkou rosy, která zrána padá na zem. Možná nás však překvapilo, že uvažování autora knihy Moudrosti nevedlo k popisu Boží moci, svrchovanosti, panování, ale paradoxně ke zmínce o Božím slitování. A co je vůbec nejzvláštnější - právě s odvoláním na Boží všemohoucnost: Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno… (Jaký to rozdíl s naším pojetím "moci všeho"!) A tak místo pohledu na obávaného mocného Boha vyplouvá na povrch představa Boha milosrdného a slitovného. To nám ilustruje i epizoda odehrávající se v Jerichu za časů Ježíšových, jak o tom čteme v dnešním evangeliu.

Zdá se nám, že nás tento dost známý příběh o obrácení celníka Zachea nemá čím překvapit. Hned máme ve věci jasno. Situaci a osoby zde přítomné snadno "zaškatulkujeme". Vidíme vrchního celníka Zachea - ultrapodvodníka, veřejně opovrhovaného hříšníka, který se na základě setkání s Ježíšem obrací. Dále je zde přítomný dav doprovázející Mistra - učedníci, posluchači - tedy symbol těch spravedlivých, Ježíši naslouchajících a podle jeho slov žijících, kteří však taky tu a tam zaváhají (vizme jejich pohoršování se a reptání nad Ježíšovým rozhodnutím jít do Zacheova domu). A taky zde jsou ti, o nichž úryvek nemluví, ale určitě jich v Jerichu bylo plno - ti, co Ježíšovu přítomnost ve svém městě úspěšně ignorují - obraz mnohých dnešních lidí, kteří jsou tak nevnímaví na okamžik Božího navštívení a kterým spása takříkajíc přetéká skrz prsty.
Karty jsou rozdané, vše je jasné a my se snažíme identifikovat s některou skupinou. Patrně se nám bude jevit jako nepravděpodobnější patřit do davu doprovázejícího Ježíše. K Zacheovi se moc mít nebudeme, maximálně se v něm spatříme v okamžicích našich pádů a návratů - ale že by se mělo jednat o nějaký dlouhodobější postoj? To se nám nezdá. A přece máme možná k Zacheovi v celém dnešním úryvku nejblíže. Jen to chce přečíst si jej znova - a jinak než dosud. Předchozí způsob porozumění tomuto textu nám jistě neublíží, vždyť je tak podobný tomu, co potkáváme na jiných místech evangelia. Ale je tu jedna potíž, která způsobuje, že tento dosavadní výklad zde není patrně nejlepším. Ta potíž má jméno: překlad.

S překlady je to vždy potíž a každý do věci vidící potvrdí, že je nejlepší číst originální znění. Každý překlad je totiž zároveň výkladem. Překladatel musí někdy vybrat z více významů nějakého slova či věty jeden a tím už možná ochudí celý kontext. Nebo jindy je potřeba jenom prostě a jednoduše text "uhladit", nějak jinak říct, aby se vůbec dal číst a čtenář se neprokousával kostrbatým doslovním překladem. To jsou jistě postupy oprávněné, ale může se stát, že se někdy trochu "šlápne vedle" a smysl daného textu se trochu nebo úplně posune jinam. A zdá se, že toho jsme právě svědky i v dnešním úryvku z evangelia.
Malá změna v překladu (jistě dobře zamýšlená, chtějící patrně zpřehlednit a sesrozumitelnit tento text) způsobila posun někam úplně jinam. On totiž Zacheus ve své odpovědi Ježíšovi řekl něco jiného než jsme dnes slyšeli. A právě díky tomu se nám najednou ta původně dobře čitelná postava vrchního celníka stává nesrozumitelnější (není ani černá ani bílá) a tím i možná životnější. Při zmatku a nejistotě, jaký vlastně Zacheus je, pak možná lépe pochopíme nepřehlednost situace a zmatek, který sám v sobě prožíval.
Celým problémem jsou dvě slovesa v této odpovědi přeložena budoucím časem. Ve skutečnosti Zacheus užívá času přítomného. My tedy můžeme v originálním textu číst: Polovinu svého majetku dávám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahrazuji mu to čtyřnásobně. Nejedná se tedy o jednorázovou akci, o důsledek či projev jeho dobré vůle po obrácení. Zacheus mluví o tom, co už nyní koná! Polovinu majetku dává chudým a pokud zjistí, že něco nebylo jak mělo, nahrazuje čtyřnásobně - což byla v rozmezí daném výklady Zákona ta nejvyšší sazba! Zdá se, že Zacheus si zasluhuje spíš pochvalu než opovrhování.
Ale zde je i jeho problém - dává Zákonu, co Zákon vyžaduje, avšak uniká mu, že to ještě není všechno. Dává sice chudým polovinu majetku, ale polovina (docela slušná!) mu zbývá a nějak přehlíží, jakým způsobem ji nabyl! Veškeré jeho charitativní jednání je patrně pouhou náplastí na jeho svědomí. Zřejmě si myslí, že lidi ho sice považují za hříšníka, ale co na tom, kdyby věděli, co vše dělá, určitě by smýšleli jinak! A i Pán Bůh bude určitě hodnotit jinak jeho poklesky (a považuje je vůbec za poklesky?!), když vidí, kolik dobrého vykonal.
V tomto duchu přichází na setkání s Ježíšem - nikoli kajícně, s touhou po odpuštění, nýbrž se sebeobelhávajícím postojem v podstatě spravedlivého. Proto jej ani nepřekvapí, že Ježíš jde k němu a cestou domů se mu navíc i pochlubí, co vše dobrého pro bližní koná. Evangelista nepopisuje, co vše pak Ježíš Zacheovi řekl, co u něj vykonal, pouze zaznamenává Ježíšovo konstatování, že dnes přišla do tohoto domu spása. Teprve dnes, až přijetím Ježíše a jeho světla, které dává člověku možnost odhalit pravdivě, co je v něm nemocné. Zacheus nebyl ospravedlněn tím, čím si nalhával, ale až od onoho Ježíšova "dnes".
Tento Zacheus je obrazem mnoha lidí (možná i nás), kteří pro svá pozitiva, třeba i veliká, nevidí, že přece jen něco v nich není v pořádku a nalhávají si, že těmito svými plusy "přebijí", zalakují to nezdravé. I pro ně (pro nás) platí Zacheův recept - otevřít se Ježíšovi a přijmout jeho perspektivu, ne tu svoji, která může kulhat. Učme se od Zachea - tak jako on lezeme na ten svůj strom. Tím je pro nás třeba i toto přicházení do kostela - přicházíme, abychom byli Ježíšovi nablízku, abychom slyšeli jeho slovo. Jenže se může snadno stát, že pak prostě ze stromu slezeme a odejdeme domů nedotknuti tímto setkáním, že odejdeme tak jak jsme přišli - s obelhávajícím postojem rádoby spravedlivého, který je na tom v podstatě dobře. Prožijme dnes (a při každé mši sv.) to, co Zacheus. Uvědomme si, že se nyní u nás (u každého z nás) zastavuje Ježíš a říká mi: "Zachee, slez dolů! Opusť výšiny své nedotknutelnosti! Dnes chci být tvým hostem, dnes chci přijít k tobě a tebe svou přítomností a svým dotekem uzdravit - i když zatím možná ani sám nevidíš, jak nutně to potřebuješ." Kéž nepromarníme tuto chvíli Božího navštívení, abychom pak mohli s radostí slyšet i onen Ježíšův dovětek: Dnes přišla do tohoto domu (do tohoto srdce) spása.

Bratři a sestry,

v minulých týdnech jsme se nejednou na základě výzvy liturgických textů zamýšleli nad kvalitou naší víry. Nejinak je tomu i dnes. Provokujícím podkladem je Ježíšovo podobenství o farizeovi a celníkovi v chrámě.
Na první pohled se zdá vše jasné. Řekne-li se farizej, je to pro nás synonymum pro pokrytce a i závěr podobenství nás nenechává na pochybách, že on je zde ten "zlý". Jenomže - kdo najde ve farizeově jednání něco špatného? Vidíme člověka, který se doopravdy snaží: Židé měli půst předepsaný jednou do roka, on se postí dvakrát týdně! Desátek se měl odvádět z jedné věci, farizej dával ze všeho! (Představte si, že byste odevzdávali desetinu ze všeho, co vyděláte, vypěstujete, dostanete!) Je to člověk, kterého jeho náboženství, jeho víra doopravdy něco stálo. A teď jej vidíme v chrámě zbožně se modlit. Ale opravdu zbožně? Právě zde nám něco "neladí". Děkuje, že je takový a takový, a že není jako někteří jiní - třeba onen celník.
Je nám jasné, že tady to "projel". Slyšíme o silném pokušení těch tzv. spravedlivých - srovnávat. Považovat se za málem dokonalého, každopádně za lepšího než jsou někteří jiní. Ovšem, kdo vidí do srdce člověka?! Možná ten námi odepsaný se ve skutečnosti snažil stokrát více než my, jen to nějak ve výsledku nedopadlo. Každopádně cesta posuzování bližního a jeho situace před Bohem je cestou, kde nejen značně ubližujeme této naší "oběti", ale kde i sami sobě dost škodíme - upadáme pomalu, ale jistě do osidel pýchy, která jako infekce postupně nakazí celé naše nitro, včetně naší víry, včetně našeho vztahu k Pánu Bohu. Zářným příkladem je dnešní farizej.
On se sice v chrámě modlí, Hospodinu děkuje, ale ve skutečnosti se o žádné děkování nejedná. On se prachsprostě chlubí: "Pane Bože, pohleď na mě, jak se mi vše daří - to a to dělám, tamtomu se vyhýbám, můžeš mít ze mě radost. Tak si to laskavě všimni, abys, až se bude jednou účtovat, na mne nezapomněl!" Ve svém "poděkováni" nevyjmenovává jediný Boží čin, jediný Boží zásah v jeho životě (na rozdíl třeba od Panny Marie v jejím chvalozpěvu "Magnificat" v Lk 1, 46-55). Ten kdo vykonal veliké věci není Bůh, ale on sám. Od Boha nic nepřijal a nic od něj nepotřebuje. Farizej, ač má Boha plná ústa, vlastně žije úplně bezbožně (= bez Boha). Vše, co vykonal a mělo jej to přiblížit k Bohu samotnému, učinil bariérou a hrází mezi sebou a Bohem.
Jako protiklad vidíme celníka. Žádná sláva - veřejný hříšník, zloděj, podvodník, kolaborant. Je si moc dobře vědom své situace. Je si dobře vědom, že se nemá čím pochlubit, že nepřináší Bohu jediný dobrý čin. Zůstává mu pouze zkroušeně volat: Bože, buď milostiv mně hříšnému! Avšak přece! Jeden dobrý skutek tu přece jen je - otevřel se pro Boží zásah, pro přijetí Boží milosti, Božího odpuštění, Božího ospravedlnění. Ví, že jenom Bůh mu může pomoct, jenom Bůh jej může vytrhnout ze situace, v níž se ocitl. A jak konstatuje Ježíš: On se vrátil domů ospravedlněn. Ne proto, že by si to víc zasloužil, ale proto, že o odpuštění, o Boží zásah stál.
Co si z toho máme odnést? Kdo jsme my? Kým z nich máme být? Někdo řekne pohotově, že samozřejmě celníkem. Ale nic není jen jenom bílé nebo jenom černé. Celník zde dnes zastupuje celý zástup lidí, se kterými se Ježíš potkával a odpouštěl jim hříchy. Vzpomeňme si, že neříkával: "V pořádku, lituj." - ale: Odpouštějí se ti hříchy. Jdi a už nehřeš. A naopak - i ten opovrhovaný farizej pro nás může být inspirací horlivosti a lásky k Bohu, která by vyzařovala z jeho jednání, kdyby jej špatně neuchopil. Takto je pro nás stálou připomínkou naší slabosti, aneb: Kdo stojíš, hleď, abys nepadl.
Už nyní zjišťujeme, že v našem srdci není jenom farizej ani jenom celník. Jsou tam oba. Někdy toužíme, abychom se Bohu líbili. Občas i věříme, že jsme něco víc než ti, co do kostela vůbec nepřišli. Jindy zase prožíváme chvíle, kdy vnímáme, jak hluboko jsme klesli, jak jsme daleko od Kristova smýšlení a nemáme ani odvahu pozvednout svůj hlas.
Hledáme-li řešení, co s tím - nechme tam oba. Ale vypreparujme z obou to nejlepší. Ať je nám vlastní celníkova otevřenost pro Boží přicházení, celníkova důvěra v Boží zásah do našich slabostí, ale rovněž se přiučme od farizeje a jako odpověď na předchozí Boží činy a jeho odpuštění chtějme svým praktickým životem na to odpovídat.
Někdy to nepůjde hned a nebude to třeba ani lehké. Ale - jak napovídá sv. Pavel v druhém čtení - život je boj, život je zápas, závod. Pak ovšem pamatujme na důležité: Kdo nebojuje, nezvítězí! A Pán Ježíš nás dnes nepřesvědčoval jen o naší slabosti, ale i o tom, že s ním zvítězit lze.

Bratři a sestry,

slova evangelia, která jsme právě vyslechli, určitě nemají být pro nás jakousi lekcí ze společenské výchovy (že se má poděkovat). Máme před sebou evangelium, Boží radostnou zvěst, a ne nějakého Guth-Jarkovského prvního století. Evangelium není jen poučení a příklad. Je to Boží slovo - má zasáhnout naše nitro a způsobit v něm změnu (asi obdobně, jako bylo naznačeno na desíti malomocných).
Tedy nepleťme se - tento úryvek není v první řadě o vděčnosti, ale o víře (a její kvalitě), o Božím daru (a zda ho jako dar přijímám). To, co jasně zaznívá z dnešního evangelia je odmítnutí každé samozřejmosti nároků vůči Bohu.

Všech deset malomocných přistupuje k Ježíšovi s důvěrou. (Oni věří (doufají), že Ježíš na to má!) Víru mají - nejen, že za Ježíšem přišli, ale také poslechli jeho výzvu a jdou za knězem. Přitom vezměme v úvahu, že ke knězi se v případě malomocenství chodilo až po uzdravení, aby je očistným obřadem vrátil zpět do společenství. Oni tedy věří, že se něco stalo případně, že se stane než ke knězi dojdou. (V té chvíli ještě známky uzdravení na sobě nepozorovali!) A přesto - Ježíš chválí víru jen jednoho z nich.
Všech deset čekalo uzdravení. V čem je pak ten rozdíl? Oněch devět (Izraelitů) to asi bralo jako něco, nač mají nárok. Patří k vyvolenému národu, platí tedy na ně zaslíbení daná praotcům. Potom vlastně dostali jen to, co jim příslušelo. ("Jaképak chválení Boha, když on udělal to, co se od něj očekávalo, co (snad) byl povinen udělat.") To z pohledu Ježíše není spásná víra. Tu nalézá tam, kde člověk vidí Boha a jeho věci správně, tedy kde vidí Boha jako dárce a ne jako někoho, kdo je nám zavázán či podřízen. (Kolikrát se i my chováme stylem "Pane Bože, buď rád, že mě tu máš, tak se snaž!")
Pochválen byl Samaritán. Ne, že by jeho víra byla větší (možná měla velké rezervy). Ale i s tím málem dokázal zázraky. I s tím málem zahanbil ony "zbožné" Izraelity. Pochopil svůj vztah k Ježíšovi a k Bohu správně. Věděl, že mu Bůh není ničím zavázán, a přesto ho obdaroval. A toto vědomí jej mohlo posunout dál a pomoci mu otevřít se spásné Ježíšově blízkosti, pomohlo mu to nalézt nejen uzdravení, ale především osobu Ježíše a skrze něj spásu (přijetí Bohem).
Dnešní evangelium se svým kontrastem devět Izraelitů a jeden Samaritán je zamyšlením se nad naší vírou. Ukazuje dvojí přístup: víru osobní a neosobní, na hlubinu vztahu jdoucí a povrchní. Jedni se spokojí s tím, co od Boha dostanou (ale co je to za víru!), druzí skrze obdarování nacházejí Dárce, Osobu, Boží blízkost, o kterou stojí. Navazují vztah - a ten se musí (chce se) prožívat osobně. Pro prvních devět malomocných z dnešního evangelia bylo setkání s Ježíšem jen jednou epizodou (byť důležitou). Odešli si dál žít své životy a je otázka, nakolik byli tímto setkáním vnitřně poznamenáni, kolik si toho za pár let ještě pamatovali. Zato pro Samaritána to byl patrně zlom, započetí něčeho velkého, bylo to objevení Boží blízkosti a lásky, bylo to přijetí vnitřního uzdravení (Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.), počátek života žitého v důvěrném setkávání s Bohem.

My všichni se označíme za věřící. Přicházíme (tak jako všech deset malomocných) za Ježíšem, modlíme se, přijímáme svátosti, snažíme se žít dobře,… A přesto - jak dnes slyšíme - spokojit se jenom s tím nelze. Zamysleme se nad svým přístupem, nad vztahem, který nás k Bohu pojí. Jde nám jen o to, co od Boha dostaneme (pomoc v neštěstí, odvahu, sílu, odpuštění hříchů, doplnění Boží milosti,…) anebo stojíme o Boha jako takového? Žijeme (chceme žít) jen s postojem uživatele anebo nám jde o setkávání (žití) s Milovaným?

Pamatuji si, jak zhruba před 30 lety, kdy jsem nastoupil jako kaplan do kněžské služby, lidé naříkali na životní problémy a sváděli to na dobu. Většina z nich už nežije. Na jejich místa nastoupily nové generace a ty opět naříkají na to, jaká je dnes špatná doba.
Každá maminka si jistě při výchově svých dětí brzy všimne, jak děti, aniž je to kdo učí, svádějí své průšvihy na někoho jiného. Jednou to svedou na sourozence, jindy na kočku A v nás dospělých to tak trochu zůstalo. Svádět své nezdary a problémy na dobu, to je to nejsnadnější řešení. Doba, jako taková, se totiž nemůže bránit.
Položme si otázku: Proč lidé hledají pravdu a správnost řešení v technických záležitostech, aby si usnadnili život, aby si vylepšili stravu a bydlení nebo prodloužili život? A proč nehledají pravdu, ba ani ji mnohdy nechtějí hledat, o sobě?
Když v evangeliu slyšíme, jak apoštolové prosí o víru, tak Pán Ježíš reaguje úplně jinak. Řekne jim, že kdyby měli víru třeba jen málo, dokázali by nesmírně mnoho. Je zajímavé, že Pán Ježíš jim tu víru nedal a jejich prosbě nevyhověl. A to přeci nebyla špatná prosba. Bůh přeci chce, abychom měli velkou a pevnou víru.
Řešení nabízí sv. Pavel, který ve druhém čtení k Timoteovi píše: „Vybízím tě: oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán …“ A v závěru píše: „Ten drahocenný, tobě svěřený poklad opatruj skrze Ducha Svatého, který v nás bydlí.“ Svatý Pavel jasně píše Timoteovi: To ty se musíš snažit, to je plně ve tvých rukou. Bůh ti toho už dal dost a bez tvého přičinění to nedá žádné plody. A to platí o každém z nás.
Z dnešních čtení můžeme pochopit, že jsou oblasti v lidském životě, kde nám Bůh nebude pomáhat. On by totiž zasahoval do naší svobody. A oblast víry je jedna z nich. V této oblasti musím sám svým přičiněním Bohu ukázat, že ho chci co nejvíce poznat, abych mu mohl více věřit a milovat. Víru si musím upevňovat sám např. modlitbou, čtením Písma, exerciciemi, postem, poutěmi apod..
Proto Pavel píše Timoteovi: „Vybízím tě, oživ zase plamen Božího daru…“ Tato slova platí pro každého z nás. A platí to i o lásce i o naději. Kdo se bude jenom modlit, ale nic pro to neudělá, tak nemůže čekat změnu k lepšímu. Když se chudý bude modlit o chléb vezdejší, ale nenastoupí do práce, která se naskytla, a kde by si vydělal peníze, zemře hlady.

Kdybychom chtěli dát této neděli nějaký název, na základě dnešních biblických čtení by to určitě byla "neděle Božího milosrdenství". Nejvíce náš zřejmě zaujme evangelium, jakási Magna charta Božího milosrdenství. Tři stále stupňující podobenství (vrcholící v dech beroucím dramatu otce a dvou synů) jasně ilustrují ničím neomezený Boží zájem o člověka, touhu po jeho návratu a radost z něj, bez ohledu jak dlouhá a klikatá ona "odbočka" byla.
Avšak o tomtéž mluví všechna čtení. Tím jenom dokazují, že v Novém zákoně nedošlo k žádnému obrácení Boha (že by konečně přestal být mstivý a začal odpouštět), ale, že vlastně Bůh stejně jednal vždy.
Prolistováváme-li stránky Písma svatého (a také stránky našich životů), vidíme, že je to tisíc a jedna variace téhož příběhu započatého prvním hříchem, příběhu nevěry člověka ve velikost Božího daru, načež začíná hledat štěstí někde jinde, mimo Boha. Avšak Bůh se neodvrací, ale o člověka pořád stojí. Jedním takovým případem (ač se to na první pohled nezdá) je dnešní starozákonní čtení.

Hledíme na Izrael poté, co jej Hospodin vyvedl z egyptského otroctví. Putuje pouští a nyní se dostává k hoře Sinaj, na kterou vystupuje Mojžíš a uzavírá s Hospodinem smlouvu. Jenže mezitím to v základním táboře vře, lid si nechává ulít zlaté tele, začíná oslava a rej. Najednou střih - a my se vracíme do ticha vrcholu hory Sinaj. Zde začíná dnešní úryvek.
Hospodin promluvil k Mojžíšovi slovy: Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, přivodil si zkázu. Až doteď to byl Hospodinův lid, jeho vyvolený národ - a najednou jakoby se od něj distancoval: tvůj lid. Mojžíš musí tušit, že situace je vážná. Sloveso užité v této větě lze přeložit jak jedná zvráceně, tak přivozuje si zkázu, vrhá se do záhuby. To je také výmluvné a vyjadřující, co se děje každým naším odmítnutím Boha, každým hříchem. Nejen, že jednáme zvráceně, tedy nefér, ne v pořádku podle Boží vůle, ale zejména vrháme se do záhuby, tedy nastupujeme na cestu, kde si sami ublížíme.
Bůh pokračuje a po popisu událostí v táboře říká: Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ. Mojžíš je konfrontován s velikým rozhodnutím. Stačí málo a vyvolený národ se stane zavrženým, Bůh vytrhne všechny předchozí stránky a začne se psát od znova na čistý list. Mojžíš chápe, že toto nebraň mi je zjevením Boží suverenity nad osudy tohoto lidu, zjevením Boží moci (avšak moci nikoli pouze trestat a ničit, ale zejména moci odpouštět) a tedy, že za tímto nebraň mi je skryto přání, aby Bohu naopak bránil, aby dal odpověď, která bude určující pro jeho víru i víru jeho lidu. A Mojžíšovo zastání se Izraele je přesně to, kam Bůh chtěl Mojžíše dovést. Tato jeho odpověď není zastáním se, je vyznáním pravé Boží tváře - té, na kterou se Mojžíš, vyvolený národ a celé lidstvo mohou spolehnout a v ni důvěřovat.
Mojžíš odpovídá připomínkou: Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým si sám při sobě přísahal… Mojžíš se neodvolává na Sinajskou smlouvu, ale na starší Boží příslib. Ono totiž smlouva je dvojstranný akt a když ji poruší jedna strana, smlouva padá i pro druhou. Jenom na základě smlouvy bychom měli smutné vyhlídky - prvním našim hříchem, prvním jejím porušením by Bůh mohl konstatovat: "Dobře, odstupujeme od smlouvy, už ode mě nic nečekejte." Ale Mojžíš odvoláním na příslib vlastně říká: "Ale, Pane Bože, ty takový nejsi, ty nejednáš na základě suché právničiny, ty se neorientuješ v rozmezí má dáti-dal, tys ten, který přese všechno (byť i jednostranně) miluješ!" Tento jeho příslib nespočívá na vrtkavé vůli člověka, nýbrž na velkorysém Božím milosrdenství. To je skutečná Boží tvář, takový je Hospodin, v něhož může Izrael (i my) vždy doufat.
Pak už jen jasný dovětek - Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu. Zase je řeč o jeho lidu - jím vlastně nikdy nepřestal být. Jeho, Božími, objekty jeho touhy a zájmu nikdy nepřestaneme být ani my (i přes naše bloudění).

Zde však příběh Božího milosrdenství nekončí. Kdybychom listovali Písmem dále, na každé stránce se setkáváme s tímtéž. Slyšeli jsme to i v dnešním druhém čtení. Velice osobní vyznání sv. Pavla, které vrcholí ve větě, která dnes jako hlavní myšlenka celého dne vystupuje na povrch: Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Toto jsou slova, která bychom si dnes (a nejen dnes) měli stále opakovat, dokud neopustí sféru pouhého rozumu a nedotknou se našeho srdce. Jsou to slova, kterým můžeme naprosto věřit - Ježíš Kristus zemřel, aby zachránil mě, hříšníka.
Kéž tato slova (a všechna dnešní čtení) vzbudí v nás naprostou důvěru a odhodlání proměnit všechny naše útěky v návraty, vždyť (jak nám říkalo evangelní podobenství) jediné s čím se setkáme , je radostná tvář a otevřená náruč Otce.

Marnost nad marnost - praví kazatel - všechno je marnost. To jsou slova, kterými začínalo dnešní 1. čtení, kterými začíná celá starozákonní kniha Kazatel, slova vyjadřující jakousi hlavní myšlenku dnešní liturgie, slova spíše deprimující než sršící optimismem. Téměř bychom podlehli pokušení považovat je za něco nás se netýkající, něco v ostrém protikladu k evangelní radostné zvěsti, něco, co je v Písmu svatém snad omylem. No, omylem tam tato slova nejsou, avšak, chceme-li dobře rozumět, musíme hledět na Písmo jako celek. (Je doménou sekt vytrhávat detaily z Písma a vystavět na nich sebenesmyslnější konstrukce. Každému místu z Písma můžeme plně rozumět jen v kontextu celého Božího zjevení.)
Kazatelova úvodní slova (jako i celá kniha) jsou dost zásadní. Byla důležitá v době svého vzniku, jsou důležitá i dnes. Tehdy, ve 3. stol. před Kristem, zažíval svět expanzi helénismu, řecké kultury a řeckého stylu života, což sebou neslo i lákadlo hédonistického požitkářství (jako něco, bez čeho se nedá žít a život nemá cenu), dnes je tomu stejně - jsme zaplaveni spoustou lákadel a požitků (nejlépe postavených jako protiklad ke křesťanskému stylu života). Nám i svým současníkům říká Kazatel: marnost, to vše je marnost. Anebo lépe přeloženo: pomíjivost, to vše pomíjí. Slovo užité v textu označuje ranní opar nad hladinou. Tedy rozumějme: vše pomíjí (jako ranní opar), nic nepřetrvá věky - proto nic nepřeceňujme, všemu dejme pravou hodnotu věcí (jinak budeme jako ten pošetilý boháč z podobenství v evangeliu).
Ježíš neodsuzuje a nezavrhuje majetek a hmotné věci jako takové. Jsme lidé z masa a kostí, nemáme jen duši, ale i tělo - a proto nějaké to "materiálno" nutně potřebujeme. Pán Bůh to ví (vždyť nás stvořil) a třeba v 7. přikázání desatera právě toto hmotné zázemí našich životů chrání. Přesto tušíme v tomto dnešním úryvku palčivou otázku (zavrtávající se nám pod kůži). Nezní však: "Kolik toho máme? Je to už moc, nebo tak akorát?" Nýbrž: "Nač spoléháme? Čím se cítíme zajištěni?"
Lidé se cítí zajištění různým způsobem. Pro někoho to je alespoň milion v bance, pro jiného jistota práce, dalšímu stačí pětistovka v peněžence na nejbližší nákup, další se cítí "za vodou" v případě dobré známosti na vhodném místě, která v patřičnou chvíli zasáhne a pomůže. Avšak to všechno snadno pomine: měna zdevalvuje, banka krachne, peněženku ukradnou či peníze jednoduše utratíme, o práci přijdeme ani nevíme jak a ti "dobří známí" se až tak dobří a známí nemusí ukázat. To se pak člověk sázející na tyto pseudo-jistoty najednou cítí zaskočen, ztratil půdu pod nohama. Je to velké pokušení dnešního člověka. On ví, že ho vyléčí léky, pobaví TV, nasytí výplata a hypermarket, pohřbí Pohřební služba - prostě na každou jeho potřebu je tu příslušná instituce. Jediným jeho problémem a starostí je nevypadnout ze hry, být vždy v dosahu těchto "jistot". Ale právě na ně ukazuje Kazatel, když říká: To vše je marnost. To vše je pomíjivost. Ono spousta z toho svou hodnotu má, ale samo o sobě to nestačí! Kazatel nechce říct, že vše je zhola zbytečné a pomíjivé, ale skrze toto své radikální marnost nad marnost v nás chce vyvolat důležitou otázku: "A co tedy marnost není? Co je jistotou, která přetrvá?"
Svatý Pavel v druhém čtení odpovídá slovy: Usilujte o to, co pochází shůry. Na to myslete, … ne na to, co je na zemi. A stejně tak jasnou odpověď slyšíme u samotného Ježíše v závěru onoho podobenství, které nekončí skeptickým konstatováním, že vše je zbytečné a marné, nýbrž: Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem. To je naše jistota - být bohatý před Bohem, být bohatý Bohem. Nemějme jistotu ve věcech kolem nás, ale v Bohu, nesázejme na tvory, ale na Tvůrce, kvůli darům nepřehlížejme Dárce! A položme si dnes (a nejen dnes) tyto důležité otázky:

Na čem stavím svůj život?
Co jsou mé jistoty?
Co to asi konkrétně znamená "být bohatý (před) Bohem"?

Nepřeslechněme toto naléhavé volání, udělejme si v sobě pořádek a uvědomme si co za co v životě stojí.

V úvodu evangelia jsme slyšeli, jak za Pánem Ježíšem někdo přišel a žádal ho, aby mu pomohl při spravedlivém rozdělení dědictví. Pán Ježíš to odmítl.
Jsou věřící, kteří si myslí, že Písmo svaté je kniha, kde najdou odpovědi na všechny své problémy a otázky. Jak vidíme, i za Ježíšem přicházeli lidé a žádali ho o pomoc ve věcech, které On nepovažoval za důležité a důstojné řešit.
Bůh dal lidem rozum a zvířatům dal pudy. Zvířata se po staletí chovají a budou chovat stále stejně. Ale člověk díky svému rozumu získává zkušenosti, které si pamatuje a svůj život zdokonaluje. Člověk je schopen podle Božího plánu vyřešit a hlavně předcházet spoustě problémům, které se nám staví do cesty. Např. otázku dědictví, o kterém se v evangeliu mluví, musí řešit už rodiče, a to jednak tím, že mají vychovávat své děti k lásce, aby si uměly vzájemně pomáhat, aby si nezáviděly, aby držely pohromadě. Ale rodiče, jako vlastníci, se mají včas postarat o rozdělení majetku a o spravedlivou závěť. Že to mnozí z rodičů neudělají, a tím způsobí následný rozkol v rodině, je bohužel časté.
Pán Ježíš dává jasně najevo tomu dotyčnému: Takové věci, já Jako Boží Syn řešit nebudu. Vaše lakota a závist je zcela ve vaší moci. Tu si musíte vyléčit sami.
Boží pomoc začíná tam, kde končí naše schopnosti. Je naivní modlit se za to, aby Pán Bůh nějak zpomalil trolejbus, protože jsem zaspal a chci chytit mši svatou. Jestliže se dlouho do noci budu dívat na televizi a ráno přeslechnu budík, pak to Pán Bůh za mě nebude řešit zpomalením trolejbusu. Kolik lidí se modlí za nemocné rakovinou plic, aby jim Bůh navrátil zdraví. Proč ale kouřili a nedali si říct, když věděli, kam to jednou může dospět? Kolik kuřáků se směje námitkám proti kouření. Když ale nastane situace, že oni patří mezi postižené, místo lítosti často začnou vyčítat Bohu, proč je to potkalo.
Když se obracíme na Pána Boha, pak se na něj obracejme především tehdy, kdy jsme v koncích, ale ne vlastní vinou.

Bratři a sestry,

při pozorném poslechu (citlivém na jednání, postoje a poselství jednotlivých postav) dnešního evangelního úryvku, při poslechu, který vnímá Boží slovo jako aktuální Boží slovo do mého života (a - doufejme - že takhle k němu přistupujeme vždy) se mohlo stát, že naše pozornost se soustředila na tři (dle nás důležité) postavy: kněz, levita, Samaritán. Dumáme, srovnáváme, jak jsme často podobni knězi s levitou a v duchu si třeba sypeme popel na hlavu, s tím, že by bylo dobré snažit se být častěji milosrdným Samaritánem. - Určitě jsme se nesekli a tomuto podobenství dobře porozuměli. Je natolik jasné, že není zřejmě zapotřebí k němu něco dál dodávat a vysvětlovat.

Zaměřme se ale na další dvě postavy, které se v tomto úryvku vyskytli a mají nám co sdělit. Tou první je sám Ježíš. Možná nás to překvapí, jelikož jej v evangeliích vnímáme třeba až moc automaticky, samozřejmě a spíše si hledíme okolností a ostatních osob. Ale někdy je těžiště vyprávění zcela úmyslně na osobě samotného Krista. Dnes vystupuje do popředí ve spojitosti s jednou postavou ze svého podobenství. (Tomu můžeme rozumět i jinak než je jeho prvně vnímatelný smysl.)
Když se zahledíme na postavu Samaritána, uvědomujeme si, že to není člověk, který je "jen" lepší a milosrdnější než ten zmiňovaný kněz a levita, ale jde až za hranice běžného soucitu a pozornosti. Nejen že se zastavuje v nehostinném a nebezpečném území, plném lupičů, ale po základním ošetření si dá tu námahu a dopravuje přepadeného člověka náročnou kamenitou stezkou do hostince. (Převýšení mezi Jeruzalémem a Jerichem činí víc než 1000 metrů, tak si snadno domyslíme, o jak nelehké dílo se jednalo.) Tam o něj pečuje, sám vynakládá nemalou částku na jeho léčení a slibuje, že zbytek doplatí.
V osobě Samaritána Ježíš vlastně definuje a popisuje sebe sama. A nejen sebe! V druhém čtení (chvalozpěv na Ježíše Krista) zaznělo: Ježíš Kristus je věrný obraz neviditelného Boha. On sám apoštolům říkal: Kdo mne vidí, vidí Otce. Nemusíme v rozpacích a nevědomosti přešlapovat na jednom místě a tázat se, jaký je vlastně Bůh, jaké má vlastnosti, kdo ho zná,… Otec věrně představuje svou tvář posláním Syna. A Ježíš dnešním podobenstvím vykreslením do krajnosti jdoucího milosrdného Samaritána popisuje nejen sebe, ale pravou Boží tvář, vlastní podstatu Boží. Sděluje, co hýbe Božím srdcem. Bůh je ten, kdo je nadmíru milosrdný, sklání se ke každému zraněnému, ubitému, zdeptanému, zničenému - ke každému hříšníkovi (čili ke každému z nás), zastavuje se u něj, chce mu pomoct a uvést jej zase do plnosti života.

Druhou postavou, stojící za povšimnutí (ne až tak milou, ale bylo by nefér ji vynechat), je onen znalec Zákona. On vlastně celý dnešní děj vyprovokoval. Přichází s nádherným dotazem: Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život? V evangeliu stejný dotaz Ježíši dává bohatý mládenec a sklízí Ježíšovy sympatie za upřímnou snahu. Dnešní situace je jiná. O zákoníkově motivaci praví evangelista, že chtěl Ježíše přivést do úzkých. Ten však vychází do protiútoku a místo odpovědi klade otázku, na kterou onen znalec Zákona musí odpovědět, nechce-li se sám shodit: Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš? Aby sebe neukázal jako znalce Zákona, který Zákon nezná, musí odpovědět. Když však znal odpověď, proč se ptal? Ježíšovým dotazem musí vyložit karty a projevit navenek své ne úplně čisté úmysly. Aby to tedy nevyznělo úplně hloupě, dává narychlo další dotaz, čímž spouští Ježíšovo podobenství o milosrdném Samaritánovi.
Tento znalec Zákona, když odhlédneme od obsahu celé debaty, je představitelem postoje, který (možná až moc dobře) známe. Je to člověk, který znal Zákon, v okamžiku dokázal ze sebe vysypat znění přikázání, ale přesto praxí byl někde úplně jinde. I my někdy máme blízko k těm, co vše dobře znají, mají to v hlavě srovnané (to se smí a tohle ne, v Božím, zákoně je to a to, evangelia mluví o tomhle), ale zůstávají jen u pouhé teorie. A přitom, poslední Ježíšovo slovo pro znalce Zákona bylo: Jdi a stejně jednej i ty!
Tato postava nám může dnes posloužit jako určitý podnět k zamyšlení a zpytování svědomí - jak často se podobáme těm, kdo vše ví, evangelia znají, přikázání rovněž, ale nějak nás ani nenapadne je vzít za svá. Není řeč o situaci těch, co se snaží a nepovede se - to je otázka lidské slabosti a o tom jindy. Nicméně nenajdeme v sobě oblasti, místa z Božího zákona, z Ježíšových slov, která dobře známe (tolikrát jsme je slyšeli) a přitom jsme k nim ještě ani jednou nepřistoupili jako k něčemu, o co se budeme opravdu snažit?!
Až se rozhodneme pro tuto důslednost, teprve pak k nám Boží slovo nemluví zbytečně, teprve pak jsme evangelními lidmi, teprve pak máme dobře nakročeno na cestě, která vede tam, nač se v počátku dnešního úryvku ptal onen znalec Zákona - k věčnému životu.

Ve středu před půlnocí zahynul na dálnici u Humpolce chodec. Srazilo ho osobní auto. Pak přes něj přejelo ještě několik aut, takže jeho tělo bylo roztrháno v délce 200 metrů. Z celé té řady aut, která přes něj přejela, zastavil jenom jeden řidič, který neměl to svědomí jet dál.
Jak je tento příběh nápadně podobný tomu, co právě před chvílí zaznělo v evangeliu o milosrdném samaritánovi. Jenom jeden měl soucit a pomohl. Ostatní ho pro jistotu obešli. Vyhnuli se tak problémům, které by jim zkomplikovaly cestu.
Je jasné, že žijeme ve společnosti, která je nemocná. To, že koruna posiluje, že je rozvoj kultury a umění, že máme mnoho vymožeností, které před tím nebyly, není důvodem k jásotu. Lidé se zaměřili na požitky - užít si života. Staví se další a další obchodní domy, které neustále lákají na neuvěřitelné slevy, jak zaznívá v reklamě. Stejně tak přibývá heren a dalších podniků s nepřetržitým provozem.
Když se projdete po jihlavském náměstí nebo v jeho blízkém okolí, potkáte mnoho žen a dívek, dokonce i děti, s cigaretou v ruce. Ještě před 30 léty byla cigareta znakem lehkých žen. To, co se děje, je špatné. Pro zdravou budoucnost národa to rozhodně není dobré. Mnoho lidí dnešní doby si neváží svého zdraví. Spíše se snaží užít si života. Na jedné straně nadávají na malé příjmy, na druhé straně tlačí plné vozíky jídla z obchodního domu.
V evangeliu dnes čteme, jak Pán Ježíš říká: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou …" Nestačí jenom věřit v Boha. Nestačí jenom věřit, že něco, nebo někdo je. Máme Boha milovat, a to celým srdcem. Náš vztah k Bohu, nemá být jenom záležitostí rozumu. Vy, kteří žijete v manželství, velmi dobře víte, že váš vzájemný vztah není pouze výsledkem logiky. A co vztah k dětem? Jak by vypadal, kdyby tam nebylo srdce?
Jestliže lidé ztrácejí ideál lásky a nemají úctu ani ke svému zdraví, není divu, že si neváží ani lidí kolem sebe. Kolikrát jsem už potkal maminku, která tlačila kočárek a v druhé ruce měla cigaretu. Nemá-li člověk v srdci úctu sám k sobě, jak ji bude mít k těm druhým a už sotva ji bude mít ke svému Stvořiteli.
Není divu, že se staví nové a nové domovy důchodců, hospice … To je vše jen znamením, že je v srdci lidí - dětí, nedostatek lásky a úcty ke svým rodičům. "Ten starý, nemohoucí člověk nám překáží…." Vždy se to logicky zdůvodní, aby to navenek vypadalo důvěryhodně.
Tak, jako procházející kněz či levita, tak i dnešní člověk má spoustu výmluv, proč tak žije, proč je takový jaký je. Nezapomeňme, že Hospodin vidí i to, co je skryté. Skrze svědomí nám po čase připomene, co jsme mohli vykonat, ale nevykonali jsme.

Bratři a sestry,

Pročítání listů sv. Pavla nám nabízí zajímavý vhled jak do situace tehdejších církevních obcí (včetně jejich problémů), tak i pohled na postavu samotného apoštola, jehož obraz nám z nich velice plasticky vystupuje. Někdy to je Pavel laskavě pečující, vyučující, starající se, obhajující Kristovo evangelium, jindy vášnivě rozohněný - jak můžeme vytušit dnes: a ať mě už nikdo (s těmi věcmi) neobtěžuje!
S Galatskou církevní obcí si Pavel užil své. Poté, co ji založil, zasel símě Kristova evangelia a odešel "o dům dál", přicházejí do Galácie jiní misionáři, zřejmě mnohem více sympatizující se starozákonním židovstvím. Ti vnesli mezi Galaťany rozpaky a nepokoj, zda opravdu stačí Kristus anebo je zapotřebí i nařízení Mojžíšského zákona, což vyvolalo u některých nelibost vůči Pavlovi, jako tomu, jenž jim něco důležité zatajil. Pavel píše list, aby tyto fámy vyvrátil a znovu připomíná, že jedině Kristus nás spasí a nařízení Mojžíšova již pozbyla platnost (ani obřízka nic není, ani neobřezanost, ale nové stvoření). Mentalita starozákonních nařízení mohla snadno svést k pokušení vidět spásu jako něco, co si sám udělám, co si zasloužím. Pavel znovu připomíná - spása je jedině Boží milostí, veškeré naše skutky a dobré jednání je již pouhou odpovědí, výrazem vděčnosti toho, kdo zdarma a bez zásluh obdržel Boží spásu.
Pavel reaguje na útoky jemu adresované s tím, že v ničem nezaostává za těmi nadapoštoly, ale přesto se vychloubat nechce. Pronáší krásnou větu, kterou jsme slyšeli v dnešním 2. čtení: Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista. Zní to jako protimluv. Kříž většinou nevnímáme jako předmět chlubení. Kříže nás potkávají, neseme je, chceme se jich (jde-li to) zbavit. A Pavel se přesto chce chlubit křížem. Ale pozor! Nejde o žádné masochistické pojetí křesťanství - že by si každý musel hodně toho odtrpět, aby mohl k Bohu (to jsme zase u onoho Pavlem kritizovaného zásluhového přístupu). On se chce chlubit křížem Ježíše Krista.
Co vlastně tento kříž Ježíše Krista znamená? Napadne nás trápení a muka, která vytrpěl, ale to není to hlavní. Kříž je zejména znamením spásy, Božího zachraňujícího jednání vzhledem k nám, kříž je na prvním místě obrazem Boží lásky - ochotné jít až do takovýchto krajností. Tím se Pavel chlubí! Boží přítomností, blízkostí a láskou, která stále trvá a Pavel ji neustále prožívá a sděluje všem, čeho je jeho srdce plné.
Kříž je vůbec vyjádřením celé naší duchovní existence a křesťanské identity. Kloubí v sobě dva směry, dva pohledy: vertikální a horizontální. Pozvedá náš zrak vzhůru, k Bohu, zdvihá nás nad nás samé, nad každodenní starosti (v něm je ukřižován svět a já světu), ale zároveň připomíná horizontální rovinu - všechny ty naše bližní, každého konkrétního člověka, jenž nám je Bohem poslán do cesty. Toho je svědkem na prvním místě sám Ježíš: celým životem dotvrzoval, že nechce konat nic jiného než plnit Otcovu vůli, ale také nepřehlížel člověka potřebujícího pomoc, ani toho nejubožejšího - dokonce říkal, že právě kvůli takovému přišel. I my uchopíme svůj život nejlépe, pokud vyladíme obě tyto roviny. Nelze pro samou starost o člověka a pozemské záležitosti zapomínat na Boha, ale také není správné upnout se na Boha tak, že nebudeme vnímat potřeby těch, které máme kolem sebe.
Tuto vyladěnost měl v sobě i apoštol Pavel. Stal se živoucím znamením Ježíše Krista. Říkal že na sobě nosí znamení, že náleží Ježíšovi. Aniž bychom řešili, co to konkrétně mělo znamenat (stigmata?), rozumějme tomu nyní tak, že Kristus z něj byl dobře patrný. Zastavme se dnes a ptejme se, jak jsme na tom se svým křesťanstvím my. Žijeme ho vyrovnaně jak ve vztahu k Bohu, tak k bližnímu? Neupadáme do omylu, že si Bůh bude muset všimnout našich "velkolepých" zásluh? Či naopak - neobávám se malomyslně, že si být s Bohem nezasloužím? Jsem připraven a ochoten žít svůj život jako Bohem obdarovaný? A v neposlední řadě: Znamení koho (čeho) nosím? Koho (co) poznají lidi ze mě?

Bratři a sestry,

slavíme dnes svátek dvou největších apoštolů - "sloupů" církve, jak nám připomíná i vstupní modlitba ke mši sv.: … s nimi je spjat počátek života církve. O dnešních světcích se dá mluvit různě, nabízí se celá škála různých podnětů.
Nejčastěji nás v souvislosti s Petrem napadne papežský primát, úřad, jež mu Kristus svěřuje jak můžeme slyšet třeba v dnešním evangeliu zmínkou o skále, kterou Petr bude, o předání klíčů či moci svazovat a rozvazovat, anebo jak zaznívá z Ježíšovy modlitby za Petra a jeho víru při Poslední večeři, či předání stáda při Kristově zjevení po jeho zmrtvýchvstání. - Jenže toto vlastně obsahuje a vyjadřuje svátek Stolce sv. Petra.
Řekne-li se Pavel, napadne nás apoštol národů, pohanů. Vzpomeneme si na původního nepřítele a pronásledovatele křesťanů a církve, a na jeho obrácení. - Ale tohle zase říká svátek Obrácení sv. Pavla.
Obojí je obsaženo i v dnešním svátku, ale nejen to. Dnes hledíme na postavy těchto dvou apoštolů ve všeobecnějším a obsažnějším smyslu. Co mají vlastně společné? Oba byli v době svého apoštolského působení v ranné církvi zahleděni (zamilováni) do Krista, kterému dali a dávali vše, byli jím zcela prodchnuti a jemu odevzdáni. A přesto jsou jiní. Zahleďme se dnes na postavu jen jednoho z nich a sice Petra. (Pavla si nechme na příští rok, který Benedikt XVI. vyhlásil rokem sv. Pavla.)

Petr nám není neznámý, je nejčastěji zmiňovanou postavou Nového zákona (po Ježíšovi). Vlastním jménem Šimon, s určením syn Janův (hebr. Simeon Bar-Jona). Později mu Ježíš dává nové jméno (vyjadřující nové poslání): Kéfas (řec. Petros) = skála. Byl to zbožný Žid pocházející z Galileje (Betsaida), povahu měl rozhodnou, vznětlivou, někdy však byl i naivní a bázlivý (zapření Ježíše). Přesto byl čestný, vnitřně pravdivý, přímý a schopen té nejupřímnější lítosti - a to byla jeho hlavní devíza. I my bychom neměli rezignovat proto, že jsme buď prudcí a vznětliví, nebo bojácní a nerozhodní, či jednoduše slabí a často upadající do chyb a hříchů. To nás nediskvalifikuje, protože přesto všechno v nás může (a má) být Petrova čestnost, přímost a vnitřní pravdivost.
Evangelia nám umožňují sledovat jeho duchovní pouť a zrání krok za krokem. Nyní se však zaměřme na dva body (dvě zastávky) na této cestě. Prvním je jeho povolání u Genezaretského jezera (Lk 5). Ježíš mluví k zástupům, Petr znaven nočním rybolovem naslouchá. A když Ježíš vybídne k zajetí na hlubinu a spuštění sítí, Petr dá na slovo "neodborníka" a pak už jen žasne a pln rozechvění volá: Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný! Ježíš jej vybízí k důvěře, zve k následování - a Petr přijímá. Uznává, že má své meze, ale pevně věří tomu, kdo ho povolal. Říká své "ano" a stává se učedníkem.
Druhým zastavením je událost z dnešního evangelia: Petrovo vyznání Mesiáše a to, co se s tím pojí. Idylická, až slavnostní atmosféra, kterou jsme vnímali (vyznání + svěření úkolu být skálou a mít klíče a moc), je však vzápětí vystřídána předpovědí Ježíšova utrpení. Je to důležitý okamžik - vlastně jakési druhé povolání, podobné dvojímu povolání Abraháma v Starém zákoně (Gn 12: vydat se na cestu a následovat Boží hlas; Gn 22: obětovat syna Izáka, tj. poslechnout Boha i za hranicí svých vysněných představ). Petr zpočátku nechápe - protestuje, pohoršuje se, zasypává Ježíše výtkami, za což si vysluhuje velice ostrou výtku z Ježíšových úst: Jdi mi z očí, Satane!
Petr vyznal svou víru v Ježíše jako Mesiáše, rozhodl se pro něj, ale ještě nedozrál v poznání, co to znamená být Ježíšův, jaký Mesiáš vlastně je. Petr vlastně zatím více sleduje svůj sen a své naděje, než realitu. Chce aby Mesiáš byl božský člověk, který splní očekávání lidu tím, že všem vnutí svou vůli, ale Ježíš se prezentuje jako lidský Bůh, který očekávání obrací naruby a vítězí cestou pokory a utrpení.
Je to důležitý moment, zcela zásadní na cestě Petrova zrání (dospění) - proto Ježíš volí tak tvrdá slova - Petr nesmí zůstat jen u svých prvotních představ. Je to okamžik volby (i pro nás): a) dát přednost vlastním očekáváním a představám, tzn. stavět vzdušné zámky a hledat své iluze, v podstatě tím odmítáme nalézt skutečného a živého Ježíše; anebo b) přijmout Ježíše takového jaký je, v pravdě jeho poslání a působení a odložit stranou příliš lidská očekávaní.
Často i my toužíme po Bohu, snažíme se ho následovat - akorát, že zůstáváme pouze u prvního kroku Petrova povolání - máme svou představu, jak by Bůh měl do našich životů zasahovat. Jenže: Bůh si v Kristu zvolil jinou cestu. Petr to (sice s počátečními těžkostmi) pochopil a přijal. Také i my musíme Ježíše následovat, ne jej předstihovat. Někdy si myslíme, že na vše známe recept, víme, "jak na to". Pamatujme však při všem svém snažení, že Ježíš je tím, kdo zná cestu a ukazuje nám ji. On je ten, kdo říká: Následuj mě! Mějme Petrovu odvahu i pokoru následovat Ježíše (toho opravdového, ne vysněného), protože jedině on je cesta, pravda a život.

Když se zaměříme na život těchto dvou apoštolů, vidíme, jak Pán působil v jejich životech, jak je formoval.
Když Ježíš říká Petrovi : "Ty jsi Petr - Skála a na té skále zbuduji svou církev…", nevychází z nějakých Petrových předností, ani schopností…, ale ze skutečnosti, že nebeský Otec mu zjevil, že Ježíš je Syn Boží, že je Mesiáš. "Blahoslavený jsi Šimone, synu Janův, protože ti to nezjevilo tvé tělo a krev, ale můj Otec, který je na nebesích." Jedině tehdy je Petr skálou, když vyznává tuto pravdu a žije z ní.
Pamatujme na to, že toto Ježíš říká Petrovi daleko dřív, než ho Petr třikrát zapře. Po Petrově zapření Ježíš neodvolává, co řekl u Cesareje Filipovy, ale po svém zmrtvýchvstání naopak Petra potvrzuje za prvního z apoštolů. "A ty, až se obrátíš utvrzuj své bratry !", řekl Ježíš Petrovi před svou smrtí. Nyní u Tiberiatského jezera se vzkříšený Ježíš třikrát ptá Petra, zda-li ho miluje více, než ostatní apoštolové. Petr pokaždé odpovídá kladně a Ježíš ho pověřuje k službě pastýře všech. "Pane, ty víš všechno. Ty víš, že tě miluji." říká skromně a upřímně Petr Ježíšovi. (Jan 21)
Na této Petrově lásce velmi záleží. Protože láska musí všechno vydržet, musí být trpělivá, musí dokázat odpustit, musí být zarmoucená, když se děje něco špatného, ale mit radost, když lidé žijí podle pravdy. Tak lásku definuje sv. Pavel (1 Kor 13).
Taková láska je skálou a oporou, která unese tak velký úkol, který Petr dostává od Ježíše. Nebude-li Petr spojen s Ježíšem v lásce, nemůže být dobrým pastýřem. I nynější papež Benedikt XVI. hned na začátku svého pontifikátu zdůraznil, že úkol, před který byl postaven ho přesahuje, a proto se chce opřít o Krista a Matku Boží a o modlitby věřících na celém světě. Vidíme, že i Petr dnešních dnů si je vědom závažnosti poslání, ale zároveň ví, odkud čerpat sílu a moudrost k vedení církve.
Kéž svatí apoštolové Petr a Pavel povzbuzují i nás, abychom pochopili, že pro své poslání musíme čerpat sílu z blízkosti Boží. Naše vědomí nedostatečnosti a slabosti ať se stane otevřeným prostorem pro Toho, v jehož síle a milosti můžeme správně naplňovat svá životní povolání a směřovat ke svatosti..

Bratři a sestry,

při pohledu do liturgického roku spatřujeme celou plejádu různých svátků - staré i novější, zásadní či ty spíše "okrajové". Pokud bychom chtěli začít kategorizovat i dnešní svátek, zdá se, že by nedopadl nejlépe, že mu zbývá přinejlepším "druhá liga". Je relativně mladý - úcta k Božskému Srdci se rozšiřuje od 17. století (v souvislosti se zjevením sv. Markétě Marii Alacoque); rovněž nepatří k těm nejdůležitějším (nemluví o nějaké nejzásadnější události dějin spásy). A přesto je tento svátek důležitý. Dokonce můžeme říct, že mluví o něčem nejdůležitějším, o něčem, co je přítomno ve všech svátcích, co spatřujeme v Bohu, kdykoli na něj myslíme, k němu přicházíme. Tento svátek - dle názvu znějící dost abstraktně - mluví o nejpodstatnější vlastnosti Boží. K tomu užívá symbolu srdce.

I v naší běžné mluvě pojem srdce užíváme a jeho symbolické rovině rozumíme. Srdce je symbolem středu lidské bytosti. Zastupuje ji celou. Dá-li někdo někomu své srdce, dává se mu celou svou bytostí.
Srdce je vlastně symbolem lidství jako takového. Řekneme-li o někom, že je to člověk bez srdce, vnímáme člověka chladného, bezcitného - někoho, o kom se sami sebe ptáme, zda je to ještě vůbec člověk, když postrádá to krásné, lidské, to něco, co nám dává lidskou tvář.
Srdce vnímáme jako vyjádření kvality člověka a jeho vlastností. Srdce - a ne oděv či vzhled - určuje, jaký kdo je. Oděv se rozpadne či vyjde z módy. Tělo a jeho krása povadne (přibudou vrásky či pivní bříško), ale srdce je právě to, co nemusí pozbýt své krásy, ba dokonce je něčím, co může stále krásnět víc a víc. Jsme-li moudří, hodnotíme lidi tímto pohledem - pohledem srdce, pohledem Božím. Jak praví kniha Samuelova: Člověk se dívá jen na to, co má před očima. Hospodin však hledí na srdce.(1 Sam 16,7) Anebo vzpomeňme na Exupéryho Malého prince: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, to oči nevidí.
No a v neposlední řadě je pro nás srdce symbolem toho nejkrásnějšího, čeho jsme jako lidé schopni, je symbolem toho, co zabraňuje, aby tento svět (a my v něm) byl krutý a nelidský - prostě a jednoduše: je symbolem lásky.

Když nyní převedeme toto naše vnímání symbolu srdce na dnešní svátek, najednou mu začneme rozumět - svátek Božího srdce je pohledem na milujícího Boha. Milujícího až do krajnosti (Jn 3,16: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.) Milujícího do krajnosti nejen tehdy, ale dnes a denně, jak nám to krásně vyjadřovala dnešní čtení obrazem pastýře a jeho ovce. Pro svého pastýře nejsme pouhým stádem, které pase, pouhými čísly, bezejmenným davem, ale ovečkami, které zná jménem a o každou konkrétně stojí - až tak, že je ochoten jednu ztracenou jít hledat - stojí mu za námahu. Dnešní svátek je znovuobjevením veliké pravdy zaznívající z úst sv. Jana, a to, že Bůh je láska, že má srdce otevřené pro každého člověka.
To je zvěst, která nás provází již dlouhou dobu, není doménou až doby novozákonní. Už u Jeremiáše čteme: Miluji tě láskou odvěkou, přitáhl jsem tě na své srdce. (Jer 31,3) Přitáhl a přitahuje. Dokonce nejen přitahuje, ale i proměňuje. A právě toto je významem a výzvou dnešního dne. Nemá nám být pouhým připomenutím: "Bůh mě miluje. Pán Bůh zaplať za to." A dál si jdu po svém. - To by se tento svátek slavil úplně zbytečně. Má být pro nás setkáním s láskou. A setkání s láskou vyžaduje odpověď lásky. Dnešek nás chce vyburcovat k vzplanutí naší lásky k Bohu, k rozhoření touhy po takové lásce, která by odpovídala lásce Boží. Vždyť co jiného je obsahem invokace: Ježíši…, přetvoř naše srdce podle srdce svého! Ano, Pane, dej mi srdce stále více tě milující, dej mi srdce, které by bylo schopné tě milovat tak, jak si zasloužíš! Anebo volání starozákonního žalmu: Stvoř mi čisté srdce, Bože! (Ž 51) Stvoř mi srdce otevřené tobě; srdce, které by bylo plně Boží!
Bůh naše volání slyší a slibuje: Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. (Ez 36,26) A nejen slibuje, ale i dává. Bůh nám dává nové srdce a na nás je jen ho přimět tlouct. K tomu využijme dnešního dne - k zahledění na Božské Srdce, k zahledění na samotného Boha, k fascinaci Boží láskou, k fascinaci, která v nás způsobí rozbušení srdce, zrychlení tepu a dechu, k fascinaci, která v nás vyvolá sladké rozrušení vyplývající ze setkání dvou milujících srdcí.

Bratři a sestry,

při slyšení dnešního úryvku z evangelia můžeme reagovat různě: tiše závidět, ptát se, proč stejně Ježíš nejedná i dnes, či pouze ho vzít na vědomí jako jeden z Ježíšových činů legitimujících jeho osobu a poslání. No při podrobnějším zamyšlení si uvědomíme, že oné ženě není vlastně co závidět, že ani tehdy Ježíš neuzdravoval a nekřísil každého na počkání, že v tomto svém činu není legitimizován pouze Ježíš, ale jde spíš o zjevení Boha - jaký je, jak jedná.
Pro lepší porozumění tomuto dnešnímu textu je dobré vidět ho v kontextu 7. kapitoly Lukášova evangelia: nejprve slyšíme o uzdravení setníkova služebníka v Kafarnau, pak naše dnešní vzkříšení syna naimské vdovy (vnímejme to zesílení uzdravení-vzkříšení, služebník-syn!) a celé to ústí do dotazu učedníků Jana Křtitele, zda je tím, kdo má přijít, na což Ježíš odpovídá: Jděte a oznamte Janovi, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst.
Odpovědí na otázku po smyslu dnešního úryvku ovšem není jen: vzkříšení mrtvého mládence + mrtví vstávají = Ježíšovo potvrzení "ano, já jsem to". On jde dál. Představuje tvář Otce, bortí (společenské/osobní) předsudky a falešné představy o Bohu.
Odpověď Janovi vrcholí slovy o tom, že chudým se hlásá radostná zvěst. Tím chudým je tady naimská vdova. (Chudý zde znamená ubohý.) Ona to totiž není "jen" matka, které umřel syn, ale vlastně žena vydaná všanc osudu. Umřel jí muž, který ji společensky i hmotně zaštiťoval, čímž tato povinnost přechází na syna. Nyní umírá i tento jediný syn. Žena ztrácí poslední oporu, bude žít na okraji společnosti, vydaná lidem na milost a nemilost.
A navíc: vezměme v potaz, že tehdejší společností byly smrt a jiné nepřízně "osudu" považovány za projevy Boží nepřízně a trestu. Tuto ženu postihuje neštěstí hned dvakrát - což v očích mnoha mohlo signalizovat její hříšnost, že si to zaslouží, že za něco ji Pán Bůh trestá.
Ač Bůh už ve Starém zákoně říkal, že takto uvažovat není zrovna nejsprávnější, kolikrát uvažujeme podobně?! ("Co tím Bůh sleduje? Za co mě/někoho trestá?") To pak začneme nabývat dojmu, že je lepší Bohu se vyhnout, nebýt mu moc na očích. (Jak pošetilé - jak bychom to asi udělali?!) Ježíš ukazuje, že tohle tedy ne, že vpád Boha do našeho života není smůla, msta či trest, ale přízeň, záchrana, posila. Zjevuje Otce, ukazuje, jaký je Bůh, ukazuje jeho soucitné srdce - pohotové k činu, zásahu.
V Ježíšovi můžeme tušit, vidět Boží postoj a přístup k člověku: on zná naše bolesti, má o ně (a o nás) zájem, chce je řešit - a to tak, že neřeší nějaký "případ", ale setkává se s osobou, s jednotlivým člověkem a svým příchodem do našeho života se chce projevit jako Mesiáš, záchrance. Jak? To nechme už na něm.
Ježíšovo poselství neříká, že každému bude poskytnuta pomoc stejným způsobem, ale říká, že každému člověku, který trpí nouzí (v různém slova smyslu), je stejným způsobem obráceno Ježíšovo srdce a Boží láska, a nikdo není zapomenut. To je radostné poselství (evangelium) pro chudé, to je jistota pro nás.

Bratři a sestry,

jak se nám doba velikonoční chýlí ke konci, přesouvá se i těžiště zájmu liturgických textů z fascinace osobou zmrtvýchvstalého Ježíše a jeho přítomnosti na dílo, které nastartoval, na trvání tohoto jeho díla spásy, díky čemuž nežijeme ve vzpomínkách slavné minulosti, ale v realitě stále trvajícího Božího díla.
Zvěst velikonoc, zvěst evangelia není jen, že Ježíš vstal, to a to říkal, udělal, tudy chodil (vše v minulém čase!), ale - že jeho dílo je stále aktuální, stále přítomné. A to je církev. Ona je samozřejmým tématem, které se nám otevírá v závěru doby velikonoční. Je to nikoliv jen téma, kterým se máme nyní nějakou dobu zabývat a pak přejdeme dál, nýbrž téma, které vypovídá, v čem žijeme, jak dál ve světě pokračuje Ježíšova činnost.

Všechna dnešní biblická čtení mají společný prvek právě - církev (a její situace ve světě). Hledí na církev dvojím základním způsobem:

I.církev - společenství věřících
II. církev - společenství s Bohem
církev - společenství dýchající (žijící) Duchem

Často vnímáme jen onu první část (což je velká chyba). Buď suše právnicky v církvi vidíme prostou množinu jednotlivých "kusů" věřících (jedna z mnoha lidských organizací) nebo se podvolíme upřesnit, že je to taková lepší organizace (snaží se o správný způsob života, někdo dodá, že nese určitý Boží punc,…) - ale to vše je málo. Ze zůstávání u těchto pozic vychází všechno nepochopení církve a hysterické výkřiky rádoby věcí znalých kritiků.
Kdybychom naopak chtěli vnímat jen II., pak se nutně objeví otázka: "Kde se pak v církvi berou chyby, nedokonalosti, hřích?" Ono to bude asi tím, že jsme nejen prodchnuti Bohem a spojeni s ním, ale současně si sebou neseme i tu svou "člověčinu". Stále jsme viatores (poutníci na cestě), avšak jsme těmi, kdo se tomuto Božímu tajemství (v němž žijeme) otevíráme a více do něj vrůstáme.

Dnešní evangelium nám přineslo úryvek z Ježíšovy "velekněžské modlitby" ukazující, jakou chce církev mít: aby byli jedno, jako my jsme jedno. V čem spočívá jednota (společenství) Otce a Syna? Odpověď zní: V Duchu svatém. Tedy potom onomu aby byli jedno rozumějme jako prosbě (touze), aby i nás spojovala moc Ducha, aby v nás působil Duch svatý, aby v nás pulzoval život Nejsvětější Trojice. To, co "pulzuje" mezi Otcem a Synem je Duch - a ten je láska. Proto tedy Ježíšem založená církev je (má být) společenstvím lásky. (Tím se pak stává obrazem živého Boha, tím je silně mluvící k tomuto světu.)
Svět je pak buď vtažen do této lásky a stržen Duchem svatým, anebo se v něm vzedme vlna odporu. To je situace Štěpána v 1. čtení - obraz situace církve. Je stále pronásledována, kamenována, protože neodpovídá duchu tohoto světa, má jiného Ducha. (Když Ducha vymění za ducha tohoto světa, je tímto světem chráněna a tleská se jí, avšak (jazykem Apokalypsy) - je to pak ještě "nevěsta"? Anebo "nevěstka"?) Přesto však, ač je církev pronásledovaná, vidí protržená nebesa - Bůh vstupuje do ní, je v ní přítomen. A on vítězí - je alfa i omega, Vševládce. On má poslední slovo. (Vizme 2. čtení - závěr Apokalypsy a vlastně závěr celé Bible.)
Zní to jako útěcha, avšak to, o čem mluví 2. čtení jen úplně uchvacující. Nabízí nám vizi naplnění díla, naplnění společenství. Je to vyjádření stálé touhy a spalující vášně. Církev je zde velice příhodně nazývaná nevěstou! Beránkova svatba, o které mluví tato poslední kniha Písma svatého, je pak plné odevzdání se Ženichovi, je to totální spojení s Kristem. Z nevěsty se stává manželka. Církev (nevěsta), už nyní prodchnuta Bohem, celou svou existencí tíhne k úplnému (manželskému) odejmutí s Bohem.
Duch a nevěsta volají: "Přijď!"
Ženich se zaručuje: "Ano, přijdu brzy!" ("Můžeš se mnou počítat.")
My s o to větší láskou a touhou voláme: "Amen, přijď, Pane Ježíši!" Marana tha!
Toto volání (Marana tha!) nemá být jen stálým krédem církve, ale vzorcem životního postoje každého křesťana. Přijali jsme Krista. Abychom však nebyli prázdnou (bezobsažnou) skořápkou, otevřeme se jeho Duchu, jenž nás povede k Ženichovi a bude nás naplňovat touto spalující vášní a neukojenou touhou, s níž budeme volat Přijď!, touhou, která dostane sladkou příchuť čekání na milovaného.

Bratři a sestry,

evangelnímu úryvku, který jsme právě vyslechli dodává naléhavější důležitost kontext, ve kterém se situace odehrává - Poslední večeře, krátce před Ježíšovou smrtí (a on to ví!), okamžik po ohlášení zrady a Jidášově odchodu. Jak bychom v tu chvíli reagovali my? Možná úprkem, možná přijetím údělu, ale s povzdechem: "To jsem si ale hřál na prsou hada. Takhle se mi odvděčí." Ježíš však říká: Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. V jakém smyslu? Blíží se konec, dílo bude dokonáno a všem bude nakonec jasné, že to, co Ježíš říkal a konal, myslel vážně. V tomto svém díle, v lásce, s jakou se ho chopí - je oslaven.
Navíc přidává nové přikázání. Je chvíli před smrtí, není čas na zbytečné tlachání, proto to, co právě pronáší, je jakýsi jeho testament. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Ve Starém zákoně rovněž nebyla nouze o přikázání milovat. Toto přikázání však je nové - v dovětku: jako jsem já miloval vás.
Musíme konstatovat: "No - tak, Pane Ježíši, to po nás chceš opravdu hodně." Kde v sobě na to vzít sílu? (Někdy se nám to podaří, ale častokrát ne.) Ono je paradoxní, že tuto sílu v sobě (ze sebe) opravdu nemáme. A co teď? Odpověď zaznívá přímo v těchto slovech evangelia. Přesnější překlad Ježíšových slov zní: Tou láskou, kterou jsem já miloval vás, milujte se i vy.
Neuvažujme pořád stylem: "Já jsem tady a Pán Bůh někde tam, přičemž mezi námi je dost závratná propast." Bůh už není vzdálený, ale blízký, a to až tak důsledně, že vstupuje do mě, do mého srdce, do mého nitra. Ježíš přece řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (Jn 14,23) Ježíšův život, jeho láska - jsou v nás vlity. A jde o to - dovolit Ježíšově lásce v nás proudit, a ne jen ji napodobovat! Z toho pak vzejde ono svědectví: svět uvidí, ne že se o něco (byť hezkého) snažíme, ale spatří v nás (v našem chování, životě) Boha, záblesk Boží tváře, jeho lásku ke všem.
To však bude možné jedině tehdy, pokud se plně otevřeme Kristu, pokud uvidím, že On mě tak miloval (a stále miluje), že dal svůj život (ne čas, peníze, …). Co mu dám já? Jediné odpovídající je - dát svůj život, celou svou existenci, chtít v něm být, žít, dýchat, milovat.
Čím více pochopím tuto Ježíšovu vydanost pro mě, čím více se nechám prostoupit vědomím, že jsem milovaný (a ne opovrhovaný), že jsem milovaný a tedy láskou naplněný, tím víc budu schopen tuto lásku dávat druhým.

Bratři a sestry,

účastníci na to odpověděli, že není žádný div, že často přehlíželi pozitivní stránky života, neboť kde slyšeli dříve něco pozitivního?
Ani v novinách, v časopisech, ani v televizi nebo v rádiu nestojí ve středu pozornosti nic pozitivního, naopak klade se velký důraz na detailní popis problémů, nebezpečí, úzkosti a nouze a sledujeme-li zprávy, snad bychom mohli ztratit víru v člověka.
Jedna dáma, která velmi dobře znala provoz ve škole, se zmínila o dalším „typickém znamení doby: jsou zde snahy vyřadit intaktní svět z čítanek žáků základních škol, aby se děti nedozvídaly nic o ideálních rodinných poměrech, neboť takové texty prý nesouhlasí se skutečností.
Účastníci poznamenali, že ovšem existuje v mediích jedna oblast, kde je servírováno jenom vše pozitivní, a to jsou reklamy. Tady prý neexistují žádné pochybnosti o tom, zda to souhlasí se skutečností nebo ne. Zde se všechny ženy usmívají, když používají určitý prací prášek, zde uličníci způsobně děkují, když dostanou určitý druh čokolády a otcové zde září, jestliže jezdí správným typem auta. Používání nejnovějšího holícího strojku nebo pití speciální značky kávy dostačuje podle reklamy ke štěstí na celý den.
Přečetl jsem vám úryvek z knížky od Elisabeth Lukasové a možná někomu z vás se v paměti oživila známá věta, která zní: Svět chce být klamán. Když do tohoto světa vstoupí křesťan, nutně nastává konflikt. My jsme Kristem vedeni k pravdomluvnosti a čestnosti. Jestliže věřící člověk chce obstát ve světě, nutně musí narážet, leda, že se dostane do prostředí, jde jsou lidé stejného smýšlení, jako on.
Když Pavel s Barnabášem zvěstovali evangelium v Antiochii, pohané je s nadšením přijímali. Ale pak se to dověděli Židé a začali žárlit, že získali tolik posluchačů. Žárlivost – závist způsobily, že je vyhnali ze svého města. Pravda se pro ně stala obtížná. Museli by změnit svůj život. Museli by své skutky jasně pojmenovávat a rozlišovat. Dobro a zlo by začalo mít své jméno a své odlišné tváře. I dospělý člověk, stejně jako dítě, hledá pohodlnější cestu.
Dnes je tomu stejně jako v minulosti. Pro lidi je pohodlnější nic Božího nevědět a raději sedět u televize a nasávat polopravdy. A výsledkem je, že slyšíme neustálé nářky, jak to je v parlamentě, jaké skandály jsou mezi bohatými, jaké daně se na nás chystají …. Radost se pomalu vytrácí.
Elisabeth Lukasová ve své knize píše, že radost nelze nikomu nadiktovat, ale nelze ji ani vzít. Naše radost se opírá o Krista, který je Pánem dějin. A v tom je naše jistota.

Bratři a sestry,

jsou dny, které k nám promlouvají na několika rovinách, odkazující k různým událostem. Jedním z takovýchto dní je i dnešní neděle. Nese nejeden název, který nám o ní leccos prozrazuje.
První, s kterým se potkáme, je zřejmě neděle ve velikonočním oktávu. Jak vyjadřuje název, je to neděle ukončující velikonoční oktáv, tj. 8 dní slavení radosti veliké noci. To neznamená, že končí "sláva" a začíná všední (=nudný) život, začíná obyčejná liturgická doba velikonoční, ale zhutnění velikonoční radosti pomocí 8 dnů oktávu je počátkem, impulsem k něčemu dalšímu, co má následovat. No a liturgie není nic izolovaného, odděleného od života, ale působí na nás a současně je vnějším projevem toho, co uvnitř prožíváme.
Oktáv je koncentrát, jenž propukne v jásot a radost obyčejný dní - protože "Kristus vstal z mrtvých!" Ten o něhož církvi, křesťanům jde, totiž není Ježíš! Ten, kdo upoutává naši pozornost je vzkříšený Ježíš!!! Osoba Ježíše zajímá kdekoho - historiky, filozofy, moralisty, umělce, revolucionáře, … Ale nám přece nejde o to, že "kdysi byl nějaký Ježíš", ale že tento Ježíš vstal a ŽIJE - a je stále se mnou! To pak už nejsme na rovině vzpomínek, ale živého vztahu - a to nás naplňuje radostí, ne? (Učedníci se zaradovali, když uviděli Pána.)
Druhý název, který tato neděle nese, je Bílá neděle. Dominica in Albis, neděle v bílém, neděle novokřtěnců. Už od dávných dob církev křtí nejraději o velikonoční vigilii - noc Kristova vítězství nad smrtí a hříchem se má stát světlem života nově ke Kristu přicházejících. No a nově pokřtění se v bílém (křestním) rouchu účastnili bohoslužeb v celém oktávu, což tedy slavnostně ukončoval dnešní "bílý" den.
Ten je pak pro nás radostí z toho, že Kristovo mystické tělo (církev) pomalu neusychá, ale že se na něm objevují stále nové puky (děti z křesťanských rodin), ale také, že tento pravý vinný kmen ochotně přijímá naroubování nových (jinde vyrostlých, trochu seschlých) ratolestí. Zároveň je dnešek připomenutím našeho křtu. A my se radujeme z toho, co nám v něm bylo dáno. To je význam pokropení svěcenou vodou při vstupu do kostela či na začátku mše svaté. Ne, že bychom potřebovali třeba probudit po ránu, ale - připomenout, že křest nás očistil a spojil s Kristem a my znovu obnovujeme své ANO jemu vyslovené (srov. křestní vyznání víry).
Nejmladším názvem dnešního dne je svátek Božího milosrdenství - název daný Janem Pavlem II. v souvislosti se zjevením Krista sv. Faustyně. Dnešek je oslavou nejkrásnější Boží vlastnosti - milosrdenství. Toto pojmenování nám vlastně vyplývá z obou předchozích: k milosrdnému Ježíši se můžeme utíkat jen proto, že a) vstal a je zde, b) stále chce činit to, co vykonal při našem křtu - laskavým pohlazením nás znovu přijímat k sobě. To je obsahem svátosti Božího milosrdenství - svátosti smíření.
To, co od nás v tuto chvíli Pán Ježíš chce je naše důvěra v něj - věta na známém obrazu Božího milosrdenství vyznává: "Ježíši, důvěřuji ti." S touto důvěrou, s nový vědomím blízkosti a přítomnosti vzkříšeného Pána v mém životě, s každodenně prakticky vyslovovaným ANO vstupme do nadcházejících dnů - třeba všedních, ale hlavně proniknutých radostí velikonoc.

Bratři a sestry,

po Veliké noci nastává velikonoční jitro. Po noci prozářené světlem, noci zrodu nového světa, nového stvoření přichází den - nový, věčný. Den, který nepřestává. Den, v němž i my nyní žijeme. Den naplněný Božím světlem, Božím životem. Boží den plný světla, které poráží i smrt, které prozařuje temnoty a temnota ho nepohltí (srov. Jn 1,5).
Začínají Velikonoce. Ne jako jeden den, osm dní (oktáv), ale věčně trvající den, který pokrývá celý náš život - ten je ponořený a vycházející z velikonoční zvěsti, z velikonoční radosti.
Začínají Velikonoce - pro většinu společnosti "svátky jara". Končí zima, klíčí nový život, je důvod to oslavit, naplňuje to člověka optimizmem. Všude vidíme velikonoční symboly: vajíčka, zajíčci, beránci, rozkvetlé větvičky… A ono to všechno vlastně není úplně mimo.
Velikonoce jsou opravdu o tom, že život vítězí nad smrtí (a proto se radujeme). Avšak ne ve smyslu přírodovědeckém, biologickém. Křesťanské slavení Velikonoc není utopistické přehlížení skutečnosti, není namlouvání si něčeho nereálného. Vidíme jasně - v pozemském řádu nad životem stejně vždy zvítězí smrt - a jakékoli slavení jara a nového života to nezmění. My slavíme ŽIVOT, který byl do nás tímto dnem (a naším křtem) vlit, život, který překračuje i smrt. Slavíme, že jsme byli uchopeni rukama toho, jenž žije a neumírá, a dokud se ho držíme, nemá nám co/kdo ublížit.

Mezi "symboly" Velikonoc je však jeden neobyčejný - beránek. Beránek Boží. On je klíčovou postavou novozákonní knihy Zjevení sv. Jana, což je jakýsi náhled do nebe, do nebeské liturgie, vysvětlení duchovních skutečností, které žijeme. V Zj 5,6 čteme: A viděl jsem mezi trůnem se čtyřmi bytostmi a mezi starci Beránka, (který vypadal) jako zabitý. Vláda a moc je dána Beránkovi, který vypadá jako zabitý (ale NENÍ!), který prošel smrtí a nyní kraluje, vládne a zve všechny k sobě (na hostinu). V Beránkovi, který vypadá jako zabitý, ale není (tj. nese na sobě stopy smrti, ale žije), dostává smysl to, co jsme slavili v předchozích dnech (Zelený čtvrtek, Velký pátek), dostává smysl to, co nyní žijeme. Ten, který se obětoval a odevzdává se nám (Vezměte, jezte) - žije.
Nyní (a provždy) se naplňuje zvolání Jana Křtitele: Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa! To není jen věta vyslovená před nějakými 2000 lety, nýbrž je stále platná, vyjadřuje, co se děje (co koná Beránek) na nebesích. Je to věta denně zaznívající při každé mši sv. (hostině Beránkově, hostině s Beránkem), věta, která zvěstuje, že Velikonoce nejsou pouhou pietní vzpomínkou na něčí oběť vlastního života (jako např. Jan Palach apod.), ale že Velikonoce jsou nadšením naplněným voláním: ON ŽIJE! Můj Pán je zde - se mnou, pro mne!

Každá (nedělní) mše sv. jsou moje Velikonoce, živé setkání s tím, o němž sv. Pavel v 2. čtení říká: Náš velikonoční beránek - Kristus je již obětován. Proto slavme svátky … s nekvašenými chleby, to je s poctivostí (upřímností) a životem podle pravdy. Setkání s Kristem o Velikonocích či při mši s nekvašenými chleby - to není jen sterilní jásání, ale hluboké zasažení. Je to setkání s Beránkem, který na sobě nese mnou učiněné rány a přesto na mě laskavě a radostně hledí - protože právě skrze tyto mé rány mi chce darovat život, spásu, odpuštění. Z toho pak nějak samozřejmě vychází niterné rozhodnutí přilnout k Beránkovi, radostně následovat Beránka (srov. Zj 14,1n.), rozhodnutí stát se lidem Paschy, lidem Velikonoc, lidem Beránkovým, stát se Kristovým - nejen podle jména, nýbrž stát se tím, kdo žije v upřímnosti a podle pravdy, tj. ryze, opravdově.
Nechtějme být Pilátem (Co je to pravda? Pravdu - tu si určím sám.), ale učedníkem toho, který je Pravda, a Cesta a Život. On vstal, aby byl Pravdou našeho života, aby sám byl naším Životem, aby nám dával Sílu na cestu. Starozákonnímu Izraeli jako sílu na cestu dal Bůh manu. Nyní jde dál. Zj 2,17: Kdo má uši, ať slyší, co Duch říká církevním obcím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many. To jest: Vaši otcové jedli na poušti manu a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. … A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa. (Jn 6, 49-51)

Kristus vstal z mrtvých! Ježíš žije! Abychom mohli žít my, stává se obětovaným beránkem, který zas a znova přichází na naše oltáře, aby v nás chránil to, co nám daroval. Hle, Beránek Boží - ten, který vypadá jako zabitý, ale není! Je živý. Proto slavme svátky (žijme) s nekvašenými chleby …a životem podle pravdy.

Drazí mladí,
U příležitosti 22. Světového dne mládeže, který se bude slavit v jednotlivých diecézích na Květnou neděli, chtěl bych vám nabídnout k rozjímání Ježíšova slova: "Milujte se navzájem jako jsem já miloval vás" (Jan 13,34).

Je možné milovat?
Každý člověk touží milovat a být milován. A přece je tak nesnadné milovat! Ke kolika chybám a pádům v lásce dochází! Někdo dokonce podléhá pochybnosti, zda je láska vůbec možná. Přestože však citová vyprahlost či citová zklamání mohou vyvolat dojem, že láska je utopie či nedosažitelný sen, je snad třeba se jí proto zřeknout? Ne! Láska je možná a účelem tohoto poselství je přispět u každého z vás, kteří jste budoucností a nadějí lidstva, k oživení důvěry v pravou, věrnou a mocnou lásku; lásku, která plodí pokoj a radost, lásku, která lidi spojuje a umožňuje jim zakoušet vlastní svobodu a vzájemný respekt. Dovolte mi tedy, abych spolu s vámi šel cestou "objevení" lásky v jejích třech momentech.

Bůh, zdroj lásky
První moment se týká zdroje pravé lásky, který je jediný: je to Bůh. Dobře na to poukazuje svatý Jan, když tvrdí, že "Bůh je láska" (1 Jan 4,8.16); nechce tím říci pouze to, že Bůh nás miluje, ale že samotné bytí Boha je láska. Stojíme tu před nejzářivějším zjevením zdroje lásky, kterým je trojiční tajemství: v jediném a trojičním Bohu existuje věčné sdílení lásky mezi osobami Otce a Syna, a tato láska není energie či sentiment, ale osoba - je to Duch Svatý.

Kříž Kristův zjevuje lásku Boží v plnosti
Jak se nám ukazuje Bůh-Láska? Jsme u druhého momentu naší cesty. I když jasná znamení božské lásky jsou patrná již ve stvoření, dochází k plnému zjevení niterného tajemství Boha ve Vtělení, kdy se Bůh stává člověkem. V Kristu, pravém Bohu a pravém člověku, jsme poznali lásku v celém jejím dosahu. "Skutečná novost Nového zákona - jak jsem napsal v encyklice Deus caritas est - nespočívá v nových myšlenkách, nýbrž v samotné postavě Krista, jenž slovům propůjčuje tělo a krev, což je naprosto neslýchaný realismus" (č.12). Úplný a dokonalý projev božské lásky je v Kříži, kde - jak tvrdí svatý Pavel, "Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky" (Řím 5,8). Každý z nás proto může bez obavy, že se zmýlí, říci: "Kristus mne miloval a zcela vydal sebe za mne" (srov. Ef 5,2). Žádný lidský život, vykoupený jeho krví, není zbytečný nebo bezcenný, protože všichni jsme milováni Jím osobně vášnivou, věrnou a bezmeznou láskou. Kříž, bláznovství pro svět, pohoršení pro mnohé věřící, je však "moudrostí Boží" pro ty, kteří se jím nechají dotknout v hloubi svého bytí, "neboť pošetilá Boží věc je moudřejší než lidé a slabá Boží věc je silnější než lidé" (srov. 1 Kor 1,24-25). Ukřižovaný, který po zmrtvýchvstání nese navždy znaky svého utrpení, totiž vynáší na světlo "falešnosti" a lži o Bohu, zaobalených násilím, pomstou a vyhoštěním. Kristus je Beránek Boží, který bere na sebe hřích světa a vytrhává nenávist ze srdce člověka. Toto je jeho pravdivá "revoluce": láska.

Milovat bližního jako nás miluje Kristus
A jsme u třetí momentu naší reflexe. Na kříži Kristus volá: "Žízním." (Jan 19,28): zjevuje tak palčivou žízeň po lásce a po tom, aby byl každým z nás milován. Pouze tehdy, zakusíme-li hloubku a intenzitu tohoto tajemství, uvědomíme si nezbytnost a naléhavost milovat ho tak "jako" On miloval nás. To zahrnuje závazek nasadit s Jeho podporou i vlastní život pro bratry, je-li to nutné. Již ve Starém zákoně Bůh řekl: "Budeš milovat bližního svého jako sebe sama" (Lv 19,18), ale novost Krista spočívá ve faktu, že milovat tak, jako On miloval nás, znamená milovat všechny bez rozdílu, i nepřátele, "až do konce" (srov. Jan 13,1).

Svědci Kristovy lásky
Chtěl bych se pozastavit nad třemi oblastmi každodenního života, v nichž jste zejména vy, drazí mladí, povoláni projevovat lásku Boží. První oblastí je Církev, která je naší duchovní rodinou, tvořenou všemi Kristovými učedníky. Pamětliví jeho slov: "Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem" (Jan 13,35), oživte svým nadšením svou láskou činnost farností, komunit, církevních hnutí a mládežnických skupin, do nichž patříte. Buďte pohotoví při hledání dobra druhého a věrní přijatým závazkům. Neváhejte se s radostí zříkat svých zábav a přijímejte s dobrou náladou nezbytné oběti, dosvědčujte vaši lásku k Ježíši a hlásejte jeho Evangelium zejména svým vrstevníkům.

Příprava na budoucnost
Druhou oblastí, v níž jste povoláni vyjadřovat lásku a růst v ní, je vaše příprava na budoucnost, která vás čeká. Jste-li zasnoubeni, má pro vás Bůh svůj plán jako pro budoucí manžele a rodinu a je tedy nutné, abyste jej objevovali za pomoci Církve, osvobozeni od rozšířeného předsudku, že křesťanství svými příkazy a zákazy klade překážky radosti z lásky a brání zejména zakoušení onoho štěstí, které muž a žena hledají ve vzájemné lásce. Láska muže a ženy je v počátcích lidské rodiny a manželství, vytvářené mužem a ženou, má svůj základ v originálním Božím plánu (srov. Gen 2,18-25). Naučit se milovat se jako manželé je podivuhodná cesta, která však vyžaduje náročnou přípravu. Období známosti je zásadní k tomu, aby mohlo vzniknout manželství, a zároveň je časem zkoušky a očekávání, který je třeba prožít v určité zdrženlivosti gest i slov. Tak může láska zrát v pečlivosti a pozornosti k druhému, pomáhat při sebeovládání, rozvíjet respekt k druhému a vůbec všech známek pravé lásky, která nehledá na prvním místě své uspokojení a vlastní blaho. Ve společné modlitbě žádejte na Pánu, aby vaši lásku chránil, dal jí růst a očišťoval ji od každého sobectví. Neváhejte odpovědět velkodušně na Pánovo povolání, protože křesťanské manželství je v pravém a vlastním smyslu povoláním v Církvi. Stejně tak, drazí mladí, chlapci a děvčata, buďte připraveni říci "ano", povolá-li vás Pán k následování cestou služebného kněžství nebo zasvěceného života. Váš příklad bude povzbuzením pro mnohé jiné vaše vrstevníky, kteří hledají opravdové štěstí.

Růst v lásce každý den
Třetí oblastí závazku, který je zahrnut v lásce, je každodenní život v jeho nejrůznějších souvislostech. Mám na mysli zejména rodinu, školu, práci a volný čas. Drazí mladí, pěstujte svoje talenty nejen proto, abyste dosáhli společenského postavení, ale také abyste pomáhali "růst" druhým. Rozvíjejte svoje schopnosti nejen proto, abyste se stali "konkurence schopnými" a "produktivními", ale abyste byli "svědky lásky". Odbornou formaci spojujte s úsilím osvojit si náboženské poznatky užitečné k odpovědnému plnění vašeho poslání. Vybízím vás, zejména, k prohloubení sociálního učení Církve, aby byla vaše činnost ve světě inspirována a osvícena jeho principy. Duch Svatý dá vaší lásce invenci, abyste vytrvali v závazcích, které přijmete, a odvahu k iniciativám, abyste mohli nabízet svůj přínos k budování "civilizace lásky". Horizont lásky je skutečně neomezený: je to celý svět!

"Mějte odvahu milovat" podle příkladu svatých
Drazí mladí, chtěl bych vás vybídnout k odvaze milovat a netoužit ve svém životě po ničem menším než po silné a krásné lásce, schopné dát celé existenci radostnou realizaci daru vás samotných Bohu a bratřím podle příkladu Toho, který prostřednictvím lásky navždy přemohl nenávist a smrt (srov. Sk 5,13). Láska je jediná síla schopná změnit srdce člověka i celé lidstvo a učinit plodnými vztahy mezi muži a ženami, mezi bohatými a chudými, mezi kulturami a civilizacemi. Dosvědčují to životy Svatých, kteří jsou jako praví přátelé Boží přívodem a odrazem této původní lásky. Snažte se je lépe poznat, svěřte se jejich přímluvě, snažte se žít jako oni. Zmíním jen Matku Terezu, která pohotově odpověděla na Kristovo volání "Žízním", jež se jí hluboce dotklo, a začala v Indii na ulicích Kalkaty sbírat umírající. Od té doby bylo její jedinou touhou tišit žízeň Ježíšovy lásky nikoli slovy, ale konkrétními skutky tím, že rozpoznávala jeho znetvořenou, žíznící tvář ve tvářích těch nejchudších mezi chudými. Blahoslavená Tereza uvedla do praxe Pánovo učení: "Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali" (srov. Mt 25,40). A poselství této pokorné svědkyně božské lásky se rozšířilo na celý svět.

Tajemství lásky
Každému z nás, drazí přátelé, je dáno dosáhnout téhož stupně lásky, ale jedině za pomoci nezbytné podpory božské Milosti. Pouze Pánova pomoc nám totiž umožní uniknout před rezignací na mimořádnost úkolu, který je třeba splnit, a vlije nám odvahu uskutečnit to, co je lidsky nemyslitelné. Kontakt s Pánem v modlitbě nás uchovává v pokoře a připomíná nám, že jsme "služebníci neužiteční" (srov. Lk 17,10). Zejména Eucharistie je velkou školou lásky. Pravidelná zbožná účast na mši svaté a následující okamžiky adorace strávené v eucharistickém Ježíšově společenství umožní snadněji pochopit, co je to délka, šířka, výška a hloubka jeho lásky, která překračuje každé poznání (srov. Ef 3,17-18). Účast na eucharistickém chlebě spolu s bratřími v církevním společenství pak umožňuje, jak to učinila Nejsvětější Panna s Alžbětou, tlumočit "ihned" Kristovu lásku do velkodušné služby bratřím.

Na setkání do Sydney
Inspirující je v této věci pobídka apoštola Jana: "Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy. Podle toho poznáme, že jsme z pravdy." (1 Jan 3,18-19). Drazí mladí, v tomto duchu vás zvu k prožití Světového dne mládeže spolu s vašimi biskupy v jednotlivých vašich diecézích. Je to jedna z důležitých etap setkání v Sydney, jehož tématem bude: "Až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky" (Sk 1,8). Matka Boží, Matka Krista a Církve, kéž vám pomáhá dát všude zaznít volání, které změnilo svět: "Bůh je láska!" Provázím vás svou modlitbou a ze srdce vám žehnám.

Bratři a sestry,

postní doba se chýlí ke konci, velikonoce jsou za rohem - a Kristus nám na této postní cestě liturgií stále jasněji ukazuje, že to myslí vážně. "Jako co? Neuteklo mi něco?" zeptá se někdo. Myslíme to, že se chce utkat s lidskou zlobou? Že jde za nás na smrt? - To taky, ale hlavně - že přichází člověka zachránit, že přichází z něj sejmout hřích. Dnes nám prakticky (činem) dokazuje, že to, o čem jsme slyšeli minulý týden (marnotratný syn) nebyl jen příběh, že nešlo jen o slova, že takto doopravdy Bůh jedná.

V evangeliu spatřujeme Ježíše vyučujícího v chrámu. Evangelista Jan píše: … a všechen lid k němu přicházel. Vidíme množství lidu, které se ihned seběhlo, jak spatřili Ježíše. Jsou to lidi, kteří poznali, že v Ježíši budou obohaceni, že jim má co dát. Jsou to lidi, které to k Ježíšovi táhlo, kteří mu naslouchali. (Tady si trochu musíme "šáhnout" do svědomí a ptát se, zda jsou i naše životy takovým samozřejmým a radostným přicházením za Ježíšem. Anebo se musíme trochu (více) nutit?)
Najednou zaznívá jakýsi hluk. Objevuje se skupinka, která zde dosud nebyla. Nebyli zde, nenaslouchali, jsou to ti, pro které Ježíš není Učitelem, kteří (zatím) jeho slovo nepotřebovali (ať už jsou to farizeové či ta žena). Farizeové a učitelé Zákona sebou vlečou ženu přistiženou při cizoložství a staví ji doprostřed davu, před Ježíše. Jsou plní zloby a nenávisti, plní pokrytectví a falešné spravedlnosti - kdepak nechali muže, s nímž ji přistihli? Dle Mojžíšova zákona mají být ukamenováni oba. Anebo to byl jeden z nich?
Přicházejí zlomyslně natěšeni. Zavětřili šanci, jak se Ježíše konečně zbavit. Lísají se, tváří se, že chtějí radu, oslovují ho "Mistře" (kolik pokrytectví!) a přitom jim vůbec nejde o řešení případu. Jde jen o chycení Ježíše do léčky. A léčka je to chytrá. Řekne-li Ježíš, že ji nemají kamenovat, je tu parádní obžaloba pro porušování Mojžíšova zákona. Řekne-li kamenovat, předají ho Římanům - jen oni mohli v tehdejším (okupovaném) Izraeli odsuzovat k smrti. Co tedy odpoví? Jak se s tím vypořádá? Co řekne?
Ježíš neříká nic. Mlčí. Co taky říkat při setkání s hříchem? Křik, výčitky, zvednutý prst, moralizování nepomůžou. Tváří v tvář hříchu pomůže jen láska - a ta často nemá slov, ta často slov nepotřebuje. Ježíš - plný lásky a Božího pokoje - mlčí.

Co asi prožívala v tu chvíli ona žena? Chycena, bez úniku. Kolem krvelační žalobci, samé odsuzování (možná i od těch ostatních přítomných). Uvnitř výčitky svědomí, zklamání nad sebou - až odsuzování sebe. Dokážeme se vcítit do její kůže? Myslím, že ano. Je to zkušenost člověka, který šlápne vedle, upadne do hříchu (a to zde upadáme všichni) a uvědomí si plnou váhu svého činu, dolehne na něj, co udělal. ("Proč? Zase! Proč jsem to jen udělal? Proč jsem takový bídák?") Proto nám tato žena může být tak blízká a Ježíšova následující (osvobozující) slova dopadají přímo do našich srdcí.
V této neradostné a tísnivé situaci žena najednou zpozorní. Něco nesedí. Nezaznívá žádný ortel. Z Ježíše sehnutého a píšícího do písku vyzařuje Boží pokoj a - láska. To nečekala. V tu chvíli začíná tušit, že existuje cesta ven - z této prekérní situace, z osidel pocitu vlastní zkaženosti, z pout hříchu.
Farizeové pořád dorážejí, tak Ježíš odpovídá: Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem. Veškerou obžalobu, touhu po "spravedlnosti" obrací proti žalobcům. Ti nyní stojí před soudem svého svědomí. V kom je ještě aspoň špetka sebekritičnosti, ví, že neobstojí.

Jeden po druhém se vytrácejí a nám se otevírá nádherné finále: Ježíš a žena vědomá si svého hříchu. Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil? Skrze otázky přivádí ženu k vědomí, že ji nikdo neodsoudil - a neodsuzuje. Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! Čekali bychom aspoň pokárání - malé, laskavé, ale přece. Ježíš jedná jinak - nezhoršuje už tak špatnou situaci hříšníka. Ježíš hřích nezveličuje, ani nepopírá - nýbrž odpouští. Snímá z člověka hřích a paralyzující spoutanost z něj vyplývající, zprošťuje viny. Přijatý dar "zproštění" (z něhož vychází pocit nesmírného ulehčení, svobody a radosti) se stává silou k "oproštění" od hříchu, silou k novému životu.
Kéž dolehne i na nás Ježíšovo láskyplné slovo - slovo nejen odpouštějící hřích, ale zároveň otevírající cestu ke svobodě Božích dětí. Kéž nás pronikne, potěší a povzbudí - Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!

Bratři a sestry,

letošní dobu postní prožíváme jako cestu lásky, jak nám to naznačil (doporučil) Svatý otec ve svém Poselství pro dobu postní na tento rok. Je to cesta, na níž si uvědomujeme neustále žhnoucí Boží lásku, ale také (doufejme) stále více plane naše láska k Bohu. To však bude možné (nestane se jen prázdnou frází), jen když budeme (chtít) naplno vnímat pravou Boží tvář, to jaký Bůh je, co k nám "cítí".
Stěží bychom k tomu našli vhodnější text než jsme slyšeli v dnešním evangelním úryvku - myslím, že nejemotivnější podobenství a možná i text vůbec v Novém zákoně. Vůbec nejlepší se zdá mlčet, nekazit to nějakým povídáním a "jenom" si nechat tímto slovem proniknout srdce.

V první části sledujeme příběh mladšího (tzv. marnotratného) syna. Ač notoricky známý, přesto jej vnímejme v celé jeho úchvatnosti. Vnímejme ho ne rozumem, vciťme se do toho, co se tam odehrává - a žasněme.
Mladší syn odchází z domu. To není jen - jednoduše odchází. Kolik vzpoury, trucu, odmítnutí a opovržení v něm cítíme! ("Dej mi, co mi patří!") Všimněme si té odstupňovanosti v 15. kapitole Lukášova evangelia mluvící o ztracené minci, zatoulané ovečce a marnotratném synovi. Mince se ztratila, ovečka se zatoulala, ale syn - ten sebevědomě odchází s vyžádaným majetkem; a odchází do ciziny, tedy co nejdále od otce. Otec v tu chvíli (s bolestí v srdci) tuší, jak to dopadne, avšak neprotestuje, nevyhrožuje, neargumentuje svou mocí, postavením. Učiní, jak syn chce.
A ten až poté, co vše rozmařile (bláznivě, pošetile, nespořádaně) rozházel a dostal se na dno, zjišťuje, že se nerozhodl úplně nejlépe. Typický obraz hříšníka, tj. člověka vzpurně od Boha odešedšího (využívá, že ho hned neklepne přes prsty) a rozmařile (pošetile) žijícího - vlastně z toho, co mu poskytuje Bůh.
Když se ten syn rozhoduje k návratu, řekli bychom: "To je ale troufalost! Po tom, co otci udělal, jak mu zlomil srdce." Kdybychom to neznali, plni napětí očekáváme, jak dopadne shledání. Pln napětí je i syn. (Bude ho otec chtít aspoň vidět?) - Jak šeredně se plete! Jak vůbec nezná otce! Jak mimo jsme i my - váhající k návratu! (Bude Bůh vyčítat? Budeme se muset doprošovat?)
A nyní vidíme scénu, která se nedá zapomenout. Otec syna zahlédne zdaleka, nepřemáhá v sobě hněv, ješitnost, … - ale běží. Nejde, běží! Nebere ohled na nějaké společenské postavení. Běží mu naproti, objímá ho, líbá - a pohnut soucitem pláče. Toto bezeslovné objetí mluví o všem. Syn ještě vykoktá ze sebe formuli, kterou si připravil, ale otec ho utišuje a nařizuje vystrojit nebývalou oslavu a hostinu. Láska jeho srdce vnímá jediné: Můj syn byl mrtev a žije. Vrátil se! (Proč bychom si měli myslet, že Bůh je dnes jiný?)

Nádherný dojemný závěr, pochopili jsme, co se chtělo říct a jsme spokojeni. Avšak je tu i druhá část. Příběh pokračuje. Vyprávění o druhém synovi není epilogem (jež se jeví úplně zbytečný). Starší syn je druhou hlavní postavou tohoto příběhu, vlastně skoro cílem, vyvrcholením tohoto podobenství. Začínalo slovy: Jeden otec měl dva syny. Ono to vlastně není podobenství o marnotratném synovi, jak bývá často označováno, nýbrž podobenství o nepochopitelně milujícím otci a dvou nezdařených syncích. Že nemáme přehlížet staršího syna, naznačuje sám evangelista. Celé to začíná reptáním farizeů a učitelů Zákona, načež - Ježíš jim pověděl toto podobenství. Jim - těmto (a všem dalším) "zatvrzelým spravedlivým". Těmi se snadno můžeme stát také.
Je to obraz křesťanů, "žijících s otcem" - žijících s Bohem, kteří si plní své povinnosti, ale nevidí Otcovu lásku. Vůbec ji nevnímají, dokonce je ani nenapadlo, že by to tak mělo být. Jediné, co z tohoto svého života "v otcovském domě" mají, je pocit omezování. Vůbec nepostřehli, že vše Otcovo je i jejich, že jsou vším dobrým zahrnuti (plus bonus navíc: Otcova přízeň - kdo dá víc?), cítí se jenom šizeni (ani kůzle jsi mi nedal). Starší syn - to je člověk, kterému uteklo, že Bůh je Otec, a ne Panovník, Vládce. Tolik let žije s Otcem a nepochopil, že je (milovaný) syn a vidí sebe jen jako (stále hlídaného) otroka - tolik let ti sloužím a žádné přikázání jsem nepřestoupil.
Je jen otázkou času, kdy se tento syn, jehož srdce je někde úplně jinde a pouze vnějškově plní povinnosti, vzbouří taky (nejde do domu). A vizme, co se děje dál. To jen potvrzuje, že otec (Bůh) neposkytuje jednomu ze synů lásku, kterou by druhému ubíral, bezmezně miluje oba - opouští hostinu a jde hledat staršího (vlastně dalšího zbloudilého syna), zase jde vstříc a připomíná mu způsobem sobě vlastním pravdu, kterou tento syn už zapomněl, anebo ji nikdy nepostřehl: Dítě, vše, co je moje, je i tvoje.

Jeden otec měl dva syny - a to jsme my. Někdy je v nás aktuálnější mladší syn, kdy hříchem šlápneme vedle a svéhlavě Boha opouštíme. Jindy (mnohem častěji) s Bohem sice žijeme, ale třeba jen proto, abychom nebyli trestáni, aby nám neměl co vyčítat, ale necítíme se u něj jaksi "ve své kůži" a Boha nechápeme - žijeme svou vnitřní odcizenost, vzpouru.
Svatý otec hned v úvodu své první encykliky Deus caritas est (Bůh je láska - jak příznačné, že?) volá: "Uvěřili jsme v Boží lásku" a cituje 1 Jn 4, 16: My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Kdo jsme uvěřili - poznali jsme lásku. Uvěřit Bohu totiž znamená uvěřit v lásku, poznat lásku, jakou má Bůh k nám, znamená to poznat v Bohu onoho marnotratně milujícího otce z podobenství.
Je-li naše víra postojem staršího syna, pochopme, že nejsme cizí lidé v cizím domě ani otroci u mocného a nelítostně trestajícího Pána. Otevřeme srdce pro to, co rozum nepochytí, dobře slyšme a hlavně prožívejme Otcovo: Dítě, vše, co je moje, je i tvoje.

Včera jsem sloužil mši sv. v domově důchodců na Lesnově. Obešel jsem ještě nemocné na pokojích a měl jsem z toho dobrý pocit. Vracím se domů v pohodě, zastavím před farou a jdu otevřít vrata. A nedalo se to přehlédnout. Před vjezdem byly tři hromádky od psů. A ta největší byla přímo u zvonků. V tu chvíli bylo po dobré náladě. Popadl mě vztek a v hlavě se mi rojily myšlenky pomsty a skryté nenávisti.
Když jsem zavíral vrata, probleskla mně myšlenka o které jsem asi před hodinou kázal, když sv. Pavel píše: "Když se někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo." A kousek dál čteme: "a nás pověřil kázáním o tomto usmíření."
Křtem jsme se stali novým tvorem, novým člověkem. Je to něco podobného, jako když dva lidé jdou do kostela uzavřít sňatek. Před tím jsou svobodní, ale když vycházejí, už patří jeden druhému, už se jejich život změnil, nemůžou si dělat co by chtěli, protože z lásky se zřekli své svobody, i když naven vypadají stále stejně.
Najednou jsem si uvědomil, jak je někdy těžké zachovat se jako křesťan, nedělat konflikty, nešířit hřích. Vzpomněl jsem si na mnohé farníky v Jihlavě, a také v jiných městech, kteří chodí venčit psy a začal jsem uvažovat, jak je snadné se skrze svého rodinného miláčka - pejska, dostat do konfliktu třeba se sousedy, nebo s rodiči, kteří nemůžou pustit na trávník si hrát své malé děti, protože tam jiní venčí svého psa.
Ale nemusí se ani jednat o venčení psa, může stejně tak jít o nevhodné parkování auta na veřejném prostranství, o úklid v paneláku, nebo v rodinném domku, kde žijí dvě generace atd..
Stali jsme se novým stvořením a naše myšlení už nemá být vychytralé, sobecké, bezohledné. Máme se snažit co nejvíce napodobovat svého Pána v jeho skromnosti, dobrotě. A to nejenom v těch velkých věcech, které je na první pohled vidět, ale napodobovat ho i v takových situacích, kdy nás nikdo nevidí, kdy zdánlivě o nic nejde.
Je třeba, abychom byli prozíraví a předvídali. Pamatujme na to, že budeme souzeni i za hříchy druhých, kteří kvůli nám zhřešili. Ten příklad, který jsem na začátku uvedl, je projevem lidské bezohlednosti. Ale nejsou to jenom lidé nevěřící, kteří se takového jednání dopouštějí. Jsme to bohužel i my věřící, kteří jednáme podobně. Měli bychom proto Boha prosit o osvícení, abychom poznali co děláme a snažili se o nápravu. Marnotratný syn z dnešního evangelia nikoho neobviňuje, že přišel o svůj majetek. Pokorně přiznává: Zhřešil jsem… Kéž bychom to dokázali říct i my.

Drazí bratři a sestry,

postní cesta vede dál a doufejme, že i my po ní kráčíme blíž k Bohu, že jen nestojíme a nekoukáme, jak čas pěkně plyne. (Dnešní evangelium nám snad dostatečně srozumitelně sděluje, že jde o luxus, který si stěží můžeme dovolit.)
Dnešní první čtení z Písma svatého nám nabídl pozoruhodný úryvek, přímo klíčový text Starého zákona. Bůh se zjevuje Mojžíšovi a to v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Bůh se zjevuje v hořícím keři - proč?
Jeden pozoruhodný starý židovský výklad vysvětluje, že Bůh sestoupil shůry a zvolil si keř, aby řekl: "Dobře jsem viděl bídu svého lidu." Keř je plný trnů, takže žádný pták, který v něm hledá útočiště, nevyvázne bez zranění. Tak chce Bůh sám zprostřed utrpení být blízko utrpení svého lidu. Chce se "s poraněným srdcem a rozdrásanýma rukama" slitovat nad svým lidem. - To je veliké Boží zjevení, které stojí na počátku velkých dějin izraelského národa s Bohem. My, lidé Nového zákona, však najednou nemůžeme nevidět podobnost tohoto židovského výkladu s Ježíšovým poraněným srdcem a rozdrásanýma rukama. Veliké Boží zjevení, veliký Boží čin stojící na počátku dějin nového Božího lidu, na počátku našich životů s Bohem.
Bůh se zjevuje v keři, který hoří a neshoří - obraz Boha, jenž plane (neutuchající) láskou vůči člověku. Starý zákon často nazývá Boha "žárlivě milujícím". A co jiné je Ježíšovo "Žízním" na kříži?! Žízním po člověku, po jeho spáse. Právě v Ježíši ukřižovaném a zmrtvýchvstalém, který posílá oheň svatého Ducha chápeme (tušíme), co je zač ten oheň, jímž plane keř v dnešním úryvku. Nejhlubší a nejněžnější zjevení samotného Božího srdce (jméno v biblické mluvě vyjadřuje nejvnitřnější jádro člověka).
Bůh milující je Bůh jednající (ve prospěch člověka). Viděl jsem, slyšel jsem, sestoupil jsem - abych vysvobodil. Zjevuje se v tak zvláštně hořícím keři jako Bůh podivuhodný a mocný (přesahuje naše chápání, naši běžnou zkušenost) a současně jako Bůh osobní a blízký - oznamuje své jméno: Jsem. Jsem tady při vás. Jsem ten, který tady jsem (s tebou). Nehrozí, že by ses ke mně utekl a já tu "nebyl" - JÁ JSEM.
A stejný je Bůh pořád - i dnes. Je to Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich otců. Zde nám ovšem může hrozit velké nebezpečí nepochopení, že tomu porozumíme ve smyslu: Bůh vzpomínek, Bůh tradice, Bůh rodičů, prarodičů, národních dějin, … S něčím hezkým se nám Bůh třeba spojuje, ale jinak je pěkně uklizen s památkami po babičce na důstojném místě (a třeba o dalších Vánocích jej zase oprášíme). Je to pochopitelné - on nám totiž Bůh našich vzpomínek nemluví do života! Je to Bůh mlčící - vlastně Bůh mrtvý, a tedy žádný. Jenže Bůh Starého i Nového zákona je jiný! Je to Bůh přítomný! Bůh jednající, osvobozující a planoucí stejně jako za dnů Abraháma, Izáka, Jákoba, Mojžíše, Ježíše, … Prostě je to Bůh živý!
Dnešnímu člověku (i mnohým křesťanům) tento Boží plamen pohasíná, je jakoby přikryt. Bůh nám vybledl, vyprchal z vědomí, stal se jen pojmem anebo něčím neurčitým. Potom ho logicky nemůžeme chápat, neuchvátí naše srdce. A nakonec se nám zdá vše ostatní s ním související, celé evangelium, výzvy k pokání (vizme dnešní evangelium) nesmyslné a přehnané, protože vlastně stojíme "mimo" a nepochopili jsme hořící keř, nepochopili jsme Boží zjevení, jeho sebepředstavení.
Zastavme se dnes u hořícího keře, vnímejme Boha a ptejme se sami sebe:

-	Přicházím se svým životem skutečně před živého Boha? Anebo před nějakou tradici, ideu?
-	Vnímám, že předstupuji před téhož Boha, který oslovil Mojžíše z hořícího keře, který vyvedl Izraele z Egypta, který visel na kříži?
-	Vidím sebe před Bohem jako hříčku jeho nápadů (až vrtochů) anebo ozařovaného nehasnoucím plamenem Boží lásky?

Kolikrát jsme už vyslovovali a zpívali ta slova, která zazněla jako odpověď k dnešnímu žalmu: „Hospodin je milosrdný a milostivý.“ Za ta léta jsme si už zvykli a z našich úst to vychází spíš jako zbožná fráze, než něco, co máme prožívat a uskutečňovat.
Kdybychom se zeptali dnešních mladých lidí, co znamená slovo milosrdenství a co znamená slovo milostivý, asi by nám většina z nich dala zajímavou odpověď. Slovo milosrdenství se v dnešním slovníku vyskytuje velmi zřídka. Slovo milostivý je možná známé ze starých filmů, kde bývá vyslovováno při oslovení, jako milostivá paní, milostivý pán. Ten kdo to vyslovuje bývá buď chudý, obyčejný člověk, který pokleká nebo se hluboce sklání, v jiném případě to bývá služebná či někdo, kdo slouží bohatým.
Pro věřícího člověka mají tato slova zcela jiný obsah. Slovo milosrdný nám přibližuje známé podobenství o Samaritánovi. Tento cizinec, o kterém mluví Pán Ježíš, nám velice dobře ukazuje obsah slova milosrdenství. On se zastaví u člověka, který je v nouzi, který strádá a nabídne mu svou pomoc. Hospodin je milosrdný. On, Bůh, se nad námi sklání, protože potřebujeme pomoc. On tuto pomoc nevnucuje, on ji nabízí.
Vysvětlení slova milostivý nehledejme na zámku mezi bohatými, ale ve zcela jiném pohledu, tj. ve slově milost. Milost v biblickém chápání znamená odpuštění. Avšak odpuštění na základě lásky, soucitu, ne milost, která je dána z vychytralosti, abych si toho druhého zavázal.
Hospodin je milosrdný a milostivý. Jsme stvořeni k obrazu Božímu. Máme tedy napodobovat Boha, jak nám to svým životem ukazuje Pán Ježíš, Boží Syn. Ta odpověď k žalmu nás má oslovit. Ne jenom aby vyletěla z našich úst. Proto se ptejte vy otcové rodin, vy mámy: Jsem milosrdný, umím se sklánět k druhému, když trpí, když potřebuje pomoc? Nebo mě jeho naříkání obtěžuje a otravuje mi život? Být milosrdný nám možná šlo. Ale co být milostivý, umět odpouštět? To už je horší. Kolik lidí to v sobě nosí celé dny a týdny. A jsou i tací, kteří to všelijak „okecají“ jen aby nemuseli pokorně přiznat, že jejich srdce je tvrdé.
Nárust násilí, bezohlednosti, to vše je svědectvím, že ubývá milosrdenství i ochoty být milostivý. Svatopostní doba je pro nás zvláště vhodná, abychom si víc všímali a naplňovali slova žalmu, která tak snadno zapadnou do zapomnění.

Bratři a sestry,

doba postní se rozběhla naplno a po minulotýdenním pohledu na pokoušeného (a postícího se) Ježíše dnes příhodně hledíme na Proměnění. Jak vhodné pro postní dobu!
Dnešní liturgie nám nepředkládá suchý výčet sebezáporů, asketických činů či dobrých skutků (i když to všechno není zbytečné!), nýbrž – vybízí nás, abychom pozorovali proměněného Krista a „nechali na něm oči“. Potom si začneme uvědomovat – nejen, že Kristus se proměňuje (a my jsme nějací nezávislí pozorovatelé), ale také, že Kristus mě proměňuje. No a o čem jiném je doba postní?! Sv. Pavel nás dnes v závěru onoho úryvku vybízel: … stůjte v Pánu pevně, milovaní! Stůjte v Pánu – s očima vpíjejícíma do Krista a hleďte, co to s vámi dělá.

Ovšem dnešní Boží slovo nás nejen k něčemu zve, ale nabízí i motivaci – právě v evangelním úryvku. Pohled na proměnění na hoře není jen znovu-připomenutím toho, co se stalo u Jordánu, není jen legitimizací Ježíše jako Mesiáše, není odvoláním se na slavnou minulost (Mojžíš, Eliáš), není ani pouhou předzvěstí slávy druhého příchodu na konci věků či odkazem na vzkříšení. Hledáme-li nejparalelnější místo, pak s proměněním jde ruka v ruce právě pasáž o ukřižování. (Ostatně – o čem to vlastně spolu rozmlouvají?)
Proměnění i ukřižování nám ukazují vlastně stejný obraz, jen v různých odstínech. Na jedné straně se jedná o zjevení v soukromí, na druhé veřejná podívaná. Na vysoké hoře, s dvěma velikány z historie, na Ježíši září šaty – na Kalvárském pahorku, vyvýšen na kříž, uprostřed dvou zločinců poutá pozornost zkrvavené tělo bez šatu. Nejdřív oslaven, pak zneuctěn. Na hoře je vše prozářeno Božím světlem, Kalvárie je ponořena do tmy. Na hoře se Otec hlásí k svému Synovi, na kříži na Ježíše doléhá Otcovo mlčení.
Dvě místa, tvořící jakýsi diptych, ukazují dva obrazy se stejnými obrysy, ale úplně různé barvy. A vlastně, teprve až když je „přeložíme“ (aby se překrývali), dostáváme úplný obraz: Oslavený Kristus, Otcův Syn zahalený Boží slávou (která ani nejde pochopit – vizme Petrovo blábolení) vstupuje do největšího ponížení a bídy. Ten, jehož sláva nás až oslepuje, se stává tím, který neměl podoby ani krásy, aby upoutal náš pohled. (Iz 53)

Proč to? Jak nám odpovídal Benedikt XVI. v letošním poselství k postní době – protože nás „bláznivě miluje“. To je to, co Nový zákon nazývá bláznovstvím kříže. Proměnění v sobě nese příchuť ukřižování, kříž zvěstuje proměnění tvorů v Boží syny a dědice. Křesťan je ten, kdo žije pod znamením kříže, kdo v sobě nese punc proměnění.
Hleďme fascinovaně na proměněného Krista – tak paradoxního, protože milujícího. A dovolme jeho proměňující lásce s námi udělat divy.

Drazí bratři a sestry!

„Budou hledět na toho, kterého probodli” (Jan 19,37). Toto biblické téma bude letos jádrem naší postní úvahy. Půst je vhodnou dobou k tomu, abychom se naučili stát spolu s Pannou Marií a milovaným učedníkem Janem vedle Toho, který na kříži dokonává oběť svého života za celé lidstvo (srov. Jan 19,25). Obraťme tedy v tomto období zaměřeném na pokání a modlitbu svůj pohled s živější spoluúčastí na ukřižovaného Krista, který umírá na Kalvárii a plně nám zjevuje Boží lásku. U tématu lásky jsem se zastavil v encyklice Deus caritas est, kde jsem zdůraznil její dvě základní formy: agapé a erós.

Boží láska: agapé a erós

Termín agapé, který se v Novém zákoně vyskytuje mnohokrát, vyjadřuje darující lásku někoho, kdo usiluje výhradně o dobro druhého. Naproti tomu výraz erós označuje lásku toho, kdo si přeje mít, co mu chybí, a usiluje o spojení s milovaným. Láska, kterou nás zahrnuje Bůh, je nepochybně agapé. Cožpak člověk může dát Bohu něco dobrého, co by Bůh už nevlastnil? Všechno, čím lidský tvor je a co má, je Božím darem; lidský tvor potřebuje Boha ve všem. Ale Boží láska je také erós. Ve Starém zákoně ukazuje Stvořitel vesmíru vyvolenému národu takovou přízeň, která překračuje veškerou lidskou motivaci. Prorok Ozeáš vyjadřuje Boží náklonnost odvážnými obrazy, jako je láska muže k cizoložné ženě (srov. Oz 3,1-3). Ani Ezechiel, když hovoří o vztahu Boha k izraelskému národu, se nebojí používat zaníceného a vášnivého jazyka (srov. Ez 16,1-22). Tyto biblické texty ukazují, že erós je součástí samotného Božího srdce. Všemohoucí očekává od svých tvorů jejich „ano”, tak jako ženich očekává „ano” od své nevěsty. Bohužel už od počátku se lidstvo svedené klamy Zlého uzavíralo před Boží láskou do iluze soběstačnosti, která je však nemožná (srov. Gn 3,1-7). Adam, spoléhající se sám na sebe, se vzdálil od zdroje života, jímž je Bůh sám, a stal se prvním z těch, „kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí” (Žid 2,15). Bůh se ale nenechal překonat. „Ne” vyřčené člověkem se pro něj dokonce stalo rozhodujícím popudem k tomu, aby prokázal svou lásku v celé její spasitelné síle.

Kříž ukazuje plnost Boží lásky

V tajemství kříže se plně odhaluje nepotlačitelná moc milosrdenství nebeského Otce. Aby znovu získal lásku svého stvoření, byl ochoten dát tu nejvyšší cenu – krev svého jednorozeného Syna. Smrt, která byla pro prvního Adama znamením největší samoty a bezmoci, se tak proměnila v nejvyšší skutek lásky a svobody nového Adama. Můžeme tedy potvrdit slova svatého Maxima Vyznavače: Kristus „zemřel, lze-li to tak říci, způsobem božským, protože zemřel svobodně”. Na kříži se projevuje Boží erós k nám. Jak to vyjadřuje Pseudo-Dionysius, erós je silou, „která nedovoluje milujícímu, aby zůstal sám v sobě, ale vede ho k tomu, aby se spojil s milovaným”. Jaký může být „bláznivější erós” než ten, který dovedl Božího Syna ke spojení s námi až do té míry, že důsledky našich provinění vytrpěl jako svoje vlastní?

„Ten, kterého probodli”

Drazí bratři a sestry, pohleďme na Krista probodeného na kříži! On je tím nejpřevratnějším zjevením Boží lásky; lásky, v níž erós a agapé jsou vzdáleny tomu, že by stály proti sobě, ale navzájem se osvěcují. Na kříži je to sám Bůh, kdo žebrá o lásku svého tvora; On žízní po lásce každého z nás. Apoštol Tomáš poznal Ježíše jako „Pána a Boha”, když vložil ruku do rány v jeho boku. Nepřekvapuje nás, že mnozí světci našli v Ježíšově srdci nejdojemnější výraz tajemství lásky. Mohli bychom dokonce říci, že projevení se Božího erótu vůči člověku je ve skutečnosti nejvyšším výrazem jeho agapé. Jen láska, v níž se spojuje zdarma poskytovaný dar sebe sama a vášnivá touha po vzájemnosti, vzbuzuje opojení, které ulehčuje i ty nejtěžší oběti. Ježíš řekl: „Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě” (Jan 12,32). Odpověď, kterou od nás Pán vroucně žádá, spočívá především v tom, že přijmeme jeho lásku a necháme se jím přitáhnout. Avšak nestačí jeho lásku přijmout. Je třeba na tuto lásku odpovědět a potom se snažit předávat ji ostatním. Kristus „mě přitahuje k sobě”, aby se se mnou spojil a já abych se naučil milovat bratry jeho láskou.

Krev a voda

„Budou hledět na toho, kterého probodli.” Pohleďme s důvěrou na Ježíšův probodnutý bok, z něhož vytryskly „krev a voda” (Jan 19,34)! Církevní otcové považovali tyto prvky za symboly svátostí křtu a eucharistie. Díky působení Ducha Svatého se nám s křestní vodou otevírá intimita trojiční lásky. Na postní cestě jsme nabádáni, pamětlivi svého křtu, abychom vycházeli ze sebe a v důvěrné odevzdanosti se otevírali milosrdnému Otcovu objetí. Krev, symbol lásky Dobrého Pastýře, nám poukazuje zvláště na eucharistické tajemství: „Eucharistie nás vtahuje do Ježíšova obětního úkonu... jsme zahrnuti do dynamismu jeho sebedarování.” Prožívejme tedy půst jako ‚eucharistické‘ období, v němž budeme přijímat Ježíšovu lásku a naučíme se ji šířit okolo sebe každým gestem a slovem. Kontemplace „toho, kterého probodli”, nás povede k tomu, abychom otevírali svá srdce ostatním a poznávali rány zasazené důstojnosti lidských bytostí. Vybídne nás zvláště k tomu, abychom bojovali s každou formou pohrdání lidským životem a vykořisťování člověka a ulehčovali dramatům samoty a opuštěnosti mnoha lidí. Ať je půst pro každého křesťana obnovenou zkušeností Boží lásky, kterou nám dal v Kristu; lásky, kterou svým životem máme každý den „dávat dál” bližnímu, především tomu, kdo nejvíce trpí a je v nouzi. Jen tak budeme moci mít plnou účast na velikonoční radosti. Kéž Panna Maria, Matka krásného milování, nás vede během této postní cesty k autentické konverzi ke Kristově lásce. Drazí bratři a sestry, přeji vám plodnou postní pouť a s láskou vám všem posílám zvláštní apoštolské požehnání.

Bratři a sestry,

když hledíme do Lukášova evangelia, které letos pročítáme, zjišťujeme, že až dosud nám nepřináší nějaké konkrétní etické požadavky – leda tak maximálně ty obecné („Obraťte se!). Zatím vidíme Ježíše, jak uzdravuje, dělá zázraky, vyhání zlé duchy – prostě koná skutky moci. Až teprve nyní (od 6. kapitoly) začínají zaznívat morální požadavky.
Tedy: Ježíš nevystoupil a nepřišel hned s morálním kodexem („Hleďte, takhle máte žít!“). On vystoupil a začal ohlašovat Boží království (slovem i činem) a až lid v něm poznal něco víc, vytušil Mesiáše, poznal toho, kdo mu má co přinést, teprve až pak představuje cestu, etické normy, způsob života.
Tento postup je dost důležitý, jelikož je jasným návodem, jak hlásat evangelium, jak přinášet světu Krista. (To není záležitost jen duchovenstva, ale každého křesťana.) Cesta nevede skrze moralizování (ale pozor: to neznamená zřeknutí se mravních norem, takhle Ježíš nejednal!), nemá se postupovat oznámením, že 1. to a to se nemá dělat; 2. to a to se dělat musí; a teprve 3. apendix – zbytek evangelií, něco o Pánu Ježíši, jak se to s ním mělo. Na 1. místě je zvěst o tom, jaký je Bůh, kdo je to Ježíš – a co mi přináší (sebe, svou lásku, radost, štěstí, smysl života). Až pak přijde na řadu otázka, jak k němu dojít, jak uchopit svůj život, svou celou existenci za správný konec. Nejprve tedy je důležité pro Krista nadchnout (co pro mě znamená), až pak ukazovat cestu, která k němu vede. Jinak je to cesta bez smyslu a my (logicky) nepochodíme, vyvoláme jedině odpor, nepochopení a mylné představy o křesťanství (pouhý morální systém). Jenom přiživíme ty názory, že křesťané jsou hlupáci, protože tamto dělají a tohle nedělají. (A chybí-li důvod, kvůli čemu (komu) tak jednáme, pak mají pravdu.)
Hezky to vyjádřil v jednom nedávném rozhovoru i Svatý otec Benedikt XVI.: Nemůžeme přicházet jen se samými Ne. Musí se nejprve vědět, co se chce. A křesťanství, katolicismus není nějaká sbírka zákazů, nýbrž pozitivní volba. Vidět to, je naprosto důležité, neboť to téměř zcela zmizelo z obzoru. Slyšelo se už tolikrát, co se nesmí, že nyní se musí říkat: My máme pozitivní pojetí.
Asi tušíme, že to půjde těžko (nebo vůbec), jestliže o tom sami nebudeme přesvědčeni, jestliže si sami nebudeme vědomi, kým pro mě Ježíš je, jestliže sami nebudeme přesvědčeni o správnosti cesty, o které mluví. To neznamená jen ji znát, odrecitovat přikázání, požadavky evangelia, ale pochopit je, objevit jejich krásu, význam, přínos, přijmout tuto Ježíšovu cestu celou svou bytostí. A to nepůjde, pokud budeme zůstávat jen na úrovni rozumu. Je potřeba zapojit i srdce. Je nutná zkušenost s Bohem – a ta se nevyčte, neodkouká, nenaučí, ale (za)žije!
Jako příklad nám může posloužit dnešní evangelium – nesmírně náročné požadavky. Jde to vůbec? Půjdu-li na to tak, že „Ježíš to po mně chce“, pak to buď vůbec nepůjde, anebo se tak maximálně pořád budu muset k něčemu nutit. Ale uvědomím-li si, že novost Kristova požadavku „milovat všechny, bez rozdílu, i nepřátele“ znamená milovat tak, jak On miloval nás, potom se mi otevírá nový obzor (vyplývající už z mé zkušenosti s Bohem). Bůh si mě zamiloval (a miluje), i když si to vůbec nezasloužím, i když jsem hříšníkem a vlastně jeho protivníkem. To pak musí ve mně vyvolat explozi vděčnosti, radosti a lásky. Takovou, že se neudrží uvnitř, ale projeví se v životě. Můj život bude projevem toho, čeho je srdce plné. Lásku, kterou jsem poznal (a žiji), budu svědčit (ohlašovat, žít) navenek.
Opusťme cestu povzdechů: „Co to zas Bůh po nás chce?!“ Raději vykročme cestou zakoušení, objevování Boží velikosti, dobroty a krásy. Pro nás to bude nejlepší motivace, pro svět nejsilnější svědectví.

Bratři a sestry,

dnešní Boží slovo k nám promlouvá velice jasně – jak v 1. čtení, žalmu, tak i v evangeliu mluví o dvou cestách, kterými se člověk může ubírat. Cestou s Hospodinem nebo bez něj, spoléhaje se na Boha nebo na člověka (či něco jiného pomíjivého), vstupovat do domu Hospodinova nebo vysedávat s hříšníky, být požehnaný nebo proklet. Blahoslaveni jedni, běda druhým. Před člověkem stojí volba dvou (základních) cest a je záležitostí každého dne, které řekneme své „ano“.
Tváří v tvář dnešnímu evangeliu by někdo mohl vyvodit závěr, že, je-li Pán Bůh spravedlivý, pak těm, co se vedlo na zemi dobře, bude na věčnosti špatně a obráceně – těm, co se vede špatně, bude pak lépe. Jenže – to pak dáváme zemi do kontrastu k Bohu, pozemské do protikladu s božským. Je to správné? Ano i ne. Správné je to potud, když si uvědomujeme, že zde nejsme u Boha, není to ráj, nejsme tu na trvalo a proto není rozumné se tu zabydlet, jako bychom zemi nikdy opustit neměli. Ale druhým extrémem je přehlížet, že zemi nám dal Bůh jako prostředí pro život – není naplněna pekelným dýmem, není to místo postrádající Boží rysy.

Chceme-li odhalit, co nám Ježíš v dnešním úryvku říká, nabízejí se různé roviny. Tak hned na začátek jakoby napadá, boří naši naprostou jistotu, že mu vidíme do karet: „Tohohle potkal Boží trest a tenhle je zvláště Bohem obdařen, požehnán, milován.“ To je pohled velice blízký vnímání starozákonního člověka. (Jak se mu často podobáme, že!?) Chudoba, nemoc byla považována za projev Boží nepřízně – vzpomeňme na Jobovy přátele či apoštoly přicházející za Ježíšem: „Mistře, kdo zhřešil – tento nemocný nebo jeho rodiče, že ho to potkalo?“ A do těchto zažitých představ a vnímání najednou zaznívá: Blahoslaveni chudí, tedy ti zdánlivě nepožehnaní. Nechtějme hned každého zaškatulkovat, „ocejchovat“. Pán Bůh ví, proč ten má a ten ne. Ale platí pak: „Komu bylo více dáno (materiálna, vloh, duševních darů), bude se od něj více požadovat.“ A nebylo-li někomu dáno až tolik, jen Bůh ví, co tím sledoval, ale určitě to neznamená, že by byl méně požehnán, milován. A kdo ví, jaké bude výsledné skóre, až se srovnají vklady a výsledky!
Ale abychom nezůstávali jen u toho obecnějšího zamyšlení, nepřehlížejme i vlastní smysl slov. Souhrnně: mám-li nouzi, pak jsem blahoslaven (neboť mám větší předpoklady, šance, vyhlídky na věčnost – nikoli ještě jistotu!). A když koukneme z druhé strany: žiju-li s Bohem, pak můžu mít třeba i nouzi, nedočkat se úspěchu, protože jsem se dočkal a vlastním něco zásadnějšího – Boží přátelství.
Ostatně – Ježíš nechválí ani nezatracuje chudobu jako takovou. Sama chudoba a nouze není naší nadějí (představme si chudého, ale zapšklého a plného nenávisti – to asi nebude onen blahoslavený). Naší nadějí není chudoba, naší nadějí je Bůh. (No a v nouzi se sním jaksi snáze počítá, pokušení Boha nevidět, zapomenout na něj je menší.)

Naším nebezpečím je tedy hlavně představa, že si věci zařídíme, abychom byli natolik zajištěni, že od Boha nebudeme muset nic chtít. Tedy: Pánu Bohu ušetříme práci a sobě – víru! Že se tím Bohu vzdálíme, je jisté. Že si toho přitom ani nevšimneme, je strašné.

Bratři a sestry,

když jsme v prvním čtení slyšeli o vidění Izaiáše (Hospodinova sláva, nebeské zástupy, chvalozpěvy) a jeho následném povolání za proroka, možná jsme si pomysleli: „Ten se měl.“ Ale ono ve Starém zákoně být povolán za Hospodinova proroka nebyl žádný med. Ten si nesedl doma a nepožíval obecného uznání („A teď jsem někdo!“), nýbrž byl vyslán, aby hlásal, s čím jej Bůh poslal – a to většinou nebyla chvalořeč, ale pěkně trefně míněná kritika: „Neporušujte Boží zákon, slyšte slovo Hospodina, neutiskujte sirotky a vdovy, obraťte se,…“
Není třeba dvakrát hádat, jak byl takový prorok oblíben u těch, jimž „šlapal na kuří oka“. To pak kolikrát nešlo jen o neoblíbenost, často vzbuzoval přímo nenávist a touhu po mstě. Zejména, pokud ten, za kým prorok s Božím vzkazem šel, byl třeba panovník (a to nebyla žádná výjimka). Takový prorok měl skoro jistotu, že to s ním lidsky dopadne neslavně – pronásledování (Eliáš), vězení (Jeremiáš), poprava (Jan Křtitel). Není se tedy moc co divit, že někteří, tváří v tvář takové nabídce, „ucukli“ – vizme Jonáše utíkajícího před povoláním hlásat obrácení městu Ninive.
Proto, když zaznívá Hospodinovo povolání provokativním dotazem (Koho mám poslat?), odpovědět (Zde jsem.) není krokem k pohodlí, ale opravdu činem hluboké důvěry a odevzdanosti do Božích rukou – ať to stojí, co to stojí.

Uvědomíme-li si, jak se to mělo (a má) s proroky, pochopíme, jak se cítil Petr v oněch chvílích u Genezaretského jezera. Přichází Ježíš (kterého už před tím krátce potkal a kterého si váží jako Rabbiho), vstupuje k němu do loďky a učí zástupy. Petr si tam sedí, poslouchá (asi se mu to i líbí) a ještě neví, co bude následovat. Možná si myslel, že pak Ježíš vystoupí, odejde a příště se třeba zase staví – no a on mu na tu chvilku opět půjčí svou loďku. Jenže Ježíš nevystupuje. Místo toho poručí zajet na hlubinu a po podivuhodném rybolovu a Petrově rozechvění předkládá zvláštní nabídku: Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.
Petr se musel cítit jako ti starozákonní proroci. Cítí, že jeho život se láme, přichází nabídka (zcela konkrétní) a proto logické povzbuzení – Neboj se! A právem, protože Petrův život opravdu začal jít směrem těch, co mají „hlásat slovo Boží, ať je to vhod či nevhod“ – potká jej výsměch, vězení, poprava. Můžeme být jen rádi, že se Petr (a další) nezalekli tolik, co Jonáš – čteme: Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním. A stejně tak mnozí další (až do dnešních dnů), kteří přijímají úkol být prorokem, často nepopulárním (vždyť dnes a denně je církev v novinách, TV, veřejném mínění zesměšňována a poplivávána).

Proto nás to dnešní Boží slovo vybízí a) k vděčnosti za tento Boží plán (stále aktuálně přítomný) a k modlitbě za všechny, kteří jdou po této cestě, aby nepodlehli tlaku hlásat něco snazšího (ale už ne Božího!), aby se k nám stále dostával Boží vzkaz v ryzí podobě; b) je pro nás příkladem a výzvou ke stejné důvěře k Bohu a jeho vedení našich životů, jako to můžeme spatřovat u proroků, apoštolů a dalších. Ona plná otevřenost Bohu totiž není něčím, co je vlastní jen určité úzké skupince, ale může (má) se stát samozřejmým pro každého z nás. Potom nebudu rozpolceným, ale plně Božím, tím, na koho může vždy shlížet se zalíbením.

Bratři a sestry,

Ve středu 31. ledna jsme si připomněli v církevním kalendáři sv. Dona Boska. Narodil se roku
1815 v chudé rodině, blízko průmyslového města Turína v Itálii. Už od kaplanských let se věnoval narušené mládeži, především chlapcům. Začal si všímat, že v jeho farnosti i v okolí jsou chlapci kteří nechodí do školy, ani se neučí žádné řemeslo a kteří si získávají peníze a obživu kriminalitou nebo jinou činností, která s tím souvisí. Uvědomoval si, že jejich život nemůže být šťastný. Proto se jim začal intenzivně věnovat. V jeho době to nebylo zvykem. Církev se spíše starala o spásu zbožných lidí, kteří chodili do kostela. Proto ho začali podezřívat a považovat za psychicky nemocného. Postupně ale dokazoval výsledky své práce, že je to poslání Boží. Po čase založil kongregaci salesiánů, která dnes patří ve světě k těm nejpočetnějším. I v naší vlasti působí velmi požehnaně.
Vjednom svém listě píše: „Straňte se všeho, co by mohlo budit zdání, že podléháte návalům zlosti. Je obtížné zachovat při trestání klidnou mysl, ale je to nutné, nemá-li vzniknout podezření, že jednáme, abychom ukázali svou autoritu nebo abychom si vylili vztek.“
Na jiném místě píše: „V mysli ať není rozčilení, v očích žádné pohrdání ani v ústech tupení. V přítomnosti mějme soucit a pro budoucnost naději. Tak se to sluší na pravé duchovní otce, jimž jde o skutečnou nápravu a polepšení.“
Don Bosko brzy poznal, že přivést na cestu pokání hříšníka je záležitostí především lásky. Poznal, že tvrdost a nařizování jsou jenom dočasné a nepůsobí proměnu člověka. Člověk může poslouchat ze strachu, ale jakmile pocítí, že pomine, chová se stejně, ne-li hůř, než před tím.
V poslední době se i v České republice mnoho mluví o tzv. domácím násilí. Často to odnášejí děti. Podle statistik narůstá. Ukazuje to na neschopnost a neznalost mnohých rodičů, kteří ve skutečnosti neplní roli svého poslání, kterou jim Bůh svěřil. Své problémy řeší nešťastným způsobem.
Všimněme si např. dnešního evangelia, jak citlivě a moudře Pán Ježíš zvěstuje božskou modrost. Jak dokáže láskyplně povolat první apoštoly. Nenadává jim do primitivů a hlupáků. Neuráží je a neponižuje, že za celou noc nebyli schopni nic chytit. Jen jim řekne: „Zajeďte na hlubinu!“ A čeká, až tam doplují. A pak zase říká: „Vhoďte sítě!“
Světec Don Bosko nám prakticky ukazuje, jak žít Kristovo evangelium. Neměl to lehké. Prožil od svých svěřenců i mnoho zklamání a podrazů. Ale přesto se mu podařilo, že mnozí chlapci, kteří by jinak skončili v kriminále, zcela změnili svůj život, začali chodit do škol, vyučili se řemeslům a založili dobré rodiny. Dokonce se našli i takoví, kteří se k Donu Boskovi přidali a stali se kněžími.

Bratři a sestry,

představme si člověka, který žije v domě bez oken, kde je stále tma. Po dlouhém přemýšlení se jednoho dne rozhodne, že i on bude mít ve svém domě světlo, jako mají jiní lidé. Pochopil, že takto se žít nedá. A tak vezme kbelík a začne ze svého domu tmu vynášet. Dělá to tak den, dva, týden. Ale tmy vůbec neubývá. Po týdnu práce poznává, že tmy neubylo. Opět začne přemýšlet, jak se zbavit tmy.
Znovu přemýšlí. A pak se rozhodne, že ve směru k slunci vybourá ve stěně otvor. Sotva udělá malou dírku, už mu do domu začne pronikat světlo. A vchází tam samo a nemusí ho tam nosit. Pozná, že čím větší otvor vybourá, tím více má světla.
Vídeňský lékař Frankl říká, že svoboda je pro člověka nesmírně důležitá. A rozdělil svobodu do dvou kategorií. 1. svoboda – jako osvobození, vymanění se z něčeho, od něčeho
2. svoboda – jako rozhodnutí se pro něco, pro někoho. Doktor Frankl říká, že pro člověka je důležitější svoboda, která se pro něco rozhoduje. Je to svoboda tvůrčí.
A v tomto spočívá i cesta ke svatosti. Nestačí se jen osvobodit, vzdát se sklonů ke hříchu, vymanit se ze závislosti zla, nestačí jen vytlačit tmu ze svého života a říct, že takto se žít nedá.U mnoha svatých pozorujeme, jak se dokázali vzchopit a vymanili se ze závislostí špatných návyků. Ale v tomto stavu nezůstali. Dokázali se jakoby odrazit výš. Důležité je rozhodnout se pro cestu víry, pro Boha, tzn. vpustit světlo do svého života.
Ten, kdo v nadšení nasměruje svůj život na Boha, bude mít srdce plné Boha. Jeho mysl se už tolik nezabývá minulostí. Člověk zřetelně poznává, jak velký je rozdíl, mezi božským světlem milosti a tmou tohoto světa.
Člověk bez Boha je jako dům bez oken. Je plný tmy. Kde není světlo, tam člověk zakopává, tam naráží.
Jestliže P.J. posílá své apoštoly po dvou, posílá je aby šli a radili lidem, jak do svého srdce vpustit božské světlo. Pak víc chápeme proč říká: „Buďte světlem světa…“ A to je náš úkol.

Bratři a sestry,

asi budete se mnou souhlasit, když řeknu, že stěží najdeme krásnější a současně zprofanovanější slovo, než „láska“ – každý si představí něco jiného. Láska může označovat mnoho věcí: tělesných i duchovních, uvážených i spontánních, vážných i lehkých, ničivých i rozvíjejících lidskou osobnost. Člověk může milovat věc, zvíře, příbuzného, přítele, děti, manžela/manželku. A teď do těchto terminologických nejasností mluvte o lásce! Do této rozmělněnosti zaznívá Pavlova velepíseň lásky (2. čtení) – oblíbený to text u svateb (logicky).

Zamilovaní řeknou (a doufám, že nejen oni, ale všichni), že láska je tou nejkrásnější věcí v životě, je tím, co ho mění k lepšímu. Láska je světlem v pochmurnosti obyčejného, stereotypního žití. Takový obyčejný človíček si žije svůj život a zdá se mu, že se vleče odnikud nikam, že se vše na něj hroutí, je svazován, tísněn – čtyřmi zdmi v nichž žije, většinu mládí prožil v kleci školních tříd, mimo to vidí jen šeď ulic, kde se plouží šediví bezvýrazní lidé. Ale jednoho dne zahlédne oči, které nejsou šedivé, studené, oči, které na něj hledí se sympatií, láskou. Pak si najednou tento člověk uvědomí, že vše je nějaké jiné: v puklině asfaltu roste třeba sedmikráska, na okně domu jsou květiny, nad šedivou ulicí je modré nebe a na stromě vedle zpívá kos. Přišla změna, přišla láska – ta mění člověka, ta mění svět.
Jenomže uspěchanost a shon dnešního světa se projevuje i zde – zaslepuje nás a „pomáhá“ nevidět, zapomínat na to krásné, co dává životu „glanc“ (na prostou skutečnost, že někoho jednoduše mám rád). To pak slyšíme názory jako: „Prosím vás, nemluvte o lásce, to jsou jen sentimentální povídačky! Peníze, moc, síla – to je to, co mění svět! Láska je jen kratičká epizoda na konci dětství, jakási poslední dětská nemoc. Vcelku příjemná (nic proti ní), ale netahejte ji do života. Jsou jiné hodnoty důležitější, na nichž stojí svět.“
Na to sv. Pavel v 13. kapitole 1. listu Korinťanům říká: „Ano, to vše je důležité, potřebné, ale bez lásky to není nic! Bez lásky je mi všechno to důležité úplně k ničemu.“ A vyzpívává svou píseň na lásku. Tento text je vlastně jakousi básní o třech strofách (což díky překladu sledujícímu spíše význam než poetičnost moc nevnímáme).

V první strofě mluví o tom, co již bylo řečeno: dokud nemám lásku, nejsem nic. (To nejen ve smyslu kluk se zamiluje do holky a naopak; láska má různé podoby: přátelská, manželská,…) Láska pudí k velkým výkonům, činí život hezkým, dává smysl a cenu tomu, co člověk dělá. Vlastně můžeme říct, že schopnost milovat z nás činí člověka. Proto Pavel na začátku jakoby apeloval: „Neztrácejte svou lidskou tvář!“ Načež přechází k druhé strofě mluvící o lásce, která nehledá sebe.
Abychom totiž nepovídali o všem a o ničem, popisuje Pavel, co je skutečná, pravá láska. To není jen vzplanutí citů, uspokojení tělesné potřeby – to vše je jen chvilkové a samo o sobě nestačí. Ono vlastně láska vůbec není o uspokojování vlastních potřeb. Stěží najdeme protikladnější slovo k lásce než sobectví! I Pavel připomíná, že láska nemyslí jen a jen na sebe. Přece nemiluji kvůli sobě! Ale – když miluji, vycházím ze sebe a objevuji druhého! Milovat znamená darovat se druhému člověku. (Ano, pak zpětně jsem obdarován i já, ale až na druhém místě!) Do vztahu založeném na lásce nevstupuji, abych se já měl dobře, ale abych učinil šťastným druhého, abych jej obdaroval, abych jej miloval. To je potom ta pravá láska.
Ta, o které ve třetí strofě Pavel říká, že nikdy nepřestává. Schopnost milovat dal Bůh člověku ne pro pár chvilek útěchy, ale napořád – aby ho láska provázela a štěstím naplňovala v celém životě (uprostřed všeho toho pomíjivého). A zdá-li se nám někdy, že láska vyprchala,bude to možná tím, že jsme ji zaměnili za něco, co láska není, v tom nejhorším případě, že jsme dali přednost sobectví – to je stoprocentně úspěšný hrobař lásky.

Bratři a sestry, toto vše nám může posloužit jako meditace o lidské lásce (v jejích různých podobách). Ale skončit jen zde by znamenalo neříct to nejdůležitější. Ano, lidská láska činí svět (život) hezčím, dává poznat štěstí – ale to právě proto, že je z Boha a k Bohu zase zpětně přivádí! Lidská láska je záblesk něčeho Božího na zemi, něčeho nadzemsky krásného. Proto, chtěl-li sv. Jan slovy vyjádřit to, co mu bylo dáno poznat, chtěl-li nejlépe vyjádřit Boha, řekl jednoduše: Bůh je láska. (1 Jn 4, 16) Bůh je láska sama, jakýsi koncentrát absolutní lásky, kterou si zde na zemi nedokážeme ani představit. A proto nás námi žitá pozemská láska zaměřuje na Boha a dává předchuť něčeho ještě nádhernějšího, co v něm nalezneme.
Chceme-li tedy porozumět tomuto textu, Pavlově velepísni lásky, uvědomme si, že především je to vyznání o tom, jak miluje Bůh (srov. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna. (Jn 3,16)), je to vyznání, jak nás miluje Bůh, a tedy, jak i my máme plnohodnotně Bohu odpovídat – jak přímo (láskou k němu), tak nepřímo (pozemsky žitou láskou). A teď si každý srovnejme stav své lásky (k Bohu, k člověku) s tímto ideálem.

Bratři a sestry,

církevní kalendář nám dnes připomíná sv. Tomáše Akvinského. Narodil se kolem roku 1225 v Roccasecca blízko Neapole v jižní Itálii. Jeho rod byl bohatý, takže Tomáš mohl studovat. Proti vůli rodičů se rozhodl pro duchovní cestu. Vstoupil k dominikánům. Pro rodinu to byl šok. Dominikáni patří svou řeholí mezi žebravé řády. I když celá rodina byli katolíci, nebyli ochotni přijmout, že syn bude žebrat. A přitom oni mají doma všeho dost. Brali to jako potupení svého rodu.
Jednou se dokonce rodina dohodla a najali si prostitutku a zavřeli ji s Tomášem do jedné místnosti. Doufali, že ho svede a že změní názor na svět. Ale Tomáš se rozzuřil, vytáhl z krbu hořící polena začal je po této ženě házet, takže rodina ji musela zachránit. .
Nakonec si ale prosadil své a dosáhl i velkého teologického vzdělání. Měl však jeden kříž, který ho v očích lidí ponižoval. Byl velmi tlustý. V jeho případě to nebylo z přejídání, ale byla to nemoc. Říká se, že musel mít ve stole vyřezaný otvor, aby se mohl najíst. V jeho době lidé neznali vidličky a nože, ani neměli své talíře, ale jedli rukama ze společné mísy. On by za normálních okolností na to nedosáhl. Proto mu bratři takto vyšli vstříc. Kdyby zůstal doma na svém panství, byl by obklopený služebnictvem a všichni by se mu ukláněli. V tomto případě musel svými schopnostmi dokázat, kdo ve skutečnosti je. Pro vzhled a tichou povahu mu říkali tichý vůl. On na obranu prohlásil: Však počkejte, až ten vůl zařve.
Je kolem nás mnoho lidí, kteří jsou také postižení. Mají svoje kříže. Mnozí z nich jen naříkají a vyčítají Bohu svůj osud. Tomáš zemřel ve 49 létech a Bohu nic nevyčítal. Naopak- hájil Boha a jeho bytí, skládal básně aby mu vzdal čest. 704 Chvalte ústa vznešeného…. 710 K svátku tajemnému …. 712 Klaním se ti vroucně … 717 Sione chval Spasitele …
Svatý Tomáš svým životem ukazuje, že kdo chce a má aspoň zdravý rozum, může být užitečným a může tak nahradit oběti těch, kteří se o něj starají. Mnoho lidí rezignuje, když na ně přijde kříž postižení, když je to vyřadí ze společnosti, ze života, kdy se musí uchýlit do samoty.
A to je chyba. Např. jeden můj bývalý ministrant se naboural v autě a dnes je na vozíčku. Je schopen jedině hýbat hlavou. A on se v jednom ústavu, kde se ho pokoušeli vyléčit, naučil malovat pusou. Otec mu vyrobil takový pul, tam má barvy, před sebou má plátno. Řekne si, jaký chce štětec, ten mu dají do pusy a on stou pohyblivou hlavou a se štětcem v puse maluje obrázky. Dokonce měl už i výstavy.
Člověk nesmí rezignovat. Bůh i v takové situace ukazuje cestu.

Bratři a sestry,

v knize proroka Nehemiáše se popisuje, jak Židé při svém návratu ze zajetí našli v rozvalinách Jeruzaléma knihu Zákona, která tam byla ukryta. Kněz Ezdráš z ní četl od úsvitu až do poledne, kdy začínalo silně hřát slunce. Muži i ženy přesto s napětím poslouchali, pak se vrhli na kolena a plakali. Boží slovo na ně zapůsobilo jako uzdravující balzám. Byli schopni pochopit, proč to na ně všechno přišlo a bylo jim jasné, že východisko je jediné: Návrat k Hospodinu, návrat k věrnosti a lásce.
Slzy lítosti bývají začátkem nové cesty. Ale lítost přejde, slzy se utřou a člověk si to s odstupem času začne vysvětlovat. Hledá argumenty a čertík pýchy a ješitnosti v nás hledá vysvětlení, které se snaží obhájit naši pravdu, náš postoj. Proto tolik lidí nevydrží a své sliby o nápravě brzy začne porušovat.
Dnešní doba je charakteristická porušováním věrnosti. Začíná to porušováním věrnosti k rodičům, pokračuje porušováním věrnosti v manželství a vrcholí porušováním věrnosti k vlastním dětem. Věrnost je provázána s úctou. Já můžu být věrný Bohu nebo člověku když si ho vážím, když ho ctím a když ho mám rád. To mi nikdo nemůže nařídit, to musí vycházet ze mě, z mého srdce. Dnešní doba, veřejné mínění, média – tj. televize, filmy aj. se snaží vrazit klín mezi lidi a rozdělit je. Je na nás, jestli to dopustíme, jestli odoláme. Denně slyšíme a vidíme tolik názorů a tolik příkladů, které nemají ráz tvořivý, ale naopak, bourají.
Dřív trávili děti doma daleko více času. Svým rodičům pomáhali. Byli si jeden druhému oporou. Dnes tráví mnoho času mimo domov. Svým rodičům většinou nic nepomůžou, protože se vrátí pozdě, musí se učit a co je doma třeba, udělají si rodiče sami. Rodiče nenápadně přebírají roli sluhů, chodí doma po špičkách, aby děti nerušily při učení a chodí za nimi do jejich pokojíčků a ptají se, co jim mají udělat k večeři, co by chtěly zítra na svačinu atd..
Když zvážíme, že zvláště ty mladší děti tráví ve škole víc aktivního času než doma, pak je jasné, že se stává, že dítě má větší vztah k paní učitelce, která ho něčemu chce naučit, než k vlastní mámě, kterou vidí až večer a která unavená z práce a s dalšími problémy v hlavě mu začne nařizovat a zakazovat.
Já chci jenom nastínit tu problematiku, která je dnes skutečností a chci ukázat, že v takovém prostředí se těžko vytváří úcta a věrnost.
Mladý člověk si to pak nese do života a není divu, že v životě nadělá hrubé chyby, které ho poznamenají na celý život. Kdo věří v Boha, má to obrovské štěstí, že může svůj život a svá rozhodnutí porovnávat se slovem Božím a vidět i výsledky.

Bratři a sestry,

řekli bychom jaksi – Zjevení Páně potřetí. Současně se nám tu objevuje nový motiv, „nová radost“. Evangelium ukazuje na první Ježíšovo znamení (ne od Otce, ne prostřednictvím mudrců z východu, ale vpravdě Ježíšovo). A toto znamení se neodehrálo ve velkém shromáždění, ani v úzkém kruhu „zasvěcenců“, nýbrž je zasazeno do úplně obyčejného života, mezi obyčejné lidi. (Současně ovšem také nepřehlédněme přítomnost matky a učedníků, tedy těch, co budou po čase víru v Ježíše vyzařovat.)
Tak hledíme na první zázrak. Co to bylo? Žádné uzdravení, vzkříšení, ani exorcismus či odpuštění hříchů, ale – doplnění chybějícího vína při slavení. „Tak přízemné!!!“ může se snad někdo pohoršovat. „To si jako nemohl aspoň na úvod zázraků vybrat něco zbožnějšího?“ Nemohl, a Pán Bůh zaplať za to. Ježíš nevytváří ghetto svých věrných (křesťanství není útěchou v ústraní!), ale vstupuje do normálního života. Nic lidského mu není cizí, ani svatební veselí – i když se někteří „zbožní“ pohoršovali: Je to žrout a pijan vína.
U dnešního evangelia zajásá nejeden vinař, i když s kladným hodnocením nepřichází až Ježíš. Už ve Starém zákoně se na víno hledělo jako na cenný a příjemný dar (Sir), který obveseluje srdce člověka (Ž, Sdc). Sympaticky zní i Pavlova rada Timotejovi: Nepij už jen vodu, ale ber si také trochu vína kvůli svému žaludku. (1 Tim) Ovšem jak také Písmo často připomíná – s mírou, střídmě (viz Noe v Gn).

Tento dnešní text však není jen obrazem veselí a dobré zábavy, ale má i hlubší význam. (Nezapomeňme, že to bylo znamení.) Téma této neděle otevírá první čtení připomínající návrat Izraele z babylónského zajetí. K němu ovšem došlo ne díky schopnosti a udatnosti národa, nýbrž jedině triumfem Boží věrnosti a moci. Prorok slovy obdařím tě novým jménem zvěstuje Izraeli, že začíná něco nového – naznačuje hlubší a bližší vztah s Bohem, vztah, který připodobňuje zasnoubení mezi mužem a ženou. Právě zasnoubení člověka s Hospodinem je tak častým obrazem starozákonních proroků. Potom nás snad už nepřekvapuje, že počátek znamení Ježíš umisťuje zrovna na svatbu. Vždyť to je viditelné podobenství, znamení toho, co přišel konat.
Je to odkaz na mesiánskou hostinu a na zasnoubení Hospodina s vyvoleným lidem – právě toto, tento vztah přichází Ježíš obnovit a oživit, dát mu nový impuls. Ty prázdné nádoby určené k očišťování jsou jasným obrazem Izraele (jenom jeho?) – snad zbožný, ale prázdný. Jediný, kdo tuto prázdnotu dokáže vyplnit, jediný, kdo přináší víno bezpochyby dobré, je Ježíš.
Leckdy jsme i my prázdní a náš vztah (život) s Bohem na bodě mrazu. Vodou tento vztah neoživíme. Voda je nevýrazná, příliš obyčejná, dobrá tak k momentálnímu uhašení žízně, avšak nevhodná ke slavení. Nenaplní radostí, nerozjasní tvář. Podobně i všechno to, po čem se pachtíme a chceme tím zaplašit naši prázdnotu – jsou to jenom „náhražky“, které dlouhodobě nic neřeší, svatební veselí a radost nepřinesou.
Ale tato voda, tato obyčejná voda je dost dobrá na to, aby ji Ježíš použil a projevil se jako dárce pravé radosti. Ježíš je ten, kdo překvapí, i když už člověk nic neočekává a prožívá jen nevýraznou šeď. Kána se může (má) stát skutečností i v našem životě. Ježíš nechce pro nás jen (pod)průměr, rád by naplnil naše životy tím nejlepším, rád by nám dával trvalou radost z nalezeného štěstí. Jediné, co se od nás čeká je, že si ho všimneme, že si budeme vědomi jeho přítomnosti v našem životě, že mu přineseme „vodu“ svého nevýrazného života (bez chuti), že budeme otevření jeho proměňující moci, že poslechneme Mariino doporučení: Udělejte všechno, co vám řekne.
Záleží jen na naší volbě, zda poznáme víno netušené kvality a chuti, anebo se budeme tvářit, jak je nám „hej“, když slavíme s pouhou vodou, popřípadě, jestli se spokojíme s pohledem do prázdných nádob.

Bratři a sestry,

dnešek je tak trochu zvláštní svátek. Minimálně nabízející cestu různým dezinterpretacím. Někdo si řekne, že dnešní svátek a jim podobné slavíme, jelikož Pán Ježíš je tak úctyhodnou postavou, že se sluší připomenout si a oslavit jednotlivé body z jeho „životopisu“. A když narozeniny, tak i křtiny. V nejabsurdnější (nikoli však smyšlené) formě jde o představu křtin malého Ježíška. (Vždyť vánoční doba hledí zejména na Ježíše, jako dítě.) Méně kuriózním (ovšem o to více rozšířenějším) omylem je v Ježíšově křtu vidět to samé, co jsme absolvovali také my. Prostě: křesťané se křtí, jelikož byl pokřtěn i Kristus. Zase vedle. V Janově křtu přece šlo jen o symbol, obřad vyjadřující touhu po obrácení a rozhodnutí pro změnu života. Kdežto křest, který Ježíš vkládá do rukou církve je křest ohněm a Duchem svatým.
Řekl jsem, že dnes slavíme zvláštní svátek. Spíše je lepší říct – pozoruhodný. Je to totiž svátek, který jakoby seděl na dvou židlích. Uzavírá dobu vánoční a současně otevírá liturgické mezidobí. (To nám možná nic nesdělí, jelikož jsme si navykli na liturgické doby hledět jako na nějaká kostelová období, vyjádřená změnou barvy, čtení, výzdoby, ale už v nich nevnímáme, čím zvlášť ke mně promlouvají, čím mě oslovují, co v nich slavím, co ve mně probouzejí.)
Svátek Křtu Páně uzavírá dobu vánoční, dobu, v níž jsme slavili příchod Spasitele na svět. Ano, Bůh se narodil, přišel na svět, mezi nás – ale (až na pár výjimek) nikdo o tom nevěděl! Proto doba vánoční ústí ve svém závěru do svátku Zjevení Páně, jehož derivátem je i dnešní den. To, co bylo v Betlémě zaseto a začalo růst, to dává o sobě vědět. Bůh se zjevuje, oznamuje, že je zde: ať už v předznamenání mudrcům z východu (jakožto zástupcům národů), tak také davům u Jordánu, s Janem Křtitelem v čele. Ten je také až málem pohoršen, že Ježíš přichází ke křtu za ním. Ví, že by to mělo být naopak.
Tento svátek však nejen uzavírá jedno období („Tak a od zítra začíná mezidobí.“), ale současně je už vstupní branou do toho, co přichází. Když člověk dostane do ruky knihu jemu neznámého obsahu, zpravidla si přečte obsah, aby v hrubých obrysech zjistil, o čem to je. Evangelia mají také svůj obsah, jakési resumé na začátku – a tím je právě událost u Jordánu. Na počátku Ježíšovy veřejné činnosti se v hlavních rysech naznačuje, o čem bude kniha Ježíšova života, co bude jeho posláním.
Ježíš zde stojí jako Otcův milovaný Syn, na něhož sestupuje holubice, aby připomněla, že Duch Boží je s ním, je jím naplněn, pomazán, že je to onen Starým zákonem čekaný Mesiáš. Ale zároveň se staví do stejné řady s hříšníky. Ten, který to vůbec nepotřeboval, absolvuje Janův křest pokání. Už v počátcích sděluje, kvůli komu přišel a co bude jeho náplní – být lékařem pro nemocné hříchem. Ten, který je Otcův milovaný, stojí vedle hříšníků. Ten, který je zcela Boží, ukazuje, jak neskutečně blízko je těm, co jsou na dně – aby je z tohoto dna pozvedl. Teprve teď, když spojíme tyto dva protichůdné pohledy, nám v plné kráse a pochopení vykrystalizuje to, co bylo zvěstováno u jeho narození – že je to Spasitel.
Takový Ježíš byl, takový je pořád. Stále nablízku, stále ochoten se projevit jako dárce spásy. Až toto pochopím, až si uvědomím, kdo Ježíš pro mě je, až si přiznám, že ho potřebuji, až se budu považovat za součást onoho davu u Jordánského břehu, potom pochopím vánoce, potom bude platit nejen, že spása přišla na svět, ale zrodí se i v mém srdci, potom mě bude hřát zacheovské: dnes přišla do tohoto domu spása, pak budu vnímat hlas z nebe mluvící ke mně: to je můj milovaný syn, to je má milovaná dcera.