Římskokatolická farnost u sv. Jakuba v Jihlavě | nedělní a sváteční promluvy

Bratři a sestry,

dnes je poslední den v kalendáři. Je to i den, kdy se ohlížíme zpět a hodnotíme, co se podařilo a co ne. Svátek sv. rodiny vybízí k rekapitulaci právě vás, kteří žijete v rodinách. Co se vám podařilo a co nepodařilo, to víte nejlépe vy sami. My bychom se dnes chtěli také ohlédnout z pohledu farní rodiny, kterou všichni tvoříme.
V letošním roce bylo v naší farnosti 39 křtů, z toho připadají 4 křty na dospělé.
Církevní manželství uzavřelo 18 párů. Pohřbů bylo 52. Poklesl počet dětí v náboženství.
I když také mírně poklesl počet svatých přijímání, počet zpovědí je zhruba stejný. Zvláště před Velikonocemi a před Vánocemi bylo vidět, že mnoho z vás jste si vykonali svátost smíření. Je také potěšující, že se pomalu zvedá úroveň zpěvu při bohoslužbách. Bylo by ale třeba, abyste si nosili na bohoslužby své zpěvníky a nespoléhali, že si ho půjčíte v kostele.
V naší farnosti funguje dost dobře množství menších společenství, a to jak mládeže, tak i dospělých. Mládež se snaží dělat i pro farnost. Což je potěšitelné. Uvítali bychom kdyby se i dospělí více zviditelnili.
Dík vaší štědrosti se celkově vybralo a bylo odesláno 175 500,- Kč a to na misie, na Charitu, na bohoslovce, na halíř sv. Petra, na školství a na televizi NOE. Pro farnost se vybralo 904 500,-Kč. Štědří dárci věnovali pro farnost bezmála 435 000,- Kč.
Za finanční pomoci z Kraje, z Magistrátu a ze strahovského kláštera jsme mohli dokončit opravu lavic u sv. Ignáce, opravit další 3 zpovědnice, kamenný kříž na jánském kopci a uvedli jsme do provozu farní sál. Celkem to vyšlo na 2 653 000,- Kč.
K tomu, aby mohli fungovat naše kostely a fara, jsme museli pokrýt bohoslužebné a režijní náklady ve výši skoro 340 000,- Kč. Z toho se nejvíce zaplatilo za plyn – 105 000,- Kč a za elektr. proud 119 000,- Kč. Bohoslužebné výdaje činily necelých 29 000,- Kč.
Závěrem je třeba ještě dodat, že se pořídily dva zvony pro kostel v Malém Beranově. Zatím byla za ně zaplacena záloha 100 000,- Kč. Převážnou část nákladů na kostel v M. Beranově, včetně zvonů, si hradí sami farníci z M. Beranova.
Kdo by z vás chtěl vidět podrobnější rozpis, přijďte se podívat na faru.

Bratři a sestry,

a jsou tu Vánoce. Pro mnohé je už vlastně po nich, prožívají pouze povánoční dny volna. Pro nás teď propukají naplno. Dnešní den – to je den prozářený úchvatnou zvěstí, zvěstí, kterou nechceme jen tak nechat odeznít, nýbrž naplno prožít.
Tuto zvěst přináší dnešní evangelní úryvek – snad nejhlubší, nejposvátnější a nejkrásnější text Písma. Až mi je líto kazit jeho vyznění nějakým povídáním. Tak, jako v tichosti hledíme na jesličky a noříme se do svých myšlenek, chtěl bych mlčet a zas a znovu v sobě přemítat o zvěsti, kterou přináší Janův prolog – střídavě jsme přenášeni na věčnost (Na počátku bylo Slovo…), pak do naší časné skutečnosti a zase k Bohu. Jan jásá a volá – toto dítě je víc než pacholátko, je víc než radost z nového života. Toto dítě je Slovo Otce, je Život sám, je projev (důkaz) Otcovy lásky k tvorům.
Podobně promlouval i začátek listu Židům: Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Toto promluvil je ono dítě. Hledím-li do jesliček, to Bůh promluvil své Slovo a to se stalo tělem.
Bůh promluvil – a jsme rádi. Promluvil ne částečně (jak lze lépe přeložit začátek listu Židům: „po částech, postupně“), promluvil definitivně. Proto tedy nikoho nového nepotřebujeme, v Kristu Bůh definitivně a úplně promluvil, v Kristu nabídl cestu k sobě.
Bůh mluví – pořád. Kristus se za těch pár let veřejného účinkování nevypovídal, nehrozí, že by neměl co říct, že by jeho slova byla už zastaralá. Kristus je Otcovým stále aktuálním Slovem pro svět – a betlémské ztišení je příležitostí toto Ježíšovo slovo vnímat.
Bůh mluví do našich životů – to už tak rádi někdy nejsme. Ale to proto, že jsme Boha nepochopili! Bůh mluví do našich životů. Nebojme se, vždyť v něm byl život a ten život byl světlem lidí. Necháme-li Boha mluvit do našeho života, neprohloupíme, ale začneme objevovat pravý život – život, kde zjistíme (plně si uvědomíme) o sobě zvláštní pravdu: všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Vzhledem k nám se jedná o vrchol Janova prologu. Právě v těchto slovech tkví hlavní důvod radostné zvěsti Vánoc: skrze Krista jsme se stali Božími dětmi!
Co to pro nás znamená? Jestliže nic, pak naše radost z Vánoc, z Boha bude nulová, pak jsem Vánoce vlastně nepochopil (ani plně neprožil), pak zůstávám u prchavého kouzla a atmosféry, která pomine – a to je škoda. Mnohem lepší je nechat se Vánocemi prudce zasáhnout a v jejich radosti a naději kráčet celý rok.

Bratři a sestry,

často se v Písmu setkáváme se slovy: …plnit vůli…, nebo s podobnými kombinacemi.Tak je tomu i dnes, kdy čteme: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“
Každý muž, který byl na vojně velmi dobře ví, že když měl přijet na kontrolu nějaký vyšší velitel, začalo se hned uklízet, všude vládla nervozita, důstojníci stále kontrolovali, jak se pokračuje a vyhrožovali, že když to nebude, tak nás zavřou. V kasárnách vládlo napětí a jakýsi podivný strach. A čím víc se blížil den návštěvy, tím se zpřísňoval režim a kontroly, aby vše proběhlo v pořádku. A když to vše skončilo a dopadlo to dobře, nastalo velké uvolnění a dávali se odměny.
Úplně jinak je tomu v Církvi. Také je cítit nervozitu, ale ne ze strachu. Uklízí se ne proto, že to musí být, ale proto, aby to bylo hezké, nazdobené, protože čistota, pořádek, květiny a hezké zpěvy zvyšují lesk atmosféry. Lidé se těší na setkání s biskupem. A když vše skončí, mnoho dní a týdnů se na to vzpomíná, prohlížejí se fotografie a jeden druhému vypráví své zážitky.
Zatímco na vojně se to všechno dělá proto, aby velitel nenašel žádnou závadu a nikoho nepotrestal, v Církvi se to dělá proto, aby se všichni cítili dobře. V prvním případě se to dělá, protože se to musí, v druhém případě se to dělá proto, že je to projev úcty a lásky.
Když člověk musí něco dělat, co mu druhý přikazuje, když plní vůli jiného, protože je to nařízené, zpravidla se hledají skuliny, jak to obejít, jak se tomu vyhnout, jak to udělat co nejrychleji, jen aby to bylo. Když k druhému nemáme lásky a dobrý vztah, jeho vůle se zpravidla projevuje formou příkazu, nařízení, či rozkazu. Kde je láska, tam to člověk udělá rád. Nepotřebuje, aby mu to někdo přikazoval. Dokonce bychom to cítili, jako porušení lásky.
Kdyby Pán Ježíš přišel na svět proto, že musel, v jeho jednání by se to určitě odrazilo a vypadalo by to jinak, než když přišel z lásky. Proto mohli andělé nad Betlémem zvěstovat pastýřům radostnou zvěst. Proto naopak Herodes a jeho dvořané tuto zvěst nepochopili, protože žili ve stálém napětí a obavách o svou moc a o svůj život.
Když člověk žije v napětí, pod tlakem problému, který ho myšlenkově stále vyčerpává, nemůže se plně oddat tomu, koho má rád. Jeho myšlenky ho tak odvádějí jinam.
A v tom právě tkví problém nás křesťanů dnešní doby, že sice věříme, modlíme se, chodíme do kostela, ale naše myšlenky nás táhnou jinam. Proto naše víra není oslovující, proto vypadáme unaveni. Proto je i tolik mezilidských vztahů v krizi, protože naše mysl není zcela otevřena a prázdná pro lásku k Bohu a k bližním.

Bratři a sestry,

snadno odhalíme společného jmenovatele dnešních čtení – radost. Jásej, siónská dcero, zaplesej. Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! – neboť jste, jak říká evangelium, přijali radostnou zvěst. Samozřejmě nejde o žádné mělké a vnějškové „ujchachá“. Dnešní texty mluví o hlubší a trvalejší radosti – o radosti z Boha.
Pak se nutně musím ptát, jestli jsem ji zažil, jestli ji prožívám. Logickým a nutným předpokladem je – potkat se s živým Bohem. Může to někomu znít samozřejmě, jinému směšně, ale není to ani samozřejmé, ani směšné. Je potřeba potkat se ne s „papírovým“, úředním Bohem, s Bohem, o němž jsem se učil, četl, o němž jen slyším (třeba v neděli v kostele), ale potkat se s Bohem mého života, s Bohem, u něhož si pak všimnu jeho pravou tvář a to vtiskne punc mé víře, mému křesťanství – nebude to křesťanství strachu a obav z velkého a mocného Boha, ale na základě tohoto setkání ve mně vytryskne pramen radosti, radosti z toho, že jsem v jeho pozornosti, má o mně zájem, stojí o mně.
Ovšem, nemá jít jen o pár (mělkých či konkrétních) zážitků, ale o trvalý stav mého duchovního života, mé víry, mého křesťanství. Někdy si třeba i řekneme, že „jo“, že se o ten vnitřní pokoj a radost snažíme, ale přesto cítíme, že to pořád není ono, že to prostě nejde. Kde je pak problém? Co je tím kamenem dusícím pramen? Odpověď je snadná (a možná právě proto se ji bojíme) – hřích. U hříchu jsem se od Boha odklonil, zabarikádoval před ním, a teď, i když se snažím zapomenout a dělat, jakože nic, je prostě tady. Dokud se tomu nepostavím čelem, budu jen věčně utíkat před sebou samým (což je nesmysl, před svým svědomím neuteču) a na duchovní pokoj a uspořádání si budu jen hrát. Jakmile se zastavím, dožene mě to a já si uvědomím, že si na něco jen hraju.
Ačkoli tušíme, jaký je to nesmysl, investujeme tolik energie do hledání stále nových variant a řešení, jak z toho decentně „vybruslit“ a je vlastně jen jediné možné (a přitom tak jednoduché) řešení – řešení, které evangelium nazývá návratem marnotratného syna. To pochopili i davy v dnešním úryvku, když se ptají: Co máme dělat? To je vlastně otázka každého z nás, otázka, kterou musím položit Ježíšovi: Mistře, můj Pane, co mám dělat? A on ukáže ve mně na to bolavé a nemocné místo, které chce vyléčit.
Nebuďme tedy bláhoví, ale odvažme se k onomu kroku, kdy se odhodláme bez vytáček vše vložit Ježíšovi k nohám. Ono vlastně v prožívání své víry máme jen dvě možnosti (přičemž ta druhá je spíše živoření než žití):

buď stálé lavírování na hraně dovoleného-nedovoleného, kam až jsem zašel (mohu zajít), aby se Pán Bůh moc nezlobil; to je ale jen věčné plácání se odnikud nikam, kdy se v tom budeme jen více zamotávat a na této cestě stoprocentně žádnou radost z Boha či vnitřní klid nenajdeme, spíše hrozí duchovní znechucení, které může někdy vést ke zkratovitým řešením;
anebo učiníme onen zmiňovaný krok, kdy vše z nás v jednom okamžiku spadne a my prožijeme nádhernou radost z čistého svědomí, nezkalenou radost z Boží blízkosti – a vlastně teprve tehdy začneme chápat, co nám Ježíš hlásal, teprve tehdy pochopíme evangelium, jelikož teprve tehdy v něm poznáme vpravdě radostnou zvěst.

Bratři a sestry,

v dnešní liturgii zaznívá závažná zvěst: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Snad si přiznáme, že se jedná zejména o stezky v naší duši, často dost hrbolaté a plné výmolů a děr. K tomu se nám nabízí doba adventu mluvící o přicházejícím Pánu a proto vybízející k náležité přípravě.
Minulý týden jsme mohli slyšet, že advent je o stále rostoucí touze a planutí pro Krista. Krásné a správné – ale to je jen jedna strana mince, byť důležitá. Mluví o ní i sv. Pavel v 2. čtení: Za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska. Ovšem zde se nelze zastavit. Sv. Pavel pokračuje: Ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli správně volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě. Je-li láska, víra opravdová, musí se i prakticky projevovat. A tam to někdy zaskřípe. Známe to: víra je, touha je, láska je, snaha je, ale v úplném závěru u rozhodnutí najednou chybí síly pro něco dobré nebo odmítnutí hříchu. A právě zde se dostáváme k oné druhé straně mince.
Asi tušíme, že je řeč o těch různých (s adventem spojovaných) předsevzetích či sebezáporech. Někdo namítne, že by to kazilo adventní radost. Ale opak je pravdou. Advent ukazuje na Krista přicházejícího ke mně. A já pln radosti při tom pohledu si uvědomuji, že cesta není úplně v pořádku. Proto se ovšem nemračím, nýbrž spěchám to napravit, nebo udělat něco, co mi dodá síly k oněm opravám. No a k tomu jsou užitečné ty různé skutky sebezáporu.
Pochopíme to snadným přirovnáním z běžné zkušenosti a tou je posilovna. Není snad zbytečnější a nesmyslnější práce než zvedat nějaké činky v posilovně. Ovšem uvidíme-li to z delší perspektivy, pohled je jiný – člověk zesílí, zmohutní a je lépe připraven užít těchto sil, až je bude v reálu potřebovat (při nějakém sportu, práci,…). Velice obdobně jsou nám užitečné i ty odpírací „zbytečnosti“. Na drobnůstkách se učím víc posilovat své rozhodování a až půjde o vážnější věci, zjistím, že už nejsem takové duchovní chrastítko, ale že rozhodnout se pro dobro jde snadněji.
Ať už si o tělesném posilování myslíme cokoli, přiznejme si, že duchovní rezervy máme všichni. Neváhejme proto dlouho. Advent je krátký. Pán je blízko. Připravme cestu.

Bratři a sestry,

požehnali jsme adventní věnec – asi nejznámější symbol adventní doby. Hoří na něm svíce. S každou další nedělí jich bude přibývat, s každou další nedělí bude věnec více prozářen světlem. Adventní věnec je jakýmsi symbolem toho, co se odehrává (může, mělo by) v našem srdci, je symbolem naší rostoucí touhy, čekání, žhnutí pro Boha. (Kéž by!)
Řeknu-li, že advent znamená v překladu příchod, asi nikomu neříkám nic nového. A taky víme, o čí příchod se jedná – příchod Ježíše. Advent je tedy připomínkou historického čekání celých generací na spásu, je přípravou na liturgické slavení tohoto Kristova příchodu na svět, je také výzvou k přijímání přicházejícího Ježíše do mé duše. Ovšem zde se někdo může splést a vyvodit z těchto slov, co tam nebylo řečeno – a sice, že Ježíš je někde daleko a snad si teprve na mě vzpomene a vydá se na cestu ke mně. On je ale stále vedle mě! Spíše čeká, bude-li vpuštěn, resp. přijdu-li k němu já! Na advent můžeme tedy pohlédnout i z této opačné perspektivy – jde o naše přicházení k Bohu.

Když uvažujeme o příchodu, přicházení na obecné rovině, znamená to pohyb odněkud někam, klidně řekněme z bodu A do bodu B. Aby mohlo dojít k tomuto pohybu, musí být splněny dvě podmínky, předpoklady:

Poznání, že jsem v A, a ne v B. (Budu-li považovat svou pozici za B, za cíl, nic mě nedonutí někam se ubírat.)
Pochopení (uznání), že B stojí za to, abych tam šel, že stojí za to, abych se zvedl a opustil (své dobře zajeté) A.

Převedeme-li tyto úvahy zpátky na půdu adventu, pak tím bodem B je Boží království, je jím Bůh sám. A mám-li k němu kráčet pak si musím:

uvědomit, že na mě čeká Bůh, že je mi nabídnuto hodně a není potřeba nic víc, než tuto nabídku přijmout a vykročit na cestu;
přiznat, že nejsem úplně tam, kde bych měl být, přiznat svůj hřích (jako své NE řečené, resp. říkané Bohu), přiznat svou rozhozenost, neukotvenost, které způsobují, že místo pevného kroku jasným směrem jsem vláčen různými vlivy jako papír poletující ve větru.

Advent je doba připomínající, jak blízko je mi Bůh a jeho království (doslova na dosah ruky). Advent vybízí ke ztišení a zamyšlení, abych učinil, na co ve zbytku roku zapomínám a všiml si, že třeba občas (často, pořád) bloudím mimo cestu – a proto, abych poopravil kurz. (Půjdu-li dlouhodobě špatným směrem, bude se vracet hodně špatně.)
Advent nám říká: „Pán je blízko! Rozhodněte se pro něj!“ My třeba budeme oponovat: „No to jsme se snad všichni zde už pro něj rozhodli.“ Pak ovšem právě nám jsou určena Pavlova slova z dnešního 2. čtení: Prosíme vás a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Čili: nikdy neusnout na vavřínech, aneb „u mě je vše v pořádku“. Není. Vždy je co vylepšovat. U každého se někde najde falešný tón, který lze vyladit.

Na adventním věnci (symbolu našeho nitra) hoří jedna svíce. Hoří pro Krista. – To je krásné, ale neskončeme zde (i na věnci bude světla přibývat)! Nespokojme se tedy s plamínkem, ale chtějme hořet, planout pro Krista, chtějme toužebně k němu směřovat – to je pravý advent.
Vždyť nejde o to nějak (nijak) advent přežít. (Že si krom fialové barvy v kostele a onoho věnce advent ani neuvědomím.) Nejde ani o to, advent jenom prožít. (Byť hezky či hluboce duchovně, nicméně za pár týdnů je vše při starém.) Jde hlavně o to, advent žít – přijmout adventní postoj a styl, slyšet, k čemu vybízí, nechat si jej otisknout do duše a nejen v době adventní, nejen celý rok, ale pořád žít adventně – tedy se stále rostoucí touhou po Kristu a (stálým) kráčením jemu vstříc.

Bratři a sestry,

dnešek je relativně mladý svátek. Začátek dvacátého století byla doba hroucení starého řádu světa, doba konce tradičních království - a Pius XI. vyhlašuje svátek Ježíše Krista Krále. Mělo to smysl v takové době? To byla nějaká nostalgie po "starých časech"? (Zrovna Pia XI. stěží můžeme obviňovat z touhy po pozemském kralování. Byl to právě on, kdo učinil definitivní tečku za světským panováním církve.)
Ptáme-li se, jestli mělo v oné době smysl vyhlašovat svátek Krista Krále, pak řekněme, že právě v té době se jednalo o čin zvláště výmluvný: vše pomíjí, všechny (sebemocnější) říše (Řím, Rakousko-Uhersko, EU, …) zaniknou, jen Kristus kraluje navěky! To tvoří i kontext dnešního 1. čtení - předcházel mu sled různých království (šelem) odsouzených k zániku, pak následuje někdo jako Syn člověka a jeho panství je panství věčné.
Dnešní svátek je nový, to o čem mluví nikoli. Každá mešní modlitba končí zmínkou o tom, který žije a kraluje navěky (Kristus nejen zemřel a žije, nýbrž i kraluje), pohled do apsid a kupolí starých bazilik často nabízí vyobrazení Ježíše vládnoucího nade vším.
Kristus vládne, Kristus kraluje - o tajemství tohoto vládce nám nemluví jen evangelia, výstižně ho tlumočí umění. Na Východě je nejčastějším zobrazením Krista obraz Pantokratora (Vševládce). Ježíšova tvář je poklidná vyrovnaná. Na Západě převládlo vyobrazení Ukřižovaného - zmučená a bolestí naplněná tvář Ježíše. Nelze říci, že jedno z toho je nesprávné. Spíše jde o dva úhly pohledu na téhož Krista: ten, který vládne mocí (navěky a nade vším), ten, který ukazuje svou milosrdnou a dobrotivou tvář Boha přišel zasít své království do obyčejné pozemské skutečnosti, kde se (kvůli nám) nevyhnul ani utrpení.
Ostatně v evangeliích mluví Ježíš o sobě jako králi jen jednou: před Pilátem. Jan své pašije vlastně pojímá jako popis intronizace krále. Kříž - to (korunovaný) Ježíš usedá na trůn (trůn lásky) a začíná vládnout mocí, ovšem nikoli mocí tyrana, ale mocí lásky (která přitahuje, zve; nenutí).
Ježíš žije a kraluje (a miluje) - to je zvěst dnešního svátku a vlastně celého evangelia. Nejde však o to, aby Kristus vládl nad námi, nýbrž, aby vládl v nás (svou vůlí , láskou), abychom se mu otevřeli a dovolili vstoupit do našeho života.
Ježíš je Král. Můžeme dnes jen triumfalisticky zvedat hlavu a dodávat si sebevědomí v nepřátelském prostředí, anebo můžeme tohoto (a každého dalšího) dne využít k obnovení odhodlání přijmout jej za Pána a Krále svého života. Až poklekneme před eucharistickým Kristem, kéž to není jenom uznání Pána a Krále, ale ať je v tom přítomné naše srdce: "Ano, Pane, ty jsi můj Pán a můj Král, tebe si volím, abys mi vládl a vedl každý můj krok."

Bratři a sestry,

blíží se nám konec liturgického roku. V liturgii se stále častěji objevují myšlenky o konci světa. Vlastně už "Dušičky" otevřely témata o posledních věcech, mluvily o smrti. Ovšem o smrti v individuální rovině, kdežto nyní se nám spíše nabízí pohled na "velké finále". Stojíme před otázkou, k čemu svět spěje.
První odpověď, která dnes zaznívá v evangeliu je - ke svému konci. Prostá realita: vše je dočasné. Jen bláhoví propadají iluzi o věčné hmotě, o věčném trvání světa, vesmíru. Nebyl a jednou nebude. Tedy je dost ubohé vše stavět na pozemských hodnotách. Nemáme jen (dušičkově) počítat s tím, že umřeme, ale jednou "umře" i vše, co jsem hromadil: sebevětší dílo, sláva, odkaz, zápis v historii - to všechno pomine. Aneb slovy Kazatele: Marnost nad marnost, všechno je marnost.
Tato jeho slova však nezaznívají absolutně. Přesněji prohlašuje Ježíš v dnešním evangeliu: Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. Ježíšova slova - to je cesta do věčného života, ohraničují sféru, která jako jediná nepodléhá konci a proto se vyplatí na této půdě pohybovat.
Mluví-li Písmo o konci světa, upoutávají nás jeho doprovodní jevy. Jsme plni otázek: "Jak to bude vypadat? Co se bude dít?" To vůbec neřešme! Dnešní evangelium přece nemluví jen o katastrofách. Hlavní zvěst zní - zjeví se Kristus! Vše má své vyústění v Kristu. Pro křesťana tedy úvahy o konci světa nejsou čekáním katastrof a hrůz, ale příchodu Ježíše - Vítěze, příchodu Krista s velikou mocí a slávou. Někomu se v tu chvíli rozklepou kolena (právem!), pro druhé nastane plnost radosti. Vždyť přijde shromáždit své věrné. Své věrné! Kristus a "ti jeho" budou tvořit jedno společenství.
To ale něco předpokládá. Nejde o to, zda do onoho společenství budu zařazen, ale o to, zda tam budu patřit, zda budu shledán jako ten, který se pro Krista za svého života už rozhodl. (Pak, na konci, půjde jen o deklaraci faktu). Být či nebýt Kristův, být či nebýt s Kristem - to není otázka posledních dnů, to je záležitost, která se odehrává a rozhoduje dnes.
Budu-li tím, kdo žije s Kristem a v Kristu, pak konec bude pro mě prohlédnutím, spatřením Milovaného, poznáním, že jsem doma (a vůbec mi nebude vadit, že za okny řádí bouře).
Přijměme tuto perspektivu evangelia. (Jde o příliš zásadní věci, než abychom je brali na lehkou váhu.) Neznamená to žít v stálých obavách a strachu, nýbrž být z těchto obav, strachu osvobozen - neboť jsem se rozhodl pro život s Ježíšem a to je půda, která se netřese, to je místo, které nepomine.

Bratři a sestry,

o čem vlastně bylo to dnešní evangelium? Odpovědi se mohou lišit. Někdo řekne: "…že stačí dát do sbírky málo." Jiný mu namítne: "Ne, přesně naopak - má se dát hodně." Někdo spatří typické kontrastní vyprávění (špatní boháči, ušlechtilý chuďas). Troufám si říct, že dnešní evangelní úryvek je rozjímání o víře (jako životním postoji), o víře a její opravdovosti.
Daný úryvek se skládá z dvou částí. Logicky naši pozornost hned upoutává ta druhá (vrcholící činem vdovy). Onen začátek - odsouzení pokrytectví těch, kteří staví svou zbožnost na odiv - je jen úvod, z něhož teprve vyprávění o vdově a boháčích vychází. Jakoby se říkalo: Nestačí odsoudit povrchnost, pokrytectví. Je třeba dojít až k demonstraci víry a jejímu uskutečnění v životě. To platí i pro nás - nekončeme u posouzení (poznání) špatného, ale snažme se to dobré sami žít! (Ani vdova z evangelia vedle Ježíše odsuzujícího pokrytectví znalců zákona jenom nestála souhlasně pokyvujíc hlavou se slovy: "Tos jim to pěkně nandal." Ale svým činem ukazuje, kde je opravdovost víry, kde je to, co farizeům scházelo.)
Epizodě s vdovou rozumíme snad všichni. Je to lehce pochopitelné - velikost daru se nehodnotí absolutní hodnotou, ne tím, kolik jsem dal, nýbrž, kolik mi zůstalo. Ale nezůstávejme jen u finančních úvah. Tento text nás zve dál, k zamyšlení nad naší vírou. Boháči a vdova představují dva typy věřících - na první pohled je vše v pořádku: žijí svou víru, konají, co mají konat, ale přesto nejsou stejní.
Ti boháči u chrámové pokladnice udělali dobrou věc (pozor: jejich čin se jim nevyčítá!), ale dávali z přebytku. Zbytek, který jim zůstal, bohatě stačil k obživě, k tomu, aby si udrželi pocit nezávislosti na komkoli - v posledku v nich také mohl udržovat pocit nezávislosti na samotném Bohu. Jsou zde vlastně obrazem oněch v úvodu kritizovaných znalců Zákona: oni dodržují Zákon, oni ho studují, oni se postí, odvádějí desátky,… - a Pán Bůh je tam kde? No a vlastně musíme konstatovat, že jsou obrazem i některých dnešních věřících: splní si, co se má splnit, co je v přikázáních, jdou v neděli do kostela (třeba i něco hodí do kasičky) a myslí si, že dali Pánu Bohu vše, co po nich chtěl. Přitom vůbec nepochopili, že on chce je, jejich srdce!
Proti tomu zde stojí chudá vdova - dala všechno, co měla. Ona vlastně do chrámové pokladnice vhodila celý svůj život. To je akt totální víry, úplné odevzdanosti. To není nějaký čin, to je vyznání - v Bohu našla jedinou jistotu svého života. Tato vdova je obrazem těch, kdo pochopili, že v jejich srdci neexistují dvě sféry: Boží a ta moje (ne Boží). Buď jsem Boží úplně nebo vůbec. Buď jsem Boží, anebo se tak jenom tvářím.
Chudá vdova z evangelia je jakýmsi symbolem "spirituality prázdných rukou". Dokud ve svých rukách křečovitě svírám něco svého, něco, čemu nechci dovolit, aby to bylo proniknuto Bohem (své plány, touhy, schopnosti), pak jsou mé ruce plné (sebe) a tudíž neschopné otevřít se něčemu (Někomu) jinému. Teprve až to vše položím Bohu k nohám ("Chci to, co chceš ty.") a ukážu mu své prázdné ruce ("Hle, nic tam není, na ničem kromě tebe nelpím."), potom jsou mé ruce schopné obejmout Boha, jsou připravené přijmout Boží obdarování (větší než to, co jsme pustili).
Zastavme se tedy na chvíli a zamysleme nad sebou. Jsme (chceme být) boháči či vdovou? Chceme se jen tvářit, že jsme nebo opravdu být? Chceme živořit ve svém sobectví anebo se otevřeme Bohu?

Bratři a sestry,

prožívali jsme "dušičkový týden" - dny, které pozvedají náš zrak nad běžnou, každodenní zkušenost, mimo náš pozemský život. Vyvstávají otázky: "Kdo jsem? Odkud jsem? Proč žiji? Kam kráčím? Co mě čeká po smrti?" Tedy otázky, které mě pak zpátky vracejí k pozemskému životu, otázky, které mluví o zodpovědnosti v uchopení a prožívání mého života.
Přijmu-li tuto výzvu k odpovědnosti, ptám se dál: "Co to znamená ‚zodpovědně žít'"? odpověď si dáme snadno: "Žít podle Božích přikázání." Ale tady může přijít zádrhel. Zdá se nám, těch přikázání moc, jsou nepřehledné, obava, abych na něco nezapomněl, abych vše správně splnil,… Jistou odpověď na tyto obavy nám dává vyprávění v Babylonském talmudu:
K rabbimu Šammajovi přišel jednoho dne jeden pohan a říká: "Můžeš mě učinit proselytou (v křesťanském prostředí bychom řekli - můžeš mě pokřtít), pod podmínkou, že mě naučíš celou Tóru za dobu, co vydržím stát na jedné noze." Šammaj jej vyhnal holí za opovážlivost a nesmyslnost návrhu. Poté tento pohan přichází se stejným návrhem za rabbim Hillelem. Ten odpovídá: "Nečiň svému bližnímu to, co nemáš sám rád; to je celá Tóra, zbytek je komentář. Jdi a nauč se ho."
Stejným způsobem, ve stejném duchu odpovídá v dnešním evangeliu Ježíš na zákoníkův dotaz - netvoří žebříček důležitosti přikázání, z nichž 1 resp. 2 cituje, ale poukazuje na souhrn všeho, na základ, z něhož vše vychází. Miluj Hospodina, svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Miluj svého bližního jako sám sebe. Kdo toto pochopí a doslovně bude žít, nemusí se bát, že se v přikázáních ztratil. V těchto slovech je shrnut celý Zákon i Proroci. Vše ostatní je jen návod, jak prakticky svou lásku žít, dávat najevo.
Toť vše. Toť celé shrnutí evangelia. Někdo si myslí, že jsem ještě nic neřekl. A já jsem přesvědčen, že jsem řekl všechno. Buď můžeme dnes odejít domů nespokojeni, že jsme nic nového či odborného neslyšeli, že se nám nedostalo svátečního slova před nedělním obědem, anebo se necháme vnitřně zasáhnout, jako znalec zákona z dnešního evangelia. Necháme-li se uchvátit Boží láskou, budeme-li chtít na ni dnes a denně odpovídat svou láskou (ne na 50%, 60%, ale totálně - co to dá), pak i nám budou určena Ježíšova slova: Nejsi daleko od Božího království.

Bratři a sestry,

když jsem byl malý, leccos jsem v evangeliích nechápal - např. Ježíšovo odmítání uzdravení či když se dlouho nechával přesvědčovat, aby vykonal nějaký zázrak. Až jsem si říkal: "To má jako znamenat, že Pán Ježíš je zlý, nebo aspoň ne tak hodný, jak se říká?" Až časem jsem pochopil, že okamžité uzdravení resp. uzdravení vůbec nemusí být vždy člověku k prospěchu. To, co my nevíme, Ježíš věděl, a proto platí "kudy chodil, dobře konal" - i tím, že někdy nekonal. Ostatně: zázračných uzdravení (okamžitých či přemlouvaných) je v evangeliích stejně dost - vzhledem k tomu, že to nebyl důvod Ježíšova příchodu na svět. Každý zázrak však vždy znamenal něco více.
Ale i mezi zázraky zmiňovanými v evangeliích je rozdíl. Některé mají dalekosáhlejší význam, než se na první pohled zdá. Takovým případem, v Markově evangeliu bezpochyby č. 1, je uzdravení slepce Bartimaia. Vnímáme přepečlivou kompozici - připomínající pravoslavnou ikonu, kde má každé gesto, postoj, budova, stín svůj význam a poselství.

Úvodním veršem je navozena scéna: Ježíš, učedníci, zástup - jdoucí do Jeruzaléma, všichni jsou v pohybu. Ovšem někdo nám z této scény vybočuje, ruší obraz: statický (nepohyblivý), vedle cesty sedící slepý žebrák. Hned logicky upoutá naši pozornost - a Marek to podtrhuje: označuje ho jménem (dokonce dvakrát!) - Bar-timaios, syn Timaiův. Kolikrát evangelisté jmenují náhodně uzdraveného, který se už dále v evangeliích nevyskytne?! Jakoby se zde zvedá prst a říká: "Pozor! Nepůjde jenom o nějakou další epizodu z Ježíšova života! Ale poslyšte naprosto konkrétní poselství - ne pro Bartimaia, ale pro každého člověka, pro každého z nás: ‚Bůh tě zná jménem! Bůh tě zná osobně! A takto k tobě přistupuje.'"
Sedící Bartimaios se liší od ostatních tím, že nejde s Ježíšem. Nohy má v pořádku, ale slepota je to, co ho blokuje. - Kolikrát i dnešního člověka (často také nás) blokuje to, že nevidí (či nechce vidět)! Všechny indicie máme, Bůh tolikrát klepe na naše zavřené srdce, aby nás pozval někam na cestu - a my sklopíme zrak a nevidíme, proto stagnujeme.
Bartimaios se však chápe šance: slyší, že jde kolem Ježíš Nazaretský a tak začíná křičet - to rozhýbává celou scénu (Klapka, akce začíná). Bartimaios už o Ježíšovi patrně slyšel, když se k němu obrací. Ovšem nevolá: "Hej, ty, počkej…", nýbrž: Ježíši, Synu Davidův! To je mesiánský titul (užitý hned dvakrát). Bartimaios tedy nevolá, ale vyznává víru. V tomto okamžiku v něm propuká exploze víry, která během pár vteřin řetězovou reakcí dozrává. (To, co se někdy v nás odehrává léta, v Bartimaiovi proběhne v koncentrované podobě během krátké chvilky.) A právě kvůli tomu to Ježíšovo nevšímání si. Chtěl, aby nejen probudil víru, ale také ji chce převést od víry uznávající fakt (Ježíši, Synu Davidův) k víře dávající plnou důvěru (smiluj se nade mnou - tedy neprosím: můžeš-li, učiň, protože vím, že můžeš; a proto prosím: shlédni na mě a smiluj se nade mnou).
A ačkoli ho dav okřikuje, snaží se volajícího umlčet, Bartimaios se neleká překážky - na rozdíl od nás, kteří někdy tváří v tvář potížím rezignujeme s výmluvou: "Je to Boží vůle, nejde to. Nemůžeš mi, Pane Bože vyčítat, že jsem se nesnažil. Ty ses rozhodl jinak." Bartimaios se neleká překážky a křičí ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Je to jeho šance, která se nemusí opakovat! (A taky by se neopakovala - Ježíš z Jeruzaléma už zpátky nepůjde.)
Teprve nyní, když Ježíš vidí, že dovedl Bartimaia, kam chtěl, že jeho srdce vyplňuje živá víra (stoupající do výšin), že Bartimaios už vlastně vnitřně prohlédl - teprve nyní se Ježíš zastavuje a říká: Zavolejte ho! Ani nejde k němu! Jen řekne: Zavolejte ho! Jakoby mu vzkazoval: "Nech tomu prameni uvnitř tebe vytrysknout navenek! Dokaž, že nezůstáváš jenom u slov!"
No a Bartimaia není potřeba dvakrát vyzývat. Marek nepíše, že prostě "přišel k Ježíšovi", ale že odhodil plášť, vyskočil a přišel k němu. Už ho nemá co držet, nikdo jej nemusí utěšovat (Buď dobré mysli, volá tě), protože on je dobré mysli, jeho víra svítí jasněji než u všech přítomných, i apoštolové se mohou zastydět - tak vyskakuje radostí a odhazuje plášť. To je také významné. Plášť nesměl ve Starém zákoně nikdo nikomu vzít, ani tomu nejchudšímu. Byl-li vzat do zástavy, do večera musel být vrácen, aby se chudák měl čím v noci přikrýt. (Řekněme jakési existenční minimum.) A tak Bartimaios odhozením pláště vyjadřuje úplné vzdání se všeho pro Krista, totální vydání se mu. Vydání se tomu, který mě oslovil a proto se cele dávám do jeho rukou, klidně odhodím všechny své rádoby-jistoty. Pak už je jen logický závěr: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" "Mitře, ať vidím." "Jdi, tvá víra tě zachránila."
Ale zde vyprávění nekončí! Nejdůležitější je vlastně až poslední věta!!! Kvůli ní vše to předchozí. Bartimaios ihned začal vidět, ale neřekl "Pán Bůh zaplať" a odešel si pryč po svém, jak se často chováme my po setkání s Božím zásahem v našem životě - jsme vděčni, ale dál si jdeme žít svůj život podle vlastního. Ne, Bartimaios ihned začal vidět a šel tou cestou za ním (Ježíšem). To je ozvěna prví věty: u cesty seděl slepý žebrák Bartimaios. - Ten, který dlouhou dobu jen seděl u cesty (byl mimo), teprve po setkání s Ježíšem, po jeho zásahu je schopen po této cestě jít. A nejenže je schopen, ale také jde. A ne lecjakým směrem, ale za Ježíšem.
Bartimaios - to je univerzální obraz pravého učedníka, pravého křesťana. Obraz člověka, který dal svou důvěru Bohu. Kéž tato "ikona" Bartimaia, kterou zaznamenal Marek ve svém evangeliu, jakoby stále visí před našima očima - abychom se nikdy (v různém ohledu) nespokojili s tím, že jsme "mimo", ale byla nám vlastní Bartimaiovská touha: Mistře, ať vidím. Ať chceme jít cestou života za Ježíšem a s Ježíšem. Kéž se nikdy neulekneme překážek - někdy nám je Bůh staví do cesty ne proto, abychom se zastavili, ale zmobilizovali své síly a překonali je - a tím aby v nás zrála víra. A hlavně: nikdy nerezignujme na toto dozrávání, rozvíjení své víry, abychom nezůstali u pouhého konstatování (Ježíši, Synu Davidův, Synu Boží, …), ale stále více vrůstali do důvěřující víry - víry, která je ochotna i odhodit ten pomyslný plášť svých jistot a hodnot, na nichž lpíme, pokud by se nám měli stát překážkou stojící mezi mnou a Kristem, který mě zve na cestu životem s ním.

Bratři a sestry,

někteří evangelisté (a Marek mezi nimi) pojímají svá evangelia jako popis Ježíšovy cesty do Jeruzaléma. Původní široký záběr a pohled na veškerou jeho činnost (zázraky, promluvy, …) se zužuje, konkretizuje a stále více zaměřuje na postavu Ježíše z Nazareta jako takovou a na jeho poslání - kdo to je a proč přišel?
Čím konkrétněji Ježíš mluví, tím víc nepochopení potkává. Marek popisuje 3 předpovědi utrpení: první následovalo Petrovo odmítání, po druhém se apoštolové raději baví o tom, kdo z nich je největší a po třetí předpovědi následuje dnešní evangelium - žádost Jakuby a Jana. (No nejsou v tom sami, ostatní se na ně rozzlobili, jelikož to nenapadlo nejprve je.)
Ale Ježíš si nedá pokoj a stále znovu začíná na toto téma. Nespokojí se s tím, aby jeho učedníci žili v iluzi, v omylu - "pravda vás osvobodí!" Ostatně: ve stejném (Ježíšově) úkolu pokračuje církev dodnes - hlásá pravdu, ať je to vhod či nevhod. Nelze nastoupit na cestu apoštolů a schválit ji - udělejme si každý svou představu o Bohu, o Kristu, vyberme si, co se líbí, co nebolí, co nepřesahuje naše chápání, … Takové náboženství je mi úplně na nic!!! Přínosný je pouze živý Bůh, takový, jaký je.
Ježíšova cesta do Jeruzaléma - to není cesta ke slávě a pozemskému kralování. Když s tím lidé začali, když spásu viděli příliš pozemsky, když ho chtěli prohlásit králem, tak odešel, schoval se, ale nikdy to nepotvrdil. Ono hmotné, pozemské blaho - to byla představa Židů o Božím království. "Hospodin mě má rád, tak mi požehná a budu mít všeho dostatek." Neplivejme na tyto představy Ježíšových současníků. Často totiž uvažujeme stejně: "Pán Bůh se postará - abych se měl dobře, aby se mi nic nestalo, abych nepřišel o práci, aby nikdo z mých blízkých neonemocněl, …" To Ježíš nikdy netvrdil!
Tato jeho cesta do Jeruzaléma vypadá spíše na cestu k utrpení a kříži. Ovšem i toto vyjádření potřebuje poopravení. U Izaiáše jsme dnes slyšeli: Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením. To zní krutě. Ale pozor! Nevytrhávat z kontextu! Tato věta nepředkládá Boží úmysl, cíl. (To by byl jaksi zlomyslný Bůh.) Ona ta věta zmiňuje prostředek, který vede k něčemu jinému. To "jiné" jmenuje jak 1. četní (ospravedlní mnohé), tak evangelium (dává život jako výkupné). "Vykoupit, vykoupení" vnímáme zpravidla v té náboženské rovině, ale vnímejme i původní smysl: vy-koupit něco, někoho = zaplatit za někoho nesolventního, někoho, kdo se zadlužil, třeba v bance, teď nemá na splátky, hrozí exekuce - a najednou nečekaně přijde někdo, kdo to okamžitě všechno zaplatí. Kdyby to byl miliardář, jehož peněženky se to moc nedotkne, podivíme se, ale budeme vděčni. Když však ten dotyčný tím přijde o vše, pak užasnu a nebudu nacházet slov. A Kristus při splácení našeho dluhu se vydal ze všeho, šel až do krajnosti.
Proto onu Izaiášovu větu můžeme lépe číst: Hospodinu se zalíbilo ospravedlnit mnohé (ty, co o to stojí) a dát jim život - zalíbilo se mu tu natolik, že byl ochoten zdrtit svého Služebníka. To už není žádný mstivý a zlomyslný Bůh, ale Bůh maximálně laskavý, Bůh, který tak miloval svět, že dal svého jediného Syna - aneb, jak žasne velikonoční chvalozpěv: Syna jsi vydal, abys vykoupil služebníka.

Evangelní "radostná zvěst" sděluje: Byli jsme vykoupeni, zachráněni, osvobozeni. Ovšem ne od nepřátel, nepřízně počasí, krachu na burze, nezdarů a nesnází. Život je cesta - a tam jsou hold i náročné úseky. Ale byli jsme osvobozeni od smrti a hříchu! Zdá-li se mi to málo, pak jsem asi zatím nepochopil závažnost hříchu. To není žádné: "Hříšek sem, hříšek tam. Pán Bůh zahmouří oko a nějak to skoulíme." Hřích není žádný hříšek. Hřích - to je katastrofa. Naprosté odtržení od Boha. Plivnutí na něj. Propast, kterou nikdy nedokážu zahladit. Ale kterou se rozhodl jednou zahladit ten jediný, co to zvládne.
Evangelní zvěst je krásná. Vnímejme ji v celém jejím obsahu, v celé hloubce, v celé ryzosti, někdy na první pohled i syrovosti. Ať víme, jakou cenou jsme byli vykoupeni. Nabízí se nám vše, co potřebujeme. Nevytrhávejme stránky, nevybírejme podle momentální chuti. Nestahujme z něj jen slupku - časem zjistíme, že ze slupek se nedá žít, nestačí. Chtějme i jádro. Tím je Ježíš Kristus - stejný včera, dnes i navěky. Stejný. Stejně milující, jako když za mne splácel dluh na kříži. Stejně po mě toužící. Vrhnu se mu pokorně pln vděčnosti k nohám anebo jen tak procedím přes zuby: "Ani ses nemusel namáhat."?

Bratři a sestry,

rozhlédneme-li se kolem sebe, příliš mnoho zmrzačených veteránů ze všemožných válek proti pokušením a hříchům nenalezneme. Ani v dějinách církve se doslovné chápání konce dnešního evangelia nezdá být rozšířeným. Asi jediným známým křesťanem, který na sobě zmíněnou výzvu (svádí-li tě tvá ruka, noha, oko …) provedl, byl Origenes, alexandrijský učenec z přelomu 2. a 3. stol. – ale ani u něho to není jisté. Chtěl se prý touto cestou jednou provždy vypořádat s pokušeními proti čistotě. Z reakce církve na jeho čin (jen s velkými těžkostmi našel nakonec biskupa, který ho vysvětil na kněze, jímž se tolik toužil stát) ale vyplývá zcela evidentně: s pokušeními máme bojovat spíše jinými způsoby.

Proč pak ale v evangeliu Kristus právě ke způsobu takto drastickému vyzývá? Odpověď můžeme nalézt, uvědomíme-li si jednu souvislost – výraz „tělo“ se v antice často používal nejen k označení jednotlivého člověka, ale též společenství, skupiny osob. Konkrétní užití v jiném kontextu známe všichni – i o církvi se mluví jako o mystickém těle Kristově. Pokud tedy vyjdeme z chápání těla a jeho údů ve smyslu církevní obce a jejích členů, vyjadřuje se dnešní evangelium velice zřetelně: pokud je mezi námi veřejný hříšník, který se nejen nesnaží obrátit, ale možná se i svými hříchy chlubí, je třeba se s ním (alespoň dočasně) rozloučit, „aby svým jednáním nenakazil ostatní“ (jak píše i sv. Augustin ve své řeholi). Také jemu samotnému může náš jasný postoj v tomto duchu pomoci, zatřást s ním – a snad dovézt ke změně smýšlení.

Souběžně se smyslem pro společenství mluví však evangelium také ke každému z nás – tak jak ho chápeme asi běžně: s pokušením, hříchem se nedají uzavírat kompromisy, je třeba se pro dobro rozhodnout bezpodmínečně. Obvykle nás v této souvislosti (zvláště s oním okem, které je lepší vyloupnout) napadají hříchy proti šestému přikázání; dnešní čtení však obracejí naši pozornost jiným směrem – totiž k pokušením často horším a záludnějším, jichž si člověk často ani nepovšimne.

Úryvek z listu sv. Jakuba dnes začínal slovy: „Boháči, plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou.“ Jen zdánlivě se obracel na úplně jiné lidi, než jsme my – Jakub nepsal patricijům ani zbohatlíkům Římské říše; psal křesťanům, kteří zrovna k nejbohatším vrstvám společnosti běžně nepatřili. Své varování posílá tedy i nám – pokušení se netýká jen čistoty, obrátit se je třeba cele, včetně všeho, co máme k dispozici. Jako konkrétní příklady bohatství uvádí apoštol šaty a drahé kovy. Oblečení už v dnešní době asi většinou nebývá primárním znakem zámožnosti, jak tomu bylo v antice, můžeme si na jeho místo dosadit ale jakýkoliv rychle pomíjející „majetek“: vysokou funkci, vlivné známé, znalosti, schopnosti, krásu, sílu apod. Ve srovnání s šatstvem druhý příklad – zlato a stříbro – zkáze tak rychle nepodléhá a lze si pod ním tedy představit (mimo šperky) trvanlivější cennosti: nemovitosti, umělecké předměty, instituce, jež jsme založili, na nichž máme podíl a které nás přežijí. Ať už se však jedná o první či druhý typ bohatství, musíme jako křesťané přijmout za vlastní postoj Písma: majetek ve všech svých podobách získává či ztrácí hodnotu podle svého užití; sám o sobě ji nemá. Nezapomínejme na jeho smysl ve službě ostatním: v Písmu i tradici se často mluví o onom desátku, který dnes rozhodně nemusíme chápat jako přesných 10% z příjmu k předání církvi – možností dobročinnosti se kolem nás vyskytuje velice mnoho. Ať nás obtíže s jejich výběrem nepřivedou k nečinnosti!

Vedle materiálního a duševního bohatství existuje ještě jedno – bohatství duchovní. Jeho se týkalo dnešní první čtení a začátek evangelia (Eldad a Medad prorokují v táboře bez zapojení do oficiálních struktur izraelského národa, cizí člověk vyhání v Ježíšově jménu zlé duchy). Každý z nás věří, každý se určitým způsobem setkal s Kristem. I to je třeba chápat jako obohacení, které může a má přinášet ovoce dalším lidem. Pán se ve své lásce k lidem neomezuje jen na působení skrze instituce, chce, aby ho každý z nás nesl dále – i přes nesnáze, které nám zvláště v tomto případě mohou působit i naši nejbližší (viz Jozue a Kristovi učedníci v reakci na něco, co nezapadalo do jejich šablonovitého myšlení). Nenechme se obtížemi odradit, vzpomeňme na Mojžíše a Krista – jejich odpovědi na přednášené „žalování“ nenechávají nikoho na pochybách, co je správnou cestou.

Před lety prý přišel za jedním knězem mladý vysokoškolák s křížkem, který nalezl na chodbě své koleje. Křížek už nebyl v původním stavu, Pán Ježíš na něm měl zulámány ruce a nohy. Student se ptal, co s ním má dělat, zda ho má někde pietně spálit. Onen kněz mu odpověděl: „Nepal ho, dej si ho do peněženky a nos ho s sebou jako upomínku – svět se Kristu snaží zabránit v působení, zbavuje ho možnosti jednat (láme mu nohy a ruce) – buď ty jeho rukama a nohama, choď v jeho jménu po této zemi a nech ho skrze sebe přicházet k lidem.“ Bratři a sestry, ať se i nám daří žít s Kristem pro druhé, naplňovat dnešní výzvy Písma – zasvětit své hmotné, duševní a duchovní bohatství ne sobě, ale druhým.

Bratři a sestry,

dnešní čtení jdou přímo k jádru naší zbožnosti – jaká je, co je její podstatou. Na úvod zaznívají slova sv. Jakuba, který předkládá jakési resumé duchovního života:
1. Bůh rozhodl, že nám dá život slovem pravdy.
2. Buďte vnímaví pro slovo, které bylo do vás vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši.
3. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali.
Bůh rozhodl. Bůh. Zní to až trapně samozřejmě, ale nepřehlédněme ho tam. Často se zaměříme na to co rozhodl, udělal, řekl, přikázal – a úplně zapomeneme na toho, který stojí za tím a vše to má pronikat. Když ho nebudeme vnímat, hrozí naší víře veliký průšvih (jak uvidíme dále).
Bůh rozhodl, tedy promlouvá, zasahuje – ne, aby nám dal pocítit svou moc, ne, aby nám diktoval, ale aby nám dal život. Jako Stvořitel nás již jednou k životu povolal, jako Spasitel chce nyní tento život rozvinout, naplnit, dovést k plnému štěstí.
Stojíme-li o to, pak slyšme Jakuba dále: Buďte vnímaví pro to slovo. Kolik škody jsme si již v životě napáchali touto nevnímavostí, necitlivostí, ignorancí! Buďte vnímaví pro to slovo – slovo pravdy, slovo, které může zachránit vaši duši. Aby to ovšem mohlo učinit, potom to slovo musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali – aneb jak píše Jakub na jiném místě: víra bez skutků je mrtvá, je to jen teorie. Ale vždyť víra je hlavně věcí praxe, života (a tedy činu)!

Zní to jednoduše a jasně, velice dobře to známe. Ale když se zahledíme do praktického života, vidíme s aplikací „fúru“ problémů. Jak naznačovalo již to dnešní evangelium, často narážíme na rozpor, dilema, které zní: formalizmus nebo opravdovost víry? Víra v srdci nebo skutky? Už samotná otázka je však špatně položena.

Vlastně nám hrozí dva extrémy. V prvním jsou lidé, kteří, aby se vyhnuli kvasu farizeů, aby náhodou nezastínili Boží slovo nějakými lidskými nařízeními, tak a) odvrhnou tato lidská nařízení, nebo b) půjdou ještě dál a svou víru naprosto zinteriorizují, zvnitřní – aneb: „Důležité je jak to prožívám v srdci, a ne co konám navenek.“
Ad a) To není žádný nový omyl, tam už se spletla reformace. Církev není žádná konzerva k udržení určitého počtu slov učení apoštolů. Je to živý organizmus, jehož pravý život je z Ducha svatého. A tak v každé době musí reagovat na nové výzvy, mluvit novým jazykem, dávat i ta lidská nařízení jako jakési ukazatele, pomůcky k uchopení toho Božího.
Ad b) Čistota, víra ryze vnitřní je také zásadní omyl. Vždyť člověk je nitro i vnějšek, duše i tělo, smýšlení i jednání – tedy jednota, a to nedělitelná. To, co si myslím (a v co věřím) se musí projevit i v našem jednání, pokud si to myslíme opravdově – jinak nám hrozí jakási duchovní schizofrenie.

Druhým extrémem je ryzí vnějškovost. (Ta nám, „praktikujícím“ křesťanům, hrozí asi víc.) Natolik je někdo křečovitě upoután na dodržování všech předpisů, až zapomene kvůli čemu (kvůli komu) je dodržuje.
Zde jsou nám stálým mementem a odstrašujícím příkladem farizeové. Ve své době vynikali v dodržování Zákona, v důslednosti byli téměř nepřekonatelní – nebylo jim co vytknout. A přesto byli tak častými adresáty Ježíšovy kritiky. Jejich zbožnost se stala jen dokonalým a precizním systémem. Avšak systémem, v němž nebylo slyšet Boží hlas. Oni Boha v něm de facto nepotřebovali. Byla to zbožnost pro Boha – bez Boha. STRAŠNÉ!
Ale nepohoršujme se nad historickými farizei. Toto nebezpečí číhá za rohem každého z nás. Kolik křesťanů dnes vnímá svou víru jako systém, nauku – a nikdy nepochopili, že je to prostor pro osobní a živý vztah s Bohem! Pro jeho navázání a prožívání. Sledují, aby v pátek nesnědli maso, v neděli šli do kostela, ráno a večer se pomodlili, dodrželi to a ono, ale Bůh jim z toho nějak úplně vyšuměl. Z prostředku udělali cíl. Ale cesta nemůže být cílem. Je špatným řešením sejít z cesty – to k cíli dojdeme stěží. Ale stejně je špatné být zahleděn na cestu, nepozvednout zrak a nevidět toho, k němuž jdu, který mě dokonce provází. Kéž naše víra není nikdy mrtvá – ať už proto, že by byla bez skutků, anebo, což je ještě horší, že by byla bez Boha.

Bratři a sestry,

to, co jsme dnes slyšeli v 2. čtení, působí jako nálož dynamitu. Pro mnohé je to typická ukázka neudržitelnosti mravních nároků křesťanství jako z velké části dobového přežitku. Pro despotické muže je to rajská hudba omlouvající veškerou jejich hrubost. (Těm je nutné připomenout, že by si neměli všímat, co je zde adresováno ženám, nýbrž mužům – těžko si lze představit větší nároky!) V ženách četba tohoto textu vzbudí buď nechápavý či odevzdaný povzdech, anebo se jim stane důvodem k hlasitým protestům (záleží na míře jejich bojové kuráže).
Po pravdě – obě skupiny (jak muži, tak ženy) většinou zůstanou zafixovány u 2. a 3. věty, přičemž přehlédnou celek. Chceme-li jej vnímat, chceme-li vidět úplně, pak nelze vytrhávat z kontextu, vysvětlovat si to po svém a alibisticky říkat, že jednám „podle Bible“. V celém svém životě (a samozřejmě, že to platí i pro vztah muž-žena) máme jednat nikoli „podle Bible“ (tedy podle toho či onoho mně se líbícího verše), ale musíme jednat, myslet „biblicky“ (podle celého Božího zjevení, Božího úmyslu).

Pokud se chceme dopátrat pravdy o vztahu muže a ženy, musíme se vydat na malý exkurz do 2. kapitoly Geneze. (Nechme stranou vtípky, že Bůh stvořil člověka a pak ženu – tudíž je otázkou, má-li vůbec duši.)
Gn 2 vlastně nemluví o stvoření Adama (jako muže jménem Adam), nýbrž o stvoření člověka obecně. Hebrejsky „ádám“ znamená člověk, lidská osoba, ten, který je vzešlý z prachu země („adámá“ = země). Je tvořen člověk jako zvláštní Boží tvor: pán tvorstva – a současně vytvořen z prachu země (je jen prach) – a přece je mu vdechnut Boží dech. Tento „ádám“–člověk ovšem není úplný, jeho (s)tvoření ještě není ukončeno. Bůh říká: není dobré člověku, aby byl sám. („Ještě jsem neskončil!“) Dotváří člověka do úplnosti – a sice právě tehdy, když ho profiluje jako muže a ženu. Člověk (ádám), aby byl úplný, musí být tvorem vztahujícím se k někomu: a) jemu rovnému (na to zvířata nestačí), b) jemu odlišnému. A tak ono biblické stvoření ženy představuje vlastně dotvoření úplného člověka – diferenciaci pohlaví. U stvoření ženy Bůh již neužívá prachu (nejedná se o stvoření nového tvora, druhu), ale zasahuje na těle živého člověka (dotváří ho). Hebrejské „sela“ překládané jako žebro, znamená spíše obecně – bok. Ke stvoření Evy není užita hlava, pata,… ale bok – symbolizuje rovnost, partnerský vztah. Dochází ke zdvojení člověka při odlišení obou, jeden stojí druhému po boku. Bok je místo blízké srdci, tedy implikuje lásku – no a to je podstatou tohoto partnerského vztahu.
A teprve tento úplný (dotvořený) člověk poprvé promluví – objevením a pojmenováním své partnerky jako ženy objevuje a pojmenovává sebe jako muže (hebr. slovní hříčka: išš=muž, iššá=žena). Tím člověk poznává radikální potřebu druhého, objevuje svou nedostatečnost vyplývající z faktu, že je buď muž nebo žena – a tedy bytostně zaměřen k druhému.
Až spojení obou uskutečňuje plnost. Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk (jedno tělo). Vztah rodičovsko-dětský (de něhož se narodil) se mění ve vztah manželský, v společenství, které je plodné: jedno tělo, které vytvářejí je v konečném důsledku tělo jejich dítěte. (Znovu se objevuje i vztah rodič-dítě.)

Toto je ten pohled, obraz, jenž sv. Pavel přináší do tehdejších představ o manželských vztazích. Chce jim znovu vtisknout pečeť Stvořitele, pečeť Božího úmyslu – aby byla vnímána úžasnost tohoto společenství (jako dvou vzájemně se obdarovávajících lidí).
Je-li tedy řečeno: muž je hlavou ženy – neznamená to, že muž panuje nad ženou, ale že a) tvoří jedno tělo (nedělitelné – hlavu bez těla a tělo bez hlavy si lze stěží představit) a proto se vzájemně potřebují; b) muž je zodpovědný za ženu. Ovšem vizme i dovětek: muž je hlavou ženy jako Kristus je hlavou církve. Kristus svou církev zahrnuje péčí, pozorností, láskou – podobně má muž totéž stále dávat své ženě (má si ji „hýčkat“). Nepřehlédněme zde tento stále silný důraz na vztah Kristus–církev. Někdo namítne: „Co to tam plete, co to má společné s manželstvím?“ Ve skutečnosti právě zde zaznívá silný apel: vnímat a uplatňovat v celém svém životě (manželství nevyjímaje) jako základní princip – příklad Kristův.

Ať jsou životy nás všech (a tedy zejména vztahy manželů) proniknuty silnou a bezvýhradnou láskou, láskou ochotnou stálého sebeobětování pro druhého. Potom bude manželství s Bohem nejen začínat, ale Bůh v něm bude stále tajemně přítomen a bude se radovat, že se jeho dílo daří.

Drazí bratři a sestry,

všechna dnešní čtení z Písma svatého jsou přímo nabitá různými tématy. Nabízejí se taková parádní témata jako: moudrost, víra, Boží život v nás a další. No a samozřejmě vyplouvá na povrch zejména téma jakoby zahrnující všechna předešlá - eucharistie. Dnešní evangelní úryvek nám nabídl závěr Ježíšovy eucharistické řeči, řeči o chlebu z nebe.
Mluvíme-li o eucharistii, zamýšlíme-li se nad ní pod úhlem přijímání (což zvláště akcentuje dnešní evangelium), musí nás naplnit úžas: Ježíš snad ani nemohl vymyslet geniálnější a přitom prostší způsob, aby se mohl s námi sjednotit, než právě pokrm a nápoj. Už samotný úkon přijímání pokrmu je velice výmluvný a dobře vysvětluje, co se s námi děje u přijímání eucharistie. Totiž - při konzumaci jídla přijímám pokrm do svých útrob, sjednocuji se s ním, "začleňuji" ho do svého organizmu. Podobně i eucharistický pokrm máme jíst, přijímat do svého nitra, do svých citů a vztahů (třeba rozhozených, zraněných), do svých přání, plánů. Protože tak jako pokrm je mi užitečný jenom, pokud nezůstane pouze v ústech či žaludku, nýbrž vstoupí do nás, strávíme ho, asimilujeme, tak i eucharistie - nestačí ji "jen přijmout", ale přijmout zcela, do celého člověka, do všeho, co konám, co myslím, kudy chodím, do všeho, čím jsem.
Chci-li takto plodně přijmout eucharistii, musím se vyhnout nebezpečí, které jako stálé pokušení číhá za dveřmi, mluvím-li o eucharistii, Nejsvětější svátosti, či použiji jiný zaužívaný termín. Pokušení přehlédnutí podstatného, nedocenění. Je potřeba stále mít živé vědomí: nepřijímám eucharistii (jako "něco"), ale přijímám, sjednocuji se s Ježíšem v eucharistii - přijímám tedy NĚKOHO. Toho, jenž řekl: Já jsem ten chléb,…Kdo jí mne, bude žít ze mne. Ne z něčeho, ale ze mne. Proto tedy u svatého přijímání nejde o to, že jsem absolvoval nějaký (byť zbožný) obřad, ale otevírám se sjednocení s Kristem, stávám se příjemcem daru, daru nekonečně mě přesahujícího, daru Osoby. Osoby, která stále plní žádost vyslovenou před dvěma tisíci lety emauzskými učedníky: Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá. A on ví jak se připozdívá, ví, jak slábnou naše síly - proto je stále zde, je zde, aby nás posiloval.
Eucharistii, kterou přijímají nemocní, umírající před smrtí, se říká viatikum - pokrm na cestu, na cestu na věčnost. Ale ono je to vlastně velice vhodný název pro každé přijetí eucharistie - "pokrm na cestu" - pro nás, kteří jsme poutníci, kteří putujeme životem (leckdy je to náročné), kteří putujeme k Bohu. Pokrm na cestu - svátost zahalená velikým tajemstvím, svátost, která v sobě přímo nese tajemství života, tajemství věčnosti. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky, slyšeli jsme v evangeliu. A kdo by nechtěl žít navěky? Ale také jsme slyšeli: Kdo jí mé tělo, má život věčný. Má. To zpravidla moc nevnímáme, "vždyť se nic extra s námi nemění." Ale mění! Je do člověka zaseto semeno nesmrtelnosti, semeno věčného života. Až se na obloze objeví jarní slunce (tj. Kristus u svého druhého příchodu), semeno rozkvete do plnosti, do plné nádhery.
Kdo vnímá eucharistii jako setkání s Kristem, kdo žije svou víru jako život s Bohem, kdo dnes a denně hledá Boží stezky, Boží vůli, ten citlivě také vnímá přítomnost tohoto klíčícího semena v sobě, ten prožívá radost z Božího života, z Boží přítomnosti v něm, ten pak hmatatelně, "na vlastní kůži", pln vděčnosti zjišťuje, co je tou (slovy naprosto nepopsatelnou) hlubinou, k níž nás zvou slova žalmu: Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin. Kéž bychom to všichni poznali a nikdy nezapomněli.

Bratři a sestry,

co s tím dnešním svátkem? Jedni jej hromadně okázale slaví (poutě, sláva,…), druzí ho nechápou. Svátek nanebevzetí stojí před námi vlastně jako jakýsi mluvčí širšího "problému", s kterým se dnes křesťané potýkají, stojí před námi jako kapitola z kauzy zvané "mariánská úcta". Dá se říct, že se jedná o kontroverzní téma. Ale vždyť právě to nejkrásnější a nedůležitější z naší víry bývá kontroverzní. (Ďábel se obzvlášť činí, aby na to zas a znovu útočil.) Např.: zdůrazněme hlavní sdělení evangelia, že Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna, aby nikdo, kdo v něj věří nezahynul, tedy, že Bůh je láska - copak nám bude rozumět dnešní svět, který si pod láskou představí všechno možné, jen ne onu nádhernou hlubinu, kterou toto slovo ve svém prvním významu má? Opakujme po Ježíšovi, že Bůh je Otec - pochopí to ti, kteří mají se svým otcem jen špatné zkušenosti, resp. ho vůbec neznali? A rovněž obracet se k oslavené Marii o její mateřskou přímluvu leckdy vyvolá rozporuplné reakce.

K Panně Marii zaujímají křesťané různé postoje. Na jednom konci extrémů je její zbožšťování ("Panenka Maria mi pomůže víc než Pán Bůh, ona je ta hodnější a snad i mocnější"), na druhém pro jistotu ignorace ("abych snad neurazil Boží svrchovanost"). Obojí znamená veliké nepochopení a díky zdeformování postavy Panny Marie i značné sebeochuzení. Ona námitka oponentů - vždyť Panna Maria je jen člověk, nestaví tedy dnešní svátek obyčejného člověka tam, kde nemá co dělat, na co nemá nárok? - je v podstatě správná. Ale paradoxně právě proto ta sláva. Ačkoli hledíme na "pouhého" člověka, bez nároku (sama si ho ve svém životě nikdy nedělala), přesto ji Bůh po ukončení pozemského života vzal s tělem i duší do nebe - jako na první se na ní ukazuje plod Ježíšova velikonočního vítězství.
Jestliže je Panna Maria stále úzce spojena se svým Synem od jeho narození až po jeho smrt (kdo chce tvrdit opak?!), pak vyvstává otázka: proč by s ním neměla být úzce spojena i nyní? Jestliže měla svůj tělesný podíl na jeho narození, svou hlubokou vnitřní bolestí se podílela na jeho utrpení, proč by neměla mít tělesný podíl na Synově slávě?

Dnešní den - to není pohled na jedno samostatně stojící privilegium, ale koruna, uzavření, dovršení jejího života. Života neobyčejného vyvolení, ale zároveň také života úžasně všedního. Řekne-li se "Panna Maria", vzpomeneme si na ženu ozdobenou zlatem, brokáty, korunkami - jak to známe z mnoha soch, obrazů, ikon. Má to svou logiku: v rámci umělecké licence je tím symbolicky vyjádřená Mariina sláva v nebesích. Ovšem tento obraz není vnějším obrazem Marie, která chodila po našem světě. To spíš vyvstane v naší představivosti dívka (později žena) s šátkem kolem hlavy, v zaprášených šatech, s upracovanýma rukama - tedy člověk v plném zápřahu všedního života. Ale také člověk, který se s důvěrou plně odevzdal Bohu, jeho plánu, neznámé budoucnosti. To je úplný obraz Marie - člověk žijící obyčejným životem neobyčejnost Božího vyvolení, Maria zářící zlatem a nádherou ne navenek, nýbrž uvnitř. Tato Maria dnes na nás hledí: svým obyčejným životem stojí vedle nás (jakoby říkala: "Jsme na jedné lodi."), svou mimořádností, svatostí je nám příkladem ("Je to možné dát se Bohu.")
Panna Maria je vlastně takové úžasné mistrovské Boží dílo - zachovala si rysy, které ji dal Tvůrce, zůstala bez deformací (na rozdíl od nás, kteří často svými hříchy a svou nevěrností tyto Boží rysy stíráme a ničíme to nádherné v nás). Když někdo zavítá do galerie, kde probíhá výstava a je přítomen i dotyčný umělec, neobhlíží si jen umělce, ale zejména jeho dílo. Umělec se necítí dotčen nezájmem, nevolá: "Tady, tady jsem, na mě se koukejte!" Je přece poctěn, když je obdivováno jeho dílo. Ví, že chvála a úcta patří jemu. Nebo pochválí-li někdo děti jak jsou hezké, hodné, dobře vychované, určitě rodiče neurazí. Ti se jen tak tetelí blahem, neboť vědí, že chvála je adresována vlastně jim. Podobně se to má s Hospodinem a jeho dílem - obdivovat a ctít Pannu Marii znamená chválit Boha za tu, která na sobě pořád nesla nepoškozenou pečeť jeho autorství, která mu zůstala pořád věrná, za tu, která sebe nikdy nestavěla do centra dění, ale celým svým životem odkazovala na toho jediného důležitého, na Boha.

Dnešní den je tedy svátek vděčnosti za Pannu Marii, je to svátek té, která šla před námi a ukazuje cestu. Je to svátek naděje - naděje, že Panna Maria není jediná, že nebe je otevřené a my jsme tam očekáváni.

Kolem dílny sochaře šel malý chlapec. Viděl, jak sochař drží v ruce své nářadí a jak občas odlomí malý kousíček kamene, pak odstoupí pár kroků, chvíli se dívá a pak to zase opakuje. Po nějaké době to chlapce omrzelo dívat se na umělce, protože podle jeho představ pořád nic nebylo vidět.
Téměř po roce šel chlapec opět kolem umělcovy dílny a nevěřil svým očím. Sochař zase dělal to samé, odlomil kousek kamene, poodstoupil a pak zase to opakoval. Co chlapce tak fascinovalo byl velký lev, který seděl na kameni. Malý chlapec nevěřil svým očím a po chvilce se zeptal: "Pane, odkud jste věděl, že se v tom kameni ukrývá lev?"
Nám dospělým tento příběh zní možná úsměvně. Ale je v něm mnoho duchovní moudrosti. Když se narodí dítě, ptají se v duchu jeho rodiče i blízcí příbuzní: Co z něho jednou bude? Každý člověk je ve svém prvopočátku takovým neotesaným balvanem. A rodiče a rodina dostávají od Boha úkol, aby z tohoto neforemného "balvanu" vytvořili člověka. I oni musí pomalu a s odstupem otesávat na svém dítěti to, co by mu jednou vadilo v jeho životě. Musí ho odnaučit sobectví, když ho i někdy nutí dělit se se svými sourozenci. Nekompromisně po něm požadují pravdomluvnost. Stále znovu a znovu mu připomínají nutnost sebeovládání, i když se mu nechce.
Teprve po létech se začne ukazovat, zda jejich práce na formování nového člověka byla správná nebo ne. Kolik je rodičů, kteří toto své poslání hodili za hlavu a raději hledali pohodlnou cestu životem. Po létech zjišťují, že z jejich potomka zůstal balvan, který jim ztěžuje život. A nejen jim, ale i svému okolí.
I Pán Ježíš, jak nám naznačuje dnešní svátek Proměnění, musel trpělivě téměř 3 roky dotvářet své apoštoly, aby se z nich staly skuteční poslové jeho evangelia.
Pravdou je, že člověk musí na sobě pracovat stále. Stále pociťujeme, že nás omezují naše intelektuální znalosti, které je třeba doplňovat. Komplikují nám život naše špatné vlastnosti, které se nám nedaří ze sebe setřást. Jsme stvořeni k obrazu Božímu. A je mnoho míst, které bychom měli odstranit, aby se z nás obrazy Boží postupně staly.
Sochař po chvilce práce vždy poodstoupil, aby viděl celek, nejenom tu část, na které pracoval. Tak to musíme dělat i my. Občas se zastavit a překontrolovat, co jsme udělali. Pak i náš život, naše práce, naše oběti budou mít smysl.

Když za chvíli budeme společně vyslovovat slova "Vyznání víry", možná si za ta léta ani už neuvědomujeme význam a důležitost toho, co říkáme. Hned v úvodů říkáme: Věřím v jednoho Boha…
Už nevím, jestli to vyprávěl muž nebo žena, ale do jejich fabriky přijela spřátelená delegace z dálné bratrské Číny. Ten, kdo to vyprávěl stál u nějakého stroje, oblečený do montérek, a bylo vidět, že má na krku pověšený malý křížek. Když procházela kolem nich čínská delegace, která si vše zvědavě prohlížena, přišla najednou k tomuto člověku jedna čínská žena a polohlasně řekla: Credo in unum Deum.. Jasně a zřetelně v jazyku Církve, v latině řekla: Věřím v jednoho Boha… Byl to velký osobní zážitek, který pro toho dotyčného vypravěče znamenal mnoho.
Jsme stále v pokušení propadnout modernímu pohanství. Ve Starém Zákoně se často varuje vyvolený lid před bohy, kteří jsou udělaní lidskýma rukama. Jsou to výmysly lidí. I když jsme v 21. stol., člověk ve svém jádru je stále náchylný k pověrám, hledat si své bůžky a klanět se jim. Dnes to nemusí být doprovázené nějakými pohanskými náboženskými rituály. Lidé si často tvoří své vlastní náboženství, které je doslova slepené z různých představ a mýtů.
Dřív lidé oslavovali různé stranické funkcionáře a vytvářelo se tak jakési státní náboženství. Všeobecně se tomu říká kult osobnosti. Dnes se stále více setkáváme s novým projevem. Zaměstnanci některých velkých firem musí mít v práci oblečení se znakem své firmy a vedení firmy je pro ně jakoby svaté, nedotknutelné. Nesmí si vzít do práce jiné montérky, nesmí nahlas kritizovat své vedení, musí pracovat a mlčet. To je náboženství kapitalismu.
"Věřím v jednoho Boha .." a v jiného věřit nechci, protože jen on mi nabízí šťastný život na zemi i v nebi.

První čtení bylo z proroka Amosa. Pohanský kněz Amasjáh dává jasný příkaz Amosovi: ".. seber se a uteč …. V Betelu prorokovat nesmíš…" Hospodinův prorok Amos se brání a vysvětluje, že to, co říká, není jeho slovo, není to jeho výmysl, ale že mu to tak nařídil hlásat Hospodin.
Pro obyčejný lid bylo někdy těžké rozpoznat, kdo je kdo a kdo mluví pravdu. Víme, že ještě ve středověku se konaly tzv. ordály, aby se ukázalo kdo mluví pravdu a kdo lže. A podle toho byli lidé souzeni a odsuzováni. Ve SZ dává Hospodin vyvolenému národu jednoduchou a moudrou radu: Prorok, který prorokoval a jeho proroctví se nesplnilo je falešný a měl se ukamenovat. Prorok, který prorokoval a jeho slovo se naplnilo, ten mluvil co mu vnukl Hospodin. Toho poslouchejte.
Být prorokem, znamenalo být připraven na smrt. Pán Ježíš vyčítá na jednom místě Židům: "Vaši předkové kamenovali proroky a vy jim stavíte náhrobky…" Bylo snadné zbavit se nepohodlného proroka. Než se jeho proroctví splnilo, prohlásili ho za podvodníka a mohli ho hned ukamenovat.
Ale vraťme se ještě k tomu podstatnému, že pravý prorok je ten, jehož proroctví se splní. Nepravý prorok je ten, komu se jeho proroctví nesplní. Slova Písma mají trvalou hodnotu. Proto podle nich můžeme měřit a zkoumat i my, v 21. století.
Myslím, že každý z vás dospělých máte už zkušenost s různými sektami a církvemi, které se opírají o proroctví, jako např. vypočítávají, nebo vypočítávaly, kdy už nastane konec světa. Jako novokněz jsem slyšel od jednoho staršího muže, člena jisté sekty, že konec světa by už mohl přijít tak za 2 nebo 3 roky. Dokonce i vyjmenovával různé znaky, které byly dost podobné s textem NZ. Byl jsem mladý, neměl jsem žádné zkušenosti. Přiznám se, že jsem v jeho přítomnosti měl takové divné pocity. Ale protože jsem měl mezi kněžími dobré přátele, kterým jsem o své zkušenosti hned pověděl, dostal jsem dobré rady, které mi hodně pomohly. Ten člověk je už mnoho let mrtvý. A pro mě bylo a je jasné, že jeho víra nebyla pravá. Jeho proroctví selhalo. Podobně bychom mohli jmenovat i jiné, kteří přesvědčivě mluvili, ale nic se nestalo. Ani jejich slova se nenaplnila.
V této souvislosti je třeba být opatrným k různým zjevením, o kterých se mluví a píše. Proto Církevní představení se k různým zjevením nevyjadřují, ale zkoumají jejich pravost. Čekají, až se potvrdí to, co se tam říká. Někdy to trvá i delší dobu. Např. to je problém Medžugorje. Někteří věřící jsou nespokojeni, že i svatý otec mlčí, že se tam ještě nejel podívat, že to měl hned prohlásit za zjevení. Ale ono to není tak jednoduché. Jestliže se má prohlásit, že je to pravé zjevení, pak to musí platit i za 1000 let. Papež nemůže třeba za 50 let prohlásit věřícím: Promiňte, my jsme se tehdy spletli. Sami chápete, že by Církev ztratila hodnověrnost.
Kdo z vás jste četli knihu Píseň o Bernadetě, jistě jste mohli poznat, jak je třeba opatrnosti a moudrosti. Vyplatilo se to. Dnes jsou Lurdy jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst. Jasně se prokázalo, že to, co mluvila P. Maria, byla a je pravda.
A tak to bude platit i do budoucnosti. Proroky a jejich proroctví je třeba zkoumat. To není projevem nevěry, ale moudrosti.

Drazí bratři a sestry,

liturgie dnešního dne navazuje na myšlenku minulé neděle - zase se nám předkládá k zamyšlení pohled na úděl a úkol proroků. (Úděl v podstatě nutně vyplývající z jejich úkolu.)
Konkrétní (a vlastně stále se opakující) příklad nám ukazuje dnešní 1. čtení: Amos je vyháněn oficiálním ("státním") prorokem Amasjáhem, protože byl nepříjemný - prorokoval v královské svatyni, hlásal to, co se nechtělo slyšet. No a úplně stejné je to i dnes: nejen svět, nejen státní moc, ale i sami křesťané často nechtějí slyšet čisté evangelium, hodí se jenom to, co nebolí, co neklade nároky, co je z ničeho neusvědčuje. Svět to pak vede k odmítání, ruku státní moci k pronásledování, "věřící" si vybírají, tvoří jakési "Best of evangelium".

Jenomže Pavel ve svém listu povzbuzuje Timoteje: Hlásej Boží evangelium, ať už je to vhod, či nevhod. Ježíšovo evangelium nemůže být falšováno podle toho, jak si kdo zamane, nemůže být přestavováno podle toho, co se komu hodí, co se komu líbí - to bychom hledali a následovali sebe, a ne Boha! Takže obviňují-li lidé církev z ustrnulosti ve věcech víry, z nepřizpůsobivosti ve věcech morálky, v podstatě obviňují sebe - z vlastní zatvrzelosti, z odklonu od Ježíšova evangelia, ze snahy vyměnit živého Krista za Krista svých představ a přání. Vlastně nepochopili, že církev není instituce, která hlásá své předpisy, svá dogmata, nýbrž, že je jenom poslem hlásajícím slova svého Pána.
Toto vyjádřil ve své odpovědi už starozákonní Amos: "nejsem žádný politik, konkurent státní moci, nemám žádné mocenské ambice, jsem jen obyčejný pastýř a pěstitel smokvoní, jsem ten, který to, co dělá, dělá z jediného důvodu: Bůh mě poslal." Tedy není to Amos, kdo si usmyslel prorokovat, ale byl poslán Hospodinem - a proto nemůže ustoupit!
Obdobně i dnes církev (ve svých zástupcích): nemá být aktivní součástí politiky, ale také (podobně jako Amos) nesmí dělat mrtvého brouka, ale je povinna ukazovat na zlo (ať se nachází tam či tam), usvědčovat špatnost, bezpráví, volat po nápravě. Vždyť i v dnešním evangeliu je činnost apoštolů vše jiné, než pouhé "uspokojování náboženských potřeb". Apoštolové volali po obrácení, byli vysláni proto, aby se lidé změnili (a mohli být uzdraveni).

Někdy ovšem tento prorocký hlas církve (hlas Kristův) vadí natolik, že někteří učiní (podle nich) geniální manévr: církev odmítnou a na svou obranu budou volat, že žádného prostředníka mezi sebou a Kristem nepotřebují. Jak je to nebiblický postoj a nakolik se protiví evangeliu ukazují četná místa, mimo jiné proti této subjektivizaci víry mluví i dnešní úryvek: začal je posílat a dával jim moc. Tedy: sám Ježíš s prostředníky počítal - a dokonce jim dával i moc! No a počítá s nimi pořád, volá je ke kněžské službě, k poslání být jeho proroky. Chtít tyto jeho prostředníky obejít znamená chtít obejít Ježíšovu vůli (a tedy Ježíše!), znamená to odmítnout Boží dílo takové, jaké je a chtít si vytvořit své dílo víry, své dílo spásy. Ovšem: co mi tato mnou vymyšlená samospasitelnost asi tak může být platná, si snadno domyslíme.
Místo věčného hledání chyb na těchto Božích vyslancích, místo nekonečného sbíraní argumentů pro ospravedlnění vlastních přání a iluzí, nechme se prodchnout vděčností - za tak úžasný Boží plán, Boží prozíravost, za to, že k nám Bůh skrze své proroky pořád promlouvá a že nás bezpečně vede k cíli.

Drazí bratři a sestry,

v dnešním evangeliu se nám nabízel pohled na Ježíšovu neúspěšnou návštěvu v Nazaretu. Je užitečné vnímat tento úryvek s jeho kontextem, do něhož je zasazen, přesněji řečeno vidět epizody, na které navazuje. Slyšeli jsme je o minulých dvou nedělích. Dnešní návštěva Nazareta je jasným protikladem toho, co předcházelo - zachraňující moc víry: Jairova dcera a žena trpící krvotokem (13. neděle), utišení bouře na moři (12. neděle). Tam Ježíš odpovídá činem a pomáhá těm, kteří v něho věří, doufají. (I malá víra apoštolů vedla k nějaké záchraně!)
Dnes hledíme na naprostou nevíru Nazareťanů. Odmítnutí Božích darů z velice lidských ohledů a důvodů ("známe ho a nikdy nic takového nedělal") záchranu prakticky znemožňuje. Evangelium jasně říká, že Ježíš nemohl u nich vykonat žádný zázrak - proto, že chyběla jejich víra, ne jeho moc. Tento dnešní text vysvětluje minulé úryvky mluvící o víře - co ona víra vlastně znamená.
Někteří lidé pojímají svou víru zvláštně: něco si přejí a věří, že jim to Bůh dá - a pak si myslí, že Bůh jim musí takové přání vyplnit (a běda, když ne). Což je dost velký omyl. To není víra v Krista - Spasitele, ale víra, kterou člověk dál krouží kolem sebe, je to víra ve splnění jeho přání. Ovšem toto Ježíš nežádá.
Víra, kterou čekal a čeká, spočívá v tom, že člověk přestane kroužit kolem sebe a začne kroužit kolem Ježíše, vloží svůj život v Krista. Čeká, že člověk uvěří - pochopí, že v Ježíšovi přišla Boží moc, že v Ježíšovi je mu nabídnuta Boží záchrana. Pak se nebude ptát: "Co mi Ježíš může splnit, co mi může dát?" Neboť ví, že mu dal sebe, spásu, věčný život. Vše ostatní je druhořadé.
A právě toto hlásat, tuto živou víru v Boha vzbuzovat je úkol proroků. Říkám "je", nikoli "byl" úkol proroků. Většinou nám toto slovo zní dost archaicky - spojíme si ho leda se Starým zákonem. Ale pozor! Biblický prorok není žádný mág, věštec. Není to někdo, jehož hlavním úkolem je předpovídat budoucnost. (A taky k čemu? Každý den má svých starostí dost.) V Písmu je prorok ten, kdo plní (jednorázový či dlouhodobější) úkol, k němuž byl povolán. Prorok je poslán ukázat na jádro věcí, hlásat pravdu, kterou nechce nikdo slyšet. Přichází mi ukázat, v jakém stavu je můj vztah k Bohu, přichází připomenout cestu k nápravě - znovu oživit plamen Božího Ducha ve mně. Takoví byli starozákonní proroci, takový byl Ježíš (dnes se sám označil prorokem), taková je církev.
Buďme citliví na to, když nás Bůh vysílá s prorockým úkolem: slovem, radou příkladem někomu ukázat pravdu. A buďme ještě citlivější na ty, které Bůh posílá do cesty mně. Vnímejme, co mi Bůh chce říct, co ve mně není v pořádku, co je nemocné (a ani jsem si toho zatím nevšiml).
Ať naše víra neskomírá, ať naše důvěra v Krista den ode dne roste, ať od nás stále slyší jako odpověď právě takovou víru, která chyběla obyvatelům Nazareta, jenž si mysleli, že Ježíše již dobře znají.

Bratři a sestry!

Být či nebýt, zní nám všem velice dobře známá otázka. Být či nebýt moudrý, to je otázka moudroslovných knih Starého zákona, což z opačného úhlu pohledu je to samé, jako: být či nebýt hloupý? Tedy dilema před nás postavené je: být moudrý nebo být hloupý?
Odpověď je snad jasná a pochopitelná. Ale jasno nemusí být v tom, co pod moudrostí chápeme. Moudrý chce být student či vědec (ve smyslu vzdělaný), moudře chce investovat každý finančník (to je prozíravost), moudře se chce rozhodovat (doufejme, že aspoň někdy) ten, kdo má moc (to moudrost nabývá podoby spravedlnosti), atd.
Dnešní 1. čtení bylo z Knihy moudrosti, což je jedna ze starozákonních knih pojednávajících o moudrosti, vlastně ta poslední, nejmladší (byla sepsána jen pár desítek let před narozením Krista). Takže můžeme říct, že hledíme na vrchol starozákonní moudrosti, je to spis, jsou to slova, která přívádějí čtenáře až na práh Nového zákona, je to kniha, která svým duchovním dědictvím vlévá do duše i dnešního člověka velkou naději a zdravý optimizmus - radost shrnutou v závěrečném zpěvu: "Neboť ve všem jsi, Pane, povýšil a oslavil svůj lid, neopustil jsi ho, ale vždy a všude jsi mu pomáhal." To jsou slova, která nás převádějí do Nového zákona, kde se tak doslovně vyplnila (např. dnešní evangelium je ukázkou zvláštní Boží blízkosti člověku).

O moudrosti lze mluvit na dvou stranách: moudrost Boží a moudrost člověka.
Boží moudrostí rozumíme věčný úradek Stvořitele, Boží prozřetelnost, to, co je neobsáhlé a nekonečné (tedy to božské), je to jakási tajemná Boží hlubina - vlastně to, na co se můžeme těšit na věčnost.
Nicméně to, co nás teď více zajímá, co se nás bezprostředněji dotýká je zpravidla moudrost lidská. V pohledu Písma se moudrostí nerozumí jen rozumová činnost (nabývání teoretických vědomostí), ale zejména je tím míněna schopnost poznávat pravdu o lidské existenci, je to nabývání zkušeností potřebných a užitečných pro život, je to správný úsudek, který pomáhá rozeznat, co je dobré a co zlé pro člověka. Tedy moudrost, moudře žít znamená umět žít, dokázat správně uchopit život - to je obsahem onoho uznalého označení: "To je moudrý člověk." (To nemá nic společného s tím, zda má člověk pět akademických titulů nebo žádný.)
V těchto moudroslovných knihách čteme: "Počátek moudrosti je bázeň před Pánem." Nejen počátek, ale i obsah. Touto moudrostí je mít na zřeteli Boží přítomnost, jeho vůli, jeho plán. Znamená to nenamýšlet si, že jsem chytřejší, že mám lepší řešení než Boží, že se i Pán Bůh může ode mě učit. V 1. čtení jsme slyšeli: "Bůh všechno stvořil, aby to bylo," - tedy všemu dal v řádu stvoření své místo, určení, smysl a cíl. No a my se prokážeme moudrými, když toto místo a smysl všech věcí dokážeme nalézat a uskutečňovat.
Potom se nám otevírá cesta k nesmrtelnosti - vizme tamtéž: "vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti," což není něco, co si člověk opatří sám, ale Boží záměr. Kritériem je, zda je člověk spravedlivý (rozumějme: svatý, ryzí před Bohem), zda chápe svůj život jako Boží dar, zda si uvědomuje, že je Bohem obdarovaný (obdarovávaný).

Tedy: spravedlivý a moudrý je ten, kdo nezapomněl, že je tvorem, který vzešel z Božích rukou a neustále potřebuje jeho pomoc - protože jenom v Bohu a v součinnosti s Bohem můžeme dojít štěstí na věčnosti i zde na zemi. Jedině tehdy jsme si vybrali z úvodní otázky variantu - "Chci být moudrý." Jedině tak můžeme říct, že pro nás nebyla Kniha moudrosti v Písmu zbytečně.

Bratři a sestry, vážení přátelé!

Žijeme v předvolební době. Všichni jsme - třeba i nedobrovolně - účastni volební kampaně v televizi a rozhlase v práci, doma v rodině. Nevyhneme se jí ani venku - velké billboardy nám vnucují svůj názor. Křesťan by neměl bezmyšlenkovitě podléhat kampani a propagandě, ale má si vytvářet svůj nezávislý úsudek: podle vlastního názoru a poznání, podle svého citlivého svědomí. Křesťan je náročný volič a nerozhoduje se podle toho, co který politik slibuje a jak se tváří, ale podle toho, co skutečně udělal, co dělá a ovšem také co nedělá. Jak hájí svobodu, spravedlnost a právo, jak podporuje lidskou solidaritu.

Během minulého století zažila naše země dvě těžká období nesvobody, totiž nacistickou okupaci a komunismus. Mezi jejich oběťmi byla také katolická církev a mnoho jejích kněží a věřících. Křesťané se nemstí, ale nesmějí zapomenout. Naše církev a všichni křesťané v naší zemi nutně potřebují svobodu, nechtějí ji jen pro sebe a dovedou si jí vážit. Dnes také víme, že nejlepší zárukou svobody, včetně svobody náboženské, je demokracie, a to i když není zdaleka dokonalá. Nenechejme se proto svádět těmi, kteří svobodu a demokracii zlehčují a pomlouvají - ať už se ohánějí ideologiemi levicovými nebo pravicovými. Také tyto vzpomínky musí být důvodem, proč se máme účastnit svobodných voleb a pečlivě zvažovat, komu svůj hlas dáme.

Denně jsme účastni života celé společnosti, sledujeme politický život, projevy a činy politiků, způsob jejich jednání a chování. Vzpomeňme na volební i vládní programy stran. Vzpomeňme na stranické sliby před minulými volbami. Hovořme o tom všem se svými přáteli, s nimiž nás pojí stejné přesvědčení nebo k nimž máme důvěru. Uvědomujme si, co ze svých volebních slibů naši representanti a strany, které jsme volili, uskutečnili. Připomeňme si, jak se politici chovali ve své funkci během svého funkčního období. Vzpomeňme, jak hlasovali v parlamentě, pro jaké zákony a hodnoty, na kterých nám křesťanům tolik záleží. Naším zájmem bylo schválení smlouvy s Vatikánem a odmítnutí protiústavního zákona o církvích, který je nyní u Ústavního soudu. Vzpomeňme na hlasování o zákonech o eutanázii, registrovaném partnerství a využití lidských embryí. Kdo byli v těchto případech ti hlavní aktéři? Spolu s druhými křesťany si proto vytvářejte pravdivý názor na kandidáty, které budete volit. Je mnoho skutečností, podle kterých se můžete rozhodovat. Ať je váš výběr zodpovědný. Nenechávejte tyto úvahy až na chvíle těsně před volbami.

Pro zodpovědnou přípravu na volby si také připomeňme, na co poukazuje papež Benedikt XVI. ve svém apoštolském listě "Bůh je láska". Zdůrazňuje, že angažování ve veřejném životě "je přednostně věcí laiků. Jako občané státu jsou povoláni k tomu, aby se osobně podíleli na veřejném životě." Tyto úkoly nelze opomíjet, naléhá Svatý otec, jsou "posláním věřících laiků" (Bůh je láska, čl. 29), a poslancům Evropského parlamentu při návštěvě ve Vatikánu připomněl, že pro křesťany existují ve veřejném životě 3 nepominutelné principy: Ochrana života, uznání rodiny a svoboda vzdělání. Nemůžeme být křesťany jen v kostele, když slavíme liturgii a když se modlíme. Evangelium, které jsme poznali a přijali, musíme svým životem a svým jednáním vnášet do společnosti, kde žijeme. To platí právě i o zodpovědném výběru kandidátů, které budeme volit. Nelze si proto pohodlně připouštět alibi: "Já to nezměním, ‚oni' si to stejně udělají, jak budou chtít." Ze třiceti procent věřících, kteří u nás žijí, je přece nemalý počet voličů a to neznamená ve volbách málo. Církev není politická strana, nehlásá žádnou politickou ideologii, potřebuje však svobodu. Na vašich hlasech záleží.

Vyprošujeme sobě i vám dar dobré volby a pevně věříme, že zvolíte dobře.

Toto je den, který učinil Hospodin,
jásejme a radujme se z něho!

Ano, toto je den radosti - možná těžko popsatelné, těžko slovy sformulovatelné, ale tryskající ze srdce. Podobně i dnešní liturgie tuto radost nijak konkrétně nepitvá, nepopisuje - prostě ji prožívá, jásá.
Radost prosvítá z Petrova kázání v 1. čtení, můžeme ji cítit v Pavlových slovech (2. čtení). Paprsek světla a radosti vychází z evangelní zprávy o prázdném hrobu, trochu konkrétněji je vyjádřena ve velikonoční sekvenci, kterou jsme slyšeli před evangeliem, ale asi nejjásavěji zní dnes slovy starozákonního žalmu: Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
Toto je ten den, kdy Hospodinova pravice mocně zasáhla, kdy zavržený kámen se stává kvádrem nárožním, a to ne náhodou - Hospodinovým řízením se tak stalo. Jediné, co můžeme v záchvěvu radosti říci - že, je to v našich očích podivuhodné. Proto děkujme Hospodinu, neboť je dobrý a jeho milosrdenství trvá navěky - vždyť nezemřu, ale budu žít.
Tato "prorocká" slovy starozákonního poutníka do Jeruzaléma (radujícího se z Hospodina) se naplňují v tento den, v onen první den po sobotě, den, který stvořil nový svět.
Velikonoční zvěst - dnes k nám zaznívající - má dvě části. První oznamuje: Hrob je prázdný, tam Ježíše nehledejte! Hrob se stává znamením, poselstvím - hrob, který není plný, ale ani prázdný! Zůstala v něm plátna - znamení, že to co bylo, bylo skutečností, ne fikcí. Ale současně hrob, který neznamená konec - vždyť tělo už v hrobě není! Tam Ježíše hledat nemůžeme!
Jan Pavel II. v encyklice Novo millenio ineunte (jakési programové prohlášení církve pro třetí tisíciletí) píše: "Stejně jako o Velkém pátku a Bílé sobotě, tak církev ustavičně setrvává v nazírání krví zbrocené tváře, v níž se skrývá Boží život a nabídka spásy pro svět. Ovšem nazírání Kristovy tváře se nemůže zastavit u jeho ukřižované podoby. On je vzkříšený! (…) Nyní církev vzhlíží ke vzkříšenému Kristu! Činí to tak, že se vydává ve stopách Petra, který proléval slzy kvůli tomu, že Krista zapřel, a znovu vykročil po své cestě, když s pochopitelnou bázní vyznal Kristu svoji lásku: "Ano, Pane, ty víš, že tě miluji." Církev se také připojuje k Pavlovi, který se s Ježíšem setkal na cestě do Damašku a zůstal poté jakoby zasažen bleskem: "Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem." Dva tisíce let poté, co se tyto události odehrály, je církev prožívá tak, jakoby se to vše stávalo právě dnes. Ve tváři samého Krista církev, jeho nevěsta, nazírá svůj poklad, svou radost: "Dulcis memoria, dans vera cordis gaudia." Jak sladká je Ježíšova připomínka, pramen pravé radosti srdce! Posilněna touto zkušeností se dnes církev vydává svou cestou, aby hlásala světu Krista na počátku třetího tisíciletí: On "je stejný včera, dnes i navěky.""
Důraz na totéž klade už sv. Petr v 1. čtení: Ježíš je vzkříšený a živý! Vždyť co jiného chce věta "Ježíš je vzkříšený" říci, než "Ježíš je živý." Nepřistupujeme k nějaké archiválii, ale k živému Ježíšovi! To je fakt - stojící v jádru naší víry. Ježíš je mi živě přítomný - ne iluzorně (à la: Lenin věčně živý), ne symbolicky (žije v našich vzpomínkách), ale skutečně (je tady a touží po mě, po živém vztahu).
A právě proto, že hrob je prázdný a Ježíš živý, mohu přijmout druhou část velikonoční zvěsti: Nebojte se! Jděte! Nebojte se - s Kristem se nemáte čeho bát! Jděte - jděte jako noví lidé, vždyť jimi také jste! Sv. Pavel v 2. čtení říká: Jste s Kristem vzkříšeni - proto usilujte o to, co pochází shůry, tj. o život s Kristem ve slávě.
Ale to půjde jenom, když nebudeme velikonoční zvěst, když nebudeme výzvu křesťanství vnímat jenom jako moralizování, ale jako napsal Benedikt XVI. ve své první encyklice Deus caritas est: "Uvěřili jsme v Boží lásku - právě tímto způsobem může křesťan vyjádřit základní rozhodnutí svého života. Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření."
Nespasí nás žádná formulka, etický imperativ či idea, nýbrž Osoba a jistota, kterou nám vnuká: Já jsem s vámi! A právě dnešní den zvěstuje, že příběh této Osoby neskončil před 2000 lety. Proto tedy - jásejme a radujme se z toho!

Začíná postní doba a mnozí z vás jste si dali své postní předsevzetí. Je to dobře. Snaha o dokonalost patří k naší víře. Určitě to pomáhá i k upevňování vůle. Umět si sám sobě říct ANO a umět si v pravý čas říct NE není otázkou náhody. Víte, že jsou chvíle, kdy jde o všechno, kdy můžeme i prohrát na celý život. Můžeme pak stokrát říkat: "Já jsem to tak nemyslel. Já to odvolávám…" Nic to už nepomůže.
Příčinou našich špatných, můžeme říct i nešťastných rozhodnutí je to, že jsme se nechali dotlačit a nedokázali jsme se postavit proti, i když jsme vnitřně cítili, že ten druhý nemá pravdu. Např. už ve škole dítě slyší od svých spolužáků: "Zapal si, jinak nejsi chlap." A když tam není vůle, která by odolávala tomuto tlaku, časem podlehne. Od cigarety to pak přejde ke skleničce alkoholu, pak to třeba pokračuje v partě drobnými krádežemi a pomalu se vytváří závislost. Kdo má vůli, dokáže tomu odolat.
A postní předsevzetí je jedna z cest, jak si máme upevňovat vůli, abychom se nenechali ovládnout někým, nebo něčím jiným. Cesta duchovního života musí být provázena i moudrostí. Dám malé přirovnání. Kdo jste stavěli rodinný dům, tak dobře víte, že beton, který jste potřebovali do základů jste neodvezli najednou. Jednak by jste se strhali a jednak by jste to ani nedokázali. Ale dá se to odvést po malých dávkách, aniž by člověk zdravotně zkolaboval. A o to jde. Postavit si dům, a nastěhovat se do něj zdravý, abych si ho užil.
Obrazně řečeno i "duchovní dům" svého života je třeba stavět tak, aby to člověk vydržel, aby se nestrhal a zklamaně to nevzdal. I tady to jde pomalu, někdy dokonce tak, že kus postavíme a na druhé straně nám to zase spadne. A právě vůle hraje důležitou roli, že se rozhodujeme začínat znovu a znovu, i když se nám zdá, že je to k ničemu, že těm nevěřícím se žije bez víry lépe.
Máme-li prožít postní domu s pocitem uspokojení, má být naše předsevzetí snadno dosažitelné. Ono se i tak naskytne dost nečekaných překážek a těžkostí, které nám to ztíží. Není třeba si je zbytečně přidávat. Duchovní život má člověku i přes všechny obtíže přinášet pocit uspokojení a vnitřní radosti. Ať vám dá Bůh své požehnání, aby se vám to letos podařilo.

Letošní zima nás důkladně prověřila. Pozná to každý. Budeme muset hlouběji sáhnout do kapes a zaplatit vyšší spotřebu energie a tepla. Množství sněhu a tuhé mrazy se staly osudné nejen některým divokým zvířatům a ptákům, kteří nenašli úkryt ani potravu, ale staly se osudným i lidem. Počet lidí, kteří nejen u nás, ale i v sousedních zemích umrzli, je zřejmě dost vysoký oproti jiným létům. Jak jsme mohli slyšet a číst, častou příčinou byl alkohol.
Počty těch, kteří vyměnili rodinné zázemí a dobré přátele, za "lásku" ke skleničce stále přibývá. Je mi jich líto. Avšak z jejich strany je příliš malá touha dostat se z toho.
Nedávno navštívil mého známého kněze také jeden bezdomovec. Chtěl několik stovek na cestu. Samozřejmě na druhou stranu republiky. Kněz mu slušně řekl, že ví, že by si za to koupil pití a že mu dá jen jídlo. Poznal, jak z něho táhne alkohol a cigarety. Namazal mu chleba, uřezal kousek salámu a dal mu to. Když kněz asi po hodině odcházel zařídit si něco na poště, s překvapením zjistil, že ten neznámý mu za odměnu namazaný chleba přilepil na dveře.
Stará moudrost říká, že každý je strůjcem svého štěstí. Už sv. Pavel píše v jednom listě: "Kdo nechce pracovat, ať nejí…" Pro některé jedince je pohodlnější sedět si doma v teple, dívat se z okna na lidi spěchající do práce, jednou za měsíc si odstát frontu na pracáku, a žít z podpory a třeba i žebrat.
Být křesťanem znamená mít odpovědnost za sebe i za svět. Nečekat na milosrdenství od jiných, ale snažit se stát na vlastních nohou a případně pomoci jiným. Skutečný křesťan nemůže být bezdomovec. Protože kdo uvěří a přijme zásady evangelia jasně ve svém svědomí pociťuje, že takhle se nemá žít. Svatý Pavel napomíná, ale zároveň i povzbuzuje. Takový styl života je hazardováním nejen se svým zdravím, ale i se svou duší.
A právě postní doba je prostředkem, který nám má pomoci více poznat smysl svého života v pohledu na lásku Pána Ježíše, který se obětuje.

V závěru čtení z listu Korinťanům čteme, že litera zabíjí, ale duch oživuje. Sv. Pavel ví, co píše. Patřil mezi přední farizeje. A ti byli právě známí tím, že plnili do posledního písmene Mojžíšův zákon. Vždyť i P. Ježíš jim vyčítá, že když jim v sobotu spadne zvíře do jámy, tak jsou schopni ho tam nechat a třeba i zahynout, jen aby nemuseli pracovat při zachraňování. Zákon je pro ně víc, než nutná pomoc potřebným.
Je pravda, že litera je v různých situacích nutná. Vymezuje jasné hranice, co se smí a co nesmí. Např. při uzavírání smlouvy záleží na každém slovu, aby se třeba v budoucnu někdo nepokusil o její zneužití.
Ale duch oživuje. Představme si dva manželské páry. Jedni uzavírají manželství, protože si to tak přáli a rozhodli rodiče. Je to běžný jev v mnoha zemích světa. Mají to tak muslimové, mají to tak Židi, je to tak v Africe. Ti dva se vidí možná poprvé, nic k sobě necítí. Musí spolu žít. Celý život. Možná k sobě nikdy nenajdou vztah. Budou spolu žít, budou mít děti, ale jejich soužití bude vynucené. Oni splnili literu. Tak je to nařízeno jejich náboženstvím, nebo jejich rodovými tradicemi.
A představme si jiný pár, který uzavírá manželství z lásky. Těší se na svůj společný život a plánují. Našli se sami. Ani tento sňatek se neobejde bez vyplňování formulářů a podpisů. Ale to je proto, aby to bylo zlegalizováno, aby veřejně bylo jasné, že ti dva se sami a dobrovolně rozhodli na celý život jít společnou cestou života. Podstatná je zde láska, která ty dva spojila. A ta je duchovní. To je ten duch. Duch lásky oživuje jejich vztah. Ti dva už nejsou dva ale duchovně tvoří jednotu. Básnicky řečeno: Nastalo splynutí duší. Víc k tomu není co dodávat.

Dnes opět v evangeliu slyšíme o nemocném. Tentokrát je jeho stav natolik vážný, že není schopen se sám pohybovat. Dokonce rozeberou střechu, jen aby se s nemocným dostali co nejblíže Pána Ježíše.
Nemoc dokáže člověku nejen znepříjemnit život, ale může ho proměnit v doslovného lazara, který je závislý na druhých. Pak se to stává obtížným nejen tomu postiženému, ale i těm, kteří se o něho musí starat. Zvláště těžké je to tehdy, kdy se ví, že není naděje na uzdravení a že to bude trvat třeba i desítky let, až do konce života.
Lidé si často neváží svého zdraví. Mladí příliš často spoléhají na svou sílu a tělesnou zdatnost, riskují a myslí si, že se jim nic nestane. A ti starší si své zdraví často ničí přemírou práce bez odpočinku nebo neschopností ovládat se např. v jídle nebo pití. Teprve když nám něco začne chybět, když nás nemoc začne otravovat a omezovat, pochopíme, co jsme ztratili. Jenže to už bývá pozdě.
Je povinností každého, aby ve svém zdraví viděl Boží dar, můžeme přímo říct jednu z hřiven. A to velice důležitou hřivnu.
S určitým paradoxem právě v souvislosti se zdravím se velmi často setkáváme u dnešních rodičů. Na jedné straně úzkostlivě chrání své děti před nemocemi a úrazy, ale na druhé straně je nesmyslně přetěžují různými dobrovolnými aktivitami nebo jim dovolí prosedět hodiny před televizí či počítačem.
Víte, že se často kritizují zaostalé země třetího světa, protože tam musí děti vykonávat i těžkou práci. Ale myslíte si, že ten nápor učení a mimoškolních kroužků není velkou psychickou zátěží na dětský organismus?
Mají dnešní děti vůbec dětství? Každý z rodičů by při zpytování svědomí měl denně myslet i na to, jak svým dětem umožňuje prožívat dětství.

Včera jsme měli světový den nemocných. Byl především zaměřen na duševní nemoci. Dnes nám čtení i evangelium také mluví o nemocných. Zkusme se zamyslet z tohoto pohledu nad nemocí, která je dnes velmi rozšířená a nad kterou se lidstvo příliš netrápí - je to nemoc duše. Konkrétně jde o nemoc vůle.
Zatímco doba totality útočila na city, aby tímto způsobem zlomila vůli, připomínaly se děti a jejich budoucnost, možnost nemoci a sehnání léků na její léčení, lepší výdělky a postavení v práci, dnes je to zcela jiné. Dnešní doba útočí na naši vůli zcela jinak. Stále více lidí to nezvládá. Buď se nedokážou přinutit, aby něco dělali, nebo se nedokážou vzdát lákavých a rafinovaných nabídek. Když se po pádu komunismu otevřely hranice a začaly k nám pronikat hrací automaty, měli jsme na jednom setkání mladých manželů bouřlivou diskusi, zda hrací automaty zakázat nebo povolit. Pamatuju si, že to bylo půl na půl. Jedni poukazovali na to, že každý má svobodu a nikdo není nucený hrát. Ať se každý rozhodne. Druzí zase poukazovali na zkušenosti a na to, že je část lidí, kteří musí mít nad sebou kontrolu, jinak to nezvládnou a dopadnou špatně.
Dnes, po více než 15 letech už vidíme, kolik to přineslo lidského neštěstí a hlavně kdo na tom nejvíce vydělává, do kterých kapes jdou peníze těch, kteří mají slabou vůli a nedokážou říct ne. Při čtení včerejších novin mě překvapila odpověď jedné soudkyně, která dělá rozvody. Řekla, že nemalá část rozvodů je zaviněna právě závislostí na hracích automatech.
To uvádím jako jeden z příkladů slabé vůle, kdy člověk ztrácí schopnost sebeovládání a prohrává mnoho vydělaných peněz, které mají sloužit jiným, účelnějším způsobem. Přiznejme si, že jsme slabí. Ale to není důvod, abychom se stali závislými a ničili si život nebo i životy jiným. Na to nemáme právo.
Evangelium nám ukazuje řešení. Malomocný přiznává svou nemoc a proto vyhledá Pána Ježíše a prosí ho o pomoc. Ví, že sám si nepomůže. I pro nás je jasné, že být pevný ve vůli, není otázkou léků, ale otázkou vlastního chtění. Nám věřícím v tomto směru nesmírně pomáhá víra, která nás učí rozlišovat dobro a zlo. Zatímco my zlo nazýváme slovem hřích, lidé ve světě tomu říkají třeba smůla, osud, ..atd.., proto také řešení jejich problémů nemá jasné východisko. Svědomí se totiž nedá zcela vymazat.
Kromě Boží pomoci, která je nabízena, musíme si pomáhat i navzájem. Mít pevnou vůli není otázkou dne nebo týdne. Budeme na tom pracovat celý život. Ale věřte, že to stojí za to.

V 1. čtení slyšíme o změně - pokání ninivských. " ..Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, …změnili své hříšné chování .. smiloval se a nepřivedl na ně zkázu."
Jak to, že změnili své hříšné chování? Co je k tomu vedlo? To jsou otázky, které nás zajímají. My jsme přeci také hříšníci, někdy větší, někdy menší, ale chceme se oprostit od závislosti hříchu. Ninivští proto pro nás můžou být příkladem, nebo návodem, jak najdeme i my řešení.
Snad každý týden se ve sdělovacích prostředcích mluví a píše o politicích či o státních zaměstnancích, kteří brali úplatky, zneužívali své postavení apod.. Téměř všem je společné to, že veřejně prohlašují, že nemají pocit viny, že si nejsou vědomi ničeho, čím by porušovali zákony.
Člověk, který nemá pocit viny, kterého netrápí svědomí, nebo ten, kdo ho má už tak otupělé, asi sotva bude schopen se obrátit. A samozřejmě, že jestli tam není víra v Boha, pak takový člověk není schopen pochopit, co znamená slovo - hřích. Jen ten, kdo cítí vinu, že udělal něco, co neměl, co je špatné, co ublížilo, kdo nad tím uvažuje, protože ho to vnitřně trápí, pak takový člověk je zralý k obrácení.
Ninivští obyvatelé nebyli nevěřící ani nebyli pohani. Tam se píše, že …uvěřili Bohu…Oni tedy v Boha věřili, věděli, že dělají zlo. Ale nikdo, ani sám panovník a jeho úředníci, neměli odvahu vydat nařízení, aby lidé přestali hřešit, přestali se dopouštět konkrétního zla. Jonášovo kázání napomohlo, že bylo vydáno nařízení a lidé se dali správnou cestou.
I my někdy potřebujeme, aby nás někdo napomenul a jasně řekl, že děláme zlo. Ale ten někdo, často nemá odvahu a mlčí. Kolikrát vlastní rodiče nemají odvahu jasně říct svým dospívajícím dětem, že to, či ono není správné. Raději mlčí a děti toho využívají. Za pár let je ze studenta dospělý muž a pak už je na nějaké výtky pozdě. Dokud rodiče své děti živí, dokud je vydržují na studiích, do té doby mají povinnost držet nad nimi ochranou ruku. Až si děti začnou vydělávat, postaví se na vlastní nohy, založí rodinu, pak se mají za ně především modlit, ale samozřejmě, že k vážným pokleskům svých dětí nesmí nikdy mlčet. Vždyť i příklad Jonáše, který se vyhýbal poslání, kterým ho Bůh pověřil je nám varováním.
Na závěr malý příklad. Mám známého, který pracoval ve stavebnictví a byl svobodný. Byl zvyklý na roztrhané montérky, na boty od malty, moc se neholil a nedbal na svůj zevnějšek, a to ani když mu skončila práce a byl doma. Rodiče se s ním zlobili, protože dělají ve zdravotnictví a on jim svých vzhledem nedělal dobré jméno. A pak vstoupila do jeho života žena - zamiloval se. Protože si přála, aby chodil slušně oblečený, oholený … nastala změna. Co před tím nebylo možné, nyní se stalo samozřejmostí.
Tento obyčejný příběh nám ukazuje, jak důležitou roli v životě člověka hraje láska. Tam, kde se mají lidi rádi, jde uskutečnit mnoho. Kde se rádi nemají, házejí si klacky pod nohy a dělají naschvály. Proto Pán Ježíš tak důrazně prosazuje lásku a dokonce i z lásky k nám umírá na kříži.

Sotva jsme stačili nasát z Vánoční atmosféry, už je slavnost Křtu Páně a Vánoční doba končí. Tak už to chodí v lidském životě. To, co je krásné, co nám přináší radost a uspokojení bývá krátké. Kdežto utrpení, nemoci a nepříjemnosti všeho druhu se zdají nejen nesnesitelné ale také i nekonečně dlouhé. Je to asi proto, abychom si vážili těch vzácných chvil, kdy se cítíme být skutečně šťastní.
Nebeský Otec nám chce ukázat, kde máme hledat skutečné štěstí, které zloději nekradou, které neničí rez ani moli. Je uvnitř, v srdci, je tam, kde vidíme jen my a Bůh. A právě klíčem k tomuto štěstí je křest. Skrze křest jsme napojeni na Boha. Pán Ježíš to přirovnává k ratolesti naroubované na zdravý kmen. Víra v Boha a život podle evangelia nám nemůže ublížit. Evangelium nikoho nevede k tomu, aby se stal zlodějem, zhýralcem nebo něčím podobným. Proto při křtu malých dětí se kněz ptá rodičů: Zavazujete se k tomu, že své dítě budete učit milovat Boha a bližní, jak nás k tomu vede evangelium Ježíše Krista? A pak dává další otázku: Jste si vědomi této odpovědnosti? A rodiče opět odpovídají krátkým slovem - Ano.
Otázky jsou jednoduché a jasné. A přesto kolik rodičů to nesplní. Samozřejmě, že za to nesou před Bohem odpovědnost.
Je-li někdo v srdci nešťastný a přitom mu po stránce materiální nic nechybí, měl by hledat příčinu na poli duchovním. Tu a tam se stává, že někdo přijde ke zpovědi, řekne pár drobných hříchů a končí slovy: "Žádné těžké hříchy nemám." A když jsem položil určitou otázku, situace se změnila. Najednou se ukázalo, že člověk může za čas otupět natolik, že některé hříchy se nám zdají být běžnou součástí našeho života. A my je už ani nepovažujeme za zlo.
Manželství a tím pádem i rodina se stále udržuje a upevňuje, když si manželé připomínají svůj slib. Proto také nosí prsteny, které nejenom jim, ale každému kdo se s nimi setká dává najevo, že mají svého životního partnera, kterému slíbili životní věrnost. To jim napomáhá, aby neudělali nějaká chybný životní krok. Nám, věřícím, má zase napomáhat modlitba. A také společenství Církve.