Římskokatolická farnost u sv. Jakuba v Jihlavě

Děti mívají zpravidla idealistické představy o světě a o životě. Je to proto, že jsou obklopeny láskou. Rodiče se k nim chovají zpravidla tolerantně a mnohé jim mlčky odpouštějí. Ale postupně, jak jim přibývají léta, poznávají, že svět kolem nich je jiný. Nabývají zkušenosti z různých setkání a slyší vyprávět, co se komu stalo. Postupně jim ty jejich růžové brýle tmavnou.
Když je člověk dospělý, má někdy pocit, že svět je spíš špatný, než dobrý. Je to proto, že spíš musí o lásku bojovat, aby ji neztratil. Nejhorší je, když člověk usiluje o dobro v sobě a kolem sebe a je za to nespravedlivě napadán a odsuzován. Skutečně se stává, že dobří lidé jsou často nepochopení a že dokonce je jim záměrně ubližováno. Nezřídka se stane, že tito lidé prožijí jakýsi vnitřní zlom, zatrpknou a na celý život jsou vnitřně poznamenaní.
Pamatuji si, že už ve škole ti slabší spolužáci, kteří měli problémy s učením i s chováním schválně ubližovali dvěma spolužačkám, které se dobře učily a nezlobily. V životě dospělých pak už nejde o drobné schválnosti, ale někdy to končí i fyzickým napadáním a vulgárnostmi. Stává se totiž, že slabší jedinci propadají závisti a místo aby těm druhým přáli jejich úspěchy a nechali se jimi inspirovat a povzbudit, tak dělají vše proto, aby jim jejich radost z vynaloženého úsilí zkazili.
Jenže tito lidé, kteří nepřejí druhým se zároveň staví proti Bohu. Je to dokonce jeden z velkých hříchů: nepřát dobro bližnímu. Setkáváme se s ním už na prvních stránkách Bible v příběhu o Kainovi a Ábelovi. Důsledkem je první bratrovražda v dějinách. Bratrovražda z podobných důvodů je známá i z našich národních dějin, kdy umírá sv. Václav.
I dnešní světec sv. Štěpán umírá z lidského nepochopení a tvrdošíjnosti. Židé už měli v té době dost důkazů o Božství P.Ježíše. Přeli se s ním a nemohli zvítězit. Proto se rozhodli, že ho zabijí. Pod rouškou křivých obvinění, aby tak navenek legalizovali svůj čin, ho odstranili.
Bohužel dodnes následovníci Ježíše Krista čelí nespravedlnostem, dodnes ve světě umírají křesťané, kteří chtějí dobro. Štěpán se tak stal vzorem věrnosti Bohu i pravdě. Vytrval až do konce díky pevné víře.

Když se podíváme na jesličky, vidíme zde dvě skupiny lidí, kteří se přišli poklonit malému Ježíškovi.
První, větší skupinu, tvoří prostí pastýři a venkované. Jsou symbolem skromnosti a pokory. Nebyli to žádní bezdomovci, kterým se nechce dělat. Nebyli to lidé, kteří místo poctivé práce chodili raději žebrat. Měli co jíst, protože měli stáda, která jim poskytovala základní potravu. Byli to lidé navenek tvrdí, nebyli žádní lenoši. Znali dobře přírodu a byli s ní srostlí. Věděli z vyprávění, že se má narodit Spasitel. Zpráva anděla je nepřekvapila. Naopak, upevnila se jejich víra, která možná někdy prolínala s pohanstvím okolních národů. Proto spěchali, aby se tomu dítěti poklonili.
Pak přišli mudrci. I oni, ačkoliv byli dobře znalí písem, přicházejí s pokorou, bez postranních úmyslů. Přišli z velké dálky. Museli podstoupit nemalé riziko, než se dostali do Betléma. Je pozoruhodné, že i dnes lidé, kteří to mají do kostela dál, mají v srdcích víc víry, než ti, kteří to mají pár kroků.
Protikladem těchto dvou skupin jsou mocní a chytří tohoto světa: král Herodes se svým dvorem a učení znalci Písma. První reakce Heroda je strach o moc. Místo pokory je plný ctižádosti a strachu o trůn. Nemá čisté svědomí. Reaguje zcela klasicky po vzoru mocných tohoto světa: navenek zachová klid a staví se jako přítel, ale v srdci je rozhodnut zlikvidovat svého konkurenta. Proto se vyptává na podrobnosti, aby měl co největší jistotu, že jeho plán vyjde. Ale Bůh dá mudrcům jasné znamení, že jejich víra není přelud. A tak jim dává najevo, že je nad nimi jeho ochranná ruka.
Ani znalci Písma neobstáli. Co by jim to udělalo, kdyby se pro jistotu zašli do Betléma podívat? Není to tak daleko. Ale oni si to jistě velmi dobře zdůvodnili.
Není tomu podobně i dnes? Bohužel je. Všechny tyto skupiny nám představují i nás, €obyvatele dneška. Kdo chce, jistě se v těchto skupinách najde a přizná si v hloubi srdce, kam se má zařadit. Pravda je očišťující síla, která nám pomůže vidět a která nás opět uzdraví.

Poznámka:
Jestliže do manželského svazku vstupují lidé prostí a moudří, zpravila vydrží. Svůj přístup berou poctivě a upřímně. Jsou si vědomi, že je to závazek na celý život a že je uzavřený nejen před svědky a rodiči, ale i před Bohem.
Bohatí a chytří vstupují do manželství z jiného pohledu. Jde jim ještě navíc o jejich majetek a postavení. Jsou to tak trochu šachy, ovšem s živými "figurkami". Jejich vstup do manželského svazku je více či méně vychytralý tah. Proto často nevydrží. Není založen na čisté lásce. Už je tam jakási příměs různých pachutí nečestnosti a nepoctivosti.

Jestliže byste si vzali noviny z doby před více než 10 lety, dočetli byste se, že pomalé vymírání našeho národa není problémem. Snadno se může nahradit přicházejícími emigranty z Východu. Dokonce v jedné televizní diskuzi jeden z přítomných argumentoval tím, že emigranti k nám přicházejí už v dospělém věku. Stát tím pádem ušetří, protože nemusí platit dětské přídavky nebo studia. A když byste si otevřeli noviny, konkrétně MF z pátku, hned na titulní straně byste viděli l2 novorozených dětí a nad tím nápis: Nejkrásnější vánoční dárek. To, co by se před více než deseti lety asi sotva v novinách objevilo, je dnes už skutečností. Začínáme si uvědomovat, že největším darem pro člověka je malý tvoreček - dítě. Sebe lepší auto, sebe luxusnější dům či dovolená nenahradí malého tvorečka, který se z lásky narodil na tento svět. Není větším štěstím a radostí pro matku, když může v náručí chovat dítě. A pokud to některé ženy berou jako břemeno, či dokonce jako překážku ke své kariéře, že se musí starat o dítě, pak nepochopily své poslání, svoji roli ženy a matky.
Z toho co jsem řekl na začátku je vidět, jak stále balancujeme a chceme si najít své pojetí smyslu života a smyslu lásky. Ale ta podstata nám pořád nějak uniká. Je to asi proto, že jsme vychytralí a sobečtí. Jde nám především o sebe. Neumíme se dávat. Chceme jen brát a očekáváme od druhých, že to budou právě oni, kteří se pro nás budou obětovat a zcela se nám darovat. Muž zasedne za stůl a čeká až manželka připraví jídlo, podá mu lžíci a talíř, popřeje dobrou chuť a pak po něm umyje nádobí, uklidí a pak mu bude ještě vděčná, že ho vůbec má.
Ale také žena očekává od muže, že jí pomůže. Že jí přinese těžký nákup, zařídí potřebné věci na úřadě, bude se věnovat dětem, aby se učili atd. Ale také děti čekají od rodičů a pak zase rodiče čekají od dětí. Čekáme jeden od druhého. Někdy jsou to jen maličkosti. Když se nedočkáme, nastupuje nervozita, vyčítání, hádky…
Oslavujeme dnes narozeniny Ježíše Krista. Přišel na svět z lásky a lásku celý život kázal. Jak je důležité, abychom si aspoň jednou v roce uvědomili proč žijeme. Že zde nejsme jako kůly v plotě, osamoceni, ale že tvoříme společenství, společenství rodiny, farnosti, obce, státu. Žít ve společenství znamená zároveň i žít pro společenství. To znamená cílevědomě se zříkat i toho, co by jinak bylo legální nebo se nutit k tomu, co bych jako jedinec - samotář, nemusel dělat. Bible jasně říká: "Běda člověku samotnému."
Dnešní štědrovečerní atmosféra nám ukazuje, jak člověk potřebuje druhé a jak ti druzí zase potřebují nás. Mějte úctu ke svým rodinám, mějte úctu jeden k druhému. Varujte se všeho, co by narušovalo nebo dokonce rozbíjelo vaše rodiny. Z celého srdce vám přeji, abyste měli sílu a vůli naplňovat své manželské závazky.

1. kniha Samuelova nám popisuje, jak se král David rozhodl vystavět Hospodinu chrám. Ale než začne uskutečňovat své plány, pošle Hospodin proroka Nátana, aby Davidovi sdělil, že si nepřeje, aby to byl David, kdo by stavěl chrám. David vedl úspěšně mnoho bitev a stal se mocným. Jeho ruce byly od krve. A zvláště ke konci života ztroskotal ve své víře. Měl mnoho žen, se kterými se postupně oženil, a to i z pohanských národů. Ty si přály, aby jim stavěl chrámy božstev, které vyznávaly. David jim to splnil.
Tento příběh nám ukazuje, jak je důležitá Boží vůle v životě člověka. Ale jak je také důležité to, aby člověk při naplňování vůle Boží měl čisté svědomí. Aby jeho život, a to ani v minulosti, nebyl poznačen velkými hříchy. Proto už naši předkové ze zkušenosti říkali: "Bez Božího požehnání marné je lidské namáhání."
Jistěže je člověk schopen postavit dům, aniž by se modlil a věřil v Boha. Jistě může i dosáhnout vysokého vzdělání a mít hodně peněz. Může být i zdravý a mít se dobře. Ale to je vše jen dočasné. Ono to Boží požehnání se nejlépe poznává jakoby až v té druhé fázi života, až když se člověk blíží k cíli.
Když jsem chodil do školy a když jsem pak byl na vojně, viděl jsem, jak to vychází těm, kteří občas zalžou, udělají tu a tam malý podvod a podobně. Viděl jsem, jak jim to v životě vychází. Zato ti, kteří se snažili žít poctivě, jakoby měli smůlu. Ale uplynulo kus života, a najednou jsem poznával, jak se to mění. Zlo, které někteří páchali, bylo nejprve skryté, ale postupně rostlo, jako klíčí semínko plevele. Zpočátku je těžko rozeznatelné od jiných rostlin. A když ho člověk včas nevytrhne, rozrůstá se, má velkou vitalitu. Je zvláštní, že plevel je velmi odolný. Kdežto u takové pšenice stačí zlomit stéblo a rostlina už nepřinese žádný užitek.
A toto zlo postupně prorůstá srdce člověka, který si na ně zvyká a má dojem, že o nic nejde, že je to pořád ještě v normě. Ale pak přijde den, kdy člověk pozná, že ztrácí nad sebou vládu. Že nad ním má vládu něco či někdo jiný. A nezbude než poslouchat proti své vůli. Bohužel pýcha bývá u takových lidí mocnější než ctnost pokory. A protože se ve skrytosti srdce stydí za svou slabost, snaží se to navenek důmyslně vysvětlovat. A tak začnou mluvit polopravdy a časem začnou i lhát, jen aby odvedli pozornost od svých problém.
Život krále Davida je pro nás varujícím prstem. Začal dobře, ale skončil špatně. Kolik lidí z našeho okolí dopadlo podobně. Je třeba nejen dobře začít, ale vytrvat až do konce. Připomíná mně to mnohé manželské páry, které jsem oddával. Jak to bylo od začátku nadějné, ale jak jim to novomanželské nadšení rychle vyprchalo. Bohužel, někteří už spolu nejsou, nevydrželi, a tolik si toho naslibovali a tolik se ujišťovali o své věrnosti.

V l. listě soluňanům sv. Pavel píše: .."varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoliv tvářností. .."Co by sv. Pavel asi napsal dnes? Možná by velmi podrobně vypočítával, o jaké podoby zla se jedná. Nejednou se stane, že ani my dospělí nejsme schopni hned skutečnou tvář zla poznat. Kolik lidí ve své důvěřivosti naletělo různým podvodníkům, kolik lidí se nechalo nalákat vnějškovostí, kolik lidí ztratilo kus svého zdraví v dobré snaze lépe zajistit rodinu. Mohli bychom pokračovat dál a dál. A to je jenom jeden pohled.
Z vlastní zkušenosti víme, jak zlo ovlivňuje naše životy. O kolik bychom byli šťastnější a duchovně i hmotně bohatší, kdybychom včas rozpoznali dobro od zla a měli vůli jasně nasměrovanou na dobro. Život Adama a Evy nám jednoznačně ukazuje, jak se změní život a jak ovlivní i další generace, když neposlechneme Boha a dáme se jinou cestou, než máme.
Ale není to jen Bible, která ukazuje lidské neštěstí, které si člověk sám zvolil. Určitě velmi dobře znáte pohádky, které nám v lidovém podání ukazují na lidské omyly. Pravdivě ukazují, kolik pak člověk musí přinést obětí, aby své špatné rozhodnutí napravil. V pohádkách to téměř vždy skončí dobře, v životě člověka to tak šťastně nekončí.
"Varujte se zla…" Opatrnost je určitě vždy na místě. Pán Ježíš nás učí a říká: "Poznáte je po ovoci.."
"Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce…" Pochopit a odhalit zlo nebývá někdy snadné. Zlo dokáže totiž rafinovaně lhát a podvádět. Proto je třeba, aby rodiče už od malička učili své děti nejen moudrosti světské, ale i duchovní. Vyplatí se to.

V poslední době se stalo módou rekapitulovat historické bitvy, ať už obléhání hradů, útoky na města, nebo předvádět divákům jiné významné vojenské události. Tak jsme mohli v tomto týdnu v přímém přenosu sledovat i bitvu tří císařů - bitvu u Slavkova. Přijeli sem nejen ti, kteří tuto historickou událost předváděli, ale i tisíce diváků. Pro mnohé to bylo nejen přiblížením si tragické události, ale i zdrojem zábavy, někteří se i smáli.
Vzpomínám si, že když jsme si jako kluci hráli na vojáky, říkali nám rodiče: "Kdybyste zažili válku, nikdy by jste ji nenapodobovali." Ti, kteří tuto bitvu předváděli, nikdy nezažili válku. Ale proč to vyprávím. Vyprávím to proto, protože se vyzdvihuje vítězství napoleonských vojsk a vyzdvihuje se Napoleon. Myslím, že je třeba se víc dívat, přemýšlet a nedat se strhnout tím, jak to podávají sdělovací prostředky nebo samotní hráči bitvy.
Je třeba si uvědomit, že my máme chápat Napoleona jako zlo. Jeho nadřazený postoj k Církvi a jeho pýcha jsou všeobecně známé. Touha po moci se mu téměř vyplnila. Avšak pánem dějin není a nikdy nebude člověk, ale Bůh. A to ve své zaslepenosti nepochopil a ani netoužil poznat. Doba jeho vrcholné kariéry je lemována ne stovkami, ale desetitisíci padlými, raněnými, zmrzačenými… kteří za nic nemohli.
Někdo řekne, že to byla válka. Ano byla to válka. Ale je rozdíl mezi válkou obranou, kdy člověk má právo i povinnost chránit svou vlast, svou rodinu, ženu, děti nebo rodiče a válkou útočnou, kdy jde o rozpínavost a podmanění si jiných. Každý by měl být natolik soudný, aby pochopil, že šlo o tu druhou, o válku útočnou.
Konkrétně u Slavkova neumírali jenom vojáci, ale po válce umíraly celé rodiny hlady, protože jim předtím vojsko vydrancovalo jejich domovy. Bylo to na začátku prosince a zima ještě nebyla ani ve své polovině.
Jestliže Francouzi oslavují Napoleona jako svého národního hrdinu, pak můžou plným právem oslavovat jako svého národního hrdinu Němci Hitlera nebo Rusové Stalina. Tento svět má jiná měřítka, než podle jakých my hodnotíme dějiny. Naším zrcadlem je Kristovo evangelium. Nezapomeňme na to, že jen v pohledu Kristova evangelia můžeme hodnotit jak dobu minulou, tak také současnost. Pravda je jenom jedna - ta která odpovídá Boží vůli.

Už od začátku prosince se snaží obchodníci připomínat svým zákazníkům, že mají pamatovat na dárky. Každý z nich se pokouší nějakým originálním způsobem přilákat pozornost, aby měli co největší zisky. Dokonce nabízejí i nákupy na splátky, protože dopředu to mají spočítané a ví, že se jim to vrátí i s úrokem. Bohužel selský rozum u mnohých nakupujících jde často stranou a lidská hloupost vyhrává. A pak místo radosti a spokojenosti s prožitých svátků se rodinná pohoda pomalu mění v hořkou příchuť výčitek svědomí a nastupuje nekompromisní šetření a možná i strach z exekutora.
Vánoce přicházejí ale i odcházejí a nám křesťanům připomínají, že je mezi námi a s námi Bůh, který chce abychom byli šťastní. Dává nám k tomu veškeré možnosti, včetně bohatství země, aby nám nic nechybělo. Jen škoda, že ne každý tomu věří a ne každý si to uvědomuje.
Zatímco o Vánocích je venku zima a počasí bývá nevlídné, doma v kamnech a v srdcích lidí to hřeje. Ale jenom tak, jak jsme si to připravili. Bez práce, námahy a odříkání není tepla. Na zimu se člověk má připravovat už od léta a možná i dřív. Zkrátka musí myslet na zadní kolečka. I „teplo“ rodinné atmosféry se musí připravovat a musí se také chránit. Je to naše povinnost.
A právě toto teplo, teplo rodinné atmosféry je nenahraditelné. Zatímco v bytě můžeme topit elektrikou nebo plynem, rodina potřebuje "teplo" lásky, které je nenahraditelné. Má výhodu, že si ho člověk „vyrábí“ sám a kolik chce, nemusí se nikoho doprošovat a čekat v pořadníku. Jen je škoda, že v tolika rodinách si ho neváží. Často lidé poznají jeho cenu až když ho ztratí.
Vánoce, Vánoce přicházejí ... Přejeme vám všem, abyste tuto jedinečnou atmosféru nenechali náhodě a aby tak i vám patřila slova anděla: "Zvěstuji vám velikou radost ..."

Žila v Mnichově a vyznačovala se uskutečňováním tzv. „malého tajemství.“ „Ježíši, miluji tě! Všechno pro tebe, můj Ježíši!“ často si během dne tato slova opakovala, aby posvěcovala prožívaný den a připomínala si přítomnost Boží. V 18 letech byla přijata do řeholní kongregace, ale nenastoupila hned. Ještě vykonávala pomocné práce v jedné mnichovské domácnosti. Byla svědomitá, ale i trochu nemotorná. Uměla mlčet a kritiku snášela trpělivě. Její zaměstnavatelé byli nábožensky lhostejní. Doufala, že je svou pílí a poctivostí v práci přesvědčí o pravdivosti víry. Kněz, který byl jejím duchovním rádcem ji vedl tak, aby vše konala s vědomím přítomnosti Boží. Sebelásku, pohodlnost a tužby srdce obětovala Ježíši Kristu. Když její domácí zavedli řeč na náboženství a víru, byla vždy výmluvností domácí paní poražena, že se nezmohla ani na slovo.
Co dělat? Snažila se to vše trpělivě snášet. Mnoho jí pomohla její přítelkyně svými radami. Trpělivost a modlitba postupně u domácí paní probouzely víru. Klára intenzivně bojovala se svými nedostatky. Pokud to šlo, dvakrát denně zašla aspoň na chvíli do kostela. Chtěla přeci žít v klášteře. Ale pořád se to nějak oddalovalo. Tu přišla na nápad: Mohu ve světě vést klášterní život a být připravena z lásky k Bohu vše obětovat.
V roce 1919 se domácí, u nichž pracovala rozhodli, že se přestěhují do Švýcarska a přáli si vzít Kláru s sebou. „Chtěla bych být připravena, z lásky k Bohu vše obětovat, a když nyní svou milovanou vlast budu obětovat, bude to opravdu mnoho …“
O svatodušních svátcích, které prožila velmi intenzivně píše své přítelkyni: „To byly až dosud moje nejpožehnanější svátky.“ Avšak asi o půl hodiny později vyšel výstřel ze zbraně, kterou čistil její strýc a zapomněl v ní náboj. Klára byla zasažena přímo do čela a padá mrtvá.
Co dodat? Boží plánování je pro nás někdy nepochopitelné.

Evangelium nám dnes staví před oči důležitost moudrosti. Moudrost totiž s sebou nese i prozíravost. Moudrý člověk bývá i prozíravý.
Člověk má už od malička sklony k tomu, jak si usnadnit svůj život. Proto lidé vymysleli sekyru, později kolo, naučili se rozdělávat oheň, aby ho nemuseli pořád udržovat, zdokonalovali své bydlení, naučili se stavět lodi, letadla atd.. Víme, že pořád nejsme dost moudří a prozíraví. Doplácíme na to stále. Pokud jsou to maličkosti, brzy na to zapomeneme. Avšak někdy jde o velké hodnoty, dokonce i o život.
Často se zde v Jihlavě setkávám s mladými lidmi, kteří si zpackali svůj život a kteří přiznávají, že je to tím, že odmítali moudré rady svých rodičů. Je ale také pravdou, že je někdy potřeba moudrosti, abychom moudrost předali dál. Zvláště rodiče, by si měli dávat pozor, aby moudrost nepředávali ve vzteku a vyhrožování, či způsobem citového vydírání. To mladí lidé rozhodně nepřijmou. A to se bohužel nejednou děje.
Jestliže chceme být opravdu moudří, musíme sáhnout po Bibli, číst a přemýšlet. Tam je moudrost Boží. A všimněte si, že pravá moudrost je spojena s obětí, s odříkáním. 5 panen, které nebyly vpuštěny na svatbu nebyly neinteligentní. Oni jenom zneužili svoji moudrost ke svému prospěchu, takže se proměnila ve vychytralost. A tato jejich sobeckost se jim nevyplatila. Oni si dobře spočetli, že tentokrát nebude třeba nosit žádné nádobky a zbytečně se s nima tahat. Jenže průvod se někde zdržel, s tím nepočítali a doplatili na to.
Člověk se často přepočítá a často na to doplatí. Můj známý např. si prochladil ledviny a trpí dodnes, protože se mu nechtělo nést svetr. Šli na pouť, ráno svítilo slunce, říkal si, že to bude dnes dobré, že to vydrží. Ale odpoledne se ochladilo a dodnes trpí. A kolik příkladů bychom mohli vyprávět ze školních lavic, kdy si žáci myslí, že dnes je nikdo nevyvolá, že dnes nebude žádná písemka atd.., tak se nemusím tolik učit, a ono je to právě naopak.
Snaha oprostit se a setřást ze sebe povinnosti a obtíže, které nese život je velkým pokušením. Proto P.Ježíš vypráví tento příběh, aby nám ukázal, jak máme správně jednat a jak dopadneme, když budeme jednat podle svých vychytralých měřítek.
5 moudrých panen si uvědomovalo, že zajistit světlo je nejen jejich povinností, jako družiček, ale že byly pozvány na svatbu proto, že ženich měl k nim důvěru. On si je vybral a to byl jejich důležitý a zároveň čestný úkol.
Pamatujme, že Bůh potřebuje i nás. I my máme odpovědný a četný úkol nést světlo, světlo víry, světlo Boží lásky, světlo Boží pravdy.

Jedna zbožná a velmi bohatá hraběnka propadla při modlitbě roztržitosti a začala uvažovat, co asi Pán Bůh dělá. Nemusí nikam jezdit, abys poznával krásu světa. Je přeci všudypřítomný. Nemusí ani číst a vzdělávat se, aby byl toho hodně věděl. Je přeci vševědoucí. A dokonce ani nemusí pracovat, protože je všemohoucí. Co asi celý den, celý týden, celý rok a celou věčnost dělá? Stále jí to vrtalo hlavou a nemohla na nic přijít, co by jí dávalo odpověď. Až ji jednou napadlo, že by se mohla zeptat starého poustevníka, který žije v hlubokém lese na jejím panství.
A tak se jednoho dne vydala na cestu. Když ho konečně našla, zeptala se: „Ctihodný otče, vy jste Pánu Bohu velmi blízko. Povězte mi, co Pán Bůh dělá?“ Starý poustevník se pousmál a říká: „No přeci dává dohromady manželské páry.“ „A to dělá celou věčnost?“ „Ano, to dělá celou věčnost.“ odpověděl poustevník.
Když se hraběnka vrátila zpět, nedalo ji to a stále nad tou odpovědí uvažovala. „To přeci nemůže být tak těžké, to dokážu i já.“ řekla si. A na příští týden povolala na zámecké nádvoří všechny svobodné muže a ženy, všechny vdovy a vdovce a začala je rozdělovat po dvou. „Ty si vezmeš tamtu, ty zase toho..“ atd.. Když určila poslední pár, spokojeně si řekla: „Pán Bůh to dělá celou věčnost a já jsem to dokázala za tak krátkou dobu.
Sotva vyšlo sluníčku, probudil ji velký rámus a křik. Podívala se z okna a vidí, jak jeden má bouli na hlavě, jiný natržené ucho, další zlomený nos a všichni křičeli jeden přes druhého, že chtějí být raději sami, než mít za ženu či za muže toho, koho jim určila. A tak jí nezbylo, než aby své rozhodnutí odvolala.
Teď pochopila, jak to má Pán Bůh těžké a že není dobré, když člověk rozhoduje za Pána Boha to, co mu nepřísluší.
Známe z dějin mnoho lidí, kteří ze sebe dělali boha a dokonce si nechali prokazovat božskou úctu. Tisíce mučedníku z doby pronásledování zakusili, co znamená, když člověk si chce zasednout na Boží trůn. Ale Bůh jim všem ukázal svou moc. I farizeové a zákoníci, o kterých dnes mluví evangelium, se tak trochu „ohřívali“ na Boží moci a slávě. Avšak jejich osobní život tomu neodpovídal.
Evangelium nás varuje, nás kněze i vás věřící, před pokrytectvím a zneužíváním víry a náboženství. Nejenom zákoníci a farizeové, ale i my k tomu máme blízko. I pro nás se víra může stát jakousi krycí fasádou, která navenek vypadá příjemně a čistě, ale uvnitř tomu bude naopak.

Začal nový školní rok a s ním i vyučování náboženství. Předně bych chtěl poděkovat všem rodičům, kteří své děti přihlásili do vyučování náboženství. Podařilo se téměř ve všech školách splnit podmínku nového školského zákona, který stanoví k vyučování na škole nejméně 7 přihlášených dětí, aby se mohlo učit. Avšak co škola, to trochu jiný požadavek a výklad zákona. Z biskupství to vidí také jinak. Nám kněžím nezbývá, než si povzdechnout a v tichosti říct ono známé přísloví: „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm.“ Zatímco za komunistického režimu se zdůrazňovala ideologie, dnes se zdůrazňuje zákon a plnění předpisů.
Nám však jde o víru v Boha a o věčný život. A to je přeci mnohem a mnohem víc. Příklady věřících z minulých dob nám ukazují, že nesmíme malomyslnět, ale nesmíme se ani uchýlit do pozice, že je to vůle Boží, a tak se nedá nic dělat. Křesťan má hájit pravdu a spravedlnost. Protože i Bůh je Pravda a Spravedlnost. Není mlčícím Bohem.
Zaráží mě, že homosexuálové a zastánci eutanázie či drog se snaží znovu a znovu přepracovávat a zdokonalovat své předlohy pro přijetí zákonů, které by hájily jejich zájmy, avšak my mlčíme a své si nedokážeme prosadit. Není nás přeci zase tak málo. Ať mi prominou naši křesťané-politici, ale někteří by už potřebovali vyměnit, protože jsou už zjevně unavení a „neplodní“.
Protože jsem realista, neočekávám v brzké době žádné zásadní změny. Náš Protivník ví, kde jsou naše slabé stránky a kde má zaútočit. Proto nám Písmo radí, abychom se pevně opřeli o Ježíše Krista, který je jistou záchranou. Znamená to, řídit se jeho evangelními radami. Vždyť kdo nám může lépe poradit a poučit nás, než Boží Syn?
Lidská moudrost, jak je nám známo, už několik tisíc let selhává. Ona to vlastně ani není moudrost. Ona je to spíš vychytralost, jak obelhat druhé a jak se mít co nejlépe.

Drazí bratři a sestry,

mezi zde přítomnými patrně nenajdeme nikoho, kdo by o sv. Václavovi alespoň něco nevěděl. Během roku slavíme různé svaté - některé známější, jiné méně známé; ale když má někdo u svého jména poznámku "hlavní patron českého národa", dá se předpokládat, že nám bude něčím blízký.

Řekne-li se "patron", můžeme toto slovo vnímat ve dvou významech: jako přímluvce a jako příklad.
Jako na přímluvce se na sv. Václava obracíme ve víře v neustále přetrvávající pouto s jeho národem, ve víře ve Václavovu blízkost těm, s nimiž ho pojil už pozemský život. Sv. Václav není pro nás zanedbatelnou postavou, spojuje se nám s počátky státnosti, s počátky národa (jak nám to naznačuje už název dnešního státního svátku). Už od 12. století je vnímán jako pravý a jediný panovník "své čeledi" a každý pozemský vládce má svou moc nad českým národem od sv. Václava pouze dočasně svěřenou a propůjčenou.
Není proto divu, že je Václav vzýván jako naděje a ochránce Čechů. Nejlépe je to snad vyjádřeno ve slovech svatováclavského chorálu: Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Slovo "dědictví" v nás evokuje obdarování, představu něčeho vzácného, co nám bylo předáno. Ale současně znamená odpovědnost za uchování této vzácnosti a její předání dál, aby ono dědictví u nás neskončilo. Potom ovšem nutně při vzpomínce na svatováclavské dědictví vyvstane v nás otázka, zda nejsem já ten slabý, nakřáplý článek řetězu. Aby k tomu nedošlo, proto Václava prosíme: Nedej zahynouti nám ni budoucím! Národ si této jeho pomoci byl vědom a utíkal se ke sv. Václavovi - vzpomeňme si na vypjaté okamžiky dějin a zástupy shromažďující se kolem sochy sv. Václava.

To jsou všechno krásná a vznešená slova, jaká se pronášejí v den jeho svátku či jiných významných chvílích. Ale - nezanikají tato slova v klopotu všedních dní? Myslíme na svatováclavský chorál, na sv. Václava i když se nic mimořádného neděje? Sv. Václav - to není jenom patron do nepohody, ale napořád! Jeho příklad máme mít na očích denně.
Tím se dostáváme už k onomu druhému významu slova "patron". Jasně to vyjádřila vstupní modlitba na začátku mše sv.: Ať po vzoru sv. Václava žijeme moudře a spravedlivě. Moudrost a spravedlnost - dvě vlastnosti, které dnes dostávají hodně "na frak". I proto stojí před námi příklad sv. Václava. Žil a vládnul spravedlivě, protože chtěl žít a vládnout moudře. Věděl, že pravou moudrost může nalézt a čerpat jedině z Boha, z Božího zákona - a vůbec se nenechal odradit tím, že moudrost Boží se často neshoduje s "moudrostí" světa. Václav se nebál být jiný. Nebojme se i my být jiní, znamená-li to být lepší. Nesnižujme laťku hodnot podle mínění světa (to bychom šli pořád níž, až bychom se ocitli na dně), ale ukazujme, v čem tkví pravá moudrost!

Dnešní mši sv. spolu s námi slaví i představitelé politického života. I pro ně není Václav zanedbatelnou postavou. Kloubí se v něm hodnoty křesťanské s politickým úsilím. Na základě oné časté opozici světa vůči Kristu je zřejmé, že to neměl jednoduché. Snadné to neměl ani Václav, jednoduché to nemají ani dnešní politici - ale jednoduché to vlastně neměl nikdy žádný křesťanský vládce či politik, chtěl-li být křesťanským politikem nejen podle názvu.
Václav na to doplatil životem - tedy fiasko? Naštěstí můžeme říct, že ne. Zůstal zde Václavův odkaz a národ si brzo uvědomil, na čem, na jakých hodnotách lze stavět a co naše životy jenom bortí. Takže jsme už tisíc let plémě Václavovo, a nikoli Boleslavovo. A v lidech to je - i když to "václavovské" (křesťanské) hlasitě odmítají, současně neustále nadávají a stěžují si na všechno "anti-václavovské" v dnešní společnosti, tedy na všechno, co nám zde zbude, odstraníme-li Krista.
Nejsme utopisté, proto víme, že nelze čekat, že se česká společnost rázem stane celá křesťanská, že bude slyšet na výzvu ke křesťanským hodnotám, ale musíme mít víru, že v morálním marasmu, špíně a podlosti společnost ocení lidskou slušnost (a zatouží po ní). Ovšem slušnost ne jako nasládlé umělé úsměvy, ale jako ryzí osobní postoj, svědectví celého života. To je úkol křesťanských politiků - ke sv. Václavovi se nejen hlásit, ale Václavův příklad žít.

Na odkaze sv. Václava pracujeme všichni: politici ve veřejné rovině, my ostatní doma, ve svých rodinách. Zanedbat a vzdát se nesmí ani jedno ani druhé. Dějiny nás učí - jediná naděje na budoucnost kvalitního českého národa je v navázání a pokračování svatováclavského dědictví.

Už jako děti jsme se setkávali při vyprávění pohádek se zvláštním jevem. Najednou se objevil prošedivělý dědeček s dlouhým bílým vousem a nabízel splnění přání. V tu chvíli si hrdinové příběhů přáli zpravidla nejrůznější výhody, které dosud v životě postrádali: mít hodně peněz, být nejsilnější, být mocný, apod..
Velmi často se stávalo, že jejich přání se pozvolna změnilo v neúnosné břemeno. A tak se všemožně snažili onoho dědečka opět najít. Žádali ho, aby si své kouzelné přání vzal zpět.
I nám může znít 1. čtení z knihy Královské jako čtení pohádky. Jenže my čteme z Bible, která je psána několik století před naším letopočtem, tj. v době, kdy náš národ, a tudíž i ony pohádky, vůbec neexistovaly. Čteme z knihy, která je posvátná a je pro nás slovem Božím.
V přečteném úryvku nabízí Hospodin mladičkému Šalomounovi pomoc. On si nevybírá zlato ani si nevybírá moc. Prosí o moudrost. Prosí o ni ne proto, aby něco znamenal a aby ho všichni obdivovali, ale prosí proto, protože si uvědomuje, že je mladíček. Že nemá zkušenosti a nyní má vládnout. Už u svého otce Davida viděl, jak je moudrost důležitá, aby byl mír v zemi a aby lid byl spokojený.
Vyvolený národ si z generace na generaci předával tuto zkušenost krále Šalamouna a učil se poznávat, jak důležité místo v životě člověka má moudrost. Bůh nás poučuje, abychom skrze ni zvládali své touhy, které by nás zavedly na scestí. Staly by se pro nás pak léčkou. Dodnes vidíme, že vyvolený národ si to vzal k srdci. Vyznačuje se moudrostí. Uvádí se, že zhruba 30 % nositelů Nobelových cen jsou právě Židé.
Před čase jsem se při zvláštní příležitosti setkal s jedním českým Židem. Seděli jsme vedle sebe a povídali. A on mi mimo jiné řekl: „My, Židé, nejsme jako vy. Vy, když se setkáte, tak hned začnete kritizovat, nadávat, jste nespokojení, pomlouváte. Když se setkáme ale my Židé, tak se bavíme jinak než vy. My začneme uvažovat a ptát se, zda by se to či ono nedalo udělat jinak, kde by se dal ušetřit materiál, a jak by se to nejlevněji vyrobilo.“
Musel jsem přiznat, že má pravdu. I když věříme v Boha a Bible je pro nás posvátnou knihou, neumíme z ní čerpat Boží moudrost.

Sotva se s někým setkáme a začneme povídat, rozhovor se zpravidla stočí na kritiku dnešní doby. Začnou nářky na všechny strany a na to, jak je ta dnešní doba uspěchaná. Je na tom kus pravdy.
Zkuste si na chvíli sednout na mez k silnici nebo k dálnici. Uvidíte, jak se jeden snaží předjet druhého, překračuje se rychlost, porušují se dopravní předpisy. Dojet co nejdřív, odvézt co nejvíc, udělat co nejvíc a mít tím pádem lepší výplatu než minulý měsíc.
Jedna babička vyprávěla, že když začínala v textilce jako mladá slečna, pracovala u jednoho stavu. Když odcházela do důchodu, měla na starosti už 16 stavů. Byly to především tzv. brigády socialistické práce, vytvořené z uvědomělých dělníků, které za minulého režimu dokazovaly těm méně uvědomělým, že se dá vyrobit víc. Brzy se to stalo normou pro všechny.
A je to snad dnes lepší? Rozvíjející se kapitalismus dokáže z lidí "vyždímat" stále víc a víc. My se nebráníme. Mladé generace to dokonce vítají. Více peněz na výplatě, a tím i možnost prožít více zážitků, jim přináší uspokojení. Na budoucnost a na své zdraví zatím nemyslí.
Bůh skrze Desatero však přikazuje: "Pamatuj člověče, abys den sváteční světil!" Bůh je dobrý Otec. On ví, že to často v životě přeháníme, že neumíme včas přibrzdit. Většinou to lidé zjistí až když je pozdě. Proto je nám přikázáno, ne pouze doporučeno, odpočinout si od práce. Važme si tohoto vzácného času, kterého je stále míň a který v životě člověka má nezastupitelné místo.

K napsání těchto řádků mě inspiruje pohled z okna farní kanceláře. Právě před chvílí jsem zahlédl jít kolem sotva desetiletého chlapce, který si zapaloval cigaretu. Nedávno to byla skupinka děvčat, kde ty starší, asi 13 až 14leté nabízely a zapalovaly cigarety dvěma sotva desetiletým kamarádkám. Vloni jsem zahlédl z okna asi 19letého mladíka, jak fackoval a bil pěstmi dívku, která šla jako hloupý beránek vedle něho. Nebránila se, jen hlasitě plakala. Viditelně bylo znát, že je buď opilá nebo zfetovaná. Když jsem to nevydržel a zavolal jsem na něj, co to dělá, vyslechl jsem si spršku těch nejsprostějších slov.
Už několikrát jsme letos likvidovali použité injekční stříkačky, které ležely u bočních vchodů kostela sv. Jakuba. A to všechno člověk zahlédne jen tak nečekaně. Kolik by toho bylo, kdybychom to sledovali.
Proto se ptám: Kdo je vinen? Kdo je vinen, že tyto děti, menší i větší, se tak brzy setkávají s věcmi, kterým ještě pořádně nerozumí a neznají jejich tragické následky. Jak je možné, že jejich rodiče nic nepoznají? Copak jejich máma a táta nic necítí? Copak nepoznají z jejich chování, že se s jejich dítětem něco děje? Není jim nic nápadné?
A co dělá společnost? Co dělají ti, kteří tvoří zákony? Přeci mají děti nebo vnoučata. Nemyslí na ně? Nechají je také utopit v tom bahně zla, které se rozšířilo? Nebo si myslí, že to patří k životu demokratické společnosti, jak to rádi někteří vyslovují a obhajují tím svou neschopnost či toleranci k tomu, co se kolem nás děje?
V poslední době jsem se několikrát setkal s tím, že rodiče či babička s dědou kryli své potomky, i když jim bylo zcela jasné, že je třeba zasáhnout. Ani v jednom případě nechtěli uznat svou vinu. Chápu, že není příjemné jít a oznámit, že dítě se dopouští trestné činnosti, nebo že užívá drogy. Chcete-li je zachránit, musíte jednat rychle a rázně. Za týden nebo za měsíc už může být nenávratně pozdě. To nepřeháním. Na psychiatrii je takých případů dost.
Prázdniny jsou krásným obdobím. Člověk mnoho pozná, setká se s mnoha lidmi, získá zkušenosti. Avšak prázdniny mají i svá úskalí. Děti, a to třeba i ty dospívající, vidí mnohé v ideální formě. A protože neprožily životní zklamání, velmi rychle podlehnou důvěře k lidem, kteří mají na život a na svět jiné pohledy. Těm lidem nejde o hledání dobrých kamarádů a o navázaní upřímných přátelství. Hledají někoho, kdo jim naletí - hledají své oběti. A že to bude právě vaše dítě, to je nezajímá.

Dnes je doba, kdy každý chce nějak vyniknout. Sdělovací prostředky ze všech stran lidem vtloukají do hlavy informace a návody, jak se stát úspěšným a bohatým ředitelem či podnikatelem. Je ale jasné, že všichni nemůžou dělat ředitele bank nebo významných podniků. A tak místo toho nabízejí jinou cestu, jak se dostat k penězům: můžeš si půjčit. Být zadlužený je prý na západě moderní. Proč bys šetřil a čekal, až nahromadíš kupu peněz. To už budeš starý a tvé přání bude stále v nedohlednu. Když si půjčíš, můžeš to mít hned. Už letos můžeš jet na dovolenou, po které léta toužíš… Právě o letošních Vánocích můžeš svým dětem a vnoučatům dát dárky, na které jsi ještě nestačil našetřit. Vždyť splácet 199,- Kč měsíčně je i pro tebe únosné.
Svět, který stvořil Bůh je dobrý. Ale přišel ten zlý a nasel do něho mnoho koukolu. A ten zaplevelil co se dá. Zlo ve formě těch nejrafinovanějších nabídek a možností spoutává mnoho lidí. Zlo působí jako droga. Zpočátku má člověk pocit, že dostává. Ale pak nastane zlom a začne člověku brát. Zlo bere všechno. Nemá soucit. Bere nejen majetek, ale bere i přátele, manžela, děti a dokonce i rodiče. Kdo to včas nepochopí, nebude mít sílu se z toho vymanit.
Pohřbil jsem několik sebevrahů, kteří prohráli v automatech velmi mnoho majetku, který celá léta střádali. Za jeden večer neměli už nic. Ale pohřbil jsem i takové, kteří si mysleli, že mají všechno, že jim už nic neschází
Pohled na svět a na dění v něm vyvolává obavy. Ale to je jen lidský pohled. P.J. ukazuje v podobenství o koukolu a pšenici, že má jiné řešení. Kdo se opírá o Boha a odmítá zlo, má jasnou šanci, že se stane pšenicí, ne koukolem. Protože denně se nám do mysli vtírá mnoho a mnoho špatných myšlenek a představ, které nás matou v našich rozhodnutích a svádějí nás, musíme si jako protiváhu denně připomínat, že Bůh je stále při nás, že on je naší oporou. Proto P.J. říká: "Modlete se neustále." Jinými slovy: "Často myslete na Boha a věřte mu. Nezapomeňte na jeho otcovské rady!"
Když to budeme dělat a když tomu budeme učit i ty nejmladší, budeme stále pevni a budeme si jeden druhému pomáhat. A o to jde. Ne nadarmo čteme ve Starém Zákoně: "Běda člověku samotnému." Sám dokážu mnoho. Ale ve dvou, ve třech … dokážeme mnohem víc.

Dnešní čtení i evangelium nás vedou k prožívání naděje a radosti, která nikomu neubližuje, ale naopak se šíří dál do lidských srdcí.
Už první lidé začali svou pozemskou pouť v ráji - tedy tam, kde je nic netrápilo, kde netrpěli nedostatkem. Měli všeho v hojnosti a byli šťastní.
Bůh nechtěl, aby člověk strádal, aby byl nešťastný. Proto varuje a přímo upozorňuje na strom uprostřed zahrady. A člověk přesto neposlechne a poruší Boží varování. A důsledek známe. Je to neuvěřitelné, ale lidé jednají nadále jako nepoučitelní.
Kolik je to rodičovských rad, kolik napomenutí, a někdy i výprasků. A přesto to nepomáhá. Dokonce vidíme, jak ti, kteří se potápí ve stejném moři zla, se srocují, organizují, obhajují své špatné jednání a snaží se ho dostat i do zákonů svých zemí. Vydávají různá prohlášení, spolufinancují prosazování svých záměrů a používají i polopravd a lstí aby ovlivnili veřejné mínění aby stálo na jejich straně nebo aby aspoň bylo lhostejné.
Avšak pravda zůstává pravdou i když na čas se může zamlžit. Všechna čtení nám dávají jasně najevo, že se vyplatí být na Boží straně i když to stojí nějakou oběť.

Vypráví se, jak jeden vzdělaný cestovatel chtěl poznat nové kraje. Toužil poznat a objevit nové rostliny a motýly. Naložil do svého auta potřebné věci a vyrazil na cestu. Jel dlouho. Avšak auto začalo mít problémy až se úplně zastavilo. Snažil se nastartovat, ale nešlo to. Otevřel kapotu aby se podíval, co se stalo. Jenže v tom množství hadiček a káblíků se vůbec nevyznal. Nezbylo mu, než se vydat pěšky k nejbližší vesnici a hledat pomoc. Naštěstí jeden domorodec měl malou dílnu a vyznal se i v autech. Nasedli tedy do jeho auta a vydali ze zpátky k porouchanému automobilu.
Domorodý opravář zkusil porouchané auto nastartovat. Ale nešlo to. Pak zvedl kapotu a díval se, co by to mohlo být. Pak vyndal nářadí, vzal kladivo, chvíli přemýšlel a pak dal kladivem ránu do motoru. Znovu nasedl, otočil klíčkem a motor naskočil. „Tak to máte. Můžete jet.“ řekl cestovateli. Ten radostí zajásal a ze slušnosti se zeptal: „Co jsem dlužen?“ „No, za cestu mi dáte 5 dolarů a za opravu 150 dolarů.“ „150 dolarů za opravu?“ podivil se cestovatel. „Za tu jednu ránu kladivem 150 dolarů?“ „Tady nejde o ránu kladivem, ale o to, že vím, kam mám bouchnout.“ odvětil opravář.
Budeme-li v tomto příběhu hledat moudrost pro sebe, pak pochopíme, že náš život se také občas porouchá. A my zůstaneme bezradní a nevíme kudy kam. Budeme-li si chtít najít své řešení a opravit závadu sami, často ve spleti problémů víc pokazíme, než napravíme. Pochopíme-li a uznáme-li, že je zde opravář, který se v tom vyzná – tj. Bůh, pak máme jistotu, že to dobře dopadne. Možná také dostaneme ránu a bude to i bolet, ale ono to někdy jinak nejde. Prožitá bolest nás učí vážit si svého zdraví (těla i duše) a pomáhá posilovat vůli, abychom neupadli do starých hříchů.

Na střešní zahradě svého domu spali jedné letní noci všichni členové rodiny. Plna zloby a závisti spatřila matka, že její syn a snacha, kterou trpěla pouze s nevolí, spí přituleni těsně jeden k druhému. Ten pohled nemohla snést. Oba je probudila a řekla jim: "V takovém horku nemůžete spát tak blízko u sebe. Je to nezdravé a škodlivé." Po chvíli spatřila, jak v jiném koutu zahrady spala její dcera a uctívaný zeť. Leželi odděleně, dobře krok vzdáleni jeden od druhého. Matka k nim přistoupila, probudila je a zašeptala: "Miláčkové moji, jak v tom chladu můžete ležet tak daleko od sebe, místo abyste se vzájemně hřáli?" To uslyšela snacha. Posadila se a nahlas, jako když odříkává modlitbu, pronesla: "Ó, jak všemohoucí je Bůh! Jedna zahrada a tak rozdílné počasí."

V zahradě jednoho mudrce žil kdysi nádherný páv. Pečoval o něj s láskou zahradník. Páv byl jeho pýchou a radostí. Ptáka často sledoval přes plot soused, který ve své chtivosti a hrabivosti nemohl přenést přes srdce, že někdo má pěknějšího páva, než on sám. Ze závisti házel po pávovi kamení. Když to uviděl zahradník, velmi se rozhněval. Ale páv stejně nedopřál sousedovi klidu. Po čase proto začal soused zahradníkovi lichotit a zeptal se, zda by nemohl dostat aspoň paví kuřátko. Zahradník kategoricky odmítl. Nakonec se soused pokorně obrátil na moudrého pána domu, zda by tedy nemohl dostat aspoň paví vejce. Chtěl by ho k vysezení podstrčit slepici. Mudrc přikázal zahradníkovi, aby sousedovi věnoval jedno vejce z paví snůšky. Zahradník učinil, jak mu pán poručil.
Po čase přišel soused opět a stěžoval si mudrci: "S tím vejcem něco není v pořádku. Moje slepice sedí už týdny, ale žádný páv se nevylíhl." Pak zlostně odešel. Mudrc se zeptal svého zahradníka: "Dal jsi přece našemu sousedovi paví vejce. Tak proč se mladý páv dosud nevylíhl?"
Zahradník odpověděl: "Já jsem to vejce nejdříve uvařil." Mudrc se zatvářil překvapeně. Zahradník proto omluvně dodal: "Řekl jste, že mu mám dát paví vejce. Ale neřekl jste, jestli má být uvařené nebo syrové …"

Zemřel svatý otec Jan Pavel II. Když usedl na papežský stolec, neměl to lehké. Pro Italy byl cizinec, neuměl dobře mluvit italsky. Ale ani ve Vatikánu ho všichni nevítali s nadšením. Nestal se politikem, ani úředníkem. Vyrostl v rodině, která mu dala dobré základy do života. Za svého dlouhého pontifikátu se pevně opíral o Boha. A Bůh mu byl blízko a pomáhal mu. Zažil i chvíle, které nebyly snadné. A přesto nezradil. A my vidíme a slyšíme, jakou úctu a důvěru si vybudoval, a to nejen u katolíků, ale i u věřících jiných náboženství, u politiků, atd..
Ale já nechci vyprávět jeho životopis, chci ukázat na to, že se stal příkladem druhým v pravdomluvnosti, lásce, trpělivosti, věrnosti Bohu …. Být příkladem. To je i posláním vás dospělých, především vás rodičů, babiček, dědů. Vychováváte děti, vnoučata a ukazujete jim, jak se mají stavět k životu. Můžete z nich vychovat světce, tj. lidi dobrého charakteru, ale můžete z nich vychovat i zloděje či masové vrahy. Jaká byla rodina třeba Hitlera, či jiných, kteří v koncentračních táborech zabíjeli lidi jako na jatkách? Ten, kdo vyjde z dobré rodiny, která se opírá o víru, kde otec a matka se k sobě chovají slušně a stejně tak i ke svým dětem i k jiným lidem, takový člověk má dobré základy a svědomí mu brání dát se do služeb zla.
Zemřelý papež se stal vzorem a to co učil a k čemu jiné nabádal skutečně sám žil až do posledních vteřin svého života. Ve svém umírání a smrti všem dokázal, že mu nešlo jen o krásné učení a nádherná slova, ale že tomu skutečně věřil.
Jsem už 25 let knězem. A téměř vždy se ptám snoubenců, zda by chtěli mít takové manželství, jak to vidí doma u rodičů. Většina z nich odpovídá, že ne, nebo mají značné výhrady. O čem to svědčí? Že většina rodičů nedává svým dětem dobrý příklad. A to je špatné. Mnoho rodičů si myslí, že když své děti vybaví na cestu do života majetkem a vzděláním, že je to to nejlepší, co jim můžou dát.
Ale to je omyl. Největším darem je, když děti vidí své rodiče, jak se mají rádi, jak jsou oba radostní, jak dokážou mít na sebe čas, jak si umí odpouštět a podržet se v nepříjemných chvílích života.
Potkal jsem nedávno v kostele mladého muže, který bere drogy už od 15 let. Když jsem se ho ptal, proč je začal brát, odpověděl, že kvůli rodičům. Ti se doma hádali a on to nesl těžce. Zkusil jednou drogy a zjistil, že je mu dobře a že ho vůbec nezajímá, že se rodiče hádají. Tak je začal brát, až si na ně zvykl. Teď je z něho na půl ruina. Už není schopen pracovat. Nikdo ho nechce. Tak v tom jede dál, aby mu bylo dobře a nemusel na to myslet.
Kde to začalo? V rodině, kde nebyla láska, kde rodiče nebyli příkladem. Nebudu už dál pokračovat. Řekl jsem toho dost. Teď už jen záleží na vás, co si z toho pro sebe vyberete.

Vy starší si jistě velmi dobře pamatujete jméno Martin Borman. Byl blízkým spolupra-covníkem Adolfa Hitlera. Vyměnil jediného a pravého Boha na nebi za "boha" na zemi. Bezmezně Hitlerovi věřil a sloužil mu. Tím zanedbával svou rodinu, kam sice občas zajel a přivezl drahé dárky, ale žena a děti citově strádaly jeho nepřítomností. Syn Martin později napsal své vzpomínky, kde píše, že naposled otce viděl asi v 15letech, když už končila válka. Těžko se dají popsat pocity, když na otce byla vypsána vysoká finanční odměna a když byl v Norimberku v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Nikdo se ale nedopátral, jak skončil. Matka zemřela někde v severní Itálii na samém sklonku války a jeho sourozenci byli dáni na výchovu. Setkali se teprve po létech. Po celý život jim byl otcův život přítěží. Často se souhlasem úřadů museli užívat i jiná jména. Lidská zvědavost i nenávist jim byla stále v patách.
Tento příběh ukazuje, jak důležitý je život rodičů. Nestačí dát dětem jen finanční zabezpečení, výchovu a vzdělání. Velikou roli hraje i pověst rodiny, kde děti vyrůstají. To by mělo zvláště věřící rodiče vést k vědomí, že musí udělat vše pro to, aby tuto rodičovskou úlohu zvládli. Vždyť je to vůle Stvořitele.
V 1. čtení z knihy Mojžíšovy jsme četli, jak Hospodin řekl Abrahámovi: "Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání." Copak Bůh nežehná otcům a matkám, kteří zachovávají jeho přikázání? Určitě žehná. Určitě i dnešním rodičům, kteří u Boha hledají oporu a věří v jeho pomoc a milosrdenství, platí slova, že budou pramenem požehnání. Kéž by takových rodičů přibývalo.

1. čtení nám zaznamenává nejen stvoření člověka, ale také i první setkání s pokušením. Eva a po ní Adam se nechají zlákat a poruší Boží zákaz. Je to jejich první setkání s pokušením. A hned napoprvé této nenápadné lsti naletí. Důsledkem je hřích, který je nazván "dědičný hřích."
Evangelium nám také hovoří o pokušení, ale tentokrát to dopadne opačně. Navíc je tento úryvek pro nás školou života. Popisuje rafinovanost pokušitele a názorně ukazuje jak bojovat proti pokušení. Podmínkou k vítězství je těsné spojení s Bohem a víra v Boží pomoc.
"Jsi-li Syn Boží, stvoř si z těchto kamenů chleby." Ďábel dokáže čekat, až je člověk v "příznivé" situaci a pak mu nenápadně nabídne řešení, které může na počátku vypadat nevinně, ale v důsledku dopadne špatně.
Pak ho zavede na chrámové cimbuří a řekne mu aby skočil, vždyť ho můžou andělé snadno a bezpečně zachytit.
Když nevyjde první pokus, začne druhý. Začne provokovat. Lidská ješitnost a pýcha sehrává velkou roli. Zvláště před druhými lidmi se nechceme nechat zahanbit. "Tak si zapal, jsi přeci chlap." Jak jednoduše se dospívající nechá zvyklat. Vždyť jedna cigareta nic není. Ale neuvědomuje si, že každý kuřák měl svou první cigaretu.
Z vysoké hory mu ukáže všechna království. "To vše ti dám, když se mi pokloníš."
Začne slibovat. Na první pohled je to výhodná nabídka. Mnozí by ji určitě přijali. V duchu si člověk myslí, že to pak nějak uhraje do autu a vyjde z toho vítězně. Jenže duch zla má své sítě dobře utkané. Pokud se jim nevyhneme hned, těžko se z nich dostaneme. Proto Pán Ježíš varuje před pokušením. Dokonce říká, že kdyby někdo svedl jednoho z maličkých, bylo by mu lépe, kdyby mu dali mlýnský kámen na krk a hodili do moře.
Vyhrožování.
Když všechno selže, nastupuje rafinované vyhrožování. "Máte přeci děti, manželku, rodiče, …, vy je nechcete vidět?" Každý, kdo byl vyslýchán za totality ví, že začíná jít do tuhého. Snaha vyvolat v člověku strach je rafinovaným pokušením. Psychika dokáže sehrát velikou roli. Ne každý to vydrží.
Působení násilí
Bičování, křížová cesta a ukřižování. Mučení, tj.záměrné působení bolesti, která se postupně zintenzivňuje, je poslední šancí jak zlomit člověka. Ti, kdo vše vydrželi a dokonce položili život, jsou hrdinové - mučedníci. "Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo. Duši zabít nemohou." říká Pán Ježíš.

Pokušení se nikdo nevyhne. I kdybychom stokrát prohráli a jen jednou zvítězili, je to velký úspěch.

Pohodlně si sedněte a na chvilku odložte své starosti. Chtěl bych vám něco říci o lásce. Máte někoho rádi a očekáváte jeho lásku. V tom je naplnění lidského života. Cítíte to také tak? Jestliže ano, pak je důležité dobře porozumět tajemství lásky. V postní době se nám - víc než kdy jindy - odkrývá velikost Boží lásky v Ježíši Kristu. Její velikost spočívá v ceně, kterou je schopen dát za naše vykoupení. A tou cenou je, že dává SÁM SEBE. Zkuste si to představit: mám někoho rád nebo ráda. Myslím na něj, chci být s ním. Chci mu dát všechno pro to, aby byl šťastný. Ale dám za něj život, i když mě zradí, nebude o mě stát, když bude chtít žít podle svého a v okamžiku zapomene na vše, co jsem pro něj kdy udělal? Obětuji svůj život za někoho, komu to bude lhostejné a ještě se mi bude vysmívat do očí? Každý si v duchu přiznejme, že naše sebeláska možná vítězí častěji a snadněji, než bychom si přáli. A co dělá milující Bůh? Z lásky ke mně na sebe bere všechny moje zrady, mou ukrývanou pýchu, pro kterou nechci vidět, co ode mne žádá. Protože právě hledání toho, co ode mě očekává Bůh, je někdy obtížné, volím pro sebe buď snadnější cesty, nebo se po jeho vůli přestávám ptát úplně. Postní dobou prozařuje postava milujícího Pána, který se z lásky k nám zříká sám sebe a bere na sebe všechno, čím jsme porušili lásku vůči němu, vůči lidem kolem nás i vůči sobě. A nabízí nám svou blízkost. V ní máme získat sílu k přemáhání strachu a k pravdivému pohledu do vlastního nitra. Máme možnost obnovit všechny vztahy lásky, které prožíváme.
Nebojme se toho!

Je to skoro jakoby včera, když svět oslavoval vstup do nového tisíciletí. Za tu dobu se mnohé změnilo. Možná se i změnily naše názory a pohledy na život, na společnost, na kulturu, na politiku …..
Pět let není sice mnoho z pohledu našeho letopočtu, ale v životě člověka je to dost velký kus. Rozhodně máme za co děkovat Bohu a také i našim bližním. Kolik je to lásky, kolik trpělivosti, sebezáporu, pokory, odříkání, tichého odpuštění a dalších ctností, které ti druzí museli vynaložit, aby to s námi vydrželi. My to zpravidla bereme jako samozřejmost. Dokonce mám takový pocit, že někteří to nepovažují za nic, nebo za málo. Jak to bolí, když po létech manželství muž řekne ženě, že si našel přítelkyni a že odchází. Přemýšlím nad tím už hodně dlouho, co se to v člověku změní, že opustí toho, komu sliboval, že ho neopustí, že s ním ponese všechno dobré i zlé, a pak to všechno změní. Přemýšlím nad tím, jak může otec opustit své děti a pak "s láskou" objímat jiné děti a dělat jim tatínka, když on i oni ví, že to není pravda. Oč je to bolestnější, když to udělá matka.
Nechci, aby to znělo černě, chci jen připomenout, že hodně zapomínáme. Že bychom si tento půst mohli vzít jako dobu vděčnosti. Vždyť kolik utrpení a neštěstí potkalo miliony lidí ať už při přírodních katastrofách nebo ve válkách a my jsme si žili v poklidu. Patříme dokonce mezi země, kde nikdo neumírá hlady (ba dokonce přibýváme na váze), kde máme zajištěné sociální a zdravotní zabezpečení, které nám miliardy lidí závidí. Dnes už skoro každé dítě školou povinné má svůj mobilní telefon, velmi slušné kapesné atd. atd..
A přesto lidé naříkají. Chtějí víc. A tak narůstá sobectví, závist, pomstychtivost, lhostejnost, požitkářství …. Kde se to zastaví? Těžko odhadnout. To ví jen Bůh, čeho je člověk schopen, aby uspokojil své já a své tělo. V každém případě nám Pán Ježíš dává moudrou radu a ví proč: "Buďte připraveni, vždyť neznáte den ani hodinu….." Ale má takové varování cenu? Berou to lidé vážně? Vždyť v Asii ještě ani neposbírali všechny mrtvé z pláží a neodklidili trosky domů, a už tam přijížděli další turisté, aby se koupali a opalovali v místech, kde před několika dny umírali ve vlnách tisíce lidí.
A tak zůstává otázka: "Pro co lidé žijí a čemu věří?"

V závěru 2. čtení jsme slyšeli jak sv. Pavel píše: "Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti."
…a to ne nějakou slovní moudrostí… Víme, že Řekové a po nich i Římané měli rádi veřejné disputace, kde se řečníci předháněli ve svých schopnostech a snažili se před přítomnými diváky dokázat, že mají pravdu. Dokonce byly i školy, kde se žáci u významných osobností učili řečnictví. Vzpomeňme v této souvislosti na sv. Augustina, který takovou školou prošel. Dokonce jede až do Milána, kde působí věhlasný biskup sv. Ambrož. Je obdivován mimo jiné i pro své řečnické schopnosti. Proto ho chce Augustin vidět a slyšet, aby něco načerpal pro sebe. Avšak Bůh tuto zvědavost využil k jeho obrácení.
Sv. Pavel ve svém listě chce zdůraznit, že hlásání evangelia je na jiné rovině. Zatímco řečníci to dělali výhradně pro peníze (bylo to jejich zdrojem obživy a pro přítomné to bylo zdrojem zábavy), u hlásání evangelia je to jiné. Může být sebe výřečnější kněz nebo biskup, když však podle toho co hlásá nežije, je to podvodník a klame. Kázání evangelia není divadelním představením, nejde o to zabavit lidi, ale jde o zvěstování spásy.
Když budeme pročítat kázání sv. Jana Vianeye, faráře arského, nenajdeme nic unikátního. A přesto jeho projev i život byl tak působivý, že za ním do Arsu přijíždělo stále více lidí. Byla dokonce kvůli tomu postavena i železnice. Kdo tam jel, věděl, že tam nebude zábava, ale že ho čeká pravdivé poznání sebe.
Člověk dneška se stále víc dostává do role posluchače a diváka. Je stále více rodičů, kteří neumí vyprávět pohádky a raději je svým dětem pustí na videu. Tak to budou jednou dělat i tyto děti. Je stále více mladých manželských párů, které se rozpadají, protože neumí spolu mluvit. Začne to velkou láskou a skončí to nudou. "Neměli jsme si už co říct." Nedivme se, že když se děti zeptají na něco z náboženství, nejsou rodiče schopni rozumně a v klidu odpovědět.
Živé slovo nemůžeme ničím nahradit. Technika sice může udělat hodně, ale mluvit druhým bezprostředně o Ježíši Kristu a jeho evangeliu bude vždy naší prvořadou povinností. A to platilo v době sv. Pavla a bude to platit i v budoucnu.