Římskokatolická farnost u sv. Jakuba v Jihlavě

Velmi často se setkávám s tím, že lidé říkají: "Pořídíme si dítě." Jsem možná staromódní, možná nevzdělaný, ale tento výraz nemám rád. Chci věřit, že je to jen výrazová fráze dnešních mladých manželských i "nemanželských párů." Bohužel se takto mluví a píše i ve sdělovacích prostředcích
Nevím, jaké by měl kdo pocity, kdyby mu rodiče jednoho dne řekli: "Tak jsme si tě po dlouhém váhání pořídili." Já bych jim asi od plic řekl: "Tak to vám pěkně děkuju."
Jak by to asi znělo, kdyby anděl řekl Marii: "Pořídíš si syna a dáš mu jméno Ježíš." Maria by se určitě překvapeně neptala: "Jak se to stane…?" Ale asi by se dotázala: "A s kým?"
Dítě se vždy považovalo za dar Boží. Proto se říkalo: "Ta žena je v požehnaném stavu." Dnes se tento výraz už používá málo. Není divu. Ne každá žena počala z lásky a ne každá počala se svým zákonným mužem.
Četl jsem nedávno v novinách, jak si jistá žena stěžuje, že kvůli dvěma dětem, které jsou ještě malé, nemůže jít do práce. Přišla prý tak o několik nabídek výhodného zaměstnání. Tak jsem si při čtení jejího dopisu pomyslil, jestli vůbec chápe krásu a velikost mateřství. Co by za to dalo asi 15 % žen, kdyby mohly prožít těhotenství a mít své vlastní dítě.
Místo lásky je v lidských srdcích stále víc sobectví. Touha po pohodlném životě ovlivňuje myšlení. Evropa pomalu vymírá a nastupuje pozvolna osudovou cestu starého Říma. Ono známé "Chléb a hry" nahrazuje věta: "Chci si užít." A Bůh jakoby mlčky čekal, až se všeho nabažíme a dojdeme k rozumu. Jeho otcovská láska nezná mezí. Kdyby si nás jen "pořídil," aby nebyl sám, určitě by neposlal svého Syna, aby se narodil v chudé betlémské jeskyni a pak umřel v bolestech na kříži.
Pořídit si můžete psa nebo kanárka, ale ne dítě

Nejdůležitější okamžik života člověka je teď, v tuto chvíli. Je to velmi krátký časový úsek, který ovlivňuje to, co bude - naši budoucnost a "archivuje" co bylo. Mladý člověk touží po prožitcích, chce si hodně užít, protože jeho "archiv" je skoro prázdný. Ti starší naopak už moc po něčem novém netouží, protože jejich "archiv" je naplněný a oni mají z čeho žít. Mladí jsou plni očekávání a chtějí změny. Jsou stále otevřeni a připraveni pro to, co přijde. Starší po žádných změnách netouží, mají už své vyjeté koleje, ve kterých mají jistotu.
Jeden chce to a druhý zase to druhé. Děti mají pocit nudy a jednotvárnosti, když musí být doma. Rodiče mají naopak pocit jistoty a klidu, když jsou doma. A tak vzniká nikdy neodstranitelný generační problém. Jediné východisko je, že moudřejší ustoupí, tj. že ti starší pochopí, že oni už to mají za sebou, že oni také takoví byli. A teď to prožívají jejich potomci.
Nečekejme, že mladí pochopí ty starší. Není to zřejmě možné. Spíš se divíme tomu, že ti starší nechápou mladší. Naříkat a stěžovat si, že "za našich mladých let to takové nebylo", je mlácením prázdné slámy. Životní úroveň i poznatky jsou z generace na generaci stále vyšší. Tím se mění i pohledy na různé životní okamžiky. Např. jiné názory bude mít na taneční hudbu vnučka a jiné babička. A nejenom na hudbu. Zatímco babičce na celý protancovaný večer stačilo 7,- Kč, vnučce nestačí 150,- Kč. Babička šla na zábavu i zpátky pěšky. Vnučka se nechá dovézt. Babička musela po probdělé noci ráno vstát a pomáhat rodičům na poli, vnučka si leží až do odpoledne a nikdo ji nesmí budit. A tak bychom mohli srovnávat do nekonečna.
Toto se samozřejmě promítá i do života z víry. Zatímco babička jde do kostela skoro o hodinu dřív, aby se pomodlila společný růženec a své modlitby, vnoučata doběhnou na poslední chvíli. Občas se netrpělivě podívají na hodinky a když kněz řekne "Jděte ve jménu Páně," tak poslechnou a už jsou z kostela venku. Během mše stačily ještě zaslat SMS kamarádovi a přilepit žvýkačku zespoda na lavici.
Život je velikým Božím darem. Je plně v naší moci, co z něj uděláme. A možná, že právě ten letošní advent může někomu naznačit, kterým směre se má dát, aby tento dar nezůstal prázdný, aby se neproměnil v zakopanou hřivnu.
Advent je dobou velkého očekávání, je plný naděje. Kéž bychom nikoho nezarmoutili. Vždyť nejenom my očekáváme od druhých, ale i ti druzí mají plné právo stejně tak očekávat od nás. Co? Především to, že je budeme mít rádi a nezklameme.

Splnil se mi malý sen. Navštívil jsem rakouské městečko Oberndorf. Leží 18 km na sever od Salzburku, přímo u německých hranic. Zde se poprvé roku 1818 zpívala píseň Tichá noc. Kaplan Joseph Mohr složil slova a varhaník Franz Gruber napsal melodii. Kostel St. Nikolaus, kde poprvé píseň zazněla, už nestojí. Při velké povodni se podmočil a protože hrozilo jeho zřícení, musel být zbourán. V místě, kde stál, je umělý kopec asi do výše 6 metrů a na něm stojí kaplička, kde se vejde asi tak 20 lidí. Ani Joseph Mohr ani Franz Gruber tuto píseň neskládali pro svou slávu ani na kšeft. Vůbec netušili, že se jednou bude zpívat ve všech světových jazycích. Složili ji z lásky k místním lidem, když se porouchaly varhany a bylo jasné, že o vánocích hrát nebudou. Poprvé byla píseň zpívána za doprovodu kytary. Oba autoři patřili mezi obyčejné lidi. Ale Bůh požehnal jejich snaze.
A v téže zemi, pouhých 40 km na sever, leží jiné rakouské město. Jmenuje se Braunau. I to se proslavilo. Narodil se zde Adolf Hitler. Byl to muž, který jednal zcela jinak. Sláva a moc se staly jeho symbolem. Ve volbách, které rozhodly o jeho kariéře prohlašoval: "Dejte mi Německo na 10 let a nepoznáte ho." A stalo se tak. Zvolil si heslo: "Got mit uns!" - Bůh s námi. Naivně doufal, že Bůh mu pomůže dobýt celý svět. Vše ale dopadlo úplně jinak.
Před každým z nás je mnoho cest. Především záleží na nás, pro kterou z nich se rozhodneme. Máme rozum a máme svobodnou vůli. Můžeme říct - ano, ale můžeme říct - ne. Lidé si většinou vybírají to, co je pro ně výhodnější a snazší. Do mnohých rozhodnutí se vloudí vychytralost. Někomu to vychází, zvykne si a pak se to táhne celým životem. Jenže pak se do toho člověk zamotá, pomaloučku si zvykne i na malé podvůdky a nepravdy. Zpočátku má pocit, že to není tak strašné, ale za čas se to začne projevovat. Ale jak z toho? Přiznat pravdu a začít znovu nedokáže mnoho lidí. Většina hledá východisko v nepoctivých řešeních. Ocitnout se v očích veřejného mínění v roli poraženého je pro většinu nepřijatelné řešení. Příkladem je i Hitler a jeho generálové.
Víme, že kdyby Pán Ježíš žil podle představ veřejného mínění, dodnes bychom čekali na Vykupitele. Bez pokory a pravdy se nikdo nemůže poctivě dostat z problémů, které si sám nebo jiným způsobil.

Doba "dušiček" má své zvláštní kouzlo - kouzlo smutku, melancholie, vzpomínání… Nelze to vyjádřit jedním slovem, protože tuto dobu si každý prožívá po svém. Jinak ji prožívá vdova, jinak dítě, jinak dospělý muž. Jinak prožívá "dušičky" ten, kdo má dobrý pocit, že dosloužil až do konce, jinak je prožívají ti, kteří cítí vinu, že se zřekli odpovědnosti ve chvíli, kdy ten druhý to nejvíce potřeboval a právem očekával.
Je to čas pravdy, čas podívat se sám sobě do očí. Je jasné, že už nic nedohoníme, co se týká naší přímé pomoci. Ti, kdo ji potřebovali tady už nejsou a nebudou. Jejich kniha života se definitivně zavřela. Už do ní nic nenapíšeme, už v ní nic neopravíme. Nejde to.
Na první pohled vše vypadá beznadějně, až zoufale. Avšak víra nás dokáže i v takové chvíli podržet. Otevírá před námi nové obzory, nové možnosti, které jsou bez hranic - bez hranic času a hmoty. Důležité je však přiznat si pravdu. Nechtít lhát sám sobě, nesnažit se ospravedlňovat, nehádat se a nediskutovat v duchu sám se sebou a nevymýšlet a nefantazírovat. A hlavně neobviňovat ty druhé.
Pán Ježíš řekl: "Pravda vás osvobodí." Bez pravdy se člověk k ničemu pozitivnímu nedopracuje. Vždycky se to dřív či později vymstí. Ať náš vztah k zemřelým byl nebo nebyl dobrý, nehrajme u hrobu divadlo. Bůh vidí do našeho srdce. Bůh přeci nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Tato slova máme v Písmu.
U hrobů prosme v duchu Boha o odpuštění, a to jak pro sebe, tak i pro ty, kteří nás předešli na věčnost. A věřme, že upřímná lítost a kající skutky nám pomůžou napravit to, co jsme neudělali dobře.

Když jsem působil v Milevsku, byla tam na sídlišti studna. Byla v ní voda, která odpovídala vodě kojenecké. Vždy v ní bylo dostatek vody. Každý si mohl kdykoliv k ní přijít a zdarma načerpat. Ale jak byste mohli sami vidět, i když bylo kolem sídliště s několika tisíci obyvateli, chodilo k této studni málo lidí.
Mnoho obyvatel toho sídliště bylo pohodlných chodit si pro vodu. Raději pili z vodovodu a pak nadávali, jak je voda špatná, jak se nedá pít, jak je z ní cítit chlór. Mnozí to dělali tak, že si zajeli do obchodního domu a tam si koupili vodu v petlahvích.
Jiní považovali cestu ke studni za ztrátu času. Byli tak časově vytížení, že zdravá voda, byť i zadarmo, byla v jejích očím něčím podružným. Oni měli v plánu důležitější věci, než se starat o vodu ze studny.
A byla další skupina, která si říkala,že pro vodu zajde, ale teď ne, až večer, nebo až později. A tak to odkládali, až už to nebylo možné. Buď přišla nečekaná návštěva, nebo už byla noc.Tak to dělali den ze dne.
Proč to říkám? Protože to má hlubokou souvislost se začátkem evangelia, kde apoštolové prosí: "Pane, dej nám více víry."
Každý z nás dostal to maličké zrnko víry už při křtu. A je v naší moci, co z něho vypěstujeme. I my se k tomuto daru víry stavíme podobně, jako lidé z onoho sídliště ke studni z vodou. Klečet na kolenou, mít sepnuté ruce, oči v sloup a prosit: Pane, dej mi více víry., ale nic víc neudělat, je na nic. Víra nám nebude sama od sebe padat do srdce. My sami musíme dar víry pěstovat, a to jak modlitbou, tak četbou, setkáváním se ve společenství křesťanů, zpytováním svědomí, svatým přijímáním atd..
Setkáváme se s lidmi, kteří říkají, že jim víra nic neříká. Ale přitom si kupují časopisy s horoskopem, čtou knížky od pochybných vydavatelů, ztratí hodiny před televizní obrazovkou. Je to duchovní lenost, kterou si za léta vypěstovali a která silně ovlivňuje jejich názory a rozhodování. Člověk jí propadne snadno.
Sebekrásnější rostlina v našem pokoji začne vadnout, když ji nebudeme zalévat. Stejně tak sebevětší víra začne ubývat, jestliže ji nebudeme upevňovat. Říká se, že kdo nic nedělá, nic nepokazí. Ale podobenství o hřivnách říká něco jiného. Víra je dar, víra je náš úkol.

Myslím, že každý si pamatuje datum svých narozenin. Ale už ne každý si pamatuje datum své svatby. Je zajímavé, že jsou to právě muži, kteří na to zapomínají. Naopak ženy si zpravidla pamatují nejen datum, ale i jaké bylo v ten den počasí.
Kdybych se zeptal, kdy slaví své narozeniny – posvěcení - náš farní kostel sv. Jakuba, asi by to mnoho farníků nevědělo. Přitom je to už víc než rok napsáno na tabulce, kterou jsme upevnili na vstupních dveřích kostela. Je to 31. května 1257. (P. Med však uvádí 30. května 1257.)
Kostel vysvětil olomoucký biskup Bruno. V době svěcení nebyl ještě kostel zcela dokončen. V kronice se uvádí, že bylo dokončeno kněžiště, obvodové zdi kostela a sakristie. Stál zde již oltář sv. Jakuba a uprostřed kostela oltář sv. Maří Magdaleny. A byla zde i křtitelnice. Kolem kostela byl založen nový hřbitov. Střecha byla jen provizorní.
4. prosince téhož roku při návštěvě Třebíče biskup Bruno vydal listinu, kde stálo, že se kostel sv. Jakuba stává farním kostelem. Do té doby byl farním kostelem kostel sv. Jana Křtitele na Jánském kopci.
Téměř 150 let trvalo než byly vybudovány věže a dokončena klenba kostelní lodi.
Za zmínku stojí zpráva, věřme, že je pravá, že roku 1279 se u sv. Jakuba konala velkolepá královská dvousvatba, na kterou přijel až biskup z Basileje. Kralevic Rudolf, syn vítěze nad Přemyslem Otakarem II., si bral dceru poraženého krále – Anežku. Oběma bylo 10 let. A druhým párem byl český dědic Václav a Jitka Habsburská. Těm bylo 8 let.
Kostel a tím správa farnosti patřila pod Želiv, kde měli klášter premonstráti. První farář byl tedy členem želivského kláštera a jmenoval se Štěpán.
Tím jsme si ve zkratce připomněli počátky našeho farního kostela. Letos připadá výročí svěcení na neděli, kdy si celá Církev připomíná Slavnost seslání Ducha Svatého.

Nad mohutnou řekou vedl most, po kterém projížděly vlaky. Protože po řece pluly i velké lodi, musel se most zvedat. Na břehu mostu stála budka, ve které sedával výhybkář. Staral se o to, aby se vlaky po mostě i lodě po řece pohybovaly bezpečně.
Jednou večer čekal na poslední vlak. V dálce už viděl jeho světla. Když přehodil výhybku, aby most spustil, s hrůzou zjistil, že zařízení pro zajištění mostu nefunguje. Kdyby spojení mostu nebylo upevněné, most by se mohl rozhoupat, vlak by vykolejil a zřítil by se do řeky. A tento večerní vlak býval většinou plný cestujících. Výhybkář proto utíkal přes most na druhou stranu, kde byla páka, kterou mohl most zajistit ručně. Až bude vlak projíždět, musí páku velmi silně držet. Už slyšel zvuk vlaku, proto se celou vahou svého těla zavěsil na páku. Na jeho síle teď závisel život mnoha lidí.
Najednou zaslechl z druhé strany mostu dětský hlásek. Krev mu ztuhla v žilách. „Tatínku, kde jsi?“ Jeho malý čtyřletý syn se za ním vydal na druhou stranu mostu. V první chvíli chtěl vykřiknout: „Utíkej,! Rychle utíkej!“ Ale vlak už byl velmi blízko. Malé nožky by nestačily přeběhnout na druhou stranu včas. Muž by nejraději pustil páku a rozběhl se za svým synem, aby ho odnesl do bezpečí. Ale uvědomil si, že páku pustit nemůže. Buď zahynou lidé ve vlaku, nebo jeho syn. Rozhodovaly vteřiny. Vlak rychle a bezpečně projel po zajištěném mostě. Nikdo si nevšiml, jak vlak nemilosrdně odhodil do řeky polámané tělíčko malého chlapce. Nikdo nezahlédl plačícího muže, který ještě dlouho potom, co vlak odjel, pevně svíral zajišťovací páku. Neviděli ho, jak jde domů mnohem pomaleji než kdykoliv před tím, aby řekl své ženě, je jejich malý chlapec zahynul.

Honba za zázraky je opravdové a objektivní nebezpečí, nezdravé hnutí, protože i Ježíš je v evangeliu odsoudil, když říkal: „Proč toto pokolení žádá znamení?“ (Mk 8,12). Bůh dává znamení a též evangelium je plné znamení. Ale chtít stále nová znamení je hřích nedostatku víry, je to otevřená nedůvěra k Bohu.
Zkušenost Církve dokazuje, že křesťanská existence, má-li se dostat na vyšší úroveň, prohloubit se a dozrát, musí projít i „temnou nocí“ víry, tzn. potřebuje uvěřit přes všechny pochybnosti, které se rozum snaží prosadit. Kdežto ustavičné pachtění za znameními setrvává ve stavu počáteční víry, která nikdy nedospěje.
Proto také papež a biskupové mnohokrát právem varovali charismatická hnutí před přehnaným hledáním zázraků. Upozornění platí pro celé církevní společenství, které dnes projevuje jisté pokušení běhat sem – tam na místa, jež se zdají být epicentry působení Ducha Svatého v naší době. Nejzdravější počin je přijmout to, co rozhodne církevní učitelský úřad. Neumenšuje to možnost, že Duch může konat zázraky, ale je třeba pamatovat, že největším zázrakem je věřit bez zázraků.
(Z knihy Dech Božského Ducha od Raniero Cantalamessa)

V závěru evangelia slyšíme, jak židovští přední muži nabádají vojáky, kteří zažili zmrtvýchvstání P. Ježíše, aby řekli, že jeho tělo v noci ukradli apoštolové. Slibují jim nejen velkou finanční odměnu, ale i to, že to s vladařem usmlouvají, kdyby jim chtěl dělat nějaké těžkosti.
Zde zaznívá nejen krátký historický popis toho, co se událo, ale i ponaučení pro nás. Ortodoxní Židé celá staletí až po dnes popírají, že Ježíš byl oním očekávaným Vykupitelem. Popírají také jeho zmrtvýchvstání. To samozřejmě budilo protireakce. Zde je jedno z ohnisek antisemitismu, čili protižidovského napětí. Kdyby přiznali, kdyby projevili lítost nad svým činem, bylo by to jiné. Tak se naplňují až do dnešních dnů jejich prorocky vyřknutá slova nenávisti: „Krev na nás a na naše děti!“
Když někdo zapírá, když lže a používá třeba i polopravdy, časem se to pozná. Takový člověk pak ztrácí hodnověrnost, lidé k němu nemají důvěru. Tady bych chtěl všem rodičům připomenout, že je velmi neprozíravé, když i malým dětem neříkají pravdu. Čas uteče a z dítěte vyroste dospělý člověk, který si ze svého dětství mnoho pamatuje a postupně se začne přesvědčovat o pravdomluvnosti svých rodičů. Toto může být jedna z příčin odcizení se, ztráta úcty atd..
Stará moudrost říká, že lež má krátké nohy, že daleko neuteče. A je to pravda. Jak dokáže lež vytvořit mezi lidmi nepřekročitelné bariéry dokazují i nespočetné rozpady manželství. Jakou bolest a jaké zklamání musí prožívat partner, který je obelhán a podváděn se těžko dá vyjádřit.
Evangelní úryvek je pro každého z nás varováním. Není nad to jednat tak, abychom měli čisté svědomí, a to jak před lidmi, tak i před Bohem..

Sv. Pavel v listě ke Korinťanům píše: „Když se někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo.“
V době, kdy žil sv. Pavel a kdy vstupovali do Církve noví členové, a to jak z pohanů tak i ze Židů, bylo vždy na těchto lidech vidět, jaký obrat nastal v jejich životě. Zvláště pohané když viděli, jak se křesťané k sobě chovají, jak spolu vycházejí chudí a bohatí, jak spolu zasedají při společných modlitbách, jak se ruší otroctví, jakou úctu mají k starým a nemocným, jak pomáhají vdovám a strádajícím, jaký obrat nastal v pohledu na manželství, výchovu dětí, nesmírně je to oslovovalo.
Lidé vyrůstající v pohanském prostředí mají v sobě zakořeněnou představu, že se budou mít lépe, když budou mít neomezenou svobodu, když si budou užívat života jak se jim zachce, když svrhnou či okradou bohaté a mocné tohoto světa….
Církev, kterou založil Pán Ježíš, ukazuje lidem, že člověk může být šťastný i bez krveprolévání a násilí. Pán Ježíš nám zanechává tak úžasné rady a příkazy, že každý člověk podle nich je schopen najít vždy řešení vzniklých situací anebo předcházet problémům. Není to život bez hranic, který člověka dělá šťastným, ale život usměrněný. Je to podobné jako u řeky. Když je omezena břehy, lidé žijící v jejím okolí se cítí v bezpečí. Když ale přeteče a rozleje se bez zábran kdekoliv do okolí, přináší škodu a stává se nebezpečnou.
Žijeme v Evropě, která má křesťanské kořeny. Tyto kořeny začínaly růst jaksi opačně a nešťastně. V prvotní Církvi to byli většinou obyčejní lidé, kteří v evangeliu nacházeli řešení svého života. Opouštěli pohanství nebo židovství a riskovali, že jejich souvěrci se jim za to pomstí. Zvláště u Židů to bylo bráno jako odpad od víry otců a trestalo se smrtí. Vzpomeňme např. na sv. Štěpána.
Naproti tomu v Evropě to byli zpravidla první velmoži a panovníci, kteří přijali křest. A ti pak nutili své poddané, aby se také nechali pokřtít. Jenže žádné velké změny v jejich životě nenastaly. Stačí si přečíst naše dějiny a život sv. Vojtěcha, který vyčítá, že u nás je kvetoucí obchod s otroky, mnohoženství a další neřesti volající do nebe. Naši předkové se sice nechali pokřtít, ale v srdci dál zůstávali pohany. Víme, že byly doby, kdy platilo: Čí je panství, toho je i náboženství. Takže jeden šlechtic nutil své poddané ke katolictví, sousední šlechtic nutil své poddané k protestantství. Velmi silně to ještě doznívalo za Marie Terezie a za císaře Josefa. To se začala proměňovat Církev v jakousi služku Impéria a napomáhala a nabádala k větší poslušnosti a pracovitosti pro císaře. A toto se táhne až do dnešní doby. Je v nás něco zakořeněné, co není v duchu evangelia. Nedostali jsme se k evangeliu jako k pokladu, který nás učinil duchovně bohatými a šťastnými. Spíš to bereme jako povinnost, do které jsme se dostali, protože naši rodiči a kmotrové si to přáli.
Mnoho našich současníků nechalo nebo nechává křtít své děti, ale v srdci se u nich nic nemění. Zrovna tento týden jsme se dívali ke kostele a P. Mikuláš říká: „Tak tam té mamince, co tlačí kočárek jsem křtil. Slibovali, že budou chodit do kostela. A od křtu se tam už neukázali.“
Nevím, co by dnes sv. Pavel napsal o křesťanech v Evropě. Ale určitě ne to, co napsal do Korintu.

Nevím, jestli si to vůbec uvědomujeme, ale lidské slovo má obrovskou sílu. Může dát člověku impuls a zapálit ho pro něco dobré, pozitivní, ale může člověka také vyburcovat, aby vykonal zlo. Slovo dokáže vytvářet přátelství, ale slovo dokáže stavět mezi lidmi i nepřekonatelné hráze. V Písmu je psáno, že budeme souzeni za každé zbytečné slovo. My toho často hodně namluvíme, aniž bychom se kontrolovali. Chtěl bych, aby toto zamyšlení směřovalo právě k tomuto tématu.
Ze života svatých víme, jak někteří hodně uvažovali, než něco řekli. Na druhé straně šiřitelé zla, jako Hitler, Stalin, u nás Gottwald a jiní, toho hodně a sugestivně namluvili. Dnešní významní politici si dokonce platí své poradce, kteří jim radí co říkat a jak to říkat, aby jejich projev byl co nejpřesvědčivější.
Ale vraťme se k síle lidského slova. Povím vám jednu skutečnou událost, která ukazuje, co dokáže slovo.
Stalo se, že jistá žena byla svému muži nevěrná. Ale manžel se to dověděl. Jednou přijel dřív domů a manželka nikde. Ptá se dětí: „Kde je máma?“ Ale ty měli od mámy zakázané to říct. Muž už tušil, kam má jet. Sedl do auta a oba je nachytal. Řekl ženě, aby se s ním hned vrátila domů, že si o tom musí promluvit. Cítil, že v této chvíli není schopen se o něčem bavit.
Když odjížděli, žena se mu začala vysmívat, že není žádný chlap…atd. Muž jí řekl, aby mlčela. Víc neměl sílu jí něco říkat. Ale za chvíli žena opět začala a ukazovala na jeho slabé stránky. Muž jí opět krátce a už hlasitěji řekl: „Mlč!“ Když přijeli domů a vystupovali u garáže, žena opět začala opakovat to samé, opět ho ponižovala. Muž v té chvíli dostal vztek, popadl železnou tyč, která stála u zdi a ženu dvěma ranami zabil. Dostal 12 let. Ale po polovině trestu ho propustili. Kněz, který tento příběh vyprávěl se s ním osobně zná. Dosvědčil, že sám od sebe by to nikdy neudělal.
Tento příběh nám ukazuje, jak i slušný člověk, který je bezkonfliktní povahy, za určitých okolností ztratí schopnost sebekontroly. Slovo může člověku dát naději, ale může ho i zabít. Proto važme slova, zvláště v situacích, kdy se to vyžaduje. Svatopostní doba nás nabádá nejen odříkat si v jídle a pití, ale i vést sám sebe ke kázni a sebeovládaví v mluvení.
Písmo říká, že jazyk je sice malý úd, ale dokáže nadělat mnoho zla. A že je to pravda, to není třeba zvlášť dokazovat.

V dnešním evangeliu popisuje sv. Lukáš trojí pokus ďábla svést Pána Ježíše.
1.pokušení - "Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!"
Pán Ježíš skončil půst a má hlad. Jídlo a pití je klasickým pokušením pro člověka. Zatímco zvířata, ptáci i ryby poznávají svou hranici a přestanou žrát, člověk je schopen pokračovat v jídle a pití dál. A to i tak daleko, že si sám sobě ubližuje na zdraví. Už u malých dětí pozorujeme, jak se dokáží hádat o větší kousek čokolády, o lepší porci jídla apod..
Lidé stále i dnes naříkají, jak se jim těžko žije, jak mají málo peněz. Stačí si zajít ke vchodu kteréhokoliv jihlavského supermarketu a poznáme, kolik jsou dnes lidé ochotni dát za jídlo.
2. pokušení - "Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje."
Touha po moci je v lidech velmi silná. Mít moc, ovládat druhé. Mít lepší místo, být výše postaven, něco znamenat je provázeno i s jistými výhodami. Kolik lidské krve už kvůli tomu teklo po zemi. Války všeho druhu jsou toho svědectvím.
Proto Pán Ježíš tak často mluví o pokoře a stále lidem připomíná důležitost lásky v životě.
3. pokušení - "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů!"
Jinými slovy: Neboj se, jen skoč, Bůh přeci nedopustí, aby se ti něco stalo. Bůh je přeci s tebou, On ti jistě pomůže.
Opovážlivé spoléhání lidí na Boží pomoc, na Boží milosrdenství, na Boží odpuštění je stále aktuální. Mnozí lidé si říkají: "Mám čas. Proč hned teď se něčeho vzdávat. Proč hned teď. Stačí až budu starý, až budu mít hodně času, potom začnu chodit do kostela, potom se začnu modlit."
Skutečný život však ukazuje, že málokdo z těchto lidí, kteří to oddalují, najde potom cestu k Bohu. Život je většinou zaskočí a už bývá pro ně pozdě.
Doba postní nás mimo jiné vede k tomu, aby naše vůle byla stále pevnější a rozhodnější. Mít pevnou vůli, znamená mít velký duchovní poklad.

Starý rok je už definitivně za námi. Začal další. Kolik jich v dějinách lidstva už bylo nikdo neví. Jen vědci se podle různých archeologických nálezů dohadují a posouvají hranici dál a dál. Už to nejsou desetitisíce nebo statisíce let, co po této zemi chodili lidé, ale už prý to jsou miliony.
Každá generace si o sobě myslela, že oni jsou ti nejmodernější, nejvyspělejší atd... Raději se nad tímto tématem nebudu dál rozepisovat. Je to téma velmi zajímavé a dá se o něm mnoho napsat. Vždyť za pár desítek let i my se staneme minulostí a možná za tisíc let budou s velkým zájmem odkrývat naše hroby a zkoumat super přístroji na co jsme umřeli a co jsme byli zač.
A co naše smetiště? Jak budou vděční za každý kousíček plastového obalu se zbytky nápisu, který se ještě nerozpadl, díky příznivému půdnímu složení.
Ale nechme raději minulosti. Pro nás je nejdůležitější to, co prožíváme teď, právě teď, v této chvíli. Minulost už nevrátíme a budoucnost je ve znamení proměn.
Žít tento, právě tento okamžik, znamená mít své místo, vědět kam patřím a jaké je moje poslání. Úkolem každého z nás je najít tento důležitý bod svého života, který pro nás Bůh připravil. To hledání není totožné s bezohledností a prosazováním ostrých loktů, kdy chci pro sebe vybojovat to nejlepší místo, bez ohledu na druhé.
Najít své místo a pak v něm vydržet není snadné. U kolika z nás tato cesta byla provázena i omyly, které člověka zavedou o kus dál, kde nepociťuje to pravé štěstí. Nechtít všechno hned, trpělivě čekat a prosit Boha o poznání se rozhodně vyplatí.
Život je dost dlouhý, aby si ho každý "vychutnal." Je to velký Boží dar, který je nenahraditelný a neopakovatelný. Buďme prozíraví. Máme přeci dost zkušeností. Ne-li vlastních, pak sledujme životy lidí kolem nás.

Loňského roku zahynulo na našich silnicích 1319 lidí, což je o jednu třetinu více než evropský průměr. Ve Francii se snížila nehodovost o 30%, v Polsku o 10%, ale my jsme stále na stejné úrovni. Je možné, že bychom právě my usilovali o toto smutné evropské prvenství? A přitom jsme si i my na Popeleční středu nechali sypat popel na hlavu a kněz nás vybízel: "Obrat'te se a věřte evangeliu" (Mk l,15). Přece nemůžeme dopustit, aby to bylo jen prázdné formální gesto bez obsahu. Vždyt' s touto výzvou se na nás obrací sám Kristus. Promítněme si to prakticky do života i tenkrát, když sedíme za volantem. Chodci či ostatní řidiči na stejné silnici nejsou nepřátelé nebo jen někdo, kdo mi překáží a zdržuje v rychlé jízdě.
Jsou to bratři. Obrat'me se, věřme evangeliu. Zastavme se a nechme se těmito slovy vyburcovat, než nastartujeme. Po pár kilometrech sami začneme žasnout kolika lidem jsme udělali radost, kolik vděčných překvapených pohledů jsme sklidili u starých, ale i u mladých. A což potom maminky s dětmi ...
Dejme druhým pocítit, že nám nejsou lhostejní, že být ohleduplný, nedělat druhým, co sami nechceme zakoušet, nejsou ani dnes prázdné pojmy. Zodpovědnost, nevystavování sebe a druhých riziku ohrožení, dodržování dopravních předpisů by mělo být pro křest'ana samozřejmostí. I v tom zpytujme své svědomí. Ani chodci nemohou v této souvislosti zůstat stranou, pro ně platí totéž. Nade všemi zákony a předpisy je však ještě láska. I tady můžeme zjistit, jak zázračnou sílu má Kristovo slovo, aplikované v této oblasti života.
Může to být dobrý start do svatopostní doby, dobrá příprava na Velikonoce. K tomu, aby každý z vás v tomto smyslu přispěl svým dílem, k rozšíření civilizace lásky vám žehnají vaši čeští a moravští biskupové.

Začíná týden modliteb za jednotu křesťanů. Možná nahlas, možná potichu v srdci se ptáme: Má to smysl? Rozhodně to smysl má. Bolestné je, že dochází k dalším, soudobým rozdělováním křesťanů a vznikání nových společenství. Je to především v oblasti protestantských církví. Ale vzpomeňme i na několik odchodů našich katolických kněží a jejich přestoupení např. do Starokatolické církve. Vzpomeňme co v nedávné době způsobilo prohlášení doktora Odilo Štampacha, kde se přiznal, že patří už delší dobu k Svobodným zednářům. Byl to právě on, který vnesl zmatky a rozdělení představených a studentů na teologické fakultě v Praze. Došlo tam ke vzájemnému obviňování a musel to přijet řešit zástupce sv. otce. Dodnes není vše v pořádku. Viník opustil řady naší Církve, avšak zůstává po něm nezahojená bolestná jizva.
Co nejčastěji bývá příčinou rozdělení?
Duchovní krize - postihuje každého. Člověk začne pochybovat o svých rozhodnutích, která dříve udělal. Kněze začnou napadat myšlenky, jestli měl být vůbec knězem. Jestli to nebylo unáhlené rozhodnutí…atd.
Neochota plnit své sliby - pak nastane duchovní ochablost, kdy si člověk začne sám sobě zdůvodňovat, že není nutné být zase tak moc horlivý a důsledný, když jiní to nedělají a také žijí….postupně polevuje, začne vynechávat a některé povinnosti postupně přestane konat.
Neústupnost ve svých názorech - když se dostává do střetu s druhými, obhajuje své jednání a nechce připustit, že je vinen. Staví se do protiútoku a hledá chyby na druhých.
Propadání pýše - Kolem se začne vytvářet skupina těch, kteří jsou v podobné situaci nebo aspoň ve skrytosti tak smýšlejí. Tím roste jeho sebevědomí a tím víc je neústupný.
Už krátce po smrti apoštolů, kteří byli jasnou autoritou učení Církve, dochází k deformaci v pohledu na J. Krista a jeho evangelium. Musíme s politováním říct, že nešlo o prosté věřící, ale šlo o představitele Církve tj. o biskupy a o kněze.
V podstatě všechny koncily, kromě posledního, projednávaly otázky víry. Protože se šířily bludy, museli biskupové, jako nástupci apoštolů, dát jasnou odpověď. Tak vznikají první dogmata. Tak vznikla modlitba Věřím v Boha, kterou v kratší formě sestavili apoštolové a tu delší formu sestavili na koncilu biskupové. Některé bludy se při diskusích vyřešily a jejich zastánci od nich upustili a přestali je dál hlásat. Ale u některých jejich zastánci trvali na svém a tak dochází ke štěpení.
Vzpomeňme na jedno z největších odtržení od Církve, které začal velmi vzdělaný a schopný kněz Martin Luther, který byl dokonce i řeholníkem. Kvůli jeho reformačnímu hnutí zasedal několik let tridentský koncil. Jeho obdivovatelé a následovníci se už za jeho života nedohodli a začali se dál štěpit. U nás vzpomeňme Jana Husa, který odstartoval reformační hnutí. Od té doby náš národ nedokázal najít cestu ke sjednocení.
V minulém století to byl ThDr Farský, který stál u kolébky československé církve. Někteří z vás si ještě velmi dobře pamatujete Josefa Plojhara, který byl dokonce ministrem zdravotnictví. Stál u zrodu tzv. Mírového hnutí kněží, které bylo nasměrováno k odtržení od Říma. To se však nepodařilo.
Bohužel ne každý, kdo je v Církvi má čisté úmysly. Mnohokrát se ukázalo, že někteří skrze Církev hledali svoji snadnou seberealizaci. Zapomněli, že hlavou Církve je Pán Ježíš.
Na 2. vatikánském koncilu se biskupové dohodli, že je nutné hledat cesty ke sjednocení. Je to na dlouhou dobu. Ale věříme, že Bůh nám v tom bude pomáhat. Např. v naší vlasti už nejsou takové ostré hroty nevraživosti jako tomu bylo v minulosti. A to samo o sobě je velkým úspěchem. Věřme, že nám Bůh z generace na generaci bude ukazovat jak dál. Začalo se. Musíme se jako katolíci snažit, abychom nedávali pohoršení, aby ti druzí nemohli říct, že je to naše vina, že my za to neseme hlavní odpovědnost.
Pán Ježíš nám ukazuje svým životem cestu. Máme se snažit o pochopení, odpuštění a mít ty druhé rádi. Jedině tak se může vybudovat ten první most vzájemných vztahů. Konec konců to známe i z rodinného života: bez odpuštění, bez pochopení a bez lásky se nedají znovu obnovit přetrhané mezilidské vztahy.

Při poslední rekolekci, kde většina kněží je už mladších, jsme se dostali na téma křtu. Jistí mladí rodiče, žijící jen tak na hromádce, mající ještě další problémy ve svém životě, žádali u svého duchovního správce křest dítěte. Kněz, mladší, jim řekl, že pro závažné důvody to v této situaci nejde. Pokud chtějí pokřtít dítě, musí u nich dojít ke změně života. Samozřejmě, že šli jinam. Ale i ten druhý kněz je odmítl a poslal je ať si křtí podle církevního práva ve své farnosti. V diskusi, která pak probíhala, bylo slyšet shodné názory mladých kněží, že je třeba požadovat po rodičích určité záruky. Že se jen tak na počkání křtít nedá. Že takové křty pro Církev nejsou žádným přínosem. Dítě se pokřtí a rodiče už se víc v kostele neobjeví.
Mně to připomnělo jednu rekolekci, kterou jsem jako mladý kněz zažil v Jižních Čechách. Tehdy jsem tam byl nejmladší. Ostatní kněží byli podstatně starší. Když mi tehdy položili otázku, jak to dělám, řekl jsem, že se nejdřív ptám rodičů jestli věří v Boha. A když jsem to řekl, začali mně docela autoritativně vysvětlovat, že nemám právo se na to ptát. Že to je věc rodičů a mojí povinností je abych jim pokřtil. To, že žádají o křest je dostatečným svědectvím, že Církev jim není lhostejná.
Byla to doba, kdy jsme křtili všem. Ať katolík nebo komunista, každému jsme dítě pokřtili. Statistika duchovní správy, kterou si každá diecéze musí vést, vykazovala slušná čísla. Ale to, že mnohé kostely zely prázdnotou, to už nikoho moc nezajímalo. Čas plynul a nejeden kněz na sklonku života si uvědomil, že má sice popsané stránky matrik, ale v kostele nikoho.
Prarodiče často argumentovali: "To děťátko za nic nemůže." Děťátko skutečně za nic nemůže. Bůh by ho určitě nezavrhl. Ale vinni jsou rodiči. Ti nesou tíhu hříchu a bohužel nejednou tíhu těžkého hříchu. Jestliže nestojí o víru, o Církev o Boha, pak u nich není žádná záruka, že splní to, co slibují u křtu.
Je dobře, že v Církvi s příchodem mladých generací nastává změna. Mezi dnešními mladými kněžími je mnoho konvertitů. Vím od nich, že by už nekřtili tak, jak se to dřív dělávalo. Požadují po rodičích víru a záruky. Tak, jak je to dáno i církevním učením. Já vím, že některým babičkám a dědům je těžké přijmout, že jejich vnouče není pokřtěné. Chápu vaše bolesti. Ale jestli máte rádi Církev a máte opravdovou víru, modlete se a dávejte dobrý příklad. Církev není sběrný tábor.
Dostali jsme se do doby, kdy prožíváme duchovní úpadek. Některé svátosti, jako manželství, pokání, sv. přijímání a také křest se neberou vážně. Kolik je mladých lidí i z našich křesťanských rodin, kteří žijí jen tak, bez svatby. A když selže antikoncepce a přijde na svět dítě, pak je jim Církev dobrá. "Chceme křtít pane faráři." Kolik lidí chodí ke svatému přijímání a nechodí ke zpovědi, protože z čeho by se zpovídali. Je načase se vzchopit.
Když čteme dějiny Církve, dovíme se, že křest, jako první a základní svátost byl brán velmi vážně. Kdo nevěřil jak učili biskupové a nežil podle evangelia, nemohl být pokřtěn. Každému z nás by mělo záležet na tom, aby ti kdo v dnešní době přijímají křest, byli věrnými učedníky Kristovými.

Prožíváme alianční týden. Je to týden, který nás vede abychom se zamyslili nejenom nad textem Písma, ale v souvislosti s tímto textem i nad tím, co nás rozděluje. Abychom si sami i společně kladli otázky, proč se tak stalo a jak jít dál, abychom nedávali pohoršení lidem, kteří jsou mimo křesťanství. Právě toto naše rozdělení přivedlo některé k budhismu, islámu či do náručí sekt. Buďme tedy upřímní, vždyť všichni věříme, že jsme v této chvíli před tváří Boží.
Když se vrátíme k tomu, co jsem zde přečetl a co je tématem tohoto týdne, dává nám sv. Pavel myšlenku. "Židům se stal židem, těm, kteří jsou pod zákonem se stal tím, kdo je také pod zákonem, kdo jsou slabí, stal se pro ně také slabým a nakonec píše, že se všem stal vším, aby aspoň některé získal.
Já chápu alianční týden právě v tomto duchu. Já jsem rozdělení křesťanů nezavinil. Stejně tak jste ho nezavinili ani vy, kteří stojíte v čele místních sborů, ani vy věřící. Sv. Pavel nám říká, že pochopit toho druhého a najít k němu cestu spočívá v tom, že se mám snažit vžít do jeho situace, do jeho myšlení, do jeho víry. A to si myslím, že je velkým úkolem tohoto týdne. My totiž moc o sobě nevíme. Ale je jistě všem jasné, že jeden týden za rok to nevytrhne. Důležité je právě to opakování i když je to jen jednou za rok. Je to sice dost dlouhá doba, ale je to doba, kdy to v nás má zrát. Protože duchovní setba má jinou dobu sázení a zrání, než jak je tomu na zahradě nebo na poli. Není závislá na ročním období. A že to už přineslo své plody poznáváme v tom, že se vůbec setkáváme. Ještě před 50 lety by to bylo sotva možné. Pro nás katolíky to bylo dokonce přísně zakázané.
Ta druhá část textu, kde sv. Pavel píše o závodišti jakoby zdánlivě na první pohled s tím začátkem nesouvisela. Ale v závěru mě upoutala ta poslední věta, kde píše, že dokonce ranami nutí své tělo, aby ho poslouchalo a když káže jiným, aby sám neselhal. Závodní dráha má začátek a cíl, což je jen několika centimetrový pruh. A ten prostor mezi cílem a startem se možná zdá být jednotvárný. Když jsou závody, málo lidí je u startu, Tam je to nezajímavé. Velké davy jsou v cíli. Jsou tam i fotografové, novináři, přátelé a příbuzní… Všichni chtějí vidět a mluvit s vítězem.
My jsme v těchto našich setkáních na trati. Start už máme za sebou a cíl je v nedohlednu. Možná za sto let, možná za dvě stě. Nevíme. Ale tento běh nezávisí na jednom, závisí na generacích. Můžeme to přirovnat ke štafetovému běhu. Každá etapa je důležitá. V našem případě nezáleží na vítězi. Každý je důležitý. Vydržet a neselhat, to je náš úkol, aby ti, co budou běžet po nás nezbloudili a nevzdali to.
Mluvit o Kristu a argumentovat jeho evangeliem nestačí. My nejsme politici, kteří užívají květnatých frází, aby co nejvíce lidí strhli na svoji stranu. Nám nejde o popularitu a dobré živobytí. Nám jde o Boží věc.

Začali jsme rok 2004. Pro naše nejmladší generace to tak nějak samozřejmě patří k životu. Napíše se zase o jedno číslo vyšší letopočet a svět jde dál. Co na tom.
Pro vás starší a nejstarší už to tak samozřejmé není. Zatímco mladý člověk je plný naděje a očekávání, už se nemůže dočkat až bude dospělý, až se ožení, až si sežene byt, najde práci, vy už počítáte nejen každý rok, ale i každý měsíc. Jak jiné jsou pohledy na rok a uplynulý čas u mladých a jak jiné u těch nejstarších.
A s tím souvisí i úcta k životu, k daru zdraví který jsme dostali, k rodině, k rodičům atd.. Člověk si mnoho věcí uvědomí a začne si jich vážit až je ztratí. Proto tak často dnes a v dalších dnech budeme slyšet: "Přeju vám hlavně to zdraví! Hlavně to zdravíčko!"
Když se televizní redaktorka ptala slovenského ministra zdravotnictví, co by si přál do nového roku tak jí odpověděl, že rozhodně ne na prvním místě zdraví. A pak dodal: "I na Titaniku byli mnozí zdraví a nic jim to nepomohlo." Kdyby zdraví bylo tou nejdůležitější hodnotou v našem životě, jistě by to Bůh dal i do Desatera na 1. místo. A když Pán Ježíš uzdravoval, žádal víc, žádal víru.
V prvním čtení, které dnes zaznělo jsme slyšeli, jak Hospodin říká Mojžíšovi: "Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat. Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě!" A kousek dál říká: "Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!"
Vyvolený národ považoval Boží požehnání za velký dar a neuměl si bez něho představit svůj život. My jsme si zvykli na to, že to, co potřebujeme si zařídíme sami, aniž bychom se za to modlili a prosili o to Boha. Maxim Gorkij to vyjádřil známou větou: "Jsem člověk, kdo je víc!?"
Ateismus vedl lidi k pocitu soběstačnosti a zdůrazňoval zdraví. Potřeboval, aby lidé pracovali a bylo dost peněz na zbrojení a vedoucí funkcionáři aby se měli dobře. A my jsme v tomto duchu byli celá desetiletí formováni.
Jiný příklad je z historie německého národa. Němci jsou známí úctou k sv. archandělu Michaelovi. Když začala 2. světová válka, tehdy generál letectva posměšně prohlásil: "My nepotřebujeme ochranu křídel archanděla Michaela, nás ochrání křídla Luftwafe." A za pár let tentýž generál podepsal kapitulaci svého letectva právě v den svátku sv. archanděla Michaela. Je to náhoda? Určitě není. Tento generál a mnoho jiných dosáhli tak velké moci, že si byli jisti sami sebou, že se jim nic nemůže stát, že ovládnou svět. Oni netoužili po Božím požehnání. Oni si byli jisti, že jim je na nic. A podle toho i dopadli.
Dnes l. ledna máme slavnost Matky Boží Panny Marie. Ona je opakem falešné lidské sebejistoty. Když se s ní setkává sv. Alžběta zvolá: "Požehnaná tys mezi ženami, jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?"
Tak jednejme i my. Prosme pro tento rok o Boží požehnání. Nespoléhejme jen sami na sebe. Vždyť i naši předkové už dávno před námi říkali: "Bez Božího požehnání, marné je lidské namáhání."

Evangelista Marek zaznamenává příběh synů Zebedeových, kteří žádají Pána Ježíše, aby jednou mohli být po jeho levici i pravici. Nejde tedy o nic jiného, než využít dané chvíle a zajistit si, aby mohli obsadit nejlepší místa.
Tento okamžik se Markovi velmi silně vryl do paměti. Také u ostatních apoštolů vyvolal velice bouřlivou protireakci. Marek mohl o této události taktně pomlčet a zapadla by do zapomenutí. Ale je to Duch Svatý, který ho vnitřně nutká, aby o tom učinil zmínku.
Tato událost chce všem, kteří touží po vyšších místech v Církvi, připomenout, že Bůh si sám vybere. My můžeme jen nabídnout sebe a své schopnosti, ale nesmíme se vnucovat a podbízet. Nejen v Církvi, ale i v občanském životě vyvstane nedůvěra a averze vůči lidem, kteří bezohledně, nekriticky nebo nelegálními prostředky protláčejí sebe nebo druhé na lepší místa.
Z tohoto úryvku si můžete a máte vzít poučení i vy rodiče, kteří také někdy své děti chcete dostat výš, než jsou jejich schopnosti. Znám mnoho rodin a vím, že taková snaha se objevuje. Je to přirozené a patří to k rodičovství, aby své děti připravili na budoucnost. Ale v prvé řadě je potřeba se ptát Pána Boha, jaké má s dítětem plány. Tak jako se mají děti modlit za rodiče, tak se mají i rodiče modlit za děti a vyprošovat jim Boží pomoc na cestě životem.
Synové Zebedeovi nejednali správně a také byli za to pokáráni. Často nedopadnou dobře ti, kdo jednali podobně. Zpravidla potrestají sami sebe, když se pak dostávají do situací, které nezvládnou.
My si to možná nechceme ani připustit, že takovým jednáním porušujeme Boží zákony. V každém případě se jedná o porušení lásky k bližnímu. Takovým jednáním zpravidla vyprovokujeme druhé k hněvu, byť by byl i skrytý. Vytváříme atmosféru napětí, nedůvěru. Může to vzbuzovat i závist. Evangelium nás varuje, abychom byli obezřetní.