Římskokatolická farnost u sv. Jakuba v Jihlavě

Bratři a sestry,

Nemůže snad ani být výmluvnější doby na slova proroka Izaiáše, která dnes zazněla v 1. čtení: Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vychází světlo. Na mnoha místech dnes tmu této noci narušuje světlo kostelů jako symbol světla z Betléma. Je to noc prozářená jakýmsi jiným světlem. Je to noc, která nás všechny svedla sem, aby i nám vzešlo a zazářilo světlo.
Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vychází světlo. Člověka (lid) bloumajícího v temnotách vyhlídka světla musí potěšit. A možná právě zde někde odhalujeme onu mocnou působivost Vánoc, která se dotýká srdcí tolika lidí. Třeba máme pocit (intenzivní či jemný, přiznaný či nepřiznaný) anebo jen jakousi pachuť svého života, že jsme lidmi chodícími v temnotách, že jsme obyvateli temné země, že život (i ten náš) je náročný, bolestný, smutný, že je v něm prostě málo světla. A proto, když přijde čas Vánoc a někde v nás se rozechvěje struna lásky, radosti a vnitřního klidu, pak je to pro nás jako zážitek spatření světla. Dopadá na nás světlo betlémské hvězdy a my k ní nějak samozřejmě směřujeme, protože v něm cítíme něco krásného, něco, co se nás dotýká, něco, čeho je ve světě a v našich životech tak málo.
Naši pozornost upoutává betlémská hvězda a její světlo – ať už mu dáváme jakékoli jméno. Ale jsme-li křesťany (zvláště těmi, kdo se rozhodli s důvěrou praktickým životem odpovědět a odpovídat na Boží pozvání), pak nás tato hvězda vede dál (než jen k na chvíli prožívané radosti a pohodě) a pro její světlo máme konkrétní jméno. Tato hvězda nás vede do Betléma, k jeslím v jedné stáji, k dítěti, co tam leží, k Bohu, který se v tomto dítěti ukryl, aby řekl světu něco ohromného. Jeho zvěst tlumočí anděl pastýřům: Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán.
Bůh splnil své přísliby. Stal se Emanuelem – Bohem, který je s námi. Bůh už není nedosažitelný. Přistoupil k člověku neuvěřitelně blízko a ukryl se v obyčejném bezbranném dítěti. Bůh přišel – to by nás však mohlo vylekat. Proto on přišel a zároveň se skryl. U svého příchodu nás neoslňuje leskem své slávy, neválcuje svým majestátem. Chce, aby mezi ním a námi vzniklo tajemství lásky. – Vždyť co jiného vystižněji vyjadřuje pohled na matku chovající v náručí své dítě?! O čem jiném mluví tento obraz než o lásce?!
Pohled do Betléma je pohledem na Boha, který se dává člověku do rukou, aby mu zjevil, že člověk je v rukou Boha – v rukou mateřsky (rodičovsky) pečujících a milujících. Tento Bůh, toto dítě se nevnucuje, ale zve – k lásce, k hledání Boha (který sám je onou láskou, kterou o Vánocích tak voní svět). A tak nám všem přeji – abychom i o těch letošních Vánocích objevili a prožili nejen, že nám je dobře, ale – že nám je dobře, protože je s námi Bůh.

Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Tak se dnes obrací Hospodin Izaiášovými ústy na Izrael. Aby se nejednalo jen o slova, která nás minou, na která hned zapomeneme, zahleďme se do situace, o níž prorok mluví. Proč je třeba Izrael utěšit? Čím strádá? – Vzdálil se od Hospodina, vlastně jej de facto svým životem zavrhl, a proto přišel o Zaslíbenou zemi. Ta je zdevastovaná, kdežto on je ztracen v dalekém vyhnanství. Právě do této situace tlumočí prorok Hospodinovo slovo. Slovo útěchy. Nikoli však prázdné. Pán Bůh není žádný politik či jiný prázdný tlachal. Jeho slovo je činné. Je to slovo s mocí. Zaznívá Hospodinovo slovo, které je předzvěstí, že se situace brzy změní – že Bůh sám situaci změní.
Jelikož však víme, že slova Písma nejsou nějakou sbírkou archiválií, jelikož víme, že nám nenabízejí pouhý vhled do onoho kdysi kdesi se odehraného, jelikož víme (a třeba už jsme nesčetněkrát onu zkušenost i učinili), že se jedná o živé Boží slovo, slovo překračující dějiny a promlouvající do různých situací Božího lidu (včetně té naší), objevujeme pak, že i tato pradávná Izaiášova slova se nás zcela konkrétně dotýkají a nabízejí nejeden styčný bod s tím, co je naší každodenní realitou.
Tato prorokova slova nám připomínají, že i my nezřídka potřebujeme útěchu (nikoli planou), potřebujeme potěšit v smutku (třeba někde v hloubi duše přetrvávajícímu) – avšak potěšit právě v onom Božím stylu: aktivně, činem, proměnou. Hledíme-li na tehdejší Izrael a hledíme-li i na sebe, uvědomujeme si, že i my jsme se vzdálili od Boha, že jsme ho (nejednou) zavrhli a odmítli, což mělo paradoxně za následek, že si připadáme jím zapomenuti, žijící jakoby ve vzdáleném vyhnanství Božího nezájmu. Náš vzájemný vztah dospěl k bodu odcizení – možná nás to i tíží a hledáme, kde nastala chyba, čím to je, že jsme to dopracovali k takovým koncům. Odpovědí bude možná, že jsme ztratili cit pro Boha, zapomněli jsme na pravou (skutečnou) Boží tvář, na to, jaký Bůh doopravdy je – a proto jsme se (i když on je s námi a my s ním třeba také) od sebe vzdálili. Z toho pak vyplývají naše smutky, frustrace, beznaděj.

Jedno tibetské přísloví vypráví:
Jednoho dne jsem na horách v dálce viděl zvíře.
Když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že je to člověk.
Jakmile jsme se ocitli tváří v tvář, viděl jsem, že je to můj bratr.
Nechme nyní stranou rovinu mezilidských vztahů, do nichž toto přísloví míří a vnímejme ho v perspektivě našeho vztahu s Bohem – ten je zde krásně ilustrován. Naše nechápání Boha, nerozumění Bohu, vlastně naše nepoznání Boha je často důsledkem toho, že jsme daleko, že hledíme na něj jen jakoby z dálky. Nenalezli jsme odvahu přistoupit blíž, pohlédnout na něj téměř až tváří v tvář (a jak jinak se baví přátelé?!), neodhodlali jsme se mu důvěrně otevřít (svým životem). Sice jej zveme, tváříme se jako uvědomělé Boží děti, ale zároveň mu jasně linkujeme, kudy a kam v našem životě má chodit, co udělat a – hlavně – co dělat nemá („tady mi, Pane Bože, nešahej; to si zvládnu, zajistím sám; já už vím, jak to chci“). Výsledek tohoto držení si Pána Boha od těla bývá tragický.
Jelikož na něj nevidíme dobře, tak nevnímáme v něm „bratra“ – Boha dobrého, milujícího, spásu přinášejícího, po nás toužícího, Boha nás si hledícího, ochotného za přítele i život položit (vždyť to udělal!), ale vidíme jen „neznámého člověka“ – Boha odtažitého, vzdáleného, Boha, který se o mě nezajímá a já o něj rovněž moc ne, či dokonce v těch nejhorších případech je nám Bůh jen ono „zvíře“ – Bůh, který nás (naše životy a touhy) chce roztrhat „na cucky“, o vše nás obrat a jednou nás drtivým dopadem své kruté ruky odsoudit. Zaujmeme-li tento postoj, vybudovali jsme bariéru, kterou stěží dokážeme překonat.

Součástí adventní výzvy, volání, které zaznívalo i dnešních čtení (Izaiáš, evangelium) je volání k obrácení, ke změně smýšlení, k zahlazení výmolů, k urovnání stezky. Zpravidla v těchto slovech vytušíme výzvu ke zřeknutí se a odstranění svých hříchů. Je nám to tak trochu nepříjemné. A proto se buď obrníme a necháme tato slova pouze sklouznout po povrchu krunýře našeho srdce, anebo se rozhodneme k (třeba i poctivému) posbírání všech těchto našich vad na kráse a zaneseme je odevzdat Pánu Bohu ve svátosti smíření. To pak je určitě hezké, ale zdaleka to není vše.
Zdaleka to není to, co zaznívá z úst Izaiáše, evangelisty Marka či Jana Křtitele. Oni nemluví jen o vysbírání kamení (rozumějme hříchů) na cestě našeho života, oni volají po vyrovnání stezky, připravení cesty. To je o něčem úplně jiném! A také o úplně jiné námaze! Zvou nás zajet mnohem hlouběji do svého nitra. Zvou nás, abychom se sebou něco radikálního udělali. Abychom šli ke kořenům problémů – co je tím třeba utajeným důvodem bránícím bezbariérovému přístupu Boha do našeho srdce, kde jsme se v základu odklonili, vzdálili. Hříchy nejsou naším největším problémem – jsou spíš důsledkem, projevem jiných příčin. Těmi může být cokoli (třeba něco zdánlivě nevinné) – způsob uvažování, životní postoj, náhled na Boha, touha mít to po svém,… A právě toto „něco“ je důvodem, proč se už v samotném jádru naladíme na špatnou vlnu či získáme mírně rozladěný kurz. Zpočátku to není moc patrné, ale přes veškeré snažení nás to vede po oněch křivolakých cestách, kde je pouze otázkou času, kdy znovu upadneme do nějakého hříchu, kdy předpoklad, na němž stavíme, přinese plod. Adventní volání je pozváním zajet na hlubinu a přijít na to, na čem jsme nezdravě závislí, co nás svazuje, co omezuje naší skutečnou svobodu – darovanou a nalézanou v Kristu.
On je cestou, která se nám nabízí, cestou, která ukazuje, jak z toho ven. Marek to připomenul hned v úvodu svého evangelia – ve slovech, která jsme dnes zaslechli a která nám chtějí být oporou: Začátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím. Jádrem všeho je objevení Boží tváře v Ježíši Kristu (ta je často úplně jiná, než naše pomýlené představy zmiňované dříve). On nabízí nový začátek. Ať jsme na tom jakkoli, ať máme za sebou cokoli – lze začít od začátku – nezatížen, nezdeformován. Touha a vůle tak učinit nám otevřou perspektivu radosti – evangeliem zvěstované a nabízené radosti z přátelského a důvěrně blízkého spatření Boha „tváří v tvář“, což bude zkušenost, která nás uchvátí natolik, že ji nebudeme chtít opustit ani v životě tomto pozemském ani v tom věčném. To nám všem z celého srdce přeji.

Začal nám advent. Toho si všimne nejen pravidelný návštěvník kostela, ale patrně každý člověk, na kterého se najednou ze všech stran vyvalí vánoční nálada a kdejaké s Vánocemi související rekvizity. V obecném povědomí naší společnosti je advent jen jakousi déle prožívanou vánoční atmosférou (samozřejmě povětšinou motivovanou ekonomickými cíly obchodníků, kteří z ní chtějí co nejvíce trhnout). Tento masivní vánoční útok má pak ovšem často za následek, že člověk, jenž čtyři týdny zakopává o rolničky a všude naráží na vánoční stromečky, je tím vším natolik otráven, že má jedinou touhu – aby už bylo po všem, aby už bylo po Vánocích. A to tušíme, že je trošku dost velká škoda.
Čím je tedy advent? Už jsme naznačili, že to nejsou žádné před-vánoce. Mnohem spíše je advent přípravou na Vánoce a na to, co člověku sdělují. Advent – to je čekání. Těšení se. Advent je radostná jiskra v oku dítěte před něčím velikým. Advent je hluboký nádech před otevřením očí a následným úžasem. Advent – to je doba radostného očekávání a připravování cesty tomu, jenž je schopen provázet nás v naší touze po lásce, po naději, po pokoji. Stručně – adventní očekávání je touha po daru, který nám Bůh dává v osobě narozeného Ježíše Krista.
Problém dnešní doby, dnešního člověka (nás mnohdy nevyjímaje) je, že chceme mít všechno hned. Lidé dnes neumějí a nechtějí čekat. Jakoukoli dobu čekání mají tendenci zkracovat či úplně ji přeskočit jako nějakou zdržující zbytečnost. To má však nejednou za následek, že si pak neváží toho, co mají, co dostávají. Vyškrtneme-li toužení, čekání, disponování se, pak je člověk vnitřně nepřipraven dar přijmout a náležitě (rozumějme: naplno) se z něj radovat.
Tato obecná nehoda a vnitřní ochuzení může však zasáhnout i do duchovních hodnot člověka. Třeba v souvislosti s adventem a Vánocemi. A tak znovu opakuji: advent je vzbuzení touhy – po stále se nabízejícím daru samotného Boha, který je nám tlumočen vánočními událostmi.
Proto by advent pro nás neměl být jen přípravou na svátky, jen nějakou liturgickou dobou – tím vším je, ale jenom to krutě nestačí. Advent je dobou, která nám sama o sobě nabízí hodně. Advent je velikou příležitostí znovuobjevit, uvědomit si a přijmout nejdůležitější skutečnost mého života – ŽE a JAK se mi Bůh dal v osobě svého Syna.

Tato radostná zvěst naplno zaznívá z úst nejadventnějšího autora v celém Písmu – starozákonního proroka Izaijáše, který se stává naším liturgickým průvodcem touto dobou. Kniha tohoto proroka je vlastně sbírkou několika autorů (nejmíň tří) píšících v těžkých dobách izraelských dějin (před exilem, v babylonském vyhnanství, návrat do zdevastované země). Všichni však jakoby jedním hlasem opakují a svědčí (pro Izrael tehdy a pro nás dnes) o hluboké víře, že Hospodin je zachránce, že Hospodin má pro člověka připravenou skvělou budoucnost. Tuto jistotu nemohou zničit ani války, ani vyhnanství, ba ani lidský hřích.
Bůh přichází do tohoto světa, Bůh přichází do našeho života – to je adventní zvěst. Bůh přichází, avšak my lidé jsme často zaujati jinými věcmi. Bůh přichází a jde rovnou cestou k nám (neschovává se), ale my chodíme po jiných cestách, než kde ho můžeme potkat. Chodíme třeba pořád v kruhu, v něčem se neustále plácáme, a ne a ne se z tohoto začarovaného kruhu (třeba svého hříchu) vymotat. Anebo pouze stojíme na místě, kdy nechceme či nejsme schopni překonat sami sebe a udělat ten rozhodný krok. Či – dejme tomu – spíme na vavřínech své domnělé spravedlnosti a spokojenosti se sebou samým (na základě čehož se domníváme, že i Pán Bůh musí být spokojen s námi).
Bůh přichází. A nepřichází s prázdnou. Adventní doba je plná jeho příslibů, jeho zaslíbení. Hned na svém začátku nám tlumočí Boží výzvu, abychom neztráceli nervy a chuť jít dál, i když si o sobě ani o světě kolem nás nemůžeme dělat iluze.
Bůh přichází – a je tu – jako ten, kdo před námi otevírá novou perspektivu. Bez ohledu na to, co máme za sebou a co si myslíme, že nás jako koule u nohy navždy bude poutat a omezovat při novém vykročení. Bůh přichází s možností nového začátku – Hle, všechno tvořím nové. S důvěrou v toto jeho povzbuzení, s důvěrou v jeho touhu po nás vykročme na letošní adventní pouť. Pouť (z naší strany) plnou radosti, otevření se a těšení. Pouť, která nám pomůže znovuobjevit živého Boha v mém životě.

Tyto dny zkraje listopadu – ať už včerejší oslava a radost spojující nás s oslavenými nebeskými zástupy, či dnešní den modliteb za duše v očistci – nám kladou před oči téma navýsost důležité (a přitom tak často přehlížené): naši SMRT.
O smrti se normálně nemluví, dle možnosti se ni ani moc nemyslí. Děsí nás, znejišťuje, vnáší do duše radující se ze života jen smutek a pocit zmaru. Prostě smrt vnímáme jako definitivní tečku za vším krásným. Jenomže už tady se dopouštíme chyby ve vnímání její podstaty. Smrt není jen tečkou, ale i dvojtečkou; smrt není jen vykřičník, ale i otazník. Místo pouhého připomenutí „bude konec a proto pozor!!“ se nabízí spíše pohled jiný. Není tam tečka, nýbrž dvojtečka. Bude se pokračovat. Věta nekončí. Román života, který jsme zde rozepsali a celý život na něm dělali, má pokračování. Otázkou je jaké. Toť ten důležitý otazník.

Avšak i nyní se můžeme dopustit chyby a také se nám to nejednou stává. Zaměříme své tázání nesprávným způsobem. Řešíme věčnost stylem jaksi akademickým (ukojujícím pouhou zvědavost). Čili ptáme se: Jaké to tam je? Jak vypadá nebe? Jak peklo? A očistec? Co tam dělají? A kolik že tam a tam lidí asi je…? Řešíme věčnost „co a jak“ a nějak zapomeneme řešit naši přítomnost. Jenomže právě ona je důležitá. Z ní, z námi tady a teď žité přítomnosti, vyrůstá i naše konkrétní budoucnost. Platí zde kontinuita. Pán Bůh není žádný revolucionář. Nechystá po smrti zbytečné převraty. Kam strom padá, tam i spadne. Kam život směřuje před smrtí, tam bude pokračovat i po ní. Co si člověk vybral nyní, to bude Pán Bůh respektovat i na věčnosti. Počítal-li člověk s Bohem a chtěl žít s ním (a pro něj), mnohonásobně mu to bude vyplněno. Nestál-li o Boha, není důvod se mu vnucovat. Pamatujme – po smrti nás nečeká nějaký radikální zlom. Námi zde narýsovaná linie dostane jen konkrétnější obsah. Věčnost tedy nebude takové ohromné překvapení, jak si myslíme. Ano, bude jiná, nepředstavitelná, ale přesto jaksi pochopitelná.
Ani to vzkříšení mrtvých – nám se zatím jevící jako naprosté novum – by nás ve své vnitřní logice nemělo zaskočit a překvapit. Vzpomeňme na slova sv. Pavla, který nám připomíná, že jsme svým křtem byli s Kristem ponořeni do jeho smrti (zemřel v nás starý člověk) a s Kristem jsme ve křtu vstali (byli vzkříšeni) k novému životu. Ale ani to není naše jediná zkušenost se zmrtvýchvstáním. Ke vzkříšení u nás dochází pokaždé, kdykoli po selhání nezůstanu ležet, kdykoli po nějakém neúspěchu nerezignuji, kdykoli se po nějakém ztroskotání nevzdám, ale začnu zase od začátku – v důvěře, že sám Kristus mě vezme za ruku a napřímí mě. Když toto vzkříšení bude nám dobře známou zkušeností, pak i posmrtné vzkříšení nám nepřijde jako nic nového.

Přes všechno řečené však i nadále v nás někdy zůstává jakási neurčitá obava ze smrti. Definitivně (s prostotou sobě vlastní) strhává masku těmto obavám sv. Terezie z Lisieux – světice umírající v mladém věku na tuberkulózu. V rozhovoru na smrtelném lůžku vyjevuje svou (a i nám doporučenou) smrt překračující touhu a lásku po Bohu. Terezie říkala: Pro mne si nepřijde „smrt“, ale Bůh. Smrt není nějaký přízrak anebo hrozná příšera, jak se znázorňuje na obrazech. V katechismu se říká, že „smrt je odloučení duše od těla“, nic jiného. Ano, smrt není nic jiného než setkání s Bohem.
Spějeme k setkání s Bohem. K tomu jsme stvořeni. To pro nás Bůh z celého srdce chce. A protože se s touto Boží žízní naše odpověď (touha po něm) někdy trochu míjí, nabízí Bůh těm, co jej definitivně neodmítli i po smrti druhou šanci – očistec. Ten je vlastně důsledkem jediné skutečnosti – ohromné Boží lásky k člověku. Chtějme využít těchto dnů k uchvácení našeho srdce touto láskou. Přejme ji také v plné míře prožívání i našim zemřelým v očistci – a proto nezapomínejme na ně ve svých modlitbách.

Dnešní svátek nám s půlročním odstupem (po Velkém pátku) znovu staví pře oči kříž. Znamení, které nás provází v našich domovech či kostelech, které potkáváme jako Boží muka na mezích v polích, symbol, kterým začínáme a končíme modlitbu či kdejakou bohoslužbu. Co nám vlastně kříž říká?
Před Kristem (a vlastně i za jeho časů) šlo o potupný popravčí nástroj. Lidé na něj hleděli jako dnes na šibenici, gilotinu či elektrické křeslo. A že šlo o jeden z nejhorších způsobů popravy, můžeme vytušit ze zákona, který zapovídal tímto způsobem sprovodit ze světa římského občana. Cicero se o kříži vyjádřil, že pouhé jeho jméno má být daleko od uší římského občana.
Ježíšovým ukřižováním se náš pohled na kříž zásadně změnil. I nadále zůstal znamením popravy a potupy (zejména v prvních stoletích), ale zároveň se přesunul mnohem výš. Znamení kříže „povýšilo“. Už není jen symbolem konce, prohry, potupy a smrti, ale pro Kristova učedníka je znamením začátku, vítězství, oslavení, života. Ale zejména – kříž se stal znamením a měřítkem opravdovosti lásky. Lásky jdoucí až do absolutní krajnosti. Kříž je hlasitě volajícím sdělením, že ten, který nemohl zemřít (Bůh), byl zabit, aby ti, kteří zemřít museli (my), mohli žít věčně. Kříž je prostě znamením života a spásy. Spásy, kterou nemůže dát žádný ismus, ideologie, či umně vykonstruovaný náboženský systém. Názorně o tom mluví jeden symbolický příběh:
Jeden člověk jednou z neopatrnosti spadl do hluboké studny. Plácal se ve vodě a ze všech sil se snažil vylézt ven, avšak bezvýsledně. Ve své beznadějné situaci začal volat o pomoc. Šel zrovna kolem té studny Budha. Zastavil se, koukl dovnitř a dal nešťastnému člověku vážným hlasem ponaučení: „Celý život je utrpením, a proto se s tím musíme smířit.“
Po nějaké době šel kolem Konfucius. I ten slyšel volání o pomoc. Přistoupil, natáhl dovnitř ruku a řekl tonoucímu člověku: „Jestli se mě dokážeš chytnout, vytáhnu tě.“ Člověk ve studni se snažil, ale na mokrých kamenech uklouzl a spadl opět dolů.
Nakonec šel tou cestou Ježíš Kristus. Jak zaslechl volání o pomoc, hned shodil ze sebe sváteční plášť, spustil se do studny a zesláblého tonoucího vytáhl ven.
Je to prostý a téměř až naivní příběh, ale zdůrazňuje, co Bůh vykonal. V naší slabosti a beznaději nám nedal jen pár „dobře míněných rad“. Věděl, že člověk sám nemá na to, aby se dostal z marasmu své bídy a hříchu, proto svlékl ze sebe nebeskou slávu, sestoupil k nám dolů, aby nás vysvobodil. Nezachránilo nás žádné řečnění, ale účinná Boží láska.
O této lásce – ochotné jít až do krajnosti – dnes mluví kříž. Kam až je ochotna zajít má láska k Bohu? Do krajnosti?

Bratři a sestry,

slova evangelia, která jsme právě slyšeli, jsou – mírně řečeno – rozpaky vzbuzující. Ne, že by byla nesrozumitelná. Chápeme je až moc dobře, ale třeba se ptáme, zda je to uskutečnitelné (a zda vůbec vhodné). Žijeme v době zatížené na jednotlivce a jeho práva, v době, která někdy až chorobně preferuje individualismus. A proto se nějak automaticky nabízí námitka vůči dnešnímu evangeliu: Já nemám rád, když mi někdo mluví do života, tak nebudu to samé dělat druhým. – Já pán, ty pán. – Každý zodpovídá za sebe, nebudu se nikomu vrtat v životě. – Já se budu starat jen o sebe, a nikoli o ty druhé.
Z posledně zmíněného snad už prosvítá, že to, co se tváří výsostně vznešeně a tolerantně, může být pouhým projevem zakukleného sobectví a nezájmu o druhého člověka. Snadno si představíme několik případů, kdy se nám ono nasazení pro druhého zdá samozřejmým. V tomto týdnu jsem třeba v novinách narazil na krátkou zprávu o úmrtí těhotné ženy (jehovistky), která odmítla transfuzi krve. Kdyby se jednalo o naší příbuznou či dobrou známou, určitě bychom považovali za samozřejmé, že si s ní promluvíme a pokusíme se jí a jejímu nenarozenému životu dát šanci. A neviděli bychom v tom nic nevhodného, spíše naopak – kdybychom mlčeli, možná bychom si to dlouho vyčítali. Anebo se zahleďme do našich rodin – kolikrát nastane situace, kdy rodiče musí zasáhnout, namítnout, zakázat. Děti to samozřejmě nesou nelibě, ale možná mnohem nepříjemněji se cítí sami rodiče, že se zase musí zachovat jako ti, kdo něco zatrhují či vyčítají. Avšak čirá a hluboká láska k vlastnímu dítěti jim nedovoluje mlčet a dělat, jakože nic. Jde jim jen o dobro svých dětí a proto je to automaticky nutí k tomu, aby zasáhli.
A právě tento nám srozumitelný obraz rodinného života, kde lidem na sobě navzájem záleží, je vhodný k pochopení i onoho „řádu napomínání“, se kterým jsme se setkali v dnešním úryvku. Ostatně on sám nám tuto perspektivu (či cestu k pochopení) nabízí, když mluví o společenství dvou či tří, tedy o společenství církve. Je nutné zamyslet se nad svou identitou křesťana – tedy nejen toho, kdo navázal důvěrný vztah s Bohem, ale rovněž je součástí církve, Božího lidu, Boží rodiny.
Přicházíme v neděli do kostela – to nejen proto, že musíme, nejen proto, že se jdeme setkat se svým Bohem, ale scházíme se zde jako jedna rodina. Doslova zasedáme za společný rodinný stůl, kde tvoříme jedno společenství těch, co mají k sobě (až příbuzensky) blízko. Toto dnešní evangelium nám chce jakoby rozšířit obzor. Náš pohled při mši je upřen zpravidla jen na kněze (častokrát nic moc, ale třeba dámy aspoň sledují, jakou textílii dnes vytáhl ze skříně a co má na sobě), někdo se třeba kochá architekturou kostela či počítá barokní andělíčky, jiní zbožně hledí ke svatostánku, případně na oltář – „Ještěže jsi, Pane Ježíši, tady ty.“ Jenže on nám právě říká, abychom tento svůj pohled na něj trochu rozšířili a koukli se také kolem sebe. To nejsou lidé, které jsme náhodně potkali a za chvíli se opět rozejdeme. Je to společenství mých bratří a sester, tedy těch, se kterými mě něco hlubokého poutá, kteří mi nejsou a nemohou být lhostejní. Všichni, jak tady jsme, patříme k sobě – i ta paní, co tak falešně zpívá, i tamten pán, z něhož tak strašně táhnou cigarety, i má sousedka, s níž jsem se včera chytl,…
Když nám toto (ona soudržnost a zájem o druhého) dojde, pak začnou mít i slova o napomínání jiný smyl. Je nutno říct, že opravdu může (nezřídka) nastat situace, kdy něco říkat nemá cenu. Jen by to vedlo k větší zatvrzelosti, odmítání, či opačnému jednání (natruc). Pak je určitě lepší mlčet – ale skutečně „mlčet“, a ne dotyčnému nic neříct, avšak všude kolem jej pěkně zdrbnout.
Někdy ale je na místě „něco“ říct. Koho se tato povinnost, tento úkol týká? Je k tomu třeba nějaké kvalifikace? Nutno říci – ano. Napomínat těžko může jen tak někdo. Kvalifikovaným k tomu (rozumějme už v počátku úspěch nevylučující) je ten, kdo už dřív (a stále) se projevuje jako ten, kdo je dotyčnému kdykoli ochoten pomoct, kdo mu je nablízku, komu na tomto svém bratru záleží. Pak jeho slova mohou být věrohodná a nejsou planým sekýrováním. Kvalifikovaným pro napomenutí, radu je ten, kdo nepřichází za bližním jako jediný spravedlivý, jako ten, kdo je lepší, kdo jej jde napomínat z výšin své dokonalosti. Těžko bude moci úspěšně napomenout ten, kdo vidí třísky v očích všech bližních, ale svůj trám naprosto nevnímá či suverénně ignoruje. Základním předpokladem je pokora spojená s vědomím své vlastní hříšnosti (jsme na jedné lodi). Nepřicházím za svým bližním, protože bych byl lepší, ale proto, že mám tohoto svého bližního ze srdce rád a chci mu pomoct tam, kde si sám (třeba nevědomky) ubližuje.
Toto chtělo říct dnešní evangelium. Toto bych přál našemu farnímu společenství. Aby to byla opravdu rodina, společenství naplněné zájmem a láskou (nikoli lhostejností či nepřátelstvím). Aby to bylo společenství, kde se může jeden na druhého spolehnout, kde jsme si schopni pomoci, ale také společenství, kde se není třeba obávat připomenout bratrovi jeho chybu, společenství, kde se každý hned neurazí, ale uvědomí si, že za mnou (přes všechny nesnáze) přišel ten, komu na mě záleží.

Slova, která k nám dnes z těchto úryvků zaznívají promlouvají o nesmírně důležitých věcech, jdou k samotnému jádru naší praktické žité víry – ptají se nás, v jakého že to Pána Boha věříme, jaký obraz o něm v sobě nosíme, jaký postoj k němu ve svém srdci zaujímáme, jaký postoj k nám má on.
Boží slovo mluvilo úžasně důvěrně a láskyplně z obou prvních čtení, ale my se zastavme u dnešního evangelia. Skrze evangelistova slova nám Pán Bůh vykresluje pravý obraz své tváře, a to ve větě, kterou jsme možná ani nepostřehli. Naše pozornost hned spěchala a ulpěla u vyprávění o zázraku nasycení. Avšak povšimněme si úvodního konstatování, které je zde zdánlivě jen proto, aby nám vysvětlilo Ježíšův přesun a odlehlost místa. Jenomže první věta z dnešního evangelia k nám mluví o něčem mnohem zásadnějším. nahoru

Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Potkáváme zde Ježíše v momentě, kdy se poprvé dověděl o osudu Jana Křtitele. A my jej vidíme hluboce zasaženého touto zvěstí, plného soucitu s jeho osudem, plného zármutku – až tak plného, že chce na chvíli zajet na opuštěné místo – aby byl sám.
Možná jsme si navykli hledět na Ježíše jako na někoho, kdo tímto naším životem proplul tak nějak s přehledem. Že jen chodil, učil, vysvětloval, uzdravoval, tu a tam pustil nějaký zázrak – ale představa smějícího či dokonce plačícího Ježíše nám moc blízká není. A přitom by stačilo jen trochu pozorněji číst evangelia! Třeba i dnes. Nevidíme zde Ježíše, který by suše konstatoval: „Byl prorok, tak co čekal?!“ Ani není povznesen nad obyčejné lidské záležitosti a z výsosti svého božství netrousí poznámky jako: „Lidé přicházejí a odcházejí, co je na tom divného?“ Dokonce ani nepromlouvá učeně teologicky: „Vždyť už je mu lépe. No a za chvíli jej vykoupím a půjde do nebe.“
Místo toho vidíme Ježíše (a mějme na paměti – Božího syna!), který je hluboce dojat, kterému Janův úděl není lhostejný! Takový byl Ježíš. Takový je i dnes. Není to Bůh, kterému jsme ukradeni. Není to Bůh, který si jen tak občas zkontroluje, jak se nám vede. Není to Bůh, který si nás všímá jen proto, aby občas pochválil či spíše častěji pozvedl obočí nad tím, co se děje. Není to Bůh, pro kterého nemáme velkou cenu a význam. Tento náš Bůh, nám blízký Bůh je Bohem, který je až po okraj plný soucitu a zájmu o nás. Je to Bůh, který dnes a denně spolu se mnou prožívá každý okamžik. Je to Bůh, kterého se dotkne to, co prožívám já sám. Mé bolesti a radosti jsou i jeho bolestmi a starostmi. Můj hřích je důvodem jeho smutku nad mou životní prohrou. Mé povstání je jeho radostí nad mým sebepřekonáním. Spolu se mnou prožívá každou mou bolest, starost, trápení, nemoc, problém, spolu se mnou se raduje z každého úspěchu, se mnou prožívá vše co mě těší a naplňuje radostí.
O co všechno se ochuzujeme, když Pánu Bohu vyčleňujeme pouze onu chladnou dozorovou roli ve svém životě! Jak nedoceňujeme jeho úpěnlivý a starostlivý zájem o nás! Jak se tím sami ochuzujeme! Zeptejme se dnes sami sebe, jak já vidím Pána Boha a jeho místo v mém životě. A se znovuobjevenou Boží blízkostí v mém životě vykročme radostně a s důvěrou do dalších dnů.

Milí spolubratři v kněžské a jáhenské službě,
milé sestry, milí bratři, milé děti,
při příležitosti dvoutisícího výročí narození svatého Pavla se bude od 29. června 2008 do 29. června 2009 konat jubilejní rok věnovaný tomuto velkému apoštolovi národů. Rok svatého Pavla vyhlásil loni v římské Bazilice svatého Pavla za hradbami v před¬večer slavnosti svatých Petra a Pavla Svatý otec Benedikt XVI.
Papež tehdy připomněl: „Kristus i dnes potřebuje apoštoly ochotné obětovat se. Potřebuje svědky a mučedníky, jako byl svatý Pavel. Nejprve násilný pronásledovatel křesťanů, který na cestě do Damašku spadl na zem oslněn božským světlem, bez zaváhání přešel na stranu Ukřižovaného a bez nároků jej následoval. Žil a pracoval pro Krista, pro něj trpěl i zemřel. Jak aktuální je dnes jeho příklad!“ zdůraznil Benedikt XVI.
Rok svatého Pavla bude výsadním způsobem oslavován v Římě. V jemu zasvěcené bazilice, která uchovává apoštolovy ostatky, a rovněž v přilehlém benediktinském opatství, se při této příležitosti budou konat liturgická, kulturní a ekumenická setkání, vzdělávací a společenské akce inspirované pavlovskou spiritualitou. Zvláštní pozornost má být věnována také kajícím poutím k apoštolovu hrobu.
Rok svatého Pavla má podle přání Svatého otce nabídnout příležitost zejména ke znovuobjevení jeho postavy, činnosti a cest, jak je popisuje svatý Lukáš ve Skutcích apoštolů. Má být impulsem k tomu, abychom se znovu seznámili s obsahem četných Pavlových listů adresovaných prvním křesťanským společenstvím, znovu si připomněli rané období naší církve. Je nabídkou k hlubšímu objevení pohledu na Pavlovu bohatou nauku určenou pohanům, a k meditaci nad jeho silnou spiritualitou víry, naděje a lásky. – Tolik přání Svatého otce.
Svatý Pavel je společně se svatým Petrem také hlavním patronem naší brněnské diecéze a její katedrály, kde bude Rok zahájen slavnostní poutní bohoslužbou. Pro připomenutí tohoto apoštola národů i k většímu seznámení se se spiritualitou a poselstvím svatého Pavla připravuje brněnské biskupství v letošním roce několik větších tematických akcí.
Například v srpnu proběhne v duchu odkazu svatého Pavla ve Žďáru nad Sázavou již 5. diecézní pouť rodin a v listopadu se v Brně bude konat konference o svatém Pavlovi.
Jak vás budou informovat duchovní správci, Rok svatého Pavla můžete zvláštním způsobem oslavit a prožít ve vašich děkanátech i farnostech s využitím nabídek biskupství i podle Vašich tvůrčích možností. Rok svatého Pavla je navíc obdarován zvláštními odpustky. Bližší informace vám poskytnou vaši kněží, najdete je na plakátech ve vaší farnosti nebo i na webových stránkách biskupství.
Co je vlastně na svatém Pavlovi z Tarsu dodnes tak aktuální?
To, že žije s Kristem, mu umožňuje plně žít ve společnosti, která má jiné bohy.
Nemá obavy, že je křesťanů málo, nemá obavy, že nezastávají vysoká místa ve společnosti, ale má obavy, jestli jejich životním cílem je žít s Kristem.
Blízkost Ježíše Krista mu umožňuje prožívat hlubokou vnitřní radost i uprostřed zkoušek života.
Vidí a hlásá evangelium jako skutečně radostnou zvěst, která dává smysl jeho životu. Svoboda, k níž nás osvobodil Kristus, je pro něho předpokladem pro růst lásky. Té lásky, bez které není člověk člověkem.
Svým osobním životem strhuje k následování Krista druhé lidi a učí je být citlivými vůči hledajícím a slabým ve víře, a být pro všechny vším.
Nejsou to postoje, po kterých bychom měli také toužit?
Milé sestry, milí bratři, přál bych si, aby setkání se svatým Pavlem a jeho dílem vedlo celé naše společenství i každého z nás osobně k hlubšímu přijetí osobní zodpovědnosti za rodinu a farnost, kde žijeme, i za svět, který máme proměňovat do podoby Božího království.
Těším se na vše, co krásného vyroste z vašeho plodného spojení se stejným Duchem Svatým, kterým se nechal vést svatý Pavel.
Připojuji se ke slovům Svatého otce Benedikta XVI. a všem vám přeji: „Ať vás svatý Pavel během oslav dvoutisícího výročí narození vede a chrání a pomáhá vám usilovat o pokorné a upřímné hledání plné jednoty všech údů mystického Těla Kristova.“
Za to se modlím a k tomu vám všem na přímluvu svatého Pavla, patrona naší diecéze, žehnám.

Po minulonedělním pohledu na povolání celníka Matouše dnešní Boží slovo dál uvažuje nad tématem povolání – dnes v perspektivě vyvolení a rozeslání Dvanácti. Ač by se dalo uvažovat nad ledasčím zde řečeným, zastavme se u třech bodů – jakýchsi návrhů k zamyšlení, kterým se můžeme věnovat v tomto následujícím týdnu.

První úvahu nám naznačuje už vlastní úvod dnešního úryvku – když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto. Ježíš pohleděl a tento jeho pohled – plný lítosti a soucitu – spouští celý řetězec událostí a spásných činů ve prospěch (nejen) Izraele. Řekne-li se nám, že Ježíš na nás hledí, možná to vyvolá někdy nelibou reakci. Třeba jsme byli v dětství zvyklí slýchat – „Pán Bůh tě vidí“ – a aniž bychom při dozrávání víry a vyrůstání z dětských střevíců přemýšleli dál, zůstala v nás tato představa o Bohu. Bůh je pro nás jen Bohem dohlížitelem, který se kouká, aby mu neutekl žádný náš a pád a poklesek, a pak nám to vše mohl jednou „vytmavit“. Ale přece – Ježíšův pohled v dnešním evangeliu je úplně o něčem jiném! A i skutečnost, že dnes (a denně) Bůh na mě hledí nebude znamenat, že mě hlídá, ale spíše, že si mě hledí. Hledí s láskou a starostlivým zájmem, aby mohl i v mém životě zasáhnout a přispět s darem své spásy. A i když třeba u nás spatřuje něco ne zrovna obdivuhodného, je to zase pohled otce z podobenství o marnotratném synovi – vyhlíží z okna, ne aby vzal do ruky hůl a běžel synovi nařezat, ale aby vyběhl a obejmul jej.
Proto se tedy ptejme v této úvaze, jaký je můj obraz o Bohu? Jaké pocity ve mně vzbuzuje fakt, že mě Bůh vidí? Je mi jeho blízkost nepříjemným břemenem (o kterém bych rád pouvažoval, jak ho bez výčitek svědomí zahodit) anebo důvodem k radostnému životu Božího dítěte?

Druhý směr našeho uvažování se ubírá k tématu Ježíšova vyvolení. Povšimněme si – ačkoli by si Pán Bůh vystačil dost dobře i sám (a dodejme, že lépe; jeden ze zde povolaných za krátký čas Ježíše zapře a další prodá za 30 stříbrných). Přesto však se rozhoduje pro lidskou spoluúčast. Bůh si nejenom, že nechá od člověka do svého díla spásy a jejího předávání v dějinách mluvit, on k tomu člověka vysloveně vybízí. Chce, abychom i my přiložili ruku k dílu. Na jedné straně je to důvod k pozvednutí sebevědomí (hleďme, jak moc si nás Bůh cení!), na druhé straně vnímáme zde váhu odpovědnosti. Je zřejmé, že nemusíme (a vlastně ani nemůžeme) uvažovat jen o „profesionálně“ vybraných – o kněžích. Nabídka k zapojení se do díla budování Božího království je řečena každému, kdo Ježíše následuje.
A tak uvažujme nad svým přístupem. Chci vše nechat na Pánu Bohu („je mocnější a schopnější – ať se postará sám“), případně sedím se založenýma rukama („ono se to udělá“ = udělají jiní) anebo vnímám pozvání a povolání přiložit ruku k dílu i pro mě. Přemýšlel jsem už nad tím, jak mohu já – zcela konkrétně – přispět ke stavbě a šíření Božího království?

Poslední úvahou postůjme ještě u fenoménu povolání. Tentokrát si všímejme opačnou stranu věci. Povolání nejen jako záležitost společenská, s celocírkevním dopadem, ale rovněž událost výsostně osobní a důvěrná. I těch dvanáct, o nichž dnes je v evangeliu řeč, určitě nevnímali jenom povolání jakéhosi sboru, jehož jsou součástí. Pro každého z nich se jednalo bezesporu o průlomovou a zásadní událost v jejich životě. Povolání (a jeho poslechnutí) je přijetím Božího plánu a nastoupení na cestu, kde naleznu své životní štěstí, kde se nejvíce setkám s Bohem a kde se budou moci ve mě a skrze mé působení potkat s Bohem i druzí.
Krásným případem tohoto povolání je případ Matky Terezy. Než poznala Boží volání ke službě, která naplnila její celý život, nestála nějak mimo (byla už řeholní sestrou v jiné kongregaci), ale přesto nebyla v místě svého naplnění a plného (plně důvěrného) poznání Boha. Jednoho dne spěchala na vlak, když tu se k ní donesl hlas volajícího žebráka: „Žízním.“ V ní se strhl zmatek – co dělat? Stíhat vlak nebo se u toho žebráka (jakých je v Kalkatě mnoho) zastavit? Rozhodla se zastavit, což způsobilo, že samozřejmě vlak nestihla. Ujel jí vlak, avšak nalezla mnohem víc.
I my si někdy bláhově myslíme, že musíme stíhat všechny vlaky v našem životě, že nám nesmí utéct žádná příležitost k tomu nebo onomu a že jen tak bude náš život plný a šťastný. Tato událost ze života Matky Terezy nám decentně připomíná, že někdy není na škodu, když nám ten vlak (příležitost) ujede – je-li to z důvodu zastavení se a naslouchání Božímu promluvení (promlouvání), které možná právě v tu chvíli přichází s nabídkou míry vrchovaté, natlačené a natřesené.

Bratři a sestry,

v Písmu svatém se dočítáme o Božím slově, že je ostřejší než dvojsečný meč. A někdy, vedle míst potřebujících fundovanější výklad, narážíme na slova, která mluví s naprostou a neoddiskutovatelnou jasností (až nám – chtějícím se vykrucovat – to může být nemilé). S takovýmto ostrým řezem jsme měli možnost se potkat i dnes.
Už první čtení naznačovalo bez odbočování rovně jdoucí linii, když nám v něm Hospodin skrze Mojžíše dával jasnou nabídku: Hle, já vám dnes nabízím požehnání a kletbu – nabízím vám účast v Božím království anebo volbu zůstat za dveřmi, život s Bohem nebo bez něj. Jsou dvě možnosti. Třetí cesta není.
Radikalita, která otevírala náš dnešní vhled do Božího slova zní opět (v mnohem konkrétnější formě) z Ježíšových úst v evangelním úryvku, který jsme právě mohli slyšet. Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane!“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. A možná pro někoho nepříjemná pravda vyplouvá na povrch i v dalších slovech, která připomínají, že těmto – pouze slovně či formálně se hlásícím ke Kristu – bude řečeno: Nikdy jsem vás neznal. Rozumějme – nenechme se ukolébat jakýmsi stereotypem plnění toho nebo onoho v domnění, že si určitě kráčíme pro nebeskou odměnu. I toho, kdo se bude suverénně hlásit o vstup do nebeského království s odůvodněním, že přece si kostel odchodil a jakžtakž se (občas) i modlil, může překvapit odpověď: Neznám tě a nikdy jsem tě neznal, protože tvé srdce bylo někde úplně jinde.
Dnešní Ježíšova slova jsou jakýmsi samozřejmým dovětkem či doplněním onoho základního tématu, kolem něhož se liturgické texty uplynulých neděl a pohyblivých svátků stále točily – a sice tématu Boží lásky (a naší příslušné odpovědi, kterou může být zase jen láska). Jenomže opravdová láska není záležitostí slov, vzletných pocitů v srdci a nikdy nezrealizovaných předsevzetí. Opravdová láska musí uchvátit celého člověka – i s příslušnými projevy navenek. Jinak bychom se dostali do kuriózní situace, která by se podobala manželství navenek deklarujícímu vzájemnou lásku, uvnitř kterého by však jeden z manželů myslel jen na sebe, své zájmy a potřeby a nikdy by nijak zvlášť svou lásku navenek nedal najevo. Těžko se pak takovému člověku věří, že to se svou láskou myslí opravdově.
Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane!“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Tím se nechce říci, že bychom na ono „Pane, Pane“ měli rezignovat. Sv. Pavel píše, že nikdo nemůže říct „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém. To znamená, že kdo (upřímně) řekne Ježíšovi „Pane“, byl už nastartován Bohem. Jenže start a cíl jsou dvě různé věci a cesta mezi nimi může být všelijaká, dokonce může vyznít do ztracena. Důležité tedy vedle nastartování Bohem (vzetí jej vážně) je také, čím tuto cestu k cíli vyplníme.
Anebo řečeno jinak (slovy Ježíšova přirovnání) – jde o to, na čem stavíme a denně budujeme svůj život. Dům na písku normální člověk stavět nezačne. A přitom – jak často tohle ve svém životě děláme. Stavíme-li ho na svých momentálních choutkách či nápadech, na názorech kamarádů a známých, na veřejném mínění, rozhodli jsme se budovat svůj život na písku. Tedy na něčem značně nestálém a proměnlivém. Tím samozřejmě riskujeme, že při sebemenším pohybu (a že jich je!) dostane budova našeho života povážlivé trhliny narušující statiku a místo domu zůstane pouhá ruina. Jak jiná je situace, staví-li se na skále. Ano, je to náročnější, namáhavější, stojí to více sil. Ale přece tady jde o náš život, tedy o všechno, a proto bychom zde asi nemuseli zrovna sahat po zlevněných či svým původem a kvalitou nejistých materiálech.
Stojíme dnes před otázkou, před kterou bychom neměli utíkat. Zastavme se a ptejme se sami sebe, zda náš život je jen (či z větší části) pouhým slovním křesťanstvím anebo zda každé naše slovo, každý čin (při práci, odpočinku, zábavě, při setkání s blízkými, kamarády, spolupracovníky) je postaven na pevném základě, kterým je Bůh a jeho slovo. Jenom tak se náš dům (námi budovaný život) nesesype. A nic na tom nemění, že máme dobrý úmysl – ten měli oba stavitelé z dnešního evangelia. Avšak jen prozíravost a důslednost prvního zajistila odolání všem povodním, vichřicím a kalamitám – a těch se o nás opírat v životě bude dost. Slyšme tato dnešní Ježíšova slova s otevřeným sluchem a jasným rozhodnutím, jak svůj život vést dále. Asi nikdo z nás by nechtěl jednou slyšet o sobě – i zřítil se (ten dům) a jeho pád byl veliký.

Bratři a sestry,

asi bychom stěží spočítali, kolikrát jsme se za svůj život potkali se zmínkou o Nejsvětější Trojici. Každá mše svatá, kdekterá naše modlitba začíná i končí znamením kříže a vzýváním Nejsvětější Trojice. Pokud jsme vnímaví, tak vidíme, že i celá liturgie je protkána zmínkami o ní. A ostatně – celý náš život víry, život s Bohem započal ponořením do jména Otce, Syna a Ducha svatého. Nejsvětější Trojici bereme prostě jako fakt. Kdyby se nás však někdo zeptal (či ptali-li bychom se sami sebe), co to znamená, asi bychom se octli v rozpacích a zmohli bychom se jen na zmatené koktání. No a kdybychom byli konfrontováni s otázkou jdoucí ještě dál – co to znamená pro mě? – to už bychom byli naprosto bezradní.
Za rozpaky u první otázky se však stydět nemusíme. Tváří v tvář faktu Nejsvětější Trojice stojíme před největším Božím tajemstvím. Stojíme před skutečností, kterou by náš rozum sám sotva kdy odhalil a vlastně i po jejím zjevení musí konstatovat, že se jedná o něco, co jej přesahuje. Pouze z Božího zjevení se dozvídáme o Božím Synu, který přichází na svět jakožto poslaný Otcem, s nímž je jedno (nikoli jeden!) a spolu pak posílají Ducha svatého. Tolik sdělení Božího zjevení. Avšak ani ono se nesnaží nám nějak tuto pravdu osvětlit, vysvětlit. Nejsvětější Trojice zůstává pro nás napořád tajemstvím. Je to nejhlubší tajemství Boží podstaty, nejhlubší tajemství Božího života. Prostě vyčerpávající odpověď na tuto otázku (vedenou po intelektuální rovině) neumíme dát.
Když se tedy dostáváme k oné druhé otázce, možná bychom mohli být v pokušení vypořádat se s ní stejně jako s předchozí. Jenomže tato druhá otázka se pohybuje v úplně jiné rovině než by mohlo být pouhé rozumování a akademické rozpitvávání. Co tedy znamená skutečnost Nejsvětější Trojice (jednoho Boha ve třech osobách) pro mě? Možná tušíme, že něco by to snad znamenat mělo. Pán Bůh nedělá zbytečné věci. A když tedy tuto pravdu o sobě zjevuje, pak nám to k něčemu má (může) být. Stojí za námahu trochu se nad touto skutečností zamyslet. Jinak bychom vlastně dávali za pravdu občas se vyskytující jízlivé poznámce, že v Božím zjevení je Nejsvětější Trojice největší nám sdělenou pravdou o Bohu, avšak s nejmenším (popřípadě žádným) významem a přínosem pro náš život.
První, od čeho můžeme vyjít, je právě ona naše počáteční bezradnost. Jako by nám Pán Bůh tímto zjevením-nezjevením, sdělením-nevysvětlením decentně připomenul základní fakt, a sice – že Bůh je Bůh. On je Bůh a my pouze lidé. Tajemství Nejsvětější Trojice nás vyvádí z někdy se vyskytující pýchy a omylu, že Pánu Bohu tak dokonale rozumíme, že víme vše, co bylo a co dělal a také, co dělat bude, že tak, jako umíme přečíst lidský genom, přečetli jsme v průběhu staletí i ten „Boží genom“ a teď máme Pána Boha v kapse (čímž vlastně sebe stavíme do pozice těch, kteří mají o všem přehled a stojí nadevším). Pán Bůh nám připomíná, že i přese všechno, co víme, zůstává Bohem tajemným a naším rozumem neproniknutelným a proto nás tato pravda uvádí zpátky k základnímu postoji před Bohem – k postoji úcty a úžasu.
To je důležité, ale nemůžeme zůstat jenom zde. Mohlo by se stát, že se spleteme a vyvodíme z toho, že Bůh je někdo vzdálený, skrytý, o nás se moc nezajímající. Tajemství Nejsvětější Trojice nám v náznaku ukazuje i jinou Boží tvář – tu, kterou připomínala dnešní čtení. Jestli jsme byli pozorní, pak jsme slyšeli, že i tato čtení se nesnažila nějak vysvětlovat vnitřní Boží chemii v Nejsvětější Trojici. Naopak – tyto úryvky z Božího slova mluvili zdánlivě o něčem úplně jiném. Ale právě toto „jiné“ je možno vytušit za trojiční slupkou.
Dnešní svátek nám připomíná, že v Bohu se nachází tři božské osoby. Tři osoby ne sobě cizí a vzdálené, ale osoby, mezi nimiž je určitý vztah, mezi nimiž pulzuje život. Bůh není jedna osoba sebestředně se propadající do černé díry svého JÁ. V Bohu spatřujeme stálé vnitřní vycházení z JÁ a nacházení druhého TY. Uvnitř v Bohu, v těchto vztazích objevujeme to, co můžeme vyjádřit jediným slovem – LÁSKA. Vzpomeňme na Janovu definici Boha: Bůh je láska. (1 Jn 4,16) Nejprostší a přitom nejvěrnější vyjádření Boží podstaty. Bůh je tajemné společenství třech navzájem se bezvýhradně milujících a absolutně se sobě vydávajících osob.
Takový Bůh je, tohle je jeho podstatou. Proto ta dnešní slova – tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna – nebyla náhodou. Nešlo o důsledek jakéhosi Božího (byť pozitivního) rozmaru. Takový Bůh prostě je a to, čím sám v sobě žije, čeho je plný, projevil navenek.
Toť tedy úchvatný význam zvěsti o trojjediném Bohu. Bůh o lásce pouze neteoretizuje, Bůh lásku (tj. sebe v Trojici) v každém okamžiku žije. Slova BŮH a LÁSKA jsou vlastně synonyma. Proto Jan dodává: Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. (1 Jn 4,16) To není prázdná fráze, nýbrž naše dotknutí se tajemství Nejsvětější Trojice.
Dnešní svátek vypovídá o Boží tajemnosti i blízkosti zároveň. Ano – Bůh je pro nás nedostupný a nepochopitelný, pokud se ho budeme snažit uchopit jen svým rozumem. (Tím v žádném případě nedehonestuji význam rozumu a poznání. Jen připomínám, že na této cestě vždy jednou dojdeme k místu, kde narazíme na pro nás již dále neproniknutelnou zeď.) Ovšem úplně jiná bude situace, když se za poznáním Boha vydáme cestou srdce, cestou lásky. Boha nemůžeme nikdy pochopit pouhým rozumem! Boha můžeme pochopit jenom srdcem!
Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. Proto nám dnešní svátek (pohled do Nejsvětější Trojice) připomíná, že náš život v lásce, náš život v sebevydávání druhému (ať už Bohu nebo člověku) není jenom plnění nějakého (byť největšího) přikázání. Je to uskutečnění mého JÁ, naplňování toho, čím jsem (= Božím obrazem), je to připodobňování se Bohu, učení se jeho jazyku. Je to mé vrůstání do nebe – kam pak jednou vstoupím jako srdcem a praktickým životem znalý Boha, jako ten, kdo Bohu rozumí, kdo je naladěn na stejnou vlnu.

Evangelní úryvek, který jsme právě vyslechli patří v Janově evangeliu do částí, které říkáme "řeč na rozloučenou" (13 až 17 kap.) Můžeme to pojímat jako takovou Ježíšovu závěť. I z praktického života víme, že když člověk říká něco před svou smrtí, že to nebude nic povrchního, že se jedná o velmi důležitá sdělení, poselství, která si člověk má vzít k srdci a mít je v nejvyšší úctě a vážnosti. Ježíšovy činy i slova při poslední večeři v Janově evangeliu jsou zvlášť výmluvná a ukazuji na podstatu všeho toho, co Ježíš před tím říkal a co dělal. Můžeme říct, že tady z Ježíšova nitra tryská to nejdůležitější a nejpodstatnější, co chce na závěr svého pozemského života sdělit svým učedníkům, tedy těm, které nazval svými přáteli, a za které pokládá svůj život. "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste mojí přátele, když děláte, co já vám ukládám." A v tom spočívá i ta dnešní Ježíšova řeč v evangeliu. "Kdo mě miluje, bude zachovávat má přikázání." Zachovávání přikázání, život podle Boží vůle a rad, otevírá člověka pravé Boží lásce. Není to tedy tak, že nás Bůh bude milovat až budeme zachovávat jeho přikázání. To by byla podmíněná láska a takto Bůh nemiluje. Bůh neříká to, co často říkáme my: "Až budeš hodný, budu tě mít rád...atd." Ale ukazuje nám pravou cestu k tomu, jak se stát člověkem lásky, člověkem milujícím. Tím, že zachovávám Boží řád a jeho příkazy, otevírám se a disponuji k přijetí jeho láskyplného pohledu, k přijetí pravého života v lásce. Naopak hřích, tedy život ne podle Boha, ale podle sebe, mě této lásce zavírá a stávám se netečný vůči projevům Boží dobroty a jeho otcovské péče. Tedy ne z Božího rozhodnutí, ale ze svého svobodného rozhodnutí se uzavírám přijetí Boží lásky.
Sv. Petr píše, že máme být vždy připraveni obhájit naše důvody k naději, ale ovšem s jemností a skromností. Při tom máme mít dobré svědomí. Když trpíme proto, že žijeme dobře, v souladu s Boží vůli, za to se stydět nemusíme, naopak, podobáme se tím Kristu, který jako nevinný položil svůj život za všechny. Horší je, když trpíme právem, protože nemáme dobré svědomí a lidé v našem okolí vnímají, že náš život, jakožto křesťanů není ve shodě s evangeliem, z křesťanským životem. Tehdy vytváříme svým jednáním pokřivený obraz Boha těm, kteří by od nás očekávali právě život v souladu s Ježíšovými pravidly.
Máme zodpovědnost za druhé a za to, jak vnímají Boha, církev, křesťanství. Svým životem můžeme lidem kolem nás usnadnit cestu k nalezení pravého Boha, nebo ji můžeme znesnadnit, či dokonce úplně uzavřít. A to je velká zodpovědnost.
Ať tedy naše světlo svítí před lidmi, aby viděli naše dobré skutky a velebili našeho Otce v nebi.

Dnešním dnem končí (vrcholí) týden modliteb za kněžská a řeholní povolání. Když se tato skutečnost připomene, v někom to možná vyvolá pachuť jakési náborové akce. Tomu je zapotřebí se velkým obloukem vyhnout. Nejenom, že bychom konali proti svobodě člověka a ten by byl násilím někam vmanipulováván, ale konali bychom i proti Pánu Bohu – je to přece on, kdo volá.
I myšlenka tohoto týdne je jiná, než si leckdo představuje. Nemodlíme se, aby Pán Bůh povolal dostatek nových Božích služebníků (on volá dostatečně, ví velice dobře, kolik je potřeba). Modlíme se, aby ti, k nimž toto Boží slovo zaznívá, byli schopni ho zaslechnout, rozšifrovat a také, aby byli ochotni na něj samuelovsky velkodušně odpovědět – Pane, zde jsem.
V neposlední řadě nás zamýšlení se nad duchovními povoláními přivádí k myšlenkám o povolání obecně, o Pánu Bohu a nás, o jeho místě v našem životě, o jeho vůli (plánu) s člověkem. Někoho volá k bezbřehému otevření svého srdce a tajemnému sjednocení s ním v zasvěceném životě, někoho zve ke spolupráci na jeho úkolu Dobrého pastýře v kněžské službě, další zve k vytvoření krásného manželství. I to je předmětem Božího povolání. U manželství tedy nejde o ty, co nejsou povoláni ke kněžství či řeholnímu životu, a tedy jim zbyla tato cesta. Jde rovněž o nádherné Boží povolání – vytvořením rodiny a prožíváním něčeho krásného, co prožívám jak ve společenství s nejbližšími, tak ve společenství s Bohem, a v předávání tohoto krásného dál, je člověk pozván k budování Božího království – zasévaným do srdcí svých dětí a dalších generací.

Tento týden zaměřující naši pozornost k povoláním připomíná, že Bůh je ten, který nás povolal k životu. Nejen povolal, pořád volá. Volá k plnosti života (Já jsem přišel, abyste měli život a měli ho v hojnosti.), volá ke štěstí. Každý normální člověk chce být v životě šťastný – takoví jsme, takovou touhu vložil Bůh do našich srdcí. A nejen, že ji tam vložil, on také chce, abychom byli šťastní – a také něco pro to dělá. S každým z nás má svůj konkrétní plán. Dobrý pastýř zná své ovce, volá je jménem – každého z nás zná jménem, na každého hledí naprosto konkrétně a individuálně, nezahrnuje nás do bezejmenné masy, nestrká nás paušálně do jednoho pytle. S každým má naprosto originální a jedinečný plán – cestu, kde toto námi hledané životní štěstí můžeme naplno zrealizovat.
Uvědomme si, že máme za svůj život odpovědnost – a proto je nikoli pěkné, vhodné, ale vlastně naprosto nutné dobře poznávat (a poznat) své místo v životě, svou cestu, Boží plán se mnou. To je jediná cesta (vždyť je připravena samotným Bohem pro mě konkrétně!!), kde mohu být plně šťastný. Nemusím ji poslechnout, ale to se pak vystavuji tomu, že v sobě ponesu jakousi nezahojenou ránu, stále se vracející pocit nespokojenosti, vnitřního neklidu z vědomí, že jsem něco „zazdil“, zda nemám být někde jinde, zda bych nebyl jinde šťastnější. Můžu se snažit před tímto plánem utéct, ale – před sebou samým neuteču.
Z neposlechnutí této Bohem připravené a nabídnuté cesty pak vycházejí ty smutné výjevy, kde spatřujeme člověka povolaného k duchovnímu stavu, který se rozhodl jinak (ať už proto, že měl „své“ plány, že se necítil dost silný, apod.) a nyní v sobě cítí stále se ozývající otazník, zda udělal dobře, v kostele hledí k oltáři s tím, že tam vlastně patrně měl stát on, v tom horším případě utíká z rodiny (třeba do kostela či k jiné „bohulibé“ činnosti) kdy to jen jde, anebo v těch nejhorších stadiích začne obviňovat své nejbližší, že za jeho situaci mohou oni („Ty jsi mě svedla.“). Ale ono existují i opačně smutné případy – kdy ten, jehož Pán Bůh zval k vytvoření rodiny (práci a sebeobětování v ní), z pohodlnosti a neochoty zůstává „na volné noze“, anebo z rádoby „zbožných důvodů“ či útěkem před něčím vymete všechny možné kláštery (kde samozřejmě nemůže takovýto „případ“ také vydržet – klášter není útěk od něčeho, ale volba někoho) a končí s rozoraným životem a tupou vnitřní bolestí, že si nějak život celý poničil.

Zdá se (a patrně je to tak), že dnešní doba moc pozitivně nepomáhá. Je pro ni typická nerozhodnost, neochota (a v posledku i neschopnost) činit rozhodnutí. (Všimněme si krásnou ukázku – váhání a prodlužování okamžiku uzavření manželství. Lidé cítí, že jde o vážný krok, ale bojí se učinit toto rozhodnutí, pořád jen váhají a oddalují.)
Jenže – život je o rozhodnutích! Nejde to sednout si do koutka a čekat, že se vše vyřeší samo. Nevyřeší. Je to náš život, naše odpovědnost a proto čeká na naše rozhodnutí. (Musíme se jim učit.) Dnes a denně nějaká činíme: dobrá i špatná (kéž by jich bylo co nejmíň), malá i zásadní. Rozhodnutí o základním směru života je naprosto klíčové a proto se nesmí zbytečně odkládat. (Hrozí nebezpečí z prodlení.) Jinak člověk jen přešlapuje na místě a to se mu může vymstít. Když se rozhlédneme, je až hrozivé (a smutné), kolik je dnes dlouhodobě nerozhodnutých lidí! Je jim už přes dvacet, třeba 25, 30, … - a oni naprosto nevědí, co se svým životem!!! To pak jsou třeba ty případy, kdy čteme v inzerátech, jak si 35 letí, 40letí hledají partnera – ne, že by toho před tím nebyli schopni, ale oni to vůbec neřešili! Tak se teď zoufale rozhlížejí a zjišťují, že minimálně jim utekla pěkná řádka let, kdy mohli prožívat něco krásného.
Proto – zejména vy mladší, stojící na začátku svého života – neváhejte se ptát a rozhodovat. Mějte odvahu položit si otázky jako: Proč jsem tady? Co je smyslem mého života? Jaký je asi Boží plán s mým životem? Pro co se rozhodnu? Vracejte se k nim a pokládejte si je zas a znova – až do té doby, kdy při jejich zodpovězení pocítíte najednou v srdci zvláštní pokoj – naznačující, že už jste onu svou cestu (dle Božího plánu) našli.

Určitě si mnozí z vás dobře pamatujete manželský slib, kde se říká: Slibuji ti lásku, úctu a věrnost… Avšak každý člověk může s láskou, úctou a věrností přistupovat nejen k druhému člověku, ale i k jiným hodnotám.
Profesor Skoblík, kterého mnozí z vás znáte z přednášek, napsal v jedné knížce, že se hodně mluví o lásce k bližnímu. Ale že se téměř vůbec nemluví a nepíše o lásce k pravdě. Snad by stálo za to, abychom nad tímto tématem pouvažovali.
Když si vezmeme NZ, můžeme snadno poznat, jak velkou roli hrála a hraje pravda v hlásání Božího slova. Pro pravdu trpěl a zemřel PJ. Známe jeho výroky: Já jsem cesta, pravda a život… Vaše slovo budiž ano, ano, ne, ne…Pravda vás osvobodí…. Pro pravdu trpěli a umírali apoštolové, prvotní křesťané i generace jejich následovníků a je tomu až do dnes.
Co pro nás znamená pravda? Pro mnoho našich současníků jsou to jen vyslovená slova, která se podle potřeby dají měnit a upravovat. My ale víme, že tato vyslovená slova, dokáží změnit život jak jedince, tak i třeba národa. Jsou to slova, která jsou světlem k poznání. Slova pravdy se dají i zneužít a podat promyšleným a taktickým zamlžením k zmanipulování jiných. Ale v tom okamžiku končí pravda a nastupuje lež.
Pravda je důležitá hodnota v mezilidských vztazích. Určitě ji chceme a očekáváme od druhých. Manžel očekává od své ženy, že mu nebude lhát. A stejně tak žena očekává, že muž jí vždy řekne pravdu a nebude ji podvádět. Podobně očekávají pravdu rodiče od svých dětí a opačně.
Mít lásku k pravdě, vážit si jí a nikdy se jí nezpronevěřit, takový je program naší víry. Pravda totiž člověka vede k Bohu a o Boha se opírá. Protože sám Bůh je Pravda. Víme dobře, že na pravdě je postavené celé evangelium, celá Církev. A protože každý z nás je částí Církve, musíme pravdu vyznávat a být jejími nositeli. Jinak bychom byli infekcí v těle Církve.
Tam, kde se pravda začne vytrácet, nastupuje nedůvěra a mezilidské vztahy se bortí. Našim posláním není bořit, ale stavět. Je to dokonce náš celoživotní úkol. Pamatujme na to.

Jedna z možných úvah vyplývající z dnešního evangelia směřuje k Tomášovi. Když bychom se pokusili analyzovat jeho víru, mohli bychom dospět i k náznakům ateismu. Dnes se to také nazývá pragmatismus. Tzn., věřím tomu, co vidím, co mohu ohmatat, ochutnat, změřit.
Jenže víra v Boha znamená pohybovat se v oblasti, kde se nedá nic vidět, měřit, vážit, kde člověk jen věří. Skoro 3 roky chodil Tomáš s P. Ježíšem. Co všechno viděl a slyšel, a přesto jeho vztah k Bohu je na stejné úrovni, jako to vidíme a slyšíme od mnohých známých a přátel, kteří také ar-gumentují, že začnou chodit do kostela, až se jim Pán Bůh zjeví. Tomáš zřejmě patřil mezi saduceje, kteří věří v důležitost Mojžíšova zákona, dodržují ho, ale nevěří ve věčný život. Proto mu Pán Ježíš říká: „a nebuď nevěřící, ale věřící.“
Tomáš na druhé straně je čestný člověk. Řekne pravdu. Nesnaží se to nějak obejít, vykroutit se. Je proti všem apoštolů a žádá jasný důkaz, že Ježíš žije. Ale pak před všemi apoštoly přizná: „Pán můj a Bůh můj.“ A všimněme si další věci. Nikdo z apoštolů ho neshodil, nevysmáli se mu. I pro ně to byla škola života.
Jak často se stává, že když se někdo splete, tak se mu druzí pak vysmějí. Nebo že mu to dokonce po létech připomínají. A jsou lidé, kteří se za to stydí, neumějí pro svoji pýchu nebo z jiných důvodů přiznat pravdu. Takže pak v podobných situacích lžou a snaží se své omyly zamaskovat. Velmi dobře to pozorujeme u dětí. Než aby byly terčem posměchu, dokážou si vymyslet až neuvěřitelné důvody na svou obhajobu.
Evangelium nám ukazuje, jak máme jednat. Jednak být pravdomluvní jako Tomáš, a pak si nedě-lat posměch z těch, kteří se spletli. Někdy to může být k smíchu, ale je třeba taktu, aby se to ne-změnilo v urážku, v cynický smích, který druhé ponižuje.

Bratři a sestry,

předpokládám, že stěží dnes najdeme v našich kostelech někoho, kdo by nevěděl, co slavíme. Někoho napadne vzkříšení z mrtvých, pro jiného velikonoce = radost a jásání, pro dalšího je to prostě konec doby postní, konec postění (resp. konec špatného pocitu, že dobou postní procházím, aniž bych ji využil a nechal se jí zasáhnout).
Do světa se dnes nese ústřední zvěst: Kristus vstal z mrtvých! Avšak – co přináší tato zpráva nám? Je zřejmé, že na úrovni informace se nedovídáme nic nového. Neslavíme velikonoce letos ani vloni ani příští rok proto, abychom se dověděli o velikonočním tajemství něco nového. Naše slavení těchto největších svátků v roce chce znovu akcentovat zapomenuté, chce znovu připomenout to podstatné – co nám (mě) velikonoce přinášejí, k čemu jsou výzvou. A my si najednou znovu začínáme uvědomovat, že jsou to svátky naší křesťanské identity, že mluví, o něčem, co z nás dělá křesťany, o něčem, bez čeho se o křesťanství dá stěží mluvit.
Dle naší logiky by při tak naléhavé zvěsti měly znít fanfáry, ohňostroj, humbuk… Jenomže pohled do evangelia nám místo ohňostroje nabízí malý paprsek světla, pomalé svítání. (Asi – aby se kvůli halasnému zevnějšku neztratil pramen uvnitř a nám byl dopřán čas na dozrání a pochopení toho podstatného.)
Evangelium dnes neslaví. Jednoduše popisuje situaci – tak nečekanou. Vždyť římský voják poznal, že Ježíš je mrtev a úředně to potvrdil. Probodl mu bok. Okruh nejbližších Ježíšovo tělo pohřbil a položil tam, kam patřil – mezi mrtvé. A nyní se ta jasná (nemile jasná) situace mění. Ke změně nedochází hned, nýbrž pomalu. Zpočátku jsou aktéři ve tmě, avšak pomalu svítá. (Je to jen popis denní doby? Nevyjadřuje snad i to, co se v přítomných odehrává?)
Ženy a apoštolové stojí před prázdným hrobem. Samotný prázdný hrob není důkaz, nýbrž poukaz. Je velkým otazníkem, broukem nasazeným do hlavy. Je tím, co narušuje jistotu v srdcích přítomných. Měli jasno o událostech z předchozích dnů. A nyní – že by to mohlo být jinak? Pomalu se v nich rodí tušení, podezření, naděje. Naděje, která se dovrší a propukne až při setkání se vzkříšeným Kristem.
On – Vzkříšený - prohlašuje (v poslední knize Nového zákona): Byl jsem mrtev, ale jsem živ na věky věků. Já jsem alfa i omega; první i poslední. Stále mějme na vědomí, že Kristus nic neprohlašuje jen tak do prázdna, neadresně. Vždy byl v jeho zájmu konkrétní člověk. Proto i tomuto slavnostnímu volání Zmrtvýchvstalého je třeba rozumět: Já jsem alfa i omega tvého života. A tím se decentně dotýká nejhlubší pravdy naší křesťanské identity, právě té pravdy, která je oním zásadním poselstvím události velikonoc.
A sice: mějme vždy na paměti, že cesta křesťanství, kterou jsme nastoupili není o něčem, ale o Někom! Že křesťanství není uvažováním nad Ježíšovými myšlenkami, není dalším –ismem, není dokonce ani jen mravním systémem a snahou o lepší život. Křesťanství je na prvním místě (a to naprosto zásadně) životem a setkáváním s živým Kristem! Bez toho by se jednalo jen o pouhou frašku či formalitu. To vše ostatní je právě pouze onen prázdný hrob – a u něho evangelia nekončí. Pašijový příběh není uzavřen pohledem do hrobu na hezky složená plátna. Ježíš nenechal po sobě jen plátna – vzpomínku. On se zjevuje. Jde vstříc. Ani my nesmíme zůstat u prázdného hrobu – u křesťanství, které je sice Ježíšem poznamenáno, ale živý Ježíš v něm chybí.
I sv. Pavel v druhém čtení (list Kolosanům) uvažuje tímto směrem. Nemluví o Ježíšovi, který vstal a my na něj uctivě vzpomínáme. Pavel říká, že jsme byli s Kristem vzkříšeni. Proto nejsou velikonoce jenom slavením jakési dávné události, ale svátkem a slavením i našeho vzkříšení, nového života, který jsme v Kristu (a s Kristem) dostali.
Kéž ty letošní velikonoce nejsou pro nás jenom svátky, které uplynuly a které jsme třeba hezky a zbožně prožili. Spíše ať se nám stanou novou výzvou k setkání (a setkávání) s živým a život dávajícím Kristem.

Dnešní evangelium nám nabídlo závěrečnou křestní katechezi. Katechezi, která svým významem převyšuje obě předchozí (ty jsou v ní jakoby už obsaženy). Tato dnešní katecheze jde přímo k nejzákladnější skutečnosti.
Co máme všichni společné? Naše životy jsou různé (byť někdy třeba podobné) linie. Shodují se v jediném bodě – a tím je SMRT. Smrt někoho přitahuje, jiného děsí. To je ale tak všechno, co s ní můžeme udělat. Je zcela jistým bodem našeho života. Ať jsem bohatý či chudý, zdravý či nemocný, setkáme se s ní každý a budeme vůči ní úplně bezmocní.
Dnešní evangelní úryvek si bere tuto skutečnost pro popis lidské bezmoci i jinde, na jiné frontě – smrti tentokráte duchovní. V podobné situaci bezmoci se ocitáme vůči svým hříchům, které jsme už udělali, vůči roztržení a zničení onoho krásného vztahu mezi člověkem a Bohem, bezmoc vůči stavu, který není v naší moci změnit. My bezmocní jsme, totéž ale neplatí o Bohu! Vzkříšení Lazara je toho znamením (a velmi výmluvným). Ježíš zasahuje tam, kde člověk už nijak zasáhnout nemůže!
Na tento text z Janova evangelia můžeme hledět ve dvou rovinách. První je historická. Nejedná se o podobenství! Jde o skutečnou událost, skutečné lidi, skutečné místo – Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie s Martou. Sledujeme patrně největší Ježíšův zázrak, který je přímou přípravou na jeho vzkříšení – kvůli vám, abyste uvěřili.
Tím se nám otevírá i druhá rovina – symbolická. Pohled na naše vzkříšení k novému životu. A to jak a) ve křtu – i jako předzvěst vzkříšení po smrti, b) povstání z hříchů, přijetí Božího odpuštění. Tato druhá rovina mluví o něčem, co se nás bytostně týká. Sv. Pavel se nad tím zamýšlel v dnešním druhém čtení: život z Ducha v protikladu k životu z těla (rozumějme: bez Boha).
Slyšme dobře a uvědomme si základní pravdu: existence křesťana je existence z Ducha! Kdo nemá Kristova Ducha, není jeho. To znamená snahu stále překonávat stav, kdy je člověk veden jen duchem vlastním (tj. svými přáními, názory, představami, vědomostmi, zkušenostmi, …). Znamená to situaci (či spíš proces), kdy moje „Já se postarám o své (a po svém)“ ustoupí Božímu ujištění z prvního čtení „Já vyvedu, já vykonám“. Slyšíme tam samou první osobu jednotného čísla – velikou Boží angažovanost pro člověka.
Bůh není lhostejný – vizme Ježíšův soucit a lidskost v dnešním evangeliu. Je hluboce dojat, zachvěl se, zaplakal. A my si uvědomujeme, že nehledíme na chladně logický stroj na spásu, nýbrž na soucítící a milující Spasitelovo srdce. Ježíšovo vykupitelské poslání je tajemstvím Božího soucitu a lásky. Pro Boha nejsme anonymní položky, ale konkrétní milováníhodné osoby. Proto i při naší duchovní smrti, při každém našem hříchu platí: Ježíš zaplakal. Avšak tato zmiňovaná Boží láska k nám není plačtivě rezignovaná, ale aktivní! I když to něco stojí – ale vždyť teprve pak, až to něco stojí, se může ukázat, projevit pravá láska.
Tento evangelní úryvek končí (a dále pokračuje) jak pochopením Spasitelova znamení a jeho velkodušným přijetím (mnoho židů v něj uvěřilo), tak i naprosto zatvrzelým odmítnutím – Lazarovo vzkříšení se stává pověstnou poslední kapkou a kalich trpělivosti velekněží, farizeů a spol. přetekl a oni se definitivně rozhodují zabít jej. Lazarovo vzkříšení spouští události, které povedou až ke kříži. Ježíš vytahuje z tenat smrti za cenu smrti své vlastní! Na to nezapomínejme!
Otevřeme dnes svá srdce slovům o Lazarově vzkříšení, otevřeme se tomuto živému Božímu slovu, vpusťme ho do svého života! Pokud člověk zůstane jen u toho, co Ježíš kdysi vykonal, pak odejde odsud bez užitku (i když to bude sebevíc obdivovat). Každý potřebujeme zažít (a v celé síle prožít) své vyvedení z hrobu, aby i pro nás přímo a osobně byl Ježíš vzkříšením a životem. První zkušeností na této cestě je Boží odpuštění. Kéž (letošní velikonoční) zpověď není pro nás absolvovanou povinností, ale prožitkem Božího odpuštění.

Bratři a sestry,

naše postní obnova, pročišťování našeho vztahu k Bohu pokračuje. Zatímco minulý týden jsme se zastavovali o obrazů žízně, touhy (tužeb) v nás, vody, kterou ji chceme uhasit a přicházeli k živé vodě, dnes nás doprovázejí kontrasty světla a temnoty, vidění a slepoty. Je-li náš život Abrahámovskou cestou víry (předminulá neděle), pak nutně potřebujeme vidět, potřebujeme Boha vnímat, nesmíme být slepí.
Dnešní evangelní úryvek nabídl velice plastické vyprávění, strhující drama. Mluví o velkém zázraku – prohlédnutí člověka, který byl od narození slepý. Ježíšovy zázraky a uzdravení mají v sobě obecně často silný motiv naděje a nového života. Avšak zde, u uzdravení slepého od narození, Ježíš nejen, že posiluje naši slabou naději, ale přináší ji tam, kde vůbec nebyla, zachraňuje, kde to nikdo nečekal! – U Boha neexistuje ztracený případ, nikdo není odepsaný! (vizme 1. čtení)
Zázrak to byl veliký – nešlo jej přehlédnout, šlo ho pouze různě vykládat (sousedé, farizeové). Toto nevidění nepřehlédnutelného přivádí na scénu téma jiné slepoty (zaslepenosti) a nutnosti jejího uzdravení. Uzdravení vnější slepoty je obrazem uzdravení člověka ze slepoty, která nevnímá anebo přímo odmítá Spasitele – Ježíše. To je hlavní téma dnešního vyprávění (nejde jen o jedno z uzdravení) – jinak by těžko tato kapitola Janova evangelia byla jednou ze závěrečných křestních katechezí.

První iniciativu vyvíjí sám Ježíš – všimněme si, že slepec o nic nežádá! Všichni jsme vlastně od narození (od svého založení, z titulu či v důsledku své hříšnosti) slepí, nemocní, a naše nemoc je tak závažná, že ani nemáme sílu či odvahu se obrátit na toho, který může uzdravit – proto se iniciativy ujímá sám Lékař.
To, co zde Ježíš koná, odkazuje na Genezi: oddělení světla od temnot (1. den stvoření), použití bláta u stvoření člověka (poslední čin stvoření). Tedy i touto nenápadnou symbolikou Ježíš sděluje, že činí nové stvoření, nového člověka. Vystavit se jeho doteku znamená stát se novým člověkem, znamená vyměnění kamenného srdce za srdce z masa (Ezechiel).
A my jsme při četbě tohoto úryvku svědky, že se tu děje něco zásadního – slepec neodchází od Ježíše jako ten, kdo vidí, ale jako ten, kdo v Ježíše věří! To je důležitá zvěst i pro nás – vždyť přece v životě nejde jen o to, aby člověk nějak pochopil, že Bůh existuje (aby uviděl). Jde o to, aby mu uvěřil, otevřel se mu, porozuměl mu, aby se rozhodl s ním (podle něj) žít, aby před ním na kolena a udělal ho největší jistotou svého života.

Snadno bychom mohli upadnout do pokušení, že toto dnešní evangelium je sice krásnou, ale přesto cílově omezenou lekcí pro katechumeny – pro ty, kterým se pár kroků před křtem chce připomenout a ukázat, o co jde – o opuštění kráčení v temnotách a vstoupení do Božího světla, do Božího života, který se v člověku „rozlije“.
Avšak jsme-li vnitřně aspoň trochu upřímní, cítíme, že by to nebylo fér – zejména vůči sobě samým. Ono se nás toto evangelium možná týká víc, než připouštíme. Bylo o slepotě, nevidění. Ale nejvíce slepým v něm nebyl onen později uzdravený, nýbrž právě farizeové. A my se ptejme, zda s nimi nemáme něco (možná hodně) společného. Jsou obrazem lidí uzavřených do své sebejistoty, do svého (třeba umně maskovaného) hříchu, do svých cest, které, ať jsou jakékoli, nejsou úplně Boží, do cest, které, ač prohlašují, že vidí, že jsou synové světla, ve skutečnosti jsou naplněny spíše (nebo jenom) temnotou. Tváří v tvář těmto farizeům v nás vyvstává důležitá otázka – chci jen tvrdit, jen si myslet, že vidím anebo doopravdy vidět, chci se jen považovat za Božího anebo jím v plné důvěře a otevřenosti chci opravdu být? To je otázka naprosto klíčová, otázka, která nám řekne, zda máme blíž ke kategorii Kristova učedníka nebo onoho evangelního farizeje.

Někdy se můžeme potkat s názorem (pohledem) na křesťanskou víru jako na něco mdlé, nudné, jasně nalinkované, nepřekvapující, jako život v závětří. Aniž bychom chtěli pátrat z čeho tyto názory mohou vycházet, pohleďme dnes na výběr biblických čtení - ta nás přesvědčují o přesném opaku. Nabízejí popis našeho duchovního života jako dobrodružnou pouť víry. Nejsilnější obrazem toto vykreslujícím je starozákonní Abrám.
Hospodin k němu promlouvá s výzvou: Vyjdi ze své země, ze svého otcovského domu. To přece není popis bezstarostného prodlévání ve stínu Boha! To je vydání se na pouť - do neznáma! K Abrámovi zaznívající Vyjdi znamená - "Opusť své dosavadní jistoty a nech si jedinou - Boha. Nech si jistotu, která sice na jedné straně je jediná pevná, ale na druhé je nehmatatelná." Proto Abrámovo poslechnutí, čin, k němuž je vyzýván, bude výsostně aktem víry. (Ne nadarmo Písmo Abrahámovi chvalořečí jako tomu, jenž uvěřil a to se mu uznalo za spravedlnost.)

O víře leckdy uvažujeme jako o něčem, co mám nebo nemám. Jako o nějaké naší vlastnosti, která dřepí v koutku duše. Jak daleko je takový obraz Abrahámovské víře! Víra je (resp. má být) spíše něco, na co přistoupím a podle toho žiji. Věřit znamená hrát vabank. Znamená to vsadit na Boha, i když nevím, co to bude tady na zemi obnášet, co mě to bude stát. Jde o dobrodružství víry.
Není to nezodpovědnost? Abrám se vydává na riskantní cestu. To, co znal, nechává za sebou. Co nezná, je jeho budoucností. A nejen jeho, ale i celého rodu!!! Bylo tedy zodpovědné takto jednat? Bylo - právě proto, že jedná po Boží výzvě a s Bohem. Nejde na cesty, protože se mu chce, protože se doma rozhádal nebo nevím co dalšího. Jde, protože volá Bůh. A jako odměnu obdrží několikrát cestou Boží požehnání - pro sebe i pro své potomstvo.
To je důležité zdůraznit pro nás. Vydat se na cestu s Bohem, věrně kráčet směrem, kde volá Bůh a jít cestou jím vytyčenou, je pro nás jediná možnost, jak obdržet požehnání pro sebe i své blízké. A naopak - je značně neprozíravé dělat kompromisy s Bohem, ohánět se dobrem potomků, rodiny jakožto argument pro odsunutí Boha stranou. ("Dělám to kvůli dětem, pro jejich dobro, tak, Pane Bože, chvíli počkej stranou. Vždyť o tak moc nejde. Svět se nezhroutí.") Jít touto cestou možná přinese krátkodobý zisk, ale bez požehnání. Jdeme cestou, která vždy nakonec končí tragédií, nějakou patálií - protože tomu, který nás na ni zlákal (Božímu nepříteli z minulé postní neděle) nikdy nejde o naše dobro.

Úryvek končí konstatováním, že Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin. Důležité zde je i ono: jak mu řekl Hospodin. Abrám nejde na cestu, jak chce on. I pro nás by nemělo být následování Boží vůle alibistickou nálepkou pro sledování sebe a své vůle. Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin. Vydal se na cestu - učinil jasné a konkrétní rozhodnutí. Nerozmýšlí se proč a jak, kdy, jak se z toho vyvléct… Abrám je vzorem každého našeho vyjití. Vyjití ze starých kolejí, z neplodného života (přežívání) před Bohem, z pocitu soběstačnosti a samospasitelnosti, vyjití směrem k Bohu. Přijde nám to samozřejmé, vždyť pořád nějak +/- žijeme s Bohem. Jenže ono právě nemůže zůstat u toho "nějak". Není-li náš život nasměrován přesně a bezvýhradně k Bohu, je-li tam odchylka a je-li tam dostatečně dlouho, může nás rovněž zavést mimo, a ne k Bohu. Abrám nás učí vyjít z tohoto našeho "tak nějak to půjde", učí nás zas a znovu ryzeji a opravdověji Bohu odpovídat.

Dnešními čteními se vine obraz putování. Putování Abráma do zaslíbené země, putování Ježíše s apoštoly do Jeruzaléma. A my si zřetelně začínáme uvědomovat podobnost našeho životního putování - do nového (nebeského) Jeruzaléma. Všechna tato putování mají své těžkosti - Abrám, apoštolové i my. Bůh to ví, a proto apoštoly (a také nás) potkává cestou proměnění. Není samoúčelné, potkává je na cestě do Jeruzaléma, tedy k utrpení.
Do té doby apoštolové žili s Ježíšem, znají jej - ale přesto mají spoustu nejasností, otázek, váhání. Teď najednou před nimi září Boží sláva, aby je připravila na pohoršení kříže. I my s Ježíšem kráčíme životem, někdy mu rozumíme víc, někdy míň. A třeba i v nás je dost otázek, váhání. Bůh vstupuje do našich životů stejně (se stejnou logikou) jak tomu je u apoštolů. Stane se (nebo stalo se), že i my jsme někde - při modlitbě či u nějaké silné události - prožili mocný Boží dotek, pocítili jsme, že Bůh je s námi. Až jsme chtěli s Petrem bláhově zvolat: Postavme tu tři stany! Aneb - "Pane, dobře mi je zde. Ať tato chvíle nikdy nekončí, Ať tě stále takto silně vnímám!" Jenže i nám Ježíš říká - "Ne ne, z hory musíme dolů. Zpátky do obyčejného života." Avšak to neznamená, že na to, co jsme zde prožili máme zapomenout. Právě naopak! Bylo to krásné a bylo to důležité - abychom, až nás přitlačí různé starosti a problémy, si nemysleli, že nás Bůh opustil, že na nás zapomněl, že to celé je jen klam a iluze. V tu chvíli vzpomínejme - ano, Bůh je se mnou. Vím to, prožil jsem to a tento zážitek je mi zárukou, že ona sláva jednou nejen zase zableskne, ale zazáří naplno, že za Kalváriemi našich dnů je ještě radost velikonočního rána.
Važme si Táborů v našich životech. Procházíme kolem nich, ale mohou nás minout. Apoštolové vystoupili na horu jen díky tomu, že kráčeli (žili) spolu s Ježíšem. Žijme dnes a denně věrně s ním, vystupujme k důvěrné modlitbě na Táborskou horu - a díky této naší vytrvalosti se může stát, že jednou - nečekaně, z ničeho nic - se tento náš souputník životem rozjasní a my budeme vědět, že jsme v dobrých rukách.

1. čtení dnešní neděle mluví o Abrámovi, pozdějším Abrahámovi, kterého Bůh volá k velkému úkolu. Má opustit jistotu domova a vydat se daleko do neznáma. Stačí jenom pohlédnout na mapu a hned vidíme, že jsou to stovky kilometrů, které ho čekají. Škoda, že Písmo nelíčí bližší okolnosti jeho rozhodování a loučení se se svými příbuznými, které už nikdy neuvidí.
Tento úryvek není jenom zajímavým čtením, které nám Bible nabízí. Je to Boží slovo, a to je adresováno i nám. Každý, kdo vstoupil do manželství si jistě dodnes živě pamatuje okamžiky, kdy klečel nebo stál před svými rodiči a děkoval jim za vychování, za domov, za lásku, starostlivost …. To zpravidla provází slzy na obou stranách a pak následuje vykročení, opuštění a nastoupení cesty do neznáma s životním partnerem. Každý jasně pociťuje, že Bůh mě povolává k úkolu a abych ho splnil, musím něco a někoho opustit. Následovat Abráma je více méně úkolem každého z nás.
Když jsme začínali s duchovní obnovou kláštera, setkal jsem se s mužem, v té době měl kolem 50 let. Rozhodoval se pro cestu kněžství. Vyprávěl mi, jak už před mnoha léty za doby totality pocítil Boží volání ke kněžství. Vyrůstal ve zbožné rodině. Když to řekl doma, že se rozhoduje pro studium, ozvala se sestra a prosila ho, aby to nedělal, že se chce přihlásit na pedagogickou fakultu. A když bude muset vyplňovat dotazník, co dělají rodinní příslušníci, tak by musela napsat, že bratr studuje na faráře. To by byl její konec. Po naléhání rodiny přihlášku do semináře nepodal. Léta plynula, sestra dokončila studia a byla přijata do jedné školy, kde se uvolnilo učitelské místo. Tím nastal okamžik podat si přihlášku a studovat teologii. Jenže sestra i maminka opět s prosbou žádaly, aby ještě počkal, protože po nástupu do školy bude muset opět vyplňovat dotazník. Bála se, že když bratr půjde na faráře, skončila by někde v pohraničí. Tak podruhé odložil možnost přihlásit se na cestu kněžství. Pak přišel rok 1989 a dveře ke kněžství se otevřely. Jenže byly zde léta a on měl pěkné místo ve výzkumném ústavu a blížil se důchod. Vidina slušného důchodu a další okolnosti opět zvítězily. Navíc Boží volání se za ta léta značně utlumilo. Po nějakém čase jsem se dověděl, že prohlásil, že prohrál svůj život. Nezaložil rodinu ani se nestal knězem. Rodiče už nežili a sestra se vdala a odstěhovala. Co k tomu dodat? Jen to, že Pán Ježíš řekl: "Kdo by si chtěl život zachránit, ztratí ho…."
Příklad Abrámovy víry je pro nás povzbuzením. Když Bůh člověka volá, určitě ho nenechá bez pomoci.

V úvodním prvním čtení ze SZ jsme slyšeli o pádu prvních lidí - Adama a Evy. Když snědli zakázané ovoce - prohlédli. Bible tímto způsobem popisuje, jak jejich prohlédnutí znamenalo uvidět a poznat pravdu, v jakém jsou stavu. Při tomto poznání pravdy o sobě poznali, že naletěli hadovi na jeho sliby a přesvědčivý projev o tom, jak se budou mít dobře.
Každý z nás máme zkušenosti s hříchem. Čím to bylo závažnější přestoupení, tím se nám to více vrylo do paměti. I my si velmi dobře pamatujeme, že z počátku to všechno vypadalo nevinně, lákalo to, byli jsme přesvědčeni, že jsme nad tím. Že to neprohrajeme. A když pak dojde k pádu, člověk najednou prohlédne. Najednou si uvědomí co, udělal. Stydí se. A nejhorší na tom je, že to bývá nezvratné. Začneme promyšleně zakrývat a zatajovat svůj skutek. A když se to dostane navenek, hledáme ty nejrafinovanější obhajoby.
Nejhorší na tom je, když člověk nechce přiznat vinu a začne obviňovat jiné, jako to udělala Eva. Pak to zlo se začne šířit do okolí a stává se infekcí. Lidé si přestávají věřit, straní se jeden druhému, podezřívají, pomlouvají, urážejí. Někdy začnou dělat jeden druhému naschvály a skrytě si ubližují.
Tento příběh nám dává Církev na začátek postní doby, abychom jej nejen četli, ale promýšleli ho do své-ho života. Je před námi 40 dní. Za tu dobu můžeme udělat mnoho dobrého, ale může po nás zůstat i mnoho zla. Příběh Adama a Evy je varováním. Každý se setkává s pokušením. Nelze se mu vyhnout. Ale je možné nad ním zvítězit. Pán Ježíš nám ukazuje jak - v síle víry v Boha.

Dnes bych zde předložil dvě myšlenky. Ta první se týká otázky, proč se Pán Ježíš usadil v Galilei? Kdo z vás jste byli v Izraeli a navštívili jste Nazaret, určitě jste si všimli okolní krajiny. Když se řekne, že Nazaret leží v horách, hned si představíme krajinu zde ve Střední Evropě. Hory se zde vyznačují nejen výškou, ale i hustými lesy s vysokými a mohutnými stromy, bujnou vegetací a četnými potoky a říčkami. V Izraeli v okolí Nazareta budete určitě zklamáni. Tam z našeho pohledu vidíte jen kopce plné zvětralých skal, občas nějaký olivový sad, polosuchá tráva, keře bez listí ….. Nazaret je v oblasti, která je chudá, s nízkou osídleností, kde lidé měli těžký život.
A možná to je jeden z důvodů, proč Pán Ježíš odchází do oblasti Genezaretského jezera. Mimochodem toto jezero má trojí název: Genezaretské, Galilejské a Tiberiadské. Pro svoji velikost mu také říkali moře. Je dlouhé kolem 22 km a široké asi 12 km. Je na něm patrné zaoblení Země. Zde bylo mnoho vesnic a měst, byly zde synagogy, byla zde také jistota obživy. Když se neurodilo na polích a zahradách, mohli si pomoci rybolovem. V oblasti Genezaretského jezera je také velké množství vodního ptactva.

Druhá myšlenka, která je už praktická pro náš život je z 1. listu sv. Pavla Korinťanům. Pavel se dovídá, že se v této farnosti křesťané mezi sebou hádají. Zatímco na začátku říkali pohané o křesťanech: "Podívejte, jak se milují," v Korintě dávají svým jednáním pohoršení.
Člověk je náchylný k tomu, aby prosazoval své myšlenky, aby druhým dokazoval, že má pravdu, že je lepší, že to umí a zná lépe. Už malé děti se hádají o hračky. A co teprve dospělí? Možná znáte ze svého okolí nebo ze zaměstnání takové lidi, kteří jsou stále v konfliktu. Stále je kolem nich napětí. Jsou neústupní, urážliví, vždy "mají pravdu".
Dnešní čtení nám ukazuje, že takto křesťané nemají jednat. Své názory a přesvědčení můžu a mám sdělovat v atmosféře lásky a porozumění, zvláště v manželských a rodinných konfliktech. Zkušenosti pedagogů nás varují, protože děti, které vyrůstají v rodinách, kde jsou časté hádky mezi rodiči často trpí pocity úzkosti a strachu. Místo radostného dětství a příjemných prožitků se jim do jejich paměti vtisknou vzpomínky, které je svým nepříjemným obsahem provázejí celý život.
Písmo svaté není jenom knihou krásných myšlenek, ale má být pro každého z nás praktickým návodem jak žít a jak se chovat k Bohu a k bližním. List sv. Pavla ke Korinťanům to potvrzuje.Vezmeme-li si Pavlovo napomenutí k srdci i my, rozhodně tím jen napomůžeme k lepší atmosféře doma i ve svém okolí.

Zesnulý jezuita Páter Porubčan vyprávěl při exerciciích příběh z dalekého východu, jak jeden kmen převychovával zajatce, aby mu oddaně sloužili. Když se jim podařilo zajmout mladé hochy, přivázali je ke kůlu a na hlavu jim nasadili kůži. Hlady a žízní netrpěli. Avšak kůže rychle vysychala a přitom jim svírala hlavu. Nastaly takové bolesti, že někteří z nich to nevydrželi a zemřeli. Ti, kteří přežili, se bolestí zbláznili. To, co prožili, jim způsobilo ztrátu paměti. Jejich převýchova byla dokončena.
Stalo se, že jedna matka, které unesli syna se dověděla, že je otrokem u tohoto kmene a pracuje na poli. Ukryta na kraji pole čekala, až se syn přiblíží a pak na něj potichu volala: "Synu, já jsem tvá matka a přišla jsem za tebou." Syn se na ni podíval a říká: "Kdo je to matka? Já žádnou matku ne-znám." Ona se snažila probudit jeho paměť a říká: "Já jsem tě porodila, kojila jsem tě a vychovávala. Nepamatuješ si už na mne?" Syn odpověděl: "Já žádnou matku nemám." Pak přišel k ní a zabil ji.
Když jsem byl na vojně, měli jsme jednou přednášku, na které nám jeden důstojník hovořil o tom, jak se ve vyspělých armádách snaží proměnit vojáky v jakési lidské roboty. Dokonce prý byly pokusy voperovat do mozku člověka malou sondu, něco jako malou jehlu, jejíž elektrický náboj by ovlivňoval tu část mozku, která způsobuje strach. Tito vojáci by pak neměli žádný pud sebezáchovy.
Dodnes se objevuje ve světě snaha ovlivnit člověka tak, aby ztratil své já a dělal to, co je mu přikázáno. Každý z vás, kdo máte na starosti výchovu, si máte být vědomi, že je před vámi velký úkol. Stává se, že rodiče velmi přísně trestají své děti, aby je vychovali a přinutili k poslušnosti. Je pravdou, že ve strachu je člověk schopen slíbit cokoliv a dokáže být povolný a poslušný. Jakmile však vyroste a osamostatní se, ke svým rodičům se obrátí zády. Možná, že kdybychom zkoumali, proč někteří lidé jsou tak osamoceni, proč je ani jejich vlastní děti nenavštěvují, našli bychom právě zde příčinu - tvrdost při výchově.
Kdyby se k nám Bůh choval takovýmto způsobem, byla by naše víra vynucená. On chce, aby náš vztah k němu byl založen na svobodném rozhodnutí. Takový vztah je vztahem lásky. A jedině takový vztah má trvání a kvalitu. Denně můžeme pozorovat, že kde není lásky, tam se vztahy rozpadají. Tam si lidé nemají co říct.
Jestliže mám někoho rád, toužím po jeho blízkosti, rád slyším jeho hlas. Je mi příjemný jeho obličej. Láska ale vyžaduje starost a péči. Proto nám Bůh dal rozum a vůli. Musíme cílevědomě pro to něco dělat a musíme se nutit překonávat své já, které vyhledává spíš pohodlí, než cestu oběti.

Bratři a sestry,

tváří v tvář dnešnímu svátku se snadno můžeme potkat s dvojím postojem nepochopení - a) špatně jej interpretujeme (jaksi přeceníme) jakožto prapočátek a obraz našeho křtu ("jsme křtění, protože byl pokřtěn i Ježíš"); b) naopak - po pochopení, že o svátostný (křesťanský, Ježíšovský) křest vůbec nejde - zůstane událost u Jordánu mimo zorný úhel naší pozornosti ("co slavit, když o nic nešlo"). V obou případech bychom se šeredně spletli a značně ochudili o to krásné, co nám tento svátek říká.

Aby bylo jasno, je třeba zdůraznit, že opravdu, to co se odehrávalo u Jordánu, co konal Jan nebyl křest téhož druhu, jako křest, jímž jsme prošli my, jako křest do něhož jsme byli ponořeni, křest smývající hříchy, křest ustanovený Kristem jako prostředek, skrze který se na nás vylévají proudy Boží milosti a do našich životů vstupují plody vykoupení mající svůj počátek v Ježíšově smrti na kříži. Janův křest byl "pouhý" předobraz, jakýsi obřad pokání, způsob vyznání vědomí vlastní hříšnosti a odhodlání tuto situaci změnit. (Rozdíl mezi Janovým a Ježíšovým křtem je asi jako rozdíl mezi úkonem kajícnosti na začátku mše a svátostným rozhřešením ve svátosti smíření.)
Kdyby nám však toto vědomí chtělo našeptávat, že dnešní svátek nic moc neznamená, ptejme se proč pak tedy tento svátek patří v církvi k těm nejstarším, proč se s událostí Ježíšova křtu setkáváme u všech čtyř evangelistů. Jen ty nejzávažnější momenty Ježíšova života a působení jsou zmiňovány všemi evangelisty - ani takové narození nestálo všem za pozornost!

Lepšímu porozumění nám pomůže liturgické umístění dnešního svátku. Uzavírá dobu vánoční a zároveň nás uvádí do liturgického mezidobí. Vánoce zvěstovaly: Bůh přišel na svět! Bůh se narodil! Jenže - nikdo o tom moc nevěděl! Pak jsme potkali svátek Zjevení Páně, který ukazoval, že tato Boží spása přišlá na svět se začíná pomalu, ale jistě zjevovat - nejdříve mudrcům od východu, dnes zástupům u Jordánu. (Dle staré tradice - dnes v západní církvi už ne moc vnímané - je událost křtu u Jordánu součástí Zjevení Páně.)
Křest v Jordánu je zjevením Ježíše - kým je; křest v Jordánu (nacházející se na začátku Ježíšova působení) je jeho programovým prohlášením - zjevením, kvůli čemu přišel. Křest v Jordánu, se kterým se potkáváme na začátku každého z evangelií, je jakýmsi jejich obsahem, stručným shrnutím, nástinem hlavních obrysů, o čem tato evangelní zvěst je, co Ježíš přináší.

Ježíš začíná tím, že se staví do řady s hříšníky - s těmi, kteří chtějí změnit svůj život, kteří touží po odpuštění, po znovuzrození, kteří chtějí dostat novou šanci. Ten, který odpuštění nepotřebuje, ten, který je bez hříchu (a Jan to poznává!), ten, který je Otcův milovaný Syn, ten, který je Starým zákonem očekávaný Mesiáš (proto ta holubice: Pomazaný Duchem = Mesiáš) - ten se staví vedle hříšníků, chce být s nimi. Vstupuje do Jordánu, aby vyjádřil, že chce na sebe vzít to, co tam oni chtějí nechat - jejich hřích. Ten, který je zcela Boží, ukazuje, jak neskutečně blízko je těm, co jsou na dně - ne proto, aby jim pohrozil, ale aby je z tohoto dna pozvedl.
Ježíš tím, co koná u Jordánu, zjevuje, že chce být s námi - to je jeho podstata. Nyní naplno zaznívá to, co Vánoce tiše zvěstovaly - že přišel Emanuel = Bůh s námi. Ježíš zjevuje, že chce být s námi, a také - být pro nás. Totální vydanost, která odráží hlubinu Boží lásky. Vydanost, která vyústí a naplno se projeví na kříži.
Tady u Jordánu spatřujeme shrnutí celého evangelia - všeho, co Bůh učinil (přišel, vtělil se, aby byl s námi a pořád s námi zůstává) i odpověď, proč tak činil a činí (že přichází jako lékař pro nemocné). V hlavních obrysech vidíme vše, co kdy budeme později slyšet v Ježíšových zázracích či podobenstvích.

Na začátku jsem řekl, že dnešní den není o svátosti křtu. Není i je. Ne ve smyslu naznačeného přímočarého předobrazu, který jednoduše po Janovi opakujeme. Ale přesto stojí za povšimnutí, že odedávna byl dnešní svátek oblíbeným termínem pro udílení křtů v církvi. Tak jak to tedy je?
Z řečeného chápeme, že událost u Jordánu nebyla v žádném případě zanedbatelnou. Byla zjevením Boží lásky, Božího zájmu o (ztraceného) člověka, byla první kostkou domina, která spustila běh událostí, na jejichž konci se nachází naše vykoupení, naše přijetí za Boží děti. Křest v Jordánu je moment počátku - počátku Ježíšovy cesty, je obrazem počátku naší cesty s Ježíšem, cesty, která započala u našeho křtu.
Dnešní den je pro nás vybídnutím k zamyšlení, k ohlédnutí se zpátky na cestu, kterou jsme už ušli, k připomenutí (a znovuprožití) onoho úchvatného, co se s námi událo u našeho křtu - kdy se nebe otevřelo a Bůh i nade mnou pronesl slova: To je můj milovaný syn. To je má milovaná dcera. Vraťme se v duchu k tomuto okamžiku a uvědomme si, že Bůh tato slova nad námi vynesená nikdy nevzal a nevezme zpátky. Aby nezaznívala do prázdna, bez odezvy, obnovme nyní své křestní sliby, své odhodlání kráčet (s radostným vědomím Božího dětství) po této cestě věrně dál.

Pohled do historie i do současnosti nám přibližuje významné osobnosti. Setkáváme se s nimi ve všech oblastech lidské činnosti – ve sportu, v umění, v politice, v kultuře, ve válčení pod.. Kdybychom měli možnost více poznat a dovědět se ne o výsledcích, kterých dosáhli, ale o jejich osobním životě, určitě bychom si brzy všimli, že téměř všem bylo společné to, že měli silnou vůli jít za tím, co si stanovili jako svůj cíl. Nejednou byli svými současníky považováni za snílky, jindy za blázny. Byly i případy, že za svou myšlenku položili život. Ukazují nám to třeba nejstarší filmové záběry z vývoje letectví, kde tyto lidi vidíme poprvé a naposledy živé.

Pevná vůle – to by mělo charakterizovat každého křesťana. Bez pevné vůle, kdy člověk jde i sám proti sobě, kdy se nutí do toho, co se mu nechce, čemu se i vyhýbá, i když ví, že je to prospěšné a potřebné, to v životě nejde. Vůle v životě každého z nás hraje velmi důležitou roli. Kdo ztratí vůli, kdo to vzdá - prohrává.

Jsme na začátku nového občanského roku. Lidé si dávají předsevzetí. Ale mnohý to vzdá dřív, než se přiblíží konec měsíce. Lenost a pohodlný život bývají u dnešních lidí silnější motivem, než ideály, které si před sebe staví. Osobnost P. Marie, která je nám příkladem hned první den v roce, je především vám ženám vzorem, jak žít svůj každodenní život.

Bůh obdaroval ženu nejen mateřstvím, ale také úkolem vytvářet domov. Muži na to takové schopnosti nemají. Těm Bůh dal zase jiné úkoly. Žena je srdcem rodiny a nemůže ji nikdo, ani sebedokonalejší organizace, nahradit. Byl by svatý Josef svatým, kdyby místo P. Marie měl za ženu nějakou semetriku? Asi sotva bychom o něm někdy věděli. Díky svaté ženě – Marii, se stal tím čím je.

Bůh nám ve svaté rodině z Nazareta dává příklad. Ale zároveň nám i ukazuje výsledek – vzájemné posvěcení, které je zdrojem nevyčerpatelné lásky.