Co vás vedlo k rozhodnutí působit mezi vojáky?
Prvním impulsem byl seminář o Duchovní službě v armádě, který jsem absolvoval v rámci pastorálky na teologické fakultě. Tehdy mi poprvé proběhlo hlavou, že by mě tato služba bavila a začal jsem přemýšlet, jak ji sladit s řeholním životem, jestli na ni mám a jestli jsem k ní povolán.¨
I když služba kaplanů není misijní (platí, že kaplan mluví o Bohu až jako druhý - s těmi, kteří projeví zájem) je to možnost sloužit, přiblížit se lidem, kteří s církvemi obvykle vůbec nepřijdou do kontaktu, bojovat s předsudky a ukázat jim křesťanství jinak, než ho znají.
A nejenom, že kaplan dává, ale také od armády mnohé získává: přátele z řad kolegů kaplanů i vojáků, vzdělání, zkušenosti z netradičního prostředí, nevšední zážitky, sebepoznání atd. Jsem rád, že mi pan opat dovolil fyzicky se vzdálit od premonstrátského společenství a strávit nějaký čas mimo zdi kláštera či fary a věřím, že to pro moje povolání bude užitečně strávený čas.
Toto všechno motivovalo mé rozhodnutí vyměnit na čas bílý hábit za zelenou uniformu.
Jste mladý, usnadňuje to vaše povolání, bere vás okolí třeba nejen jako kněze ale i jako kamaráda?
Myslím, že mě na této misi lidé přijali nejprve jako Mirka Jordánka, jednoho z nich, který se s nimi rád zasměje, zahraje fotbal, pokecá a vymyslí třeba i nějakou "lumpárnu"; potom jako kaplana - "Padreho", od něhož očekávají, že je rád uvidí, lidsky přijme takové jací jsou, že mu mohou důvěřovat a svěřit osobní věci s vědomím, že to hned za rohem nevykecá… Teprve poté mě přijímají jako kněze, který je zastupuje před Bohem, slouží mše, modlí se za ně. Je šancí kaplanů dát i nevěřícím vojákům, skrze tu lidskou tvář, zájem a přijetí, možnost postřehnout alespoň paprsek z tváře a dobroty Kristovy.
Na jak dlouhou dobu jste byl povolán do Kosova, co je náplní vaší práce?
Pokud se nestane nic mimořádného a my se vrátíme domů dle plánu, tj. v prosinci před Vánocemi, tak strávím v Kosovu něco přes 7 měsíců.
A náplň práce kaplana? Ve spolupráci s psychologem pečuje o psychickou pohodu vojáků, např. organizuje výlety, sportovní akce, pouťe, pochody, společné večery (někdy s živou hudbou) - něco jako kulturní večery na jihlavské faře, ale v tomto směru se kaplan také snaží být tím, ke komu vojáci rádi přijdou třeba na kafe a naleznou naslouchajícího člověka, kamaráda; má na starosti půjčovnu knih, hudby a filmů; jako kněz vytváří duchovní zázemí věřícím: tj. bohoslužby, společné modlitby, přípravy na přijetí svátostí a má za úkol modlit se za ty, se kterými slouží. Jeden z mých zkušenějších kolegů, kpt. Pavel Ruml, to vyjádřil slovy: "kaplan se snaží vnášet do vojenského prostředí lidský a nebeský rozměr".
Na misi má navíc kaplan za úkol spolupracovat s ostatními kaplany KFOR a být v kontaktu s místními duchovními, což jsou v Kosovu zejména pravoslavní popové a islámští imámové. V tomto směru byly velice zajímavé návštěvy starobylého pravoslavného patriarchátu Pec nebo klášterů Decani či Sokolica, a setkání s imámem z města Podujevo, který naše vojáky několikrát provedl v mešitě. A ještě je třeba zmínit spolupráci se skupinou CIMIC (Civilian Militarry Cooperation) s níž se podílí na humanitární pomoci oblastem, které jsou postiženy válečným konfliktem. Z prostředků sbírek konaných v klášteře na Strahově, ve znojemských farnostech a ve Chválkovicích u Sv. Kopečku (celkem asi 40000,- Kč) byly pořízeny elektrické spotřebiče a léky pro potřeby sociálně slabých obyvatel Kosova. Díky farnostem v ČR, ZCŠ sester voršilek v Olomouci a několika štědrým rodinám se dále podařilo dopravit počítače, školní potřeby a oblečení, které následně distribuovala skupina CIMIC.
Jak vůbec vypadá takový obyčejný den vojenského kaplana?
Pokud ho nevzbudí cvičný bojový poplach v brzkých ranních hodinách, tak ho vzbudí kolem 6:00 budík. Pak je hygiena, pomodlí se, snídaně a kolem 8:15 je porada s náčelníkem skupiny do které patří - během ní se dozví, co je nového a proberou se úkoly a požadavky na jeho osobu. A pak je to různé: obejdu jednotky na základně, pozdravím je, zjistím, co se tam děje, předám jim informace o plánovaných akcích, nebo už mám dopředu domluvenou nějakou konkrétní návštěvu; zajedu na odloučené menší základny podívat se, jak se tam vojákům žije, zjistit, co potřebují, atd.; dále jsou pravidelně tzv. dny velitelské přípravy, které zpravidla začínají střelbami a po nich je chemická příprava, spojovací, zdravotní, topografická… a různé další potřebné pro život na misi. Hodně času zabere organizování sportovních dnů, výletů a akcí, při nichž mají vojáci možnost relaxovat. Nejde se jen tak sebrat a kamkoli vyjet. Musíte dodržovat vojenský postup, např.: napsat žádost, ohlásit na patřičná místa, že pojedete do jejich prostoru odpovědnosti, domluvit vozidla, nebo objednat autobusy, připravit harmonogram celé akce doplněný o seznam všech účastníků, předložit ke schválení atd. Odpoledne se někdy podaří najít čas na sport a vpodvečer jsou pravidelně výpůjční hodiny v knihovně, bohoslužby, setkání s vojáky.
Naše základna není moc velká a žije v ní skoro 400 lidí. Takže když vyjdete ze své buňky, tak vždycky na někoho narazíte a během těch setkání se vyklube nebo vymyslí něco zajímavého.
Máte nějaký pěkný zážitek, který si nechcete nechat pro sebe?
Byly chvíle, kdy jsem byl dost vyčerpaný a často mi Bůh poslal do cesty někoho, kdo mě povzbudil. Potkám vojáka a slyším od něj: "jsme rádi, že jsi tu s námi!" či "díky za to, co pro nás děláš!" Nebo přišel voják s žádostí o křest, či s potřebou sdělit něco, co by nikomu jinému nesvěřil. Tyto projevy důvěry jsou silné zážitky, nejlepší odměna a zvláštní znamení Boží péče a milosti.
U srdce mě hřálo, když jsme na naší základně zbudovali kapli, první v historii zahraničních misí české armády, a otevírali jsme ji děkovnou bohoslužbou. Bylo narváno, vojáci stáli i venku, v očích velké očekávání. Mnoho vojáků, kteří se za normálních okolností neúčastnili bohoslužeb a někdy schválně dávali najevo, že si od církví chtějí držet odstup, se zapojilo do přípravy a ochotně nabízeli pomoc. Často mají nějakou špatnou zkušenost s církví, ale v hloubi duše jsou otevření a je tam místo pro Boha.
S vojáky jsem si užil spoustu neopakovatelné srandy při výletech, pochodech a někdy třeba i při cvičném bojovém poplachu.
A pochlubím se, že jsem dostal pamětní medaili za službu americké armádě od velitele brigády MNB(E) generála Carmonyho za službu americkým vojákům, kteří neměli na základně katolického kaplana. Jezdíval jsem tam každou druhou neděli sloužit mše + zpovídat. To byla taky pěkná chvíle.
Prožil jste také něco, co vám příliš radosti neudělalo, z čeho jste byl hodně zklamaný?
To dobré naštěstí převažuje. Ale všiml jsem si, že mezi jednotkami je rivalita a všichni si myslí, že ta jejich práce či funkce je nejtěžší a kritizují ostatní, zavidí si atd. Někdy mi lezlo na nervy, že někteří jedinci brali spoustu nadstandartních věcí, které se pro ně připravovaly a jichž mohli využívat, jako samozřejmost. Ale teď jsem četl, že když nám někdo leze na nervy, nemůže za to on, ale naše nervy! Lidé už takoví jsou.
Ale co mě v Kosovu nejvíce zklamalo není z vojenského prostředí, nýbrž z náboženkého. Na výletě v jednom pravoslavném klášteře jsme se dali se do řeči se starší řeholnicí v tradičním černém hábitu, která hlídala kostel a dozvěděli se, že "vše, co není pravoslavné, je špatné" a že pokud nejsme "pravoslavci" tak nemáme Boží milost. Ta sestra se možná jen špatně vyspala a tak byla nepříjemná, ale je smutné, když někdo Boží lásce stanovuje meze - ať už je to pravoslavný, katolík nebo kdokoli jiný!
Nikdy jsem tomu moc nerozuměl, ale nedá mi to, abych se nezeptal, jakou máte vojenskou hodnost?
Hodnosti jdou za sebou takto: vojín, svobodník, desátník, četař, rotný, rotmistr, nadrotmistr, štábní rotmistr, podpraporčík, praporčík, nadpraporčík, štábní praporčík, podporučík, poručík - to jsem já, nadporučík, kapitán, major, podplukovník, plukovník, brigádní generál, generálmajor, generálporučík, armádní generál.
Chtěl byste být generál?
NE!
Jste člověk sportovně založený, najde se v Kosovu i chvilka času na odreagování, zahrajete si s vojáky třeba někdy fotbal?
Na to už jsem odpověděl dříve a tak se ještě jednou pochlubím, že jsme s vojáky zvítězili na fotbalovém turnaji na německé a maďarské základně a nechali za sebou např. týmy Irska, USA, Švédska, Německa, Maďarska, Švýcarska, Rakouska, Slovenska, Finska a v mezinárodní konkurenci nenašli naši vojáci přemožitele ani v disciplínách: stolní tenis, benchpress - maximálka, nebo páka či přetahování lanem.
Děkuji, myslíme na vás.
Taky děkuji!