Nejdříve se zastavme v rančířovské farnosti. Podařilo se opravit věž rančířovského kostela, lidé se sem naučili chodit na mši svatou, farnost ožila. S odvedenou prací v Rančířově jsi jistě spokojený. Jak vzpomínáš na svou farnost, na věřící?
Rád na ně vzpomínám.
V Jihlavě si tě oblíbila mládež. Od počátku svého působení ses jí věnoval. Připomeňme vedení sboru Juventus, farního společenství mládeže, vybudování klubu ve sklepních prostorách fary, kuličkiády, poutě do Emauz a jiné... To vše zanechalo nesmazatelnou stopu v srdcích mladých. Co si z těchto setkání a z práce s mládeží odnesl otec Gorazd?
Taky nesmazatelnou stopu... Občas si kladu otázku, na kolik můj neustále živý vztah k jednotlivým osobám i farnosti jako takové by mohl být na překážku mému kvalitnímu působení tady na Strahově, protože si uvědomuji, že ten můj vztah je pořád hodně živý.
Hovořili jsme o věcech, jež se povedly, udělaly radost, byly k užitku. Nalezli bychom nějakou věc, kterou sis před příchodem do Jihlavy předsevzal a třeba se ji nepovedlo realizovat?
Ta předsevzetí, když jsem šel do Jihlavy, se vůbec netýkala farnosti. Já jsem šel do Jihlavy s tím, že bych byl rád řeholníkem, a to řeholníkem žijícím v klášteře, protože si myslím, že řeholní člověk by měl žít v klášteře. Je samozřejmě otázkou, na kolik je to realizováno dnes, kdy žiji ve Strahovském klášteře, který je spíš domem naplněným kleriky než řeholníky se slavnými sliby. To znamená, že klima Strahovského kláštera není typickým klášterem. Během svého pobytu v Jihlavě jsem i nad tímto často uvažoval a od mého počátečního skepticismu vůči životu na faře jsem přešel k úvahám o tom, co by se mohlo změnit na životě na jihlavské faře, aby to bylo možná autentičtější vzhledem k tomu mému řeholnímu pojetí života.
Co bys ocenil na jihlavských věřících?
Co mě na jihlavské farnosti nesmírně mile překvapilo, byla pozornost na hlásané slovo, kterou jsem nečekal. Líbilo se mi, jak lidé kazatele berou vážně. Člověka to potom nutí to kázání si opravdu připravovat.
Co bys jim naopak vytknul?
Teď je to ode mě trochu nefér, protože oni sami se teď nemohou bránit, když jim něco vytknu. Přijde mě, že v Jihlavě je dost lidí, kteří vidí jenom to špatné, rádi o tom hovoří, rádi by mnohé měnili, ale opravdu pouze ústy, a zapomínají na to, že je tam spousta lidí, kteří o tom tolik nemluví a dělají mnohem víc.
Jihlava poznala tvé dvě velké lásky - dobrou hudbu a dobré jídlo. Kdyby ses měl jednoho pro druhé vzdát, čeho by ses vzdal, co bys oželel?
Čeho bych se vzdal? Z tohoto pohledu jsem nad tím nikdy neuvažoval. Snažil jsem se volit zlatou střední cestu, abych mohl částečně čerpat z obojího pokladu.
Jsi konvertita, ve víře jsi nevyrůstal od dětství. Do jaké míry ti to pomáhá nebo naopak znesnadňuje kněžské povolání?
Vidím toho výhody i nevýhody. Výhodou asi je, že rozumím lidem, kteří hledají Boha a nejsou schopni se ho dohrabat, i když jsou mu třeba na krok vzdálení, a vím, jak je to těžký, někdy ten krok udělat. Snažím se jim pomoct a přitom vím, že jim kolikrát pomoct nemůžu a můžu jen čekat. Hrozně jim fandím v tom hledání. Na druhou stranu vím, že těch patnáct, šestnáct let, které jsem mohl prožít jako křesťan, mi prostě uteklo, to znamená, že mi utekla velká spousta dobrých věcí.
Bohumil Hrabal kdysi řekl, že si představuje nebe plné kocourů a jeho nejlepší kamarád Pepča tam bude hrát na heligonku. Jak si představuje nebe otec Gorazd?
Pevně věřím, že tam bude Bůh a doufám, že tam budu já.
Díky za rozhovor.