Římskokatolická farnost u sv. Jakuba v Jihlavě

10. a 11. století bylo dobou reformních hnutí spojenou se vznikem klášterů jako center duchovního i intelektuálního života, vznikem pozoruhodných sakrálních staveb a intenzivní christianizací Evropy. Propojení Církve a světské moci však vedlo také k různým zlořádům. K výjimečným lidem té doby patřil také Norbert z Xanten, zakladatel premonstrátského řádu.

Narodil se v knížecí rodině pánů z Gennep někdy mezi rokem 1080-1085. Jeho rodiče Herbert a Hedvika byli spříznění s tehdejším císařským rodem a žili v Xanten, v městě s bohatou historii, o níž svědčí i starodávná kapitula sv. Viktora, jejímž členem se stal Norbert asi ve svých osmi letech. Dnes toto město leží na německo-holandské hranici. V létech 1108-1109 se stal Norbert kaplanem na arcibiskupském dvoře v Kolíně nad Rýnem, kdy v jeho čele stál významný arcibiskup Bedřich ze Schwarzenburgu. Ale již v r. 1110 jej nacházíme v doprovodné skupině císaře Jindřicha V., který se vydává v r. 1111 do Říma, aby přijal císařskou korunu. Papež Paschal II. císaře žádá, aby se vzdal práva investitury. Jindřich odmítl a uvěznil papeže ve svém táboře. Tím jej chtěl zlomit, aby uznal jeho právo na investituru. Tehdy, jak uvádějí jeho životopisci, přichází Norbert a prosí papeže o odpuštění, že se účastní této výpravy. Papež pod nátlakem korunuje Jindřicha V. v dubnu 1111 císařem a ponechává mu právo investitury. Již další rok však papež na Lateránském koncilu uznává tento krok jako protiprávní. Můžeme se domnívat, že Norbertův postoj k papeži je počátkem nejen jeho vlastního obrácení, ale také pohnutkou k příklonu ke gregoriánské reformě, která hájí práva církve proti světské moci. Norbert je ještě vnitřně roztržen a v důsledku toho již r. 1113 odmítá z rukou císaře biskupství v Cambrai. Když je císař Jindřich V. r. 1115 uvržen do klatby, Norbert opouští císařský dvůr a vrací se do Xanten. Nejstarší životopisci právě do této doby zasazují událost z Norbertova života, kdy se svým průvodcem jedou na koních na místo zvané Vreden a před Norbertem udeří blesk a slyší hlas: "Zanech zlého a čiň dobré!" Toto vyprávění se až nápadně podobá příběhu obrácení Šavla u Damašku, jak nám je popisuje Bible ve Skutcích apoštolů. Norbert se uchyluje do samoty benediktinského kláštera sv. Michala v Siegburgu, kde se pod vedením tamního opata připravuje k přijetí svěcení. To přijímá z rukou kolínského arcibiskupa a r. 1116 na Hromnice slaví svou primici v dómě sv. Viktora, při níž veřejně kritizuje duchovní stav členů zdejší Kapituly a je za tento skutek pohaněn. Právě toto vystoupení můžeme chápat jako reformní smýšlení mladého kněze. Norbert odchází do ústraní.

Patrně v letech 1116-1118 promýšlí své plány, které spočívají v touze žít ideál lidového hlasatele evangelia. V těchto létech proti dobovým zvyklostem Norbert denně slouží mši svatou. Svůj styl života putujícího kazatele musí Norbert obhajovat před koncilem ve Fritzlar, kde je mu vytýkáno kázání bez pověření a oděv duchovního. Norbertova obhajoba je uznána legátem Kononem a po těchto událostech se rozhodl úplně opustit svět, zbavil se svých závazků v Xanten, rozdal majetek a pouze s jednou mulou, deseti stříbrnými a bohoslužebným náčiním nastupuje život poutníka. Při setkání s papežem Gelasiem II. získává Norbert pověření apoštolského kazatele. Přidávají se k němu první druhové. Nový papež Kalixt II. svolal koncil do Remeše, kam putuje Norbert na podzim 1119, aby požádal o stejné apoštolské pověření. Na cestě se setkal s biskupem Bartolomějem de Joul z Laonu, který byl rovněž stoupencem gregoriánské reformy. Tento biskup získal Norberta pro svoji diecézi. Zde, roku 1120, v údolí Prémontré má Norbert vidění - velké množství bíle oděných mužů putujících údolím v procesí se stříbrnými kříži, kadidelnicemi a svícny v rukou - což bylo pro Norberta znamením a nasměrováním jeho dalšího životního úsilí. Takto byl dán podnět k založení zpočátku komunity apoštolského života a později řádu, který nese název podle místa svého vzniku - Prémontré ve Francii. Na Hod Boží vánoční r. 1121 skládali první Norbertovi žáci spolu se s ním sliby. Založení je svojí vitalitou velmi přitažlivé a řád se slibně rozvíjí. Staví se kostel, pro který Norbert v Kolíně získává ostatky svatých, a postupně i klášter, který se stává cílem mnohých poutníků a kajícníků. Během čtyř let se rozrůstá řád i o nová založení. Již z r. 1124 se nám dochovalo první úřední schválení Norbertova založení od kardinálů Petra a Řehoře, legátů papeže Kalixta II. Potvrzení tohoto schválení se Norbertovi dostalo od papeže Honoria II. dne 16. února 1126 bulou Apostolicae Disciplinae. Jako základní pravidlo přijal Norbert Řeholi Augustina z Hippo a ideál gregoriánské reformy (odtud zařazení mezi církevními řády jako řeholní kanovníci). Norbert nechtěl žít pouze mnišským životem za zdmi kláštera, ale spojil jej s vnější apoštolskou činností. Odcházel na cesty, kde hlásal evangelium a usmíření, také přijímal nové členy. Do r. 1126 vykonal i pouť do Říma. V témže roce jej vidíme ve Špýru na Rýně, kde právě probíhala volba na uprázdněný biskupský stolec v Magdeburku. Na doporučení císaře Lotara, papežský legát kardinál Gerhard potvrdil volbu a vyzval Norberta k přijetí tohoto úřadu. Svůj nový úřad arcibiskupa nastupuje Norbert 17. července 1126. Čekala jej nelehká práce, reforma kléru, klášterů, urovnání majetkových poměrů a práce na povznesení křesťanského života věřících. To vše jakoby dokresluje profil Norberta, zaníceného představitele snah o obnovu církve. V tomto úsilí musel i opustit město, vyhlásil církevní klatbu, aby získal zpět postavení církve, které jí náleželo. Mimo práci v diecézi zasahuje Norbert také v záležitosti papežského schizmatu mezi Inocencem II. a vzdoropapežem Anaklétem II. Rozhodující slovo měl německý císař, a ten se na radu Norbertovu přiklonil k pravému papeži Inocenci II., který jej v Římě korunoval. Po návratu do Magdeburku slaví Velikonoce 1134 již s podlomeným zdravím a umírá 6. června 1134. Norbertovo tělo bylo uloženo v klášterním kostele Panny Marie v Magdeburku.

Z r. 1200 se nám dochovaly zprávy o žádosti bratří, která byla podána papeži Inocenci III. ohledně kanonizace Norberta. Generální kapitula řádu r. 1521 podnikla další kroky v tomto směru. Na žádost generálního opata řádu Jeana Despruetse vydal Řehoř XIII. 28. července 1582 bullu Immensae divinae sapientiae, která schválila liturgický kult sv. Norberta, odedávna kanonizovaného hlasem lidu i Boha. V polovině XV. století upadl život magdeburského kláštera, a i když se jej podařilo částečně obnovit, za nějakou dobu se celý kraj stal protestantským. Několik opatů té doby se snažilo získat ostatky zakladatele pro svůj klášter, i z toho důvodu, že byly případy zneuctění ostatků svatých. Za podpory císaře Ferdinanda II. se to podařilo strahovskému opatovi Kašparu Questenberkovi, který je po vleklém vyjednávání vyzvedl dne 3. prosince 1626 a převezl do Prahy na Strahov 2. května 1627, kdy je mezitím upravovaly sestry ženského kláštera v Doksanech. Dne 27. dubna 1627 vyhlásil pražský arcibiskup kardinál Harrach svatého Norberta českým zemským patronem, dekretem Quo Sanctis Bohemiae.

Roku 1126 nastupuje na Norbertovo místo v čele řádu jeho nejbližší spolupracovník Hugo de Fosses, který se r. 1128 stává opatem v Prémontré. Jeho hlavním úkolem bylo vtisknout řádu jednotnou strukturu. Do té doby tvořily jednotlivé komunity spíše samostatná společenství. Hugo vytvořil jednotnou organizaci a strukturu řádu, řízeného pomocí Generálních Kapitul. V čele řádu stál generální opat, kterým byl až do Francouzské revoluce vždy opat v Prémontré (dnes je volený a sídlí v Římě). V Prémontré se jednou ročně pořádala Generální kapitula, na níž se projednávaly aktuální záležitosti řádu. V Hugově redakci vznikají první Stanovy, asi krátce po tom, co se stal opatem v Prémontré. Ve 13. století byl řád rozdělen na cirkárie (premonstrátská zvláštnost: spojení klášterů, u premonstrátů nazvaných kanonie, na základě regionálních nebo jazykových hledisek). Generální opat vykonával právní moc nade všemi cirkáriemi. Rozdělení na cirkárie se uplatňuje do současnosti, stejně jako základní prvky struktury řádu. Podobně jako v dějinách církve můžeme sledovat i v dějinách premonstrátského řádu období rozkvětu i úpadku a následujícího vzrůstu. Největším rozmachem řádu bylo období do 14. století, kdy kláštery nejen počtem, ale i kvalitou svého života a svým působením přispívaly k prohlubování náboženského a kulturního vzrůstu svého blízkého i vzdáleného okolí. V 15. a 16. století dochází v řádu ke krizi, způsobené jak vnějšími (reformace, na našem území husitské války), tak vnitřními (úpadek života společenství, dosazování ne vždy vhodných představených, institut tzv. komendatárních opatů) příčinami. V 17. století získávají některé cirkárie práva Generálních kapitul, což mělo za následek oslabení centralizace řádu. Přesto až do poslední čtvrtiny 18. století lze hovořit o jeho stabilizaci. Během následujících desetiletí postihlo premonstráty rozsáhlé rušení klášterů: ve Francii se jednalo o násilnou likvidaci v době Francouzské revoluce (Prémontré bylo zrušeno 1790), v zemích habsburské monarchie o mnohdy necitlivé církevně-reformní zásahy Josefa II., na území Německa pak o sekularizaci v rámci válečných reparací v prvních letech 19. století. V tomto období se ale opět ukazuje úsilí o obnovu řádu a řeholního života. Ne všechny snahy byly úspěšné, přesto se řeholní život vrací do Belgie, Francie, Německa atd. Řádovou jednotu se podařilo obnovit díky papežům Piovi IX. a Lvu XIII., který svolal r. 1883 všechny opaty na Generální Kapitulu řádu do Vídně. V čele řádu stanul strahovský opat Zikmund Starý. Pro premonstráty v Čechách a na Moravě znamenalo období konce 19. století a první pol. 20. století přes dílčí problémy dobu rozvoje. Řeholníkům se podařilo přečkat druhou světovou válku (někteří z nich byli uvězněni a zahynuli v koncentračních táborech), daleko horší hrozbu však představoval komunistický režim. V r. 1950 byly všechny mužské řehole v tehdejším Československu násilně rozehnány, řada premonstrátů byla nespravedlivě odsouzena ve vykonstruovaných procesech. Strahovský opat Bohuslav Jarolímek v komunistickém vězení zemřel. Jednotlivé komunity pokračovaly více či méně úspěšně ve své činnosti v ilegalitě, takže se po r. 1989 mohly vrátit do svých klášterů a začít s obnovou řádového života.

Lze říct, že premonstrátský životní styl procházel v dějinách obměnami, přesto vidíme, že si zachoval určité neměnné principy. K nim patří dodržování Augustinovy řehole, společný život v klášteře, chórová modlitba. Dále pak působení mimo kláštery, ať už ve farnostech, školách či na univerzitách. Dále rozvoj kulturně-duchovního dědictví. A také misie.

Dnes se u nás navazuje na tuto jistě bohatou tradici. O životaschopnosti řádu svědčí mimo jiné právě misie, které se nacházejí v Africe (Kongo, Jihoafrická republika), v Jižní Americe (Brazílie, Peru, Chile), dále v Indii a Austrálii. Misie jsou podporovány kláštery z Evropy a Severní Ameriky. Řád měl k 31.12.2005, 1356 mužských členů v 37 samostatných kanoniích a 374 řeholnic. Je zastoupen na všech pěti kontinentech: v Evropě, Africe, Severní a Jižní Americe, Asii a Austrálii. Premonstráti žijí a pracují ve 23 státech světa, ve 12 v Evropě, 4 v Africe, 2 v Severní Americe, 3 v Jižní Americe, 1 v Asii a 1 v Austrálii. Šest bratří slouží obecné církvi v Brazílii, Indii, Vatikánu a v ČR jako biskupové (z toho dva arcibiskupové-metropolitové). Procentuální podíl Indů v rámci premonstrátského řádu je asi 20%, podíl Brazilců a Chilanů je asi 10%, frankofonní podíl (včetně afrického Konga) je asi 15%. Anglofonní podíl (bez Indie) je asi 18%. V ČR jsou v současnosti 4 mužské kanonie (Strahov, Teplá, Želiv, Nová Říše), jeden ženský klášter (Doksany), jedna ženská kongregace (Svatý Kopeček u Olomouce) a několik dalších komunit, které spadají pod své mateřské kanonie. V naší vlasti působí kolem 130 premonstrátů. Strahovská kanonie má dnes (r. 2007) 73 členů, přímo na Strahově žije 14 bratří. Většina působí ve farnostech v ČR, ale i na Slovensku. K strahovské kanonii patří také 2 závislé domy: Milevsko a Holíč (Slovensko), duchovní správa je vykonávána také v ženském kontemplativním premonstrátském klášteře v Doksanech.

Odkazy:

Královská kanonie premonstrátů na Strahově - domovský klášter strahovských premonstrátů.
Klášter premonstrátů v Milevsku - strahovští premonstráti v Milevsku.
Kláštor premonštrátov v Holíči - strahovští premonstráti v Holíči (SK).

Klášter sester premonstrátek v Doksanech - sestry premonstrátky (kontemplativní).
Kongregace sester premonstrátek - sestry premonstrátky (kongregace - česká provincie).

Řád premonstrátů - mezinárodní (neoficiální) stránky premonstrátů.
Generální postulátor řádu - stránky o svatých a blahoslavených premonstrátského řádu a o probíhajících procesech beatifikace.

Podle slov současného generálního opata, náš řád není centrální a nemá také žádnou společnou strategii do budoucna. Nezaměstnávají nás otázky, jak chceme řád v budoucnu šířit či na co musíme klást strategický důraz. Každý dům plánuje za sebe. Právě jako decentralizovaný řád jsme odkázáni na různé formy kooperace a společné práce, na velkorysou vzájemnou pomoc personálního a finančního druhu.