Expedice Dachstein

Tentokrát jsme se dali dohromady čtyři: P. Jeroným, P. Petr, P. Marian a Pavel Kazda. Jeroným všechno zinicializoval, Petr chtěl poznat vyšší hory, Marian je vždycky pro (všechno) a Pavel jako výborný parťák pro všechny akce.

Pro začátek jsme zvolili za cíl Dachstein (2995 m.n.m.). Dá se stihnout za dva dny, není příliš náročný a je poměrně blízko. Přesto však dá zabrat: je to kombinace ledovcové tůry a feraty (lezení po skále) a je potřeba překonat převýšení přes 2000 m. Na začátku bych chtěl vyvrátit jednu rozšířenou fámu: na Dachstein nevede lanovka!

Vyjeli jsme v pondělí 15. června v 5:40 z Jihlavy. Ve Znojmě jsme přibrali Mariana (tentokrát byl připraven k odjezdu včas, protože jsme mu preventivně řekli čas odjezdu o hodinu dříve :-) ) a svižným tempem uháněli směr Salzburg a Gosau. Občas jsme projeli přeháňkou a ani předpověď počasí pro následující dny nevěstila nic dobrého.
Na parkoviště u jezera Gosausee jsme přijeli asi v půl dvanácté a krátce po dvanácté jsme už vyráželi směr Adamekhütte (2196 m.n.m.). Nahoře v mracích nad ledovcem vykukoval majestátně Dachstein. Protože jsme neměli jistotu ubytování v chatě, vzali jsme si s sebou raději kromě normální expediční výbavy i spacák a jídlo na dva dny, čímž nám dost ztěžkly batohy.
Z počátku vede cesta podél dvou velkých jezer, tedy víceméně po rovině. Nad námi se honily mraky a občas přišla i menší přeháňka. Cestou jsme potkávali množství lidí včetně důchodců a evidentně nesportovních jedinců, kteří si dělali svůj Spaziergang kolem Gosausee. Nevěřícně koukali na naše obrovské batohy a považovali nás za exoty.
Po dvou hodinách se cesta odklonila do prudkého kopce a začala makačka. Narazili jsme záhy na první sníh, do kterého se Marián propadl až do pasu :-). Během stoupání jsme se rozdělili na dvě skupiny: rychlou – údernou (Jeroným a Pavel) a loudavou – vychutnávací (Petr a Marian). Stejně si nic nevychutnali, protože nemohli popadnout dech :-). Na chatě bylo naštěstí volno, a tak jsme se záhy ubytovali a zaujali vodorovnou polohu a čekali na večeři (jídlo jsme nesli zbytečně). Nechybělo ani pivo za 3,60 €, které přišlo k chuti. Personál chaty mluvil česky, takže byla pohoda. Českého kuchaře jsme se pak ještě ptali: „A kudy se vlastně jde na ten Dachstein?“ Odpověděl nevěřícně: „Vidím, že jste dobře připraveni!“ A popsal nám podrobnosti cesty. :-) Udělali jsme ještě pár romantických fotek západu slunce a šli spát. Spali jsme v „Lágru“ – noclehárně pro 19 hostů. Jediný, kdo se z nás dobře vyspal byl Marian, protože neslyšel své chrápání. Ostatní jsme prožívali stavy střídavého šílenství, agresivity a rezignace. :-) Kromě Marianovy cirkulárky nás probudila ještě velká průtrž mračen, která nás naplnila neblahou předtuchou ohledně zítřejšího počasí.
Ráno jsme vstali v 6:30 a po krátké snídani z vlastních zásob jsme nechali nepotřebné věci v sušárně a vyrazili na ledovec, který začínal těsně nad chatou. Drželi jsme se zbytků stop, které přežily silný noční déšť a stoupali stále výš a výš. Žádné trhliny v ledu nebylo vidět, proto jsme se rozhodli to risknout a nenavazovat se na lano. Bylo oblačno, ale nepršelo. Chvílemi foukal silný studený vítr. Sníh na ledovci byl měkký a mokrý, dost jsme se bořili, ale jinak cesta ubíhala dobře (samozřejmě jsme byli dost udýchaní a museli dělat přestávky). Konečně jsme dorazili pod samotný Dachstein, kde začíná ferata. Během několika minut se ale přihnaly mraky a my se ocitli v mlze. Teplota tak kolem 5 oC a dost silný vítr. Ještě že se člověk při stoupání zahřeje. Stoupání po feratě je techničtější a tedy ne tak fyzicky náročné, protože se postupuje pomaleji Chvílemi byla jistící lana ještě pod sněhem a místy byl na kamenech led, ale celkově to nebylo těžké. V 10:30 jsme uviděli vrcholový kříž, udělali pár vrcholových fotografií a protože počasí nebylo nic moc, vydali jsme se záhy na cestu dolů. Celou cestu zpět pršelo a byla hustá mlha – nebylo ani poznat, kde končí sníh a začíná mrak. Zabloudit by bylo snadné. Směr k chatě jsme raději kontrolovali podle GPS (tímto zdravím Pavla Jiráka, který má moji GPS zvlášť v oblibě :-) ). Dolů se jde o poznání rychleji – boty na sněhu krásně kloužou po svahu a dají se tak dělat neuvěřitelně dlouhé kroky při malé námaze.
Na chatě jsme si dali oběd a po krátkém odpočinku se vydali (už zas s plnými batohy) na cestu k autu. Teprve cestou dolů jsme si uvědomili, kolik jsme toho vlastně včera vylezli – serpentiny neměly konce, stehna, kolena a ramena pod batohem se ozývaly čím dál tím víc… Pak ještě jakoby nekonečná cesta kolem jezer a jsme u auta. Zmoklí zvenku, propocení zevnitř, ale ta úleva! Po sundání batohu má člověk pocit, že váží pouhých 10 kg, po převlečení do suchého oblečení je zas přesvědčen, že ke štěstí stačí vlastně tak málo… :-)
Pak jsme už jen sedli do VW GOLF 1,9 TDI a uháněli k domovu. Velký dík Pavlovi za bravurní řízení bez usínání. Vrchol expedice byl ve znojemské restauraci u pizzy :-).
DEO GRATIAS!!!