Poutní zájezd Bavorsko a Horní Švábsko 2007

Letošní poutní zájezd naší farnosti u sv. Jakuba v Jihlavě se konal ve dnech 15. až 20.9. 2007. Navštívili jsme mnoho krásných míst v Bavorsku a v Horním Švábsku.
Zajímavosti o těchto místech nám opět jako v loni říkal vedoucí zájezdu Ing. Navrátil z Brna a své znalosti historie občas uplatnila i paní Navrátilová z Milevska.

1. den = 15.9. jsme navštívili:

- Marktl am Inn
- Altötting
- Fleck u Lenggries

Marktl am Inn
je malá vesnice, která je písemně zmiňována již v r. 1701, že se tam vybíralo mýtné. V současné době získala na významu tím, že se zde 16.4. 1927 narodil Josef Racinger, který byl 19.4. 2005 zvolen 265. papežem Benediktem XVI.
Dominantou obce je kostel sv. Oswalda, který jsme si prohlédli. Kostel byl postaven v r. 1297 v raně gotickém slohu. Po požáru byl v r. 1741 barokně obnoven a v r.1857 byl pak přebudován do novogotického slohu. Poslední stavební úpravy byly v letech 1965.
Patron kostela sv. Oswald se narodil v r. 604 na severu Anglie a zde za šíření křesťanství byl v roce 641 umučen.

Altötting (asi 430m nad mořem a 12 000 obyvatel)
Odpoledne jsme si důkladně prošli toto nejznámější mariánské poutní místo Bavorska kam každoročně směřují miliony poutníků z celého Německa. Poutní místo je proto k tomu přizpůsobeno. Obsahuje několik kostelů a velké travnaté prostranství mezi nimi a samozřejmě i mnoho stánků s pouťovými suvenýry.
Milostná soška černé Madony z roku 1300 je 70cm vysoká, z lípového dřeva a je umístěna v kapli jejíž půdorys tvoří osmiúhelník = oktogen. Po jeho obvodu jsou umístěny stříbrné nádoby se srdci bavorských králů. Kolem oktogenu je ochoz kam se dávají destičky s díky a prosbami od poutníků. Součástí oktogenu je i boční kaple s kryptou, kde je pochován generál Tilly, který padl v bitvě na Bílé hoře v r. 1620.
Také jsme si prohlédli kostel sv. Filipa a Jakuba, který je písemně připomínán již v roce 876. Je v pozdně gotickém slohu z r. 1499 a je to poslední halový = síňový kostel jižního Německa. Jsou v něm zajímavé portály.
Navštívili jsme také kostel svatého Konráda, který náleží Kapucínům a v současné době byl v rekonstrukci.
V secesní kapli kostela Maří Magdaleny jsme měli mši svatou.
Největším kostelem je bazilika sv. Anny, která pojme až 8000 věřících. Byla vybudována v r. 1920 a je 83m dlouhá, 28m široká a 24m vysoká.

Fleck u Lenggries
bylo naše konečné místo toho dne, kde jsme se ubytovali na dvě noci. Pokoje
i strava byly na dobré úrovni. Okolní hornatá alpská krajina byla překrásná. Asi 10km od Flecku bylo město Bad Tölz na řece Issar, které je v místech bývalého keltského osídlení.

2. den = 16.9. jsme navštívili:

- Ettal
- Linderhof
- Die Wies
- Benediktbeuern

Ettal (asi 900m nad mořem)
Je zde fungující klášter bratrů Benediktinů. Byl založen v r. 1330. Z italské Pisy sem byla přivezena vzácná mramorová socha Panny Marie a vybudován pozdně gotický kostel ve tvaru 12 úhelníku a v r. 1370 byl kostel vysvěcen. V roce 1710 byl klášter rozšířen a upraven do baroka - místo gotických kleneb vzniká italská kopule a později nádherná štuková rokoková výzdoba.
Mniši se zde učili kromě latiny také italštinu, francouzštinu, dějepis, zeměpis a vypracovávali nové učebnice. Studovali zde i mnozí synové z našich šlechtických rodů - Kolovratové, Žerotínové, Lobkovicové apod. Jako direktor hudby zde působil také náš František Xaver Richter.
V roce 1803 byl v důsledku sekularizace klášter zrušen. V roce 1900 se zase Benediktini vrátili. Nyní je zde humanitní gymnázium, kde studuje 430 studentů.
Kromě vyučování studentů mniši také hospodaří a vyrábí pivo a pálenku.
Setkali jsme se zde s P. Angelusem, který byl rodem z Čech a viditelně rád si opakoval češtinu. Vše nám ukázal a s námi se i vyfotil. Umožnil nám také mši svatou v novodobé kapli.

Linderhof (asi 600m nad mořem)
je nádherný zámeček v novorokokovém slohu s krásnými zahradami a altány
i s vápencovou jeskyní a s jezírkem s vodotryskem, který každou hodinu tryská do 30m výšky. Počasí nám přálo a tak jsme si vše důkladně prohlédli.
Zámek si nechal postavit Ludvík II. v letech 1870 až 1872.
Ludvík II. dosedl na bavorský trůn v 19 letech. Byl zřejmě duševně nemocný. Zemřel ve svých 41 letech. Za záhadných okolností utonul i se svým lékařem, přestože byl dobrý plavec. Byl velkým milovníkem starých německých legend a přítelem a mecenášem hudebního skladatele Richarda Vágnera.
Die Wies (je zasazen v překrásné přírodě)
Při zpáteční cestě do našeho ubytování jsme se ještě zastavili v poutním kostele Die Wies, který měl následující historii. 14.6. 1738 neslo procesí poutníků do Wiesu sochu bičovaného Krista, které kanuly z očí slzy = zázrak. Proto v letech 1739 až 1740 byla nejprve postavena malá kaple. Protože sem začalo chodit mnoho poutníků byl v letech 1746 až 1754 postaven překrásný rokokový kostel. Na jeho výzdobě se podíleli především bratři Dominikus a Johan Zimmermannové. V době sekularizace - po r. 1803 byl kostel určen k demolici. Nakonec byl přece zachráněn a v letech 1983 až 1991 nákladem 10 milionů marek opraven do podoby z r. 1754. Nyní je zapsán do seznamu památek UNESCO.

Benediktbeuern
bylo naše poslední zastavení toho dne. Původně to byl benediktinský klášter, který vznikl již v r. 739. V roce 1681 byl barokně přestavěn. V interiéru jsou nádherné fresky od Georga Asama. V roce 1803 se zde našel rukopis ze 13. stol. s písněmi Carmina Burana. Tyto texty pak použil hudební skladatel Karl Orf k napsání známé symfonie. Klášterní budovy jsou dnes využívány církevní teologicko filozofickou školou.

3. den = 17.9. jsme navštívili:

- Schäftlarn
- Andechs
- Ottobeuren
- Bad Wurzach b. Bad Waldsee

Schäftlarn
Po odjezdu z našeho prvního ubytování byla v plánu nejprve delší jízda po perfektních německých silnicích a zastavili jsme až asi 20km jižně od Mnichova v obci Schäftlarn, kde se nachází bývalý klášter Premonstrátů.
Klášter byl založen již v roce 762. V roce 1140 biskup Otto předává klášter Premonstrátům ze Švábska. Nacházejí se zde nádherně zdobené rukopisy ze 13. až 16. století. Stavebně byl klášter upravován v době přechodu renesance do baroka v tzv. stylu manýrismu. Ten je patrný především v malbě. Výzdobu kostela zajišťoval Johan Baptist Zimmermann. V roce 1707 byly vystavěny klášterní budovy. Jejich výzdoba je barokní, ale umírněná. Jen 3 sály jsou vrcholně vyzdobeny - především dřívější refektář = nyní školní jídelna. Od roku 1866 zde byla latinská škola = gymnázium a to je tam dodnes.

Andechs (klášter je ve výšce 780m nad mořem)
Druhým naším zastavením byl Andechs, kde jsme měli i mši svatou.
Hrad hrabat z Andechsu je písemně zmiňován již v r. 1080 a první písemná zmínka o pouti do hradní kaple je z r. 1128. V r. 1174 se hraběti narodila dcera Hedvika později sv. Hedvika Slezská. V r. 1190 odjel na křížové výpravy a jeho rod v Andechsu vymírá a v r. 1248 je hrad rozbořen.
V roce 1455 zde vévoda Albrecht III. Bavorský založil benediktinský klášter se 7mnichy. Od r. 1594 zde vzniká tradice votivních svící, jedna je i od papeže Pia X.
V r.1607 byl klášter obehnán zdí a vznikla klášterní zahrada. V r. 1608 byly nainstalovány 1. varhany. V pozdní renesanci probíhá i stavební obnova kostela.
3.5. 1669 byl klášter zničen a zůstala jen kaple s relikviemi sv. Hedviky. V roce 1763 byl kostel barokizován a byla postavena lékárna. V jedné boční kapli kostela je pochován hudební skladatel Karl Orf. Kostel je zasvěcen Panně Marii.

Sv. Hedvika byla ve 12 letech provdána za slezského knížete Jindřicha a ve 13 letech měla 1. dítě a pak ještě 6 dětí. V roce 1202 založila ve Slezsku 1. klášter (jako dítě v něm byla i sv. Anežka Česká) a v roce 1212 do něj vstoupila její 1. dcera. V roce 1238 ovdověla a také si navlékla řeholní roucho. V roce 1241 přišla o svého milovaného syna Jindřicha, který padl v bitvě s Tatary. Zemřela v roce 1243 a již v roce 1267 byla svatořečena. V Andechsu jsou uloženy její ostatky.
Od 2. světové války se tu každoročně sdružují Němci vyhnaní ze Slezska - putují ke sv. Hedvice Slezské.

Ottobeuren
je lázeňské městečko nad nímž se rozkládá rozsáhlý benediktinský klášter, který od svého založení v roce 764 nikdy nepřerušil činnost. V 18. století za opata Ruperta byl stavitelem Krammerem přestavěn. V letech 1737 až 1766 byl vystavěn Johannem Michaelem Fischerem nový kostel jehož půdorys má tvar Ježíše na kříži s nakloněnou hlavou což je vyjádřeno tím, že v půdorysu je presbytář vykloněn vlevo. Z interiéru kostela vyzařuje soulad, jsou zde krásné rokokové štuky.
Raritou jsou troje varhany. V chórové části kostela dvoje s cínovými píšťalami, jedny 4 manuálové a druhé 2 manuálové. Postavil je varhanář Karl Josef Riepp, který žil v letech 1710 - 1775. Hlavní varhany v zadu v lodi jsou moderní, 5 manuálové. Konají se zde pravidelné koncerty s umělci z celého světa.
V areálu kláštera je také přístupné muzeum a knihovna, a proto jsme si oboje prohlédli.
Bad Wurzach u Bad Waldsee (Horní Švábsko)
Cílem naší pouti tento den bylo malé lázeňské městečko Bad Wurzach, které leželo nedaleko většího lázeňského města Bad Waldsee. V Bad Wurzach jsme měli zajištěny 3 noclehy ve velmi pěkně vybavených pokojích se soc. zařízením, tři snídaně a 3 večeře.
4. den = 18.9. jsme navštívili:

- Baint
- Weingarten
- Ravensburg
- Bodamsee
- Weissenau

Baint (Horní Švábsko)
Tento den naší pouti jsme začali mší svatou ve farním kostele v Baintu. Kostel byl původně klášterní a byl zasvěcen Panně Marii. Náležel k ženskému cisterciáckému klášteru. Kostel je trojlodní, střední loď je vyšší. Boční lodě jsou od hlavní lodě odděleny románskými sloupy. Stropy lodí jsou gotické. Presbytář je barokní. Kostel pochází z r. 1241. Goticky byl přestavován v r. 1560. Barokně pak v letech 1764 až 1766. Poslední opravy byly v r. 1989. Po sekularizaci v r. 1803 se kostel stal farním kostelem a byl zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Klášterní budovy nyní slouží jako ústav pro nemocné a jako duchovní centrum.

Weingarten (Horní Švábsko)
Ve Weingartenu jsme navštívili barokní benediktinský klášter, jehož bazilika sv. Martina je největší na sever od Alp. Délka lodi je 102m a šířka 44m. Základ je románský z r.1056. V letech 1715 až 1724 byla bazilika barokizována a vyzdobena freskami Italem Cosmasem Damianem Asamem. V bazilice jsou překrásné dřevěné, bohatě vyřezávané chórové lavice se zakomponovanými varhanami ve stejném stylu. Chórové varhany pochází z roku 1722 a byly postaveny Švýcary Josephem a Viktorem Ferdinandem Bossarty. Obětní stůl je zajímavý tím, že slouží zároveň jako relikviář - polštářek se svatou krví. Tuto relikvii věnovala klášteru v roce 1094 Judita Flanderská.
Hlavní varhany postavil v letech 1737 až 1750 Joseph Gabler. Patří k nejkrásnějším dílům Německa. Jsou opravdu překrásné, v rokokovém slohu a přímo korespondují s okolní architekturou kostela - štuky přecházejí až do varhan a ty zase respektují okna. Varhany mají 4 manuály, 66 registrů a 6 666 píšťal. Čísla vycházejí z heberejské symboliky. Zvukově jsou bohaté, dokážou napodobit i zvonečky, slavíky, kravské zvony apod. Městem Weingarten jsme projeli do města Ravensburg.

Ravensburg (Horní Švábsko)
Obě města jsou nyní spojena. Navštívili jsme zde kostely a také se prošli ulicemi Ravensburgu, i když nám počasí moc nepřálo - začalo drobně pršet.
Ravensburg je historicky starobylé město, což dokazuje i část hradeb a pět zachovalých hradebních věží, jež byly do dnešní doby různě architektonicky upraveny. Nejznámější z nich je nazývána "pytel mouky" - je vysoká 51m a je kruhového půdorysu. Prošli jsme také hradební branou vysokou 35m, která dříve sloužila jako městské vězení.
Písemně je Ravensburg připomínán již v roce 1098, byl zde hrad Wolfa II. V 15. století bylo město vyhlášené výrobou papíru a plátna. Bylo to bohaté obchodní město, které sloužilo také jako útočiště poutníkům do španělské Compostely.
Nejprve jsme navštívili kostel Panny Marie, který byl v r. 1250 pouhou kaplí, ale již v r. 1275 byl přestavěn na kostel. Nyní je to trojlodní gotická bazilika, postranní lodě jsou nižší a zajímavé je, že na rozdíl od našich gotických bazilik je zastropena rovným trámovým stropem a pouze presbytář je zaklenut. Bazilika je vyzdobena malbami z 15. století. Vzácná Madona byla odvezena do Berlína a nyní je tu její kopie. Působivá je zde také Madona ochranného pláště.
Evangelický kostel, byl dalším naším zastavením. Tento původně gotický kostel byl v r. 1344 postaven jako klášterní kostel Karmelitánů. V následujících staletích byl klášterní kostel postupně stavebně vylepšován. Je zaklenut gotickou klenbou.
V r.1628 bylo rozhodnuto, že bude také sloužit jako místo bohoslužeb evangelíkům, kterých bylo v té době ve městě hodně. To trvalo až do r. 1806, kdy od sekularizace je pouze kostelem evangelickým. Katolický původ kostela je patrný z jeho výzdoby, která přece jen není tak strohá jak bývá u evangelíků zvykem.
Posledním kostelem, který jsme navštívili při naší pouti Ravensburgem byl kostel sv. Jodoka = Jošta. Tento farní kostel byl vybudován v roce 1385 jako trojlodní gotická bazilika s nižšími bočními loděmi. Zastropen je plochým trámovým stropem včetně presbytáře. V letech 1546 až 1548 byl evangelickým kostelem. Sochy v chóru jsou v rokokovém slohu. V roce 1904 byl kostel upraven v novogotickém slohu včetně některých soch - pieta. V roce 1993 byly opraveny varhany.
Sv. Jodok se narodil v Bretani ve šlechtické rodině. Později se stal poustevníkem a také putoval s poutníky do Compostely. V kostele sv. Jodoka je jeho relikvie již od doby založeni = od r.1385.

Bodamsee (Horní Švábsko)
Ravensburg byl jen asi 20km od Bodamsee = Bodamského jezera, a proto bylo rozhodnuto, že se na ně zajedeme podívat do Fridrichshafenu. V tu chvíli i počasí bylo příznivé. Když jsme ale dojeli poblíž něj a došli pěšky až k jezeru nebe bylo hrozivě zatažené a sotva jsme udělali několik fotografických snímků a hleděli do dáli na protější břeh, kde už bylo Švýcarsko, v zápětí začala bouřka a protější břeh se zcela ztratil. Chvátali jsme proto rychle se schovat do autobusu.
Bodamské jezero má rozlohu 571km2. Je zajímavé tím, že má příznivé, jakoby středomořské klima. Leží na hranicích 3 států. 173km pobřeží má Německo, 72km pobřeží má Švýcarsko a 28km pobřeží má Rakousko. Maximální hloubka jezera je 254m. Je dlouhé 69km a v nejširším místě má 14km. Z JV se do něj vlévá Rýn a na západě vytéká a pokračuje do Severního moře. Bodamsee zásobuje pitnou vodou 4,5 milionu obyvatel. Dle vykopávek bylo pobřeží jezera osídleno již před 8000 lety a 1. písemná zmínka o jezeře je z r. 343 před naším letopočtem.

Weissenau (Horní Švábsko)
Cestou do našeho ubytování jsme se ještě zastavili ve Weissenau. Je to barokní komplex budov s kostelem, který byl dříve klášterem a patřil Premonstrátům od r.1145 kdy byl založen. Prohlédli jsme si kostel sv. Petra a Pavla, který je nyní farním kostelem.
Klášterní kostel byl postaven v pozdně románském slohu v letech 1152 až 1173. 12.9. 1172 byl zasvěcen sv. Petru a Marii. V letech 1220 až 1260 zde bratři Premonstráti vedli písařskou školu. V r.1283 dává Rudolf von Habsburg klášteru relikvii svaté krve. V r. 1459 až 1500 je kostel pozdně goticky přestavěn. V letech 1628 až 1631 je barokně přestavěn chór. V letech 1632 až 1633 je klášter vyrabován Švédy, ale již v r. 1635 je obnoven. V letech 1708 až 1714 vznikají nové klášterní budovy v barokním slohu. Kostel (trojlodní bazilika) je v r. 1783 přestavěn v klasicistním slohu. V letech 1784 až 1787 Johann Nepomuk Holzhey postavil varhany s 3 000 píšťal a se 41 rejstříky. V roce 1803 je Weissenau sekularizován a klášter je zrušen. Z kostela se stává farní kostel, který byl naposledy opravován ve 20. století.
Pouť tohoto dne jsme zakončili návratem do našeho ubytování, kde už na nás čekala chutná večeře a pak zasloužený spánek.

5. den = 19.9. jsme navštívili:

- Reute
- Ostrach
- Beuron
- Sigmaringen
- Steinhausen

Reute (Horní Švábsko)
Po snídani jsme se vydali do Kláštera sester Františkánek 3. řádu v Reute. Zde jsme zahájili putování mší svatou v klášterním kostele sv. Petra a Pavla. Je to trojlodní kostel, plochostropý. Boční lodě jsou nižší a rovněž plochostropé. Stropy jsou zdobené freskami. Celková výzdoba kostela je secesní. Po mši nám jedna ze sester umožnila prohlídku kláštera. Sestry Františkánky zde velmi uctívají zakladatelku kláštera sv. Elisabeth Achler. Všichni jsme dostali její obrázek.
Elisabeth (Alžběta) Achler se narodila v listopadu 1386 v nedalekém Waldsee. Ve 14 letech vstoupila do řádu a v 17 letech v r. 1403 spolu s 5 sestrami založila klášter v Reute s malým kostelíkem. Posledních 12 let svého života žila bez jídla a spánku. Měla různá zjevení. Zemřela 25.11. 1420. Tento den je v klášteře velmi slaven, přichází sem mnoho poutníků.
Největší rozmach kláštera byl v letech 1780 až 1870. V současné době je klášter ve velmi dobrém technickém stavu. Žije a pracuje zde 220 sester převážně starších - nejstarší má 99 let, ale mají i mladé sestry ve věku 26, 30, 31 let. Některé objekty kláštera slouží veřejnosti = probíhají zde exercicie. Viděli jsme také novodobou klášterní kapli, velmi hezky a vkusně vyzdobenou. Její oltář byl instalován před 17 lety.

Ostrach (Horní Švábsko)
Dalším naším krátkým zastavením byl farní kostel sv. Pankráce v Ostrachu. Z historie Ostrachu je známo, že území bylo obýváno Markomany, které si později podrobili Římané a nakonec se spolu sžili. V r. 517 sem přinesl biskup z Constance = Kostnice křesťanství. Písemně je poprvé Ostrach zmiňován v r. 851. V roce 1675 zde bylo velké selské povstání a 21.3. 1799 se uskutečnila u Ostrachu bitva. Rakousko tehdy porazilo Francouze.
My jsme si prohlédli pouze kostel sv. Pankráce. Kostel je ve slohu novogotickém (z r. 1897 až 1899), ale jsou v něm patrny i dřívější stopy románské a gotické. V r. 1978 byl zmodernizován v duchu II. Vatikánského koncilu - viz presbytář. Poslední renovace kostela byla v letech 1994 až 1997. Nejcennějším uměleckým dílem v kostele je dřevěný hluboký reliéf od řezbáře Bindera. Reliéf má rozměry 140 x 100 centimetrů a znázorňuje sv. Annu samotřetí.

Beuron (Horní Švábsko)
Odpoledne jsme dojeli do Beuronu, kde je funkční klášter bratří Benediktinů. Klášter stojí v krásné krajině na kopci nad údolím Dunaje, který je v těchto místech jen malou řekou. Nedaleko parkoviště s naším autobusem jsme měli možnost si také prohlédnout starý, krytý, dřevěný most přes Dunaj a také se po něm projít. Most byl z r. 1801, kdy sloužil také k vybírání mýtného. Současná konstrukce je z r. 1953, kdy byl most obnoven v původním stylu. Vnitřní šířka krytého mostu je 4,2m a jeho délka je 73 metrů.
Klášter zde byl již v 9. století, ale v 10. stol. byl rozbořen Uhry. V roce 1097 dává papež Urban II. souhlas se zřízením kláštera. V letech 1732 až 1738 byly klášterní budovy zbourány a nově vystavěny v barokním slohu. Klášter se zejména proslavil svou malířskou školou - beuronskou, která se inspirovala starými slohy Byzance a ikonografií. Jeden z žáků této školy P. Lenz, který působil v Praze, ovlivnil touto malbou i našeho světoznámého secesního malíře Alfonze Muchu a jugoslávského architekta Plečnika, který rekonstruoval pražský hrad.
Klášterní kostel je zasvěcen sv. Martinovi. Venkovní průčelí kostela také připomíná beuronský styl. Uvnitř je kostel jednolodní. Strop presbytáře i lodi působí secesně, pouze kaple Panny Marie je vymalována v beuronském stylu. Klášterní budovy nejsou přístupné. Bratři Benediktini mají od r. 1863 benediktinskou kongregaci, která sdružuje 16 klášterů.
Prohlédli jsme si také úhledný klášterní hřbitov s hroby bratří Benediktinů s tvarově podobnými pomníčky. Poté jsme nasedli do autobusu a pokračovali překrásným údolím Dunaje, kde na okolních kopcích jsme často viděli zříceniny starobylých hradů. Toto údolí je vyhlášenou krajinnou rezervací. Až jsme doputovali do města Sigmaringen.

Sigmaringen (Horní Švábsko)
bylo dalším naším zastavením, abychom si oddychli od prohlídek kostelů. Město Sigmaringen vyrostlo na staré obchodní stezce. První písemné zmínky o něm i o hradu jsou z r. 1077. Městem protéká řeka Dunaj.
Prohlédli jsme si zde zámek, muzeum kočárů, ostruh a podkov i trochu historickou část města.
Zámek Sigmaringen patří od r. 1535 šlechtickému rodu Hohenzollernů. Tento rod po sjednocení Německa měl velký vliv v celé tehdejší Evropě. Příslušníci rodu se často stávali i vládci v některých evropských zemích (Rumunsku, Portugalsku) a nebo zaujímali významné církevní posty. Měli proto značný vliv na evropskou politiku. Zámek samotný je, tak jako u našich zámků, směsicí stavebních slohů dle toho, ve kterém století byl přestavován nebo rozšiřován. Exteriér působí převážně renesančně. Absolvovali jsme i hodinovou prohlídku zámku a tradičně shlédli jednotlivé komnaty a sály ze 16. století s holandskými gobelíny, míšeňským a čínským porcelánem, rodovými obrazy, rytířskými brněními apod.
Ze Sigmaringen jsme směřovali opět do našeho ubytování na poslední tamější večeři a noc. Cestou jsme se jen krátce zastavili v kostele ve Steinhausenu.

Steinhausen (Horní Švábsko)
Kostel ve Steinhausenu je mariánským poutním kostelem. V letech 1728 až 1731 jej nechali postavit Premonstráti ze Schusterinu. Kostel je zasvěcen Panně Marii Bolestné. Architektonicky je to skvost vrcholného rokoka. Jeho půdorys tvoří rovnoramenný kříž. Štukovou výzdobu interiéru provedl Dominikus Zimmermann a fresky Johann Baptist Zimmermann.

6. den = 20.9. jsme navštívili:

- Niederalteich

Niederalteich (Bavorsko)
Vše hezké jednou končí a i naše pouť dospěla k závěru. Po snídani jsme ještě naposledy v Německu měli mši svatou, tentokrát v místním kostelíčku v Bad Wurzach, který byl hned vedle našeho hotelu a ráno v 6h nás budíval svým vyzváněním. Kostelík je starý již 900 let, je románského původu.
Po odevzdání klíčů a naložení zavazadel jsme vyrazili na dlouhou zpáteční cestu do Jihlavy. Náš pan řidič, pan Kazík, jel skvěle, ale musel také dodržovat doby odpočinku a tak po asi 4 hodinách jízdy jsme měli asi hodinovou přestávku v Niederalteichu, který je severně od Mnichova. Je to obec, jejíž součástí je i komplex klášterních budov a bazilika. Budovy slouží jednak klášteru Benediktinů a také škole. Založení kláštera se datuje do let 731 nebo 741. První mniši sem přišli z ostrovního kláštera v Rauchenau. Byli specialisté na mýcení lesů. V 10. století byl klášter vícekrát zničen.
Za opata Hermana v letech 1270 až 1306 je postavena gotická bazilika a je zasvěcena sv. Mauriciovi. Je to v té době jediná halová stavba v dunajském prostoru. V renesanci byly postaveny věže, které jsou vysoké 72m. V letech 1671 a 1685 byl klášter i bazilika zasaženy požáry. V roce 1720 byl interiér baziliky přestavěn barokně architektem Johannem Michaelem Fischerem. Součástí baziliky je i byzantská kaple. Barokní varhany byly renovovány v roce 1985. Obsahují 48 rejstříků, 4 manuály a 3555 píšťal.
Období reformace klášter přestál. V roce 1914 zde vzniká škola sv.Godeharda a v r. 1959 pak další škola - gymnázium. V současné době je v klášteře 32 Benediktinů z nichž je 1 Švýcar, 1 Němec (z dřívějšího NDR), 1 Rumun a 1 Američan.
V klášteře současně se sv. Godehardem působil i sv. Vintíř, který později působil i v Čechách.
Sv. Vintíř se narodil v r. 955 v Durynsku. V mládí neuměl číst ani psát. Až do svých 45 let žil rozmařilým životem. Pak se odebral do kláštera v Niederalteichu. Aby mohl v klášteře zůstat navždy, musel nejprve podniknout pouť do Říma a veškerý svůj majetek odkázat klášteru. Pouť vykonal a majetek odkázal, ale přišlo se na to, že ne všechen. Ponechal se dědictví. Pro tento přestupek nemohl v klášteře zůstat. Se souhlasem opata šel dělat poustevníka do Čech na Šumavu. Na Šumavu pod horu Březník za ním pak přišli i další bratři Benediktini. Šířili se o něm i pověsti o vyzvědačství, neboť byl zván i na český a uherský panovnický dvůr. Nikdy se nedotkl masitých pokrmů. V šumavských lesích neměl se střídmostí problémy, ale dle legendy mu jednou u uherského panovníka nabídli k jídlu pečeného páva. Vintíř jej odmítl jíst, což panovníka urazilo, a proto mu přikázal jíst. Vintíř nejedl a začal se modlit. Tu se stal zázrak - páv ožil a odletěl.
Městečkem Niederalteich jsme se také prošli a cestou k autobusu objevili i muzeum tryskových leteckých motorů vynalezených panem Neumannem.
Po této přestávce jsme již kromě krátkých zdravotních přestávek nikde nezastavovali a uháněli na hraniční přechod Strážný, odkud jsme přes Volyni a Strakonice jeli do Milevska, kde vystoupila paní Navrátilová. My pak pokračovali přes Tábor a Pelhřimov do Jihlavy, kde naše pouť šťastně skončila.