Kuličkyáda a cesta do Emauz

Plni radosti ze Zmrtvýchvstání Krista, sešly se téměř dvě desítky poutníků mířících do Emauz, toho času symbolizovaných pohostinností domu rodiny Fialovy, okolo třetí hodiny odpolední, aby samotnou cestu zahájily netradičně, a to tradiční kuličkyádou.
Tak, jako byly střídavě úspěšné pokusy slunečních paprsků prorazit hradbu tvořenou četnou oblačností, byly úspěšné i pokusy většiny soutěžících získat v každém z několika kol co možná největší počet kuliček. Snad mi, alespoň vy, kteří jste mohli být spatřeni, jak závodíte skákajíce o jedné noze napříč jihlavským lesoparkem, dáte za pravdu, že minimálně stejně tak zábavné, jako samotná hra, bylo i určování pořadí, v jakém budou soutěžící v jednotlivých kolech startovat.
Po odehrání několika kol následovaných sebekritickým zhodnocením vlastních dosažených (ne)úspěchů, jsme vyrazili na cestu. Namísto Bibli odpovídající tříhodinové cestě z Jeruzaléma do Emauz, putovali jsme necelou hodinu z Jihlavy do Helenína rozmluvajíce, a to už Bibli odpovídá, "o tom všem, co se událo." Ačkoli cesta nebyla nijak dlouhá, s radostí jsme přivítali pohoštění, které pro nás připravila rodina Fialova, za což jim patří velký dík a upřímné "Pán Bůh zaplať".

"I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál", praví Kazatel. Potom tedy každý zúčastněný musí potvrdit, že snad není lepší způsob, jak strávit takovéto nedělní odpoledne, neboť z toho, o čem Kazatel mluví, nám, alespoň podle mne, nebylo nic odepřeno. A jestliže se mnou nesouhlasí, nehledal bych příčinu jeho nesouhlasu v nedostatku jídla či pití…