XIV. PPOH Kněžice

Kněžice: Přišel podzim a olympijská vesnice otevřela svoji náruč, aby na hrách XIV. podzimní olympiády přivítala deset farností bojujících o putovní pohár. Ten se tentokráte, jak jsme si už za poslední roky zvykli, nestěhoval do Jihlavy, ale zůstal na domácí kněžické půdě.
Třikrát a dost. To se občas říkává. Právě tolikrát za sebou se podařilo jihlavské mládeži zvítězit na podzimních olympijských hrách v Kněžicích. Letos tomu bylo trochu jinak. Bylo mi do pláče už v pátek večer, když jsem v sídle olympijského výboru loupal a krájel deset kilogramů cibule na olympijský guláš. Nemyslím si, že by se tento pláč dal brát jako jistá předzvěst toho, co se bude dít následující den, vždyť společně se mnou plakali i tři sportovci z Kněžic, kteří den nato pohár vyhráli.
Dneska si lidé stěžují na ledacos, chybí jim peníze, nelíbí se jim, jak popelář vyváží popelnici, žehrají nad výkony oblíbeného sportovce a nebo nad sousedem, který má nahlas puštěné rádio, a tak co bych si vám taky trochu nepostěžoval. Kdo mne dokáže dojmout jsou lidé, kteří jako první vyhrknou: "Vy nemáte pohár?" Jako by ten kus skla, na který se beztak celý rok snáší prach, byl něčím, bez čeho se nedá žít. Navíc se z něj při oslavách docela špatně pije, jen ať si to zkusí i jiní, co je to za fušku. Já vám povím, ta váza mě fakt netrápí. Že ale velká jihlavská farnost vyšle žalostně malou výpravu 11 sportovců, navíc složenou z jednoho Mexičana a holek z Luk a Kostelce, to je to, co mi přijde k pláči. Přátelé, brečím víc než nad pytlem cibule, to mi věřte. Jak jsem ale zjistil, nejedná se jen o jihlavský problém, ale o globální olympijský průšvih. Účastníků her ubývá, přitom myslím, že guláš je dobrý každý rok a pořadatelé olympiády si na její přípravě také dávají záležet. Možná někoho odradilo letní počasí. Chvílemi totiž na podzimní olympiádě hrozilo, že se sportovci od sluníčka opálí.
Pojďme ale k hodnocení sportovních výkonů. Staré ovoce opadává, aby udělalo místo novému. Vojta Kodet, několikanásobný olympijských vítěz v piškvorkách, se krátce před hrami oženil a manželské povinnosti a ptačí konference jej pod olympijský oheň nepustily. Škoda. Citelně chyběl. V piškvorkách se Jihlavě medailové umístění bohužel vyhnulo obloukem. Po loňském druhém místě si spravili chuť naši badmintonisté Václav a Jakub Kodetovi a udělali Jihlavě největší koláčovou radost. Na síti dravý Jakub a vzadu obětavě hrající a vrhající se Václav v nervy drásajícím utkání porazili kněžickou dvojici 2:1. V biblické soutěži se našly tři lepší výpravy, stejně jako v kuličkách, výkony Máši, Magdy a Káji je přesto nutné ocenit pochvalným uznáním.
Ve hře petanque jsme se museli sklonit před uměním domácích Kněžic. V dramatickém finálovém zápase Jakub několikrát místo písku oťukal beton, a to se stalo družstvu osudným. Stříbro je ale kov cenný a polovina koláče chutná stejně jako koláč celý. Loňští úspěšní nohejbalisté Martin Tejkal a Tomáš Vochyán letos dezertovali do sousední farnosti Luka, i když je asi na místě říct, že se jedná o jejich domácí farnost a vloni Jihlavě vypomáhali tak trochu z vlastní vůle. Letos si mysleli, že pohár získají s farností Luka, v tom se ale drobátko přepočítali, nicméně nohejbal hráli prvotřídní. Jihlava tuto disciplínu neobsadila. Zato se pokusila o úspěch ve štafetě. Zde došlo k malému zaváhání při předávání štafetového kolíku v podobě syrového vajíčka. Nedopadli jsme sice nejhůř, ale od koláčů jsme byli daleko. Ve volejbale to vonělo koláčem už od začátku turnaje. Ve finálovém střetnutí se ale Rokytnici povedlo vyhrát sety dva a Jihlavě jen jeden. Celkové páté místo z deseti farností je pro někoho možná zklamáním, nezdarem, prohrou, já ale kdesi uvnitř cítím, že pro mne bylo vítězstvím setkání s lidmi, se kterými jsem strávil pěkný podzimní den. Díky všem.