Čtení poesie

Žily, byly dvě bohyně. Jedna se jmenovala Próza a ta druhá Poezie. Neměly se příliš v lásce, vídaly se nerady, jedna druhé spíše se vyhýbala. Leč čas od času nemohlo být jinak, spatřily se a musely spolu pár slov promluvit. Tu se jednou opět setkaly a Próza počala se naparovat: "Narodil se mi syn. Má 524 stran a 33 kapitol. Jmenuje se Román." Poezie pokrčila rameny, vzdychla, sklopila oči a pravila: "Také jsem se dočkala potomka. Dceři dala jsem jméno Báseň, ale je docela malá, má jen jednu sloku." Próza ohrnula nos, slovům Poezie nevěnovala sebemenší pozornost a pyšně pokračovala: "Nebude člověka, který mého syna nepotěžká, každý jej bude muset vzít do své náruče." Poezie smutně pohlédla na Prózu, pokývala hlavou a v tomto obě se rozešly.
O několik let později potkaly se děti oněch bohyní - Román a Báseň. Román byl urostlý, statný, silný a sebevědomý, všichni o něj usilovali a toužili znát jeho příběh. Básně si nikdo nevšímal, lidé jí opovrhovali. Když ji spatřili, otáčeli se k ní zády a odvraceli zraky pryč. Teď stály proti sobě, malá Báseň, velký Román, tiše, beze slova. Mlčení narušily čísi kroky. K oběma blížilo se dítě. Hledalo někoho, s kým by strávilo pěknou chvilku, poveselilo se ale nejen to. Jakmile přišlo blíž, ihned k němu přiskočil Román a začal se chvástat: "Jsem velký a silný, zajisté chceš slyšet můj příběh?" "Jsi pyšný," odvětilo dítě. Přistoupilo k docela maličké Básni, vzalo ji za ruku a řeklo: "Dnes bych rádo slyšelo tvůj příběh."
Správná bajka mívá poučení? Nikdo neví, má jej, nemá? Je? Či není?
Za pozornost obdobnou dítěti v bajce děkují VŠEM posluchačům poetického odpoledne Marie, Bára, Josef a Johann. Zvláštní poděkování pak patří Terce a Marii za hudební a pěvecký doprovod.